už vím

Jdu po schodech. Už jsem z nich sundala běhoun. To po tom tvém pádu, kdy jsi po nich sjela od shora až dolů. My byli v divadle, ale naštěstí byl doma Ondra. Odnesl tě do postele…

Zavrzají , ale ty už je nejspíš neslyšíš.

Čekáš v křesílku vedle rozestlaného lůžka. Na stolku před tebou skleničky s vodou. V misce pár tvrdých bonbonů… ještě brýle, baterka a ovladač na televizi.

Nesu ti večeři. Kousek namazaného chleba, čaj. Nevím jestli bys vyhrála závody s vrabečkem.

Koukáš na Prostřeno.

Pozdravíme se úsměvem.

Stáhneš zvuk v televizi a pak chceš vědět, jak bylo v práci.

Sednu si na židli vedle tebe. Položím si tvoji oteklou nohu na klín a pomalu vymasíruji otok od prstů ke kolenům. Nejprve pravou, pak levou. Emulze zlehka klouže po napnuté kůži, dokud nezměkne. Vlastně tě jen hladím.

Ještě mi zní v uších tvůj povzdech a slova : „To se mi vždycky tak uleví, holčičko.“

***

Tak ráda bych ti řekla, že už vím ...