Za záclonou

Skutečně zaslechla zvuk odjíždějícího automobilu?

Přes háčkovanou záclonu spatřila povědomou siluetu se zavazadlem v ruce. Neví už, kolikrát si přála, aby se vnučka zase objevila, vrátila radost do domku s malou předzahrádkou, se třemi vzrostlými yukami za plotem. Nepotřebovaly téměř žádnou péči a rostly samy od sebe jako solitéry. Jako hradba před děním v ulici. Jako její rodina.

První rostlina symbolizuje ji, hubenou důchodkyni s vrásčitým obličejem, druhá vnuka, toho času v nápravném zařízení a třetí, nejkrásnější košatá květina, vnučku…

„Sašenko, nestůj venku, pojď přece dál,“ křikla žena ochraptělým hlasem a o chvíli později si u stolu zálibně prohlížela dobře známý obličej. Vlny měděných vlasů už dlouho nepoznaly nůžky kadeřnice, to konstatovala s radostí.

„Babi, mohla bych u tebe po nějaký čas bydlet? Pomůžu ti se vším, stejně už špatně chodíš,“ uvelebila se pohodlně a s chutí popíjela čaj.

Její modrobíle kostkované šaty byly vpředu pořádně napnuté. Nebýt toho, vypadala stále skoro jako drobné děvče, které odtud před časem odešlo. Chtěla prý, ještě s kamarádkou, dělat pokojskou v jakémsi penzionu. Ona, vyučená prodavačka, kterých byl v městečku nedostatek.

Stařena položila dlaň s vystouplými žílami na hrudník a tiskla. Tam uvnitř ji tížilo tolik věcí, otázek. Na otce dítěte, jaký je a jestli o něm vůbec ví, na život, který vnučka vede, ale strach z odpovědí jí povolil jen chabou výčitku.

„Nechápu tě, Sašo, copak jsi toulavá kočka? Nestačilo, kolik ostudy nadělala kdysi vaše matka a nakonec i Ervínek,“ otevřela zásuvku se vzorně vyžehlenými kapesníky a jeden vyndala.

„Nebreč,“ řekla dívka a ten tvrdý tón se k ní vůbec nehodil. „ Mám se tam docela dobře, je o mě postaráno a tohle,“ ukázala na špičaté břicho, „byla nehoda. Stává se to občas skoro každé holce.“ Postavila se před zrcadlo, aby změnila téma hovoru.

„Babi, co bys na to řekla, kdybych se přebarvila na blond! Ferdyš povídal, že se přestěhujeme do domu s názvem Emanuela, ale zaměstná jen některé, ty nejatraktivnější. Vyhláška obcí kolem nás prej pomalu likviduje z ulic…“

„Měděné vlasy a zelené oči jsou tvojí chloubou, nezapomeň, Sašenko,“ vyslovila sklíčeně.  Přes háčkované záclony přetáhla noční závěs. „Jsem ráda, že jsi doma.“

Dítě k ránu hodně kopalo. Vstala a zastlala duchnu z pravého peří. Potřebovala by beztak vyhodit na slunce, přes klepadlo. Vytřepat roztoče a nabrat nový luft.

Koupelna páchla myšinou. Plamínek karmy skomíral v temném rohu. Ještě se tady přiotrávíme, blesklo jí hlavou. Snad poprvé jí při pomyšlení na ohrožení života nenarozeného a nehodícího se dítěte naskočila husina. Otevřela ventilačku. Větve kdysi dávno zakořeněné túje se přerostle dotýkaly okénka. Vysadil ji otec ještě před obdobím, kdy byl permanentně v lihu.

Uvařila vejce, nalila čaj. Stařenu vzbudilo klepání skořápek o okraj stolu.

„Babi, lež, já ti jídlo podám do postele.“

„To by tak hrálo, abych se přes den povalovala! Musím být v kondici na tu druhou operaci kyčle. Zařídila jsem si donášku obědů a nákupů, ostatní ještě nějak zvládám, vytírám vsedě na štokrleti,“ míchala lžičkou med, dokud se nerozpustil, zatímco vnučce se řinul po stranách krajíce.

 „Pořád mám chuť na sladký, babi. Někdo zvoní,“ olízla rychle prsty a podívala se přes záclonu. „Nějaká ženská s taškou.“

„To je sousedka Marie s nákupem. Běž prosím tě otevřít a zaplať, v kredenci mám peníze. V hrnku.“

„Senzace, aspoň nemusím s tím panděrem chodit do krámu, všichni by čuměli! O děcku ani muk, babi, hned by to roznesla.“

„Ale co, Sašo, co by roznesla? Je poznat, že jsi gravidní!“

„Přece že jdu na utajenej porod, babi! Nemyslela sis doufám, že si to chci nechat,“ a odemkla vchodové dveře.

„Dobrý den, paní doktorko, nesu všechno. Koukám, že tu máte pomocnici,“ přejela ostřížím pohledem Sašu. „Dělá to dvě stovky,“ dodala, a když se k jejím slovům nikdo nevyjádřil, strčila peníze do peněženky a rozloučila se. Starou beztak nikdy na hovory neužilo.

„Proč ti říká doktorko, babi? Na jmenovce máš jen příjmení.“

„Nech to být, Sašenko.“

Kolikrát jen jsem vyslechla nadávky – váš vnuk nám vykradl auto, výlupek jeden, ve třinácti má na svědomí nejmíň dvacet auťáků v celý čtvrti. Lidé nám kopali do dveří, sem tam i házeli kameny do oken, chlapi totiž nemohou přenést přes srdce, když jim někdo poškodí jejich miláčky, a tak jsem na vizitce přelepila titul a nikdy už ho nevrátila zpět, jako se nedá vrátit průběh manželství jediného syna, které bylo nešťastné od samého začátku. Matka Ervínka a Sašenky zmizela s nějakým chlapem v Němcích – po revoluci, kdy byly děti ještě malé a Ervín starší se časem upil k smrti.

 „Až se jednou vdám, uháčkuješ mi taky takový záclony? Nikdo nemá podobný. Nejlepší na nich ale je to, že se přes ty čtverečky suprově kouká ven, ale dovnitř není vidět…“

Nikdo z ulice neznal úsilí, které jsem vynakládala, jen aby z dětí vyrostli slušní lidé. Začalo to krádežemi drobných z kabelky a pak se již zklamání vršila, až jsem se lidí úplně stranila a doteď skoro s nikým nehovořím, a když, tak jen velmi úsečně. Selhala jsem. Naprosto. Společnost slušných lidí si nezasloužím... ale děti snad ještě dostanou šanci!

 „Podej mi z komory košík, Sašenko, ještě je tam nějaká vlna a háček. Pustím se do toho hned.“

„To má, babi, přece čas, stejně nemám svůj byt.“

„Zkusím, jestli bych po letech dokázala uháčkovat svetřík a čepičku na miminko.

„Babi? Jak to myslíš?“

„Jednou se to prokletí musí zlomit. Vím, že budeš vzorná máma, Saši. V domku je místa dost, i kdyby se vrátil Ervínek.“

„Pochop, nebudu tady v tý zatuchlý díře, babi. Celá ulice je proti nám, všichni ti počestní zaprděnci! Jsem hezká a mladá, nezahrabu se! S tím nepočítej!“ Bouchla dveřmi.

Vyklidila skříňku po bratrovi a vybalovala si své luxusní oblečení a šminky. Pak pustila televizi, ticho v bytě bylo příliš tísnivé.

Stařena celé odpoledne něco kutila kolem klubíček, zkoušela, která vlna je hebčí a přehrabovala časopisy ze štosu v komoře. Štrachala i po zásuvkách v kredenci.

Večer zas zatáhla závěsy. Počkala, až bude vedle klid. Nasadila si na hlavu čelovou baterku a opřena jen o jednu berli vydala se po domě.

Vnučka oddechovala, stočena v embryonální poloze, duchnu nataženou přes rameno až ke krku. 

Dala se do stříhání vodopádu hebkých vln ze zad dívky, šlo to rychle. Když se však víc naklonila, sklouznul gumový špunt francouzské hole. Dopadla tak celou tíhou na spící Sašu. Vykřikly obě naráz.

„Babi, co tu proboha děláš,“ posadila se dívka. Rozsvítila lampu. Stará paní se svezla z duchny až na podlahu. Udeřila se do hlavy.

Drobné děvče ji tahalo nahoru. Nešlo to, byla strašlivě nehybná a těžká. Saša vypnula světélko na čele a pohlédla do bledého obličeje. 

Když babičku zvedali na nosítka, objevily se poházené prameny měděných vlasů.

Dívka běžela do koupelny. Ze zrcadla na ni koukalo napůl oškubané ptáče s vyděšenýma očima.

Teprve nyní se rozplakala.