VÁNOCE S AUTISTOU

Tak se nám zase jedny Vánoce blíží ke svému konci. Tedy, to je takové obecné rčení adekvátně vyjadřující dnešní den Stěpána.
U nás však, jak se zdá, Vánoce začínají. Tím myslím ta ,, rozzářená dětská očíčka u štědrovečerní nadílky."
Sice už nemáme to správné ,,dítě", dokonce i štědrovečerní nadílka je minulostí, ale přesto jsme rozzářená očíčka našeho obdarovaného autistického syna měli možnost spatřit. S dvoudenním zpožděním.

Štědrý den u nás proběhl tak běžně každoročně autisticky:

1) Zdobení stromečku.                                                                                                                                              V našem případě znamená pouze přinést ze sklepa, vybalit z igelitů a hezky narovnat zohýbané větve podobající se za ta léta štětkám na lahve. Také je potřeba vyhodit pár ozdob, které každoroční manipulaci s balením do igelitů nevydrželo. Případně je potřeba nahradit je novými bytelnějšími ozdobami.
A je hotovo. Musí být prováděno rychle a nenápadně.
Syn tuto akci pozoruje z povzdálí a z bezpečí svého pokoje a vlastně velmi úspěšně dělá, že v bytě vůbec není.
Kdyby se při každém mém pokusu s nabídkou nějakého jídla neozval svým obligátním : ,,neci, neci" ( rozuměj nechci, nechci a nebo také neotravuj mě furt s nějakym jídlem a vůbec sem nelez), člověk by mu to možná i uvěřil.
Jelikož je doma teprve druhý den, po dvou týdnech na Domově, dospává všechen probdělý čas. Podřimuje téměř celý den.

2) Obalování a smažení řízků a kapra.                                                                                                                   Jeden z momentů, kdy syn ožil a chodil mě kontrolovat do kuchyně se slovy:  ,,řizek,řizek". Pro jistotu si vyndal z kuchyňské linky lžíci, aby mi dal najevo, že už se fakt na řízek těší. Zase jsem mu na to skočila a první kousek masa rozkrájela, vyfoukala a dala na stůl. Následovalo jeho oblíbené ,,neci neci" a odnesl talíř na kuchyňskou linku. Spokojeně zalezl do postele.

3) Štědrovečerní nadílka.                                                                                                                                         Dárečky pod stromečkem, synovy dvě taštičky hned na kraji. Voláme na něj: ,,Pavlíku, stromeček, dárečky! " Nic se neděje.
Zapalíme svíčky, voláme: ,,Svíčky, sfouknout." A je u nás cobydup. Sfoukne svíčky, jeho oblíbená činnost a žene se pryč. Nakonec se nechá ukecat na bonbóny. Pár jich u stromečku sní, ale další taštička s druhým dárkem, byť je to dárek č.1, ho nezajímá.

Špatně načasováno.

Až dnes!!!

Opustil svůj pokojík, aby si došel na WC. Musel tedy projít přes obývák, kde se rozhodl na chvíli usadit a schovat se pod deku na gauči. Postavila jsem před něj dárek. Papoušek, co opakuje srandovním hlasem všechny zvuky ho zaujal. Tleskal, vřískal, pistěl....Nakonec jsme si užili společně spoustu velmi hlučné legrace.

Bylo to asi jen dvacet minut takto stráveného času. A i kdyby ho už papoušek více nezajímal, přesto těch dvacet minut mi za to stálo.