Zelení

Stalo se to jednu červencovou sobotu pozdě odpoledne. Nic nenasvědčovalo tomu, co se za chvíli bude dít. Padesátiletý Vlastimil Sýkora zrovna okopával jeden ze záhonů se zeleninou. Měli tady s manželkou v malebném podhůří na kraji vesnice hospodářství, které je posledních pět let plně živilo, takže práce bylo pořád dost. Právě se sehnul k zarputile držícímu plevelu, aby ho vyrval z hlíny, když koutkem oka zaznamenal pohyb. Narovnal se a uviděl nějakou skupinku osob, jak se blíží od lesa směrem k jejich zahradě. Hned se mu na nich něco nezdálo. Nejen, že se pohybovali téměř tiše, ale nebyl slyšet ani hovor. Většinou odtud musel vyprovázet zbloudilé, hlučné skupinky turistů, ale tihle byli jiní. Jak jiní, poznal vzápětí, když se přiblížili. Byli do pasu nazí, měli nazelenalou kůži, nepřiměřeně světlé oči a krátké, skoro bílé vlasy. A bylo jich hodně. Začali se vynořovat odevšad. Vlasta se vyděšeně otočil a srdce se mu málem zastavilo. Několik těch osob, nebo co to bylo, za jeho zády už trhalo ovoce a zeleninu do nějakých vaků.

„Panebože, kdo jste? Co tu chcete, to je nějaký maškarní průvod, nebo co?!“ zakřičel na ně, ale ti tvorového ho absolutně ignorovali a dál kradli jejich sklizeň.

Pevně uchopil motyku do rukou a postavil se před toho největšího, který na rozdíl od ostatních jen stál a díval se. Asi šéf, pomyslel si.

„Tak hele, jestli je tohle nějaký hloupý žert, tak vám přijde draho. Jestli okamžitě neodejdete, přivolám své psy a pak policii!“ zařval na něj. Jenže ten zelený chlap nehnul ani brvou a ostatní dál obírali zahradu jak nálet sarančat.

Náhle uslyšel zakřičet svou ženu.

„Vlastoooo, pomooc! Ježíšikriste!“ Upustil motyku a rozeběhl se k domu. Míjel celé skupinky zelených a žádný z nich si ho vůbec nevšímal. Navíc, oba psi seděli na zápraží a spokojeně mávali ocasy, jako by se nechumelilo.

„Astore, Aido- vezmi si lumpa! Trhej! A jak to, že vůbec nehlídáte, neřádi?“ Aida začala hopsat kolem a Astor na něj dokonce skočil, aby ho olízl. Současně v kurníku zaslechl divoce kdákat slepice, to se asi návštěvníci pustili do vajíček. „ Kruci, čoklové jedni, na co vás živím?! Aspoň ty slepice mají rozum a poznají vetřelce.“

Vřítil se do kuchyně a Jarmila mu vběhla s pláčem do náruče a zajíkavě spustila.

„Proboha Vlastíku, kdo to je, vypadají jak vodníci! Já se tak lekla! Zrovna jsem dávala do trouby buchty, když tu mi jich za zády stálo asi pět a hned začali všechno brát. Chtěla jsem volat policii, vůbec mi v tom nebránili, chovají se, jako bych tu nebyla. Dotknout se jich bojím a tak jsem na tebe zakřičela.“

„No a dovolala ses těm poldům?“

„Chtěla jsem, ale nejde telefon. Já se bojím, co když nám něco udělají, jsou tak divní.“ Přitiskla se blíž k němu.

Stáli tam spolu uprostřed místnosti a zoufale přihlíželi, jak jim vynášejí potraviny ze špajzu ale i výrobky určené k prodeji z chladící místnosti.

„Co budeme dělat, kradou nám i sýry, které jsme chtěli začít prodávat,“ rozbrečela se Jarmila.

„Tak dost!“ zakřičel Vlasta a popadl nejbližšího stojícího vetřelce za ruku. Ten se na něj otočil. Teda asi ona. Měla jemnější rysy tváře a o něco tmavší oči i vlasy a na hrudi náznak ňader. Ruku měla teplou zrovna jako lidskou. Ale ty velké, žluté oči mu úplně lidské nepřipadaly.

„Přestaňte, vždyť nám berete naše živobytí! Chápu, že máte asi hlad, že tam odkud jste přišli, asi nemáte jídlo, ale chováte se jak obyčejní zloději. Tady také neroste nic bez práce a námahy a tohle nás zruinuje!“ Poslední větu už vykřikl zoufale. Zelená, aniž se vymanila z jeho sevření, se mu upřeně zadívala do očí. Nebyla v nich zlost, ale řekl by, že laskavost. Vlastík při tom pocítil takový zvláštní klid.  Zelená se mu opatrně vymanila ze sevření a podívala se směrem k chladící místnosti. Pak náhle ze sebe vydala neznámý, vysoký zvuk, po něm se všichni otočili a pomalu začali odcházet i se svým lupem. Za pět minut pomalu vyšel Vlasta se ženou z domu a nikde už po těch sarančatech nebylo ani vidu.

Policie přijela asi za půl hodiny. Nevzali sebou ani psovoda, jak je žádal. Mysleli si snad, že jsou oba ožralí. Dali jim dokonce i dýchnout, ale když pak viděli tu spoušť, ty orvané a pošlapané záhony i stromy, přeci jen sepsali protokol.

„Zmetci jedni, za co je platíme,“ odplivl si Vlasta, když policejní auto odjíždělo.

Zašel do kuchyně, aby pomohl Jarmile trochu poklidit. Měl ohromný vztek- proč zrovna oni? Přišli o spousty peněz nájezdem nějakých prapodivných tvorů a policie jim moc nevěří a ještě z nich dělá ožraly či blázny. Co teď budou dělat, netušil. Úroda je pryč, aspoň, že zvířata nechali ti zloději na pokoji.

Za další hodinu dorazila dcera Hanka i s budoucím zeťákem Petrem. Hned jak jí Jarmila zavolala, všeho v práci nechali a vyrazili k nim. Na rozdíl od policie si z nich aspoň mladí nedělali legraci. Petr pracoval druhým rokem v okresním muzeu, takže ho to docela zajímalo- prý čistě z vědeckého hlediska. Pomohli jim uklidit a řekli, že zůstanou na noc, kdyby se ti vetřelci náhodou vrátili. Nakonec se chtěli pustit do kontroly chladicího boxu, velkého jako místnost. Hanka si vzala vaťák, že to prý udělá. Vlezla dovnitř, zatímco Jarmila postavila na kávu a společně se zbytek rodiny posadil v kuchyni. Ani ne za dvě minuty se Hanka vrátila a v náručí cosi držela. Zvedla k nim udivenou tvář.

„Hele, co jsem našla na jednom z regálů. Nevěděla jsem, mami, že si v chlaďáku schováváte kameny.“

Pak na stůl opatrně položila tmavě šedozelený, zvrásněný kámen velký jako míč.

„No to my ne, to my tam nedali! Ježíši, táto, že to tady zapomněli ti tvorové?“

„Je to možné, zelený je jak oni. Pryč s tím ze stolu, nechci to tu. Bůhví, co vyzařuje. Dejte to za dveře, třeba se pro to budou chtít vrátit,“ řekl Vlastík a prudce vstal. „A vůbec, jdu do hospody na jedno, mámo. Teď tady máš mladý a já se potřebuju trochu zklidnit.“ Petr se na něj obrátil.

„Já si myslím, že to tu nechali schválně, pro vás. Za tu škodu.“

„Prosím tě, co s takovým šutrem. Myslíš, že má nějakou cenu?“

„Myslím, že ano, ale kamenům nerozumím, víš, že jsem spíš přes ty kostry. Ale zeptám se zítra kolegy, ten má na starost oddělení s minerály.“

Vlasta mávl rukou a odešel.

Nechal doma rodinu zkoumat obří šutrák a vyrazil do místní nálevny. Jenže tam bylo ještě větší peklo. Samozřejmě už se po vsi rozkřiklo, co se stalo. Franta Poláček, místní dobrovolný hasič z hloučku chlapů hned vykřikl: „Tak co ufouni? Nebo to byli vodníci? Prý vám ukradli všechny mrkve a jablka, snad to do toho létajícího talíře všechno narvou, budeš slavný po celé galaxii.“ Hospodou to sborově zašumělo smíchem.

Franta se znechuceně obrátil k výčepu s tím, že si dá jen jedno točené a radši půjde. Jak by bylo do smíchu jim, kdyby přišli o majetek a ještě by to ukradli v přímém přenosu nějaké zelené bytosti. U pultu stál pouze bývalý hajný Barták, nyní místní ochmelka. Otočil se na Vlastu držíc v ruce velký rum.

„Pojď si se mnou dát panáka, vykašli se na ně. Já ti náhodou věřím. Vím, odkud jsou. Vylezli z Čertovy skály u nás v lese.“ Kopl do sebe rum a pokračoval. „Tady si všichni myslí, že mám vychlastaný mozek, ale já vím svoje. Když jsi v lese každý den, uvidíš leccos.“

Vlasta zvedl obočí a mírně se uchechtl. „ Ale prosím tě, odkdy jsou čerti zelení. To se snad říká o vodnících, ne?“

Hajný trochu zavrávoral a pak mu zabodl ukazovák do hrudi. „Netvrdím, že jsou to čerti. Jen, že z té skály nejspíš vylezli. Víš, jak bylo minulý týden takové to slabé zemětřesení, tak zřejmě po něm pukla. Je tam díra až do pekla. Už jsem to hlásil na úřadě, nikoho to nezajímá.“ Pokrčil rameny a kopl do sebe zbytek rumu.

Hostinský se k nim přitočil.

„Hele Vlastíku, klidně to mohli být místní vtipálci z divadelního kroužku. Trochu se poptám a dám ti vědět. Vždyť dneska jsou takové masky i čočky do očí, že ti tuhne krev v žilách.“

„To je sice pěkné, ale vtip je vtip a při něm teda nemuseli krást a pošlapat mi celou zahradu!“

Ani nedopil a odporoučel se pryč z hospody. Nějak ho přešla chuť.

Doma bylo už ticho, tak potichu vlezl do postele vedle Jarmily a tvrdě usnul.

Probudil se trhnutím, a jak zjistil, bylo už deset hodin dopoledne. Takhle dlouho teda ve zvyku spát neměl. Jarmila v posteli nebyla. Našel ji v kuchyni, jak vaří oběd.

„Dobré ráno, nebo spíš dopoledne, proč jsi mě nevzbudila?“

„A proč? Zvířata jsem nakrmila a ty sis potřeboval odpočinout. Viděla jsem, jak tě to včera vzalo.“

„Hm, to jsi hodná. A kde jsou mladí?“

„Prosím tě, ráno popadli ten šutr a pak odjeli. Že prý se ozvou.“

Mladí se neozvali celý týden. Však měl Vlasta jiné starosti. Zryl všechny záhony, některé pohnojil a nechal ležet ladem a v jiných zasadil aspoň ředkvičky a další zeleninu, která by ještě mohla dorůst. Znovu podojili kozy a krávu, a začali vyrábět nové sýry. Po večerech se ženou počítali škody. Moc úspor neměli, hodně letos dali za nový chlév. Nakonec si spočítali, že když se uskromní, snad zimu přežijí a nebudou muset prodat krávu. Nesmí ale přijít další katastrofa.

Hanka s Petrem se ukázali v sobotu ráno, zrovna když snídali.

„Mami, tati, máme pro vás dvě překvapení. To budete koukat!“ vběhla dcera celá rozesmátá do dveří.

„Už si nemusíte dělat starost, jak přežijete zimu. Něco tady pro vás mám,“ položila na stůl obálku.

Vlasta po ní šáhl a otevřel. Byla napěchovaná pětitisícovkami.

„Co je to Haničko? Panebože, já od vás s mámou přeci žádnou půjčku ani dar nechci, to si vezmi zpátky, my to nějak zvládneme,“ a posunul k ní obálku.

Petr se jen usmál a obálku zpět posunul na jeho stranu.

„Jen berte tatínku, je tam skoro půl milionu korun. Je to za ten kámen, teda za vltavín, tak se jmenuje. Můj kolega byl z něj úplně paf, říkal, že tak velký nikdo ještě nenašel a ani si nemyslel, že by tak obří mohl vůbec existovat. Koupil ho ode mě, je vášnivý sběratel, dokonce si na něj prý půjčil od tchyně.“

„No podívejme se, ale já nevím, zda je chceme. Jsou to čertovy peníze,“ pokrčil rameny Vlasta.

„Ale tati. Odkdy věříš na čerty a jiné povídačky?“ zvedla udiveně obočí Hanka.

„Od té doby, kdy se mi producírovali po zahradě.“

„Ale čerti jsou přece černí,“ zasmál se Petr. „A navíc máme i druhé překvapení. Žádní čerti to nejspíš nejsou, jen nějaký jiný druh lidí, který zřejmě někde žije námi normálně neviděn. Možná i v tom podzemí, kdo ví. Trochu jsem zapátral v archivech o našem kraji a našel jsem takový zvláštní záznam z roku 1830. Tehdy prý místní sedlák našel na poli dvě ztracené, vyděšené děti. Dívku a chlapce. Ač měly děti nazelenalou barvu pleti a bílé vlasy, a vůbec nemluvily, vzal je domů, kde se se ženou o ně začali starat. Chlapec prý po pár dnech bohužel zemřel, ale dívka začala jíst naši stravu a časem se naučila i mluvit. Dokonce se jí úplně změnila barva pleti a ztmavly jí vlasy. Dožila se prý dospělosti a snad se i provdala tady za nějakého hospodáře v okolí, ale pak už jsem o ní nenašel ani zmínky.“

„Tak vidíš tati, klidně si ty peníze s mamkou vezměte. Určitě to sem přinesli jako odměnu za škody, proč by ten kámen jinak sebou táhli?“ vložila Hanka mu obálku do ruky.

„Tak dobře,“ promluvila konečně Jarmila. „My si je s tátou teda necháme, ale jenom půlku. Z části nahradíme škody a za zbytek si konečně koupíme valacha i krmiva. Z druhé půlky vám vystrojíme svatbu, a co zbyde, dám na váš účet. Však to budete potřebovat, až přijdou vnoučátka.“

Vlasta spokojeně pokýval hlavou. „To je dobrý návrh, Jarmilko, peníze tak smysluplně využijeme. Snad se ti čerti nebudou zlobit.“ Všichni se ulehčeně rozesmáli a Hanka mámu vděčně objala.

Byla už tma, u Čertovy skály stála zelená žena a ve tmě jí svítily oči. Všichni synové, dcery a ostatní druhové se už dírou vrátili do jejich podzemního světa. Jen ona se chtěla rozloučit na delší čas s tímto světem, než se otvor zase uzavře. Hleděla do tmy směrem, kde tušila dům Vlasty a jeho rodiny. Na dálku vnímala jejich radost a lásku. Potěšilo ji to. Byla ráda, že její prapotomek se má na tomto světě dobře.