Dřevomorka 5/5

Když v následující zimě beze sněhu všechno do hloubky promrzne a zamrzne i záchod a musíme přežívat hůř než v předminulém století, kdy u každé chalupy stála aspoň dřevěná budka na hnojišti, když krnovská a brněnská děcka se na nás už doopravdy rozzlobí, proč ještě nejsme odstěhovaní, že nám tolik soužení na stará kolena není zapotřebí, tehdy konečně povolím: poohlédneme se po nájemním bytě.

Jana viditelně pookřeje.

Aha, na toto čekala, rozbřeskne se mi, to je ta záhada jejího smíření.

„Jenom na čas,“ špitne, nechce být na mě moc hrr. „Až s tím budou hotoví, vrátíme se.“

„Ne. Jestli půjdeme, tak jednoho stěhování budeme mít až nad hlavu.“

„To si ale můžeme nechat pro sebe, nemyslíš?“ uculí se, „vzpomeň si, co říkával otrok Kaptah Egypťana Sinuheta: O zítřku nikdo nic neví.“

„Ano, byl to moudrý otrok.“

Milka, jelikož si už sama začala připouštět výčitky, že nás nechává přežívat v tak těžce obyvatelném prostředí, snesla tu zprávu hrdinně, a kdo ví, jestli našemu vlažnému slibu, že se „potom“ vrátíme, vůbec věřila.

Jana už nějakou dobu sledovala nabídky volných bytů v malé osadě nad Městem Albrechtice, na Žárech; tam by se jí líbilo, v obklopení lesy pod Karlovou horou a Českou Vsí. Několikrát o tom mluvila a já, abych jí udělal radost, jsem jí to teoreticky schvaloval: „Ano, až bude nejhůř, půjdeme třeba na Žáry, rozhodně to tam bude lepší než dole ve městě.“ A měl jsem pokoj.

Teď je to tady, jde do tuhého. Konec teorie.

Vyrazili jsme na průzkum. V úvahu přicházely dva domy dvou majitelů. Jeden ultramoderní, vytápěný elektricky, přitom za velmi přijatelné nájemné, zatím sice bez volného bytu, ale nájemníci se tam občas střídají, takže je naděje. Druhý starý, ale nově zateplený, se zavedeným plynem. Tam volný byt právě byl. Paní majitelka nás jím provedla, všechno ukázala a projevovala upřímný zájem o nás „starší důvěryhodné“ nájemníky, jak se vyjádřila. Ale nám, rozmazleným petrovickou koupelnou, se v této nezdálo k hnutí, do takové minikoupelničky se ani pračka nevejde. Byt jsme na můj popud srdnatě odmítli. Zaměříme se na druhou možnost, počkáme, až se něco uvolní „v tom elektrickém“, o němž sice Miloš prohlásil, ž­e je divný, jaksi sterilní, ani komín nemá, ale nás neodradil. Počkáme, máme dost času, jelikož mrazy povolily a svět opět zalilo slunce.

Potom, v létě, nám pan majitel podle daného slibu zavolal.

Jeli jsme si uvolněný byt prohlédnout. S ne moc čistým svědomím. Pepovi s Miluškou jsme totiž mezitím, když nám již otrnulo ze zimních svízelí, slíbili, že v Petrovicích ještě zůstaneme. Proto už teď, cestou, jsme věděli, že byt odmítneme. Jeli jsme vlastně jen z proradné zvědavosti.

Panebože, bylo čeho litovat!

Když nás pan domácí vodil bytem a předváděl zázračné vymoženosti, Jana se v jednu chvíli rozplakala lítostí, jakého pohodlí se tady vzdáváme. Žádné radiátory, teplo prý stoupá z podlahy, všude bliká digitální automatika, a my jen šeptem nábožně vykřikujeme: Nádhera, nádhera.

Neumíte si představit, jak nám srdce bušila, když jsme pak odmítali, propadajíce se hanbou a vymlouvajíce se, že mladí slibují hory doly, jestli na baráku zůstaneme. A že je nám to líto.

To tedy opravdu bylo.

Cestou domů jsme si pro útěchu našli důvod, proč přece jen nemáme litovat: Copak se nestává, že vypadne dodávka proudu? Pak je celá automatika k ničemu. Tím jsme svou lítost hrdě překonali.

Dál žijeme v Petrovicích, i když dobře víme, jak těžké je plnit sliby, když chybí peníze. Také uznáváme, že není možné čekat zázraky při dojíždění na vzdálenost tří set čtyřiceti kilometrů.

Naše provizórium trvá. Opět jsme se smířili. Jen u mě nastala změna: jednou nalomený, už se stěhování tak tvrdošíjně nebráním.

*

Cesty osudu jsou křivolaké.

Pokles atmosférického tlaku přinesl vlhkost, jaká se často nevyskytuje. Dlažbu na chodbě a v koupelně pokryla vrstva vody, již nešlo vytřít, za hadrem hned stála nová. Každý krok hrozil pádem. Taky na linoleu v kuchyni. Koberce provlhly, jekor čvachtal. Plakáty, mapy, fotky vnoučat na zdech se vlnily, kroutily, uvolňovaly v úchytkách. Houba se ukázala ve škvírách, kde dosud nebyla. Pukliny u stropu se zvětšily, polystyrén na zdi ještě víc vypoukl a lehké válendy odtlačil o další centimetry do místnosti.

Přepadla mě obava, zda dvě podpěry nosných trámů na rohu baráku nejsou málo.

Vyšel jsem ven. Nebylo daleko k poledni a tam vládlo dusné vlhké šero. Biskupskou kupu, Stříbrňák a celou slunečnou stranu údolí zakrýval zvolna se sunoucí nízký mrak, právě začal pouštět drobounký déšť, takové větší mrholení.

V krajní podpěře z mladého javoru se bělala shora až dolů na prst rozevřená trhlina. Vedlejší podpěra zůstávala oblá, hladká, bez poskvrnky. To mě částečně uklidnilo, třebaže když jsem přiložil dlaň, zašimralo mě tenoulinké chvění a poklep nehtem ukazováčku zněl, jako když brnkám do napjaté struny.

Hned musím podepřít konce těchto dvou sousedních trámů.

Z vyschlých polínek na topení jsem pečlivě vybral jasanová s rovnými vlákny, dobře štěpná. Na dubovém špalku, který mi na zadním zápraží věrně slouží víc než deset let a už se začíná rozpadat, nadělal jsem malou sekerkou osm táhlých klínů. Dával jsem si záležet, tenké odštěpky se pod ostrou čepelí kroutily jako hobliny za hoblíkem. Na čepcích klínů, aby se pod údery kladivem netřepily, srazil jsem radiální hrany krátkými, pozornými seky, jen to křupalo.

Když bylo hotovo, klíny jsem v náručí donesl do uhlárny, za nimi dvě těžká kladiva. Vysadil jsem dvířka, ať jde dovnitř světlo.

Ze zásobní skládky dřeva na pastvině jsem dovlekl javorový kmen, ocelovým navíjecím metrem dvakrát pečlivě změřil výšku od betonového základu po spodek trámu, zkrátil o dvě dvojice mírně překřížených klínů, tuto míru přenesl na kulatinu, nastartoval pilu a podpěru v rysce zkrátil.

Z dílny jsem přinesl starou židli. Na beton pod trám jsem položil dva klíny protisměrně na sebe, sloupek na ně postavil, stoupl si na židli, druhé dva klíny podstrčil proti sobě mezi čelo sloupku a spodek trámu a zatlačil tak, až sloupek udržely vestoje. Slezl jsem a opatrným ťukáním dvěma kladivy proti sobě přiměl dolní dvojici klínů k tahu. Pak jsem stoupl na židli, vrátil poněkud vychýlenou podpěru do svislice a pozorně poklepal do horních klínů. A znova dolů a znova nahoru. Když začaly klíny doopravdy táhnout, osmělil jsem se pořádně zabušit. Teď se osvědčilo sražení hran, neštípaly se ani netřepily. Skončil jsem, když se kdesi ozvalo drobení omítky a klín už po úderu nepopolezl ani o fous.

Tak. Teď nic nehrozí.

Od nehotové práce ale neodejdu. Unavený, úplně mokrý, v propocené košili, ztěžka jsem se vlekl na pastvinu pro druhý sloupek.

Ještě že mě ten deštík příjemně chladí.

Dosmýkal jsem kulatinu před garáž a operace s měřením, zkracováním a podpíráním se opakovala.

Bolest v ramenou obvykle příliš nevnímám, je už mou stálou součástí, teď mě však zaskočila navíc slabost v zápěstích. Kladiva ztěžkla, ruce směšně odmítaly vést údery daným směrem, zápěstí se viklala, netrefovala přesně klíny, ty uhýbaly do stran, takže jsem byl nucen je uvolnit a znovu srovnat.

Jaká úleva, když s posledním bouchnutím vše skončilo!

Pilu jsem uklízel jak v mrákotách, mé pohyby mně samému legračně připomínaly vybitého robota. Ještě že mě nikdo nevidí.

Zbrocený potem, s košilí přilepenou k tělu šel jsem ohlásit, že krov je bezpečně podepřen.

Jana neměla ponětí, co jsem kde dělal. Vůbec mi nerozuměla, co to mezi dveřmi přerývaně vyrážím, viděla jen, jak se opírám o kuchyňská futra, těžce popadám dech a poulím oči. Zbledla a vyhrkla: „Co je ti?“

„Nic, co by?“ zasípal jsem.

„To vidím. Mám volat sanitku?… Nebo rovnou pohřebák?“

„Proč? Mně nic není.“

„To povídej někomu jinýmu. Podívej se do zrcadla.“

„To nic není… Trochu jsem zmokl,“ vyrážel jsem, „a zpotil… Přece víš, jak se hned zpotím.“

„Jo? Měl by ses vidět, vypadáš na infarkt.“

„To bude dobrý… Hlásím, že mám hotovo… Barák zatím nespadne.“

„Barák ať si spadne, zato já na nic nečekám a volám rychlou.“

„Neblázni… Bude to dobrý… Jdu se osprchovat.“

Nechala mě projít do koupelny, ale pokoj nedala. Ještě když mi kolem uší ohlušivě hrčela voda, neslo se mi do nich z kuchyně nesrozumitelné brebentění a nadávání. Nepřestala, ani když jsem si, oblečený do suchého, v kuchyni sedl na gauč. Už to nešlo, už byla vykolejená, stále se vracela k momentu, kdy mě viděla stát mezi těmi futry a byla přesvědčena, že udeřila má poslední hodinka.

„Tak to dál nejde, něco se s tím musí udělat.“

„S čím?“

„Se vším. Kvůli zatracené barabizně by ses načisto oddělal! Já tady končím, dřív než bude pozdě!“

Po malé zámlce dodala zkusmo: „Za výlohou jsem zas viděla volný byt na Žárech.“

„Ve kterým baráku?“ projevil jsem proti své vůli zájem, samého mě to překvapilo.

Odpověděla opatrně: „Tam, jak jsou ty krásný výhledy.“

„To myslíš kterej?“ nebyl jsem si jist.

„Ten horní, v sadu, ten na plyn.“

„Jo ten…!“ protáhl jsem. „Tam je malá koupelna.“

Nedala se odbýt: „Mně by stačila, pračka se dá dát jinam, do kuchyně třeba, Kajošek by mi ju zapojil. Druzí tam pračku jistě taky mají.“

Poznal jsem, že o tom nezačala přemýšlet až teď, nosí to stěhování v hlavě, dnešní úlek ji jen přiměl, aby s ním vyšla na světlo.

„To je hrozný,“ potřásl jsem hlavou úporně zaháněje hříšnou myšlenku, „o čem hned uvažujeme, když se trochu zpotím. Hned meleme cosi o stěhování. Víš, co jsme našim slíbili.“

„Teď je jiná situace, teď jde o život.“

„Nepřeháněj, o život nejde.“

„To si jen myslíš, musel by ses vidět před chvilkou. Mně to úplně stačilo.“

Podrbal jsem se na hlavě, mám, nemám, pak jsem to ze sebe vytlačil: „Ani mně už se tady nelíbí… Ale jenom kvůli té houbě!“ varovně jsem zvedl prst.

„To je jasný,“ spiklenecky přijala hanebnou zradu Miluščiny důvěry. „Ještě že se přiznáš.“

Pocítil jsem náhle nutkání tu zradu dokonat: „Jestli chceš, zajedeme tam.“

„To myslíš vážně?“

„Jo. V bytě by nám fakt bylo líp,“ řekl jsem, rozhodnut.

„To si piš, že bylo! Tak co…“ Začala počítat: „Dnes je čtvrtek, co třeba v pondělí?“

„Jak dlouho tam ta nabídka visí?“

„Dost dlouho.“

Cítil jsem, jak ze mě vyprchává únava.

„Ještě by nás mohl někdo předběhnout, jedeme tam hned, celý odpoledne je před náma, stihnout se toho dá hodně.“

Tak, dokonáno, už se v tom vezu, slib daný Milušce je mně fuk.

Jana zazářila: „Fakt?“

„Asi se bojím, abych si to nerozmyslel,“ přiznal jsem.

„Jseš dědeček miláček,“ usmála se vděčně, „máš pravdu, nebudeme to odkládat, kdo ví, jak by to zas dopadlo.“ A už ze sebe stahovala zástěru.

„Miluška to pochopí,“ řekl jsem na obranu našeho zrádného počínání.

„Bude muset. Já jí to vysvětlím. Tady bys špatně skončil.“

Ještě to odpoledne jsme si s paní majitelkou prohlédli volný byt ve třetím podlaží zrekonstruovaného domu, kde dřív bydleli lékaři nedaleké, kdysi vyhlášené, dnes rozpadající se plicní léčebny pro ostravské horníky, té solitérní stavby obklíčené sadem a lesem pod Českou Vsí a Karlovou horou – a­­ plácli si. Nastěhovat se můžeme už první týden v září.

Byl čtvrtek 31. července 2014.

Děcka naše rozhodnutí s úlevou přivítala.

Malinko jsme zaskočili jen Milušku, ale uvěřila mamčinu lamentování, že mi šlo o život. Slíbili jsme jí – a nebylo k tomu třeba žádné sebezapření – že do Petrovic budeme jezdit a o domek a zahradu dál pečovat. Je to jen dvacet kilometrů, dokonce si tam necháváme trvalé bydliště a všechno, co s tím souvisí.

*

Tak se život nás dvou ze dne na den změnil. A jak za krátký čas zjistíme, nejen náš, také Miluščin.

Ale to už bude jiná kapitola.

Napřed si povíme, co nás potkalo bezprostředně, v tomto roce stěhování.