Kde domov můj

Naší národní hymně jsem nikdy moc nerozuměl. Nejprve se v první sloce významně ptá, kde domov můj, aby nám nakonec prozradila, že přece země Česká je domov můj. Jenomže já nejsem Čech, protože žiju na Moravě, alespoň geograficky. Ale to není všechno, nejsem ani Moravák (prý se to spisovně nazývá Moravan, nicméně této kosmetické úpravě kromě ušlechtilých Pražanů nikdo nerozumí), protože Moraváci se ještě dále dělí, na Jihomoraváky (to só ti kalósci okolo Brna) a na Slezany (banda chacharů u Ostravy). Dále tady máme nějaké Valachy, kterým nikdo moc nerozumí (šak sů vot Vsetína) a jakési Hanáky, kterým nikdo rozumět ani nechce (vyskytujů sa hokolo Holomóca). Můj otec pochází z Jablunkova (kdyby někdo nevěděl, tak je to dědina ve východním Slezsku) a maminka z Brna, takže se mi podařilo geneticky pokrýt celou zmiňovanou oblast, se všemi jejími klady i nedostatky.

Ale aby to nebylo tak jednoduché, tak i v tom východním Slezsku existuje ještě zvláštní podskupina lidí, kteří si říkají Goroli. To je vlastně Horal, trošku zkomoleno z Polštiny, ale ani úplně Polsky to není. Je to Ponašimu! Píše se to odděleně, „po našimu“, aby to nezmátlo nějakého Japonce, ale vyslovuje se to dohromady, Ponašimu! Kdyby nějakého lingvistu zajímalo, co vlastně to „po našimu“ znamená, tak ho hned od počátku varuji, aby se podobných výzkumů raději ihned vzdal, tedy pokud už „po našimu“ nehovoří. Nic nezjistí, místní s ním o svém nářečí mluvit nebudou, a pokud ano, tak hned Ponašimu, bez překladu, takže nic nevybádá.

Já Ponašimu taky neumím, mluvím s nimi česky, ale berou mě, protože jsem tam vyrůstal. Oni umí česky skvěle, ale často nerozumí schválně, protože Ponašimu je Ponašimu. Každý Gorol se nejprve tváří jako kakabus, když s ním nemluvíte Ponašimu, ale po chvíli roztaje a pošle vás do prdele. Jenomže on vás pošle do prdele Ponašimu, takže vy tomu nebudete rozumět a normálně s ním dál pokračujete v lámané konverzaci. Většinou si vůbec nevšimnete, že vás právě úplně odepsal a s úsměvem chválíte místní kolorit. To je i ten důvod, proč si všichni Goroli myslí, že Čehůni jsou servilní idioti.

Do Gorálie (to je oblast mezi Třincem a Jablunkovem) jsem musel jezdit jako dítě několikrát ročně. Jezdili jsme vlakem. Můj otec už za stanicí Třinec Koňská přestával mluvit česky a plynule přešel do Ponašimu. Začal ještě ve vlaku, ani nečekal, až zastavíme v Jablunkově, tak silný je komunikační magnetizmus Ponašimu v té oblasti. Pokaždé nás všechny už ve Vendryni překvapil otázkou: „Juž bendžemy v Jabunkově?“

Nejprve jsem vůbec netušil, o čem to mluví a chudák moje maminka, rodilá Brňačka, tomu nerozuměla nikdy. Ani s tím městem se nechytala, protože Ponašimu se polykají všechna el. Fotřík ovšem očekával odpověď.

Puberta mnou zmítala, bylo mi čtrnáct pryč, tak jsem pubertálně opáčil: „Bendžemy bendžisti?“ Za jiných okolností bych od něj dostal pohlavek, ale bylo to skoro Ponašimu a za Třincem, takže to bylo v pohodě. Dokonce se na mě pousmál, což dělal tak jednou ročně. Naše reakce ho stejně nezajímala, ladil se do Gorolské formy.

Do Jablunkova jsme nejeli náhodou. Každým rokem, nejčastěji v srpnu, se v Jablunkově koná Gorolski Swieto. Je to svátek horalů, i když už dneska žádní horalové neexistují. Potupně sestoupili z hor do civilizace (v podstatě hned po válce), protože z původních roubenek je vyhnali turisté a jejich foťáky. Je to těžké, každý den orat na svahu s koněm, když si vás u toho natáčí otylá rodinka z Žižkova. Ale svou hrdost neztratili a založili Gorolski Swieto, kde můžou bez zábran konzumovat Wařonku i Mjoduvku (obojí silná kořalka) a přikusovat k tomu puacky na buoše (placky na plechu). I z toho důvodu Gorolski Swieto velmi rád navštěvuji, tu atmosféru prostě jinde nenapodobíš.

„Da pan Wařonke?“ zeptal se mě ihned po příchodu do areálu jeden ze stánkařů, jakmile viděl, že se rodiče vzdálili. Ještě mi nebylo patnáct, ale v Polsku se může pít od deseti. Tak jsem si jednu dal, bylo to moje nejlépe investované kapesné od té doby, co jsem si koupil před rokem cvrčka.

„Da pan ješče Wařonke?“ rozpustile se lísal, nežli jsem dopil tu první.

„Nemám už peníze,“ přiznal jsem svou současnou finanční situaci. Během zlomku sekundy mě ten stánkař začal ignorovat a ihned se věnoval okolním zákazníkům. I proto mám Poláky rád, vždycky dokážou vyhmátnout aktuální prioritu.

„Puacky na buoše!“ vyřvávala hned vedle další Polka. Stánkař s Wařonkou kývl směrem ke mně a přejel si ukazováčkem po krku. V této části areálu jsem byl vyřízen. Naštěstí je celé prostranství u řeky Olzy dost velké a stánků je tam habaděj, takže prostor pro okounění je téměř neomezený. Na podiu se mezitím střídají folklórní soubory, které intelektuální úrovní svých textů nutí k další konzumaci Wařonky. Takhle si to pamatuji od dětských let a loni jsem si ověřil, že se nic nezměnilo.

Proto bych vás chtěl všechny letos pozvat na úžasné Gorolski Swieto, nebudete litovat. Možná se uvidíme u stánku hned za mostem, kde nalévají tu nejlepší Wařonku na světě. A možná se naučíte i pár slov Ponašimu.