Pouštní vítr

Mateřídouška voní, až jde hlava kolem.

Je začátek srpna a listnaté stromy již shazují žluté listí. Máme další z řady horkých suchých let.

Pod nohama mi z dírky v drnu vyrazily vosy. Než stačím uskočit, jedna mě bodla do lýtka. To nic, jen jeden palčivý pozdně letní pozdrav ze zarostlé meze v polích. Neškodná upomínka, že bych se měl také dívat pod nohy.

Na něžně modrofialovém okvětí chrastavce hoduje jakýsi bzučivý chlupáč s oranžovým zadečkem a je tak zahloubaný, že neví o světě.

Sestupuji prašnou cestou do údolí. Dívám se na protější strmé skály. Jejich šedivou barvu překřikuje žlutá a zelená. Ty dvě barvy se tam řadí do širokých vodorovných pruhů. Nízké křovité listnáče nahoře žlutě svítí předčasným podzimem. Když se do toho pásu dobře podívám, vidím, že do něj zasahují i horní větve listnáčů rostoucích o patro níž a, jako by k těm stromům ani nepatřily, barevně splývají vjedno se žlutými keři. Ale dolní poloviny korun těch dezorientovaných listnáčů jsou dosud letně zelené a vytvářejí zřetelný pás nižšího patra. Nejníž, až pod úpatím skalní základny, leží oblouk ještě zelenější nivy a napůl vyschlá řeka.

Úplně nahoře na plošině pokrývá šedivou skálu tenká rezavá slupka. Není těžké uhodnout, že byla původně svěžím drnem.

Celý ten barevný rezavo-žluto-zeleno-šedivý obraz se tam naproti za řekou vlní podle přírodních záhybů skal jako obrovský pruhovaný prapor. Ostře barevně odlišená pásma tohoto zářezu v krajině – o­d náhorní plošiny až po říční nivu – představují na první pohled viditelný záznam toho, jak při dlouhém suchu postupně shora dolů ubývá vláhy.

Dole na břehu a v mělčině poloprázdné řeky žádné z dovádějících dětí o předčasném podzimu nic neví, teprve si bezstarostně užívají prázdnin.

Týdny trvající vítr z jihovýchodu neustává. Někdy sice trochu slábne, ale pak znenadání na půl dne tak zesílí, až se podobá vichřici. Obvykle běžný jev pro tuto stranu Vysočiny. Ale mě už začíná vážně znervózňovat.

Až vítr doopravdy ulehne, měl by následovat déšť, avšak tentokrát přeschlé ovzduší plné prachu na to nevypadá, na nebeskou vláhu si ještě počkáme.

A rostlinám i zvířatům je den za dnem hůř.

Skoro mám strach vkročit do lesa.

Znáte bažanku? Něco vám o ní povím. Je to prostá bylina, která, jako mnoho jiných, miluje lesní stín. Ale v každém lese byste ji nenašli. Daří se jí jen místy, nejvíc ve středních a nižších polohách. V těch, jež lesničtí typologové nazývají například bučinami nebo dubovými bučinami, třebaže tam listnáče najdeme jen poskrovnu či vůbec ne, protože lesy naším přičiněním dávno nejsou, jak mají být. Přízemním bylinám však se tam lesník do života nikdy moc nepletl, a že mají stokrát rychlejší cyklus obnovy než stromy, tak ani kdyby chtěl, nemohl je odtud za celou dobu svého působení vytlačit. Původní byliny se stále vracejí na svá přirozená stanoviště, i když tam les tvoří naprosto změněné stromové patro.

Naše bažanka má ráda úrodnou půdu. Kde jsou jí podmínky v lesním stínu obzvlášť nakloněné, bije už zdálky do očí její souvislý koberec. Sytě zelené kopinaté listy délky chlapské dlaně skládá do pečlivé mozaiky, skrz niž nedohlédnete k půdnímu povrchu. Drobounkých zelenavých kvítků si v tom bujení na první pohled ani nevšimnete.

Z bažankových nájezdů v lese nejsem nadšený. Když se tím kožichem vodorovných listů do půlky lýtek brodím, pokaždé trnu, na jak velké ploše se zas musím loučit s nadějí, že se mi les bude přirozeně obnovovat. V koberci bažanky to nejde. Pod lesní klenbou obvykle dobře prospívajícímu boučku, javoru, lípě nebo jilmu se v­ nějaké náhodné škvírce snad může podařit bujným stonkem ze stínu vyrazit, ale je to tak zřídkakdy a tak nápadně to naruší jednolitou hladinu neprůhledného porostu bažanky, že ten vzácný jev nemůže ujít pozornosti zvěře, a ta ho vzápětí zmaří. A což teprve křehké semenáčky jehličnanů! Všechny, které se pod tím příkrovem zrodí, jsou hned odsouzeny k zániku. Dusivé přítmí je zardousí dřív, než své zmučené zárodečné lístky, jimž se třeba i podařilo vyklouznout z prasklé slupky semínka, nahradí prvními jehlicemi.

Jak vidíte, nemám důvod bažanku milovat. Ale když jsem tenkrát vešel do toho lesa, kde se mi nejvíc roztahuje, to jsem i ji politoval. Také ona, vždy svěží a neporazitelná, z­ačínala vadnout! Byl to smutný pohled.

Teď když jsem poprvé spatřil nezdolnou bažanku vzdávat se osudu, když jsem uviděl její pevné listy – p­odobné útočným čepelím dýk – jak pozbývají všecku pýchu a razantnost, jak blednou, otáčejí se spodními plochami k nemilosrdnému nebi, zkrucují do spirál, bezmocně choulí do klubíček a jsou ubohé, tak ubohé, jak nikdy předtím nebyly, poznal jsem, že už to přišlo. Nejen že toto léto nepřežijí nejmladší kultury, nadějeme se ještě horších věcí. Tušil jsem, že ani to temnězelené jehličí smrků a jedlí tam nahoře, kam se od vyprahlé země podvědomě obracím pro útěchu, to jehličí na pohled ještě plné falešné svěžesti, dlouho na všech stromech nezůstane. Kde je půda mělčí a kořeny nedosahují ke zbylé vláze, zešedne a sesype se. Kůrovci se budou radovat.

Toto jsem si v hlavě přemílal, když jsem ohromeně zíral do šedi zvadlého koberce bažanky a slyšel jeho křaplavý šustot. Po týdny neuléhající vítr až odkudsi z pouští Malé Asie pohyboval zkroucenými čepelemi bažanky téměř takovou silou, jakou současně lomcoval předčasně uvadajícími listy buků a javorů tam nahoře. Prořídlé koruny přestávaly být větru překážkou, dopadal nerušeně až sem, k lesní půdě. Srážel shora listy a celé letorosty, dosud ne docela uvadlé. Na zemi se tak uprostřed léta v dodýchávající zšedlé bažance kupily ostrůvky předčasně opadlých, jen z posledních sil ještě zelených listů.

Nažloutlé světlo nad zaprášeným lesem pálilo do očí, nutilo ke kýchání. Les hučel. Napůl holé větve listnáčů na sebe s třeskotem narážely. Doposud neolysalé temné větve jedlí vzdorně šuměly.

Ta neutichající, dech beroucí bouře nepřinášela toužebně očekávané mraky, neupouštěla jedinou kapku deště, byl to jen holý vítr, suchý a zlověstný.

Nikdo nevěděl, kdy tato živelní pohroma skončí.

Neskončila ani s deštivým podzimem. Ani zimní nadílka sněhu nemohla již nedozírné škody napravit.

A bažanka? Ta na jaře obšťastnila všechna dobytá území novým, svěžím a ještě mocnějším kobercem. Ochotně v něm skryla čerstvé pařezy smrků – n­a něž, mělkokořenné mezi hluboko kořenícími jedlemi, došlo v první řadě – a­ s tím nejzářivějším úsměvem, jakého je prostá lesní bylinka jen schopna, ohlašovala prořídlým a dosychajícím korunám nad sebou, že se loňského léta vlastně nic mimořádného nepřihodilo.

Tak jsem se důkladně seznámil s bažankou.