Kolotoč

Kolotoč

»Nečum a vodprejskni vocuť!« řekly mi velký holky, když jsem se taky chtěl povozit na kolotoči v parku, a tvářily se zle, že je votravuju.
»To určitě!« řekl jsem, ale zůstal jsem stát jak tvrdý Y a málem jsem puknul zlostí, když jsem si uvědomil, že se stejně na víc nezmůžu. Kdyby mi to řekli kluci, jako jsem já, vyhnat bych se nedal a určitě bych se pral, i když mám brejle, ale s velkýma holkama, to bylo něco úplně jinýho. Byly opravdu moc velký a narostlý a nemělo smysl se s nima strkat, protože byly silnější, a kromě toho jich tu bylo mnohem víc.

Naproti našemu domu je krásný park a my si tam s klukama chodíme hrát, i když ne tak, jako když jsme byli malí. S mrňatama se už nekamarádíme a raději se jim vyhýbáme, abysme nezpůsobili nějakou kalamitu. A když vidím, že si hrají stejně jako my, když jsme byli malí, tak se za to trošku stydím a doufám, že si to už nikdo nepamatuje. Mrzí mě, že jsme byli taky tak hloupí a že jsme se vrtali klacíčky v zemi a stavěli z písku ohrádky pro ploštice, který pořád někam lezou a lezou, a nikdo neví kam, i když jsme se na to ve škole už kolikrát ptali.
Ale našem parku se dá dělat i spousta jinejch věcí, než si jen hrát s plošticema, a tak lezeme po stromech a běháme po trávě, i když se to nesmí, skáčeme po lavičkách a závodíme v parku na kole, i když to se taky nesmí.
Po jedný straně parku je hlavní silnice a za ní domy, kde bydlíme, a po druhý jsou hradby z červenejch cihel a všude kolem kasárna, protože naše město Terezín je bývalá vojenská pevnost, a i dneska je vojáků plná.

Jenže to nejlepší v našem parku přes ulici je přeci jenom kolotoč. Je totiž mnohem, mnohem lepší než lavičky, na kterých se dá jen sedět nebo skákat, a taky proto, že kolotoč je taková lavička v pohybu a člověk si aspoň na chvíli připadá jako kosmonaut nebo pilot tryskáče. My, co bydlíme kolem parku, se u kolotoče scházíme, točíme se, a přitom si i něco povídáme, a když se na něčem neshodneme, tak se i někdy i hádáme.
Nejvíc nás ale trápí to, že na kolotoči je jen šest sedaček a nás dětí z domů kolem parku je hodně, a to nepočítám ani všecky ostatní z jiných částí města.
Nejhorší však je, že sem chodí i velký holky, takže se s nima musíme pořád hádat kvůli tomu, že velký holky si myslí, že si tady můžou dělat, co je napadne, a hlavně si myslí, že nám menším klukům můžou poroučet, což je hrozně nespravedlivý, protože my za to nemůžeme, že jsme menší. Velký holky navíc nechtějí na kolotoč nikoho pouštět a říkají, že my malí nemáme nárok, a někdy se s náma kvůli tomu dokonce i perou.
S ostatníma dětma se dá vždycky nějak domluvit a pak se chvíli na střídačku vozíme a chvíli točíme kolotočem dokola, aby si užili všichni a nikdo se neulejval. A když se nám z toho motá hlava, tak za jízdy seskakujeme a naschvál se potácíme jako opilí a s rozpaženýma rukama se točíme, přitom řveme, až z toho padáme a válíme se po zemi, že máme kolena od trávy. A to je bezva, taková legrace každýho baví, pak se zase vystřídáme, čas rychle utíká a nikdo ani neví jak, a najednou je už večer, na park sedne tma, všude se rozsvítí zelený výbojky, co jsme se o nich učili, že šetří proud, a my už musíme jít, abysme ňákou nechytli, že jsme přišli domů zase pozdě.

Ale jak jsem už řekl, není nic horšího, než když se do toho zamotají velký holky, i když musím připustit, že velký kluci o nich mluví nadšeně a obdivují je, přestože jim to přímo neříkají. Kluci se jen tak rozvalí na lavičkách, zapálí si cigáro, pokřikují kolem a plácají se po ramenou, chechtají se a šklebí a říkají o nich takový věci, jako ta by určitě křičela, tu bych si nechal říct a ta má kozy jako vozy a tak.
Mně ale velký holky připadají jako vdolky, protože jsou takový všude nafouknutý, žádná pružnost, žádný svaly a vůbec se s nima neužije, což může potvrdit úplně každý. A pro příklad ani nemusím chodit daleko, protože Kalivodová, co k nám propadla, nad námi ohrnuje nos a nechce se s náma vůbec bavit, protože má teď ty úplně jiný zájmy, jak říkají učitelé. V poslední době rychle narostla a chodí celá hrbatá a ve škole na to berou ohledy. Dostala druhý knížky, aby si je nemusela nosit každej den z domova, i když nikdo přesně neví, k čemu právě jí jsou ty knížky dobrý, když přece nepropadla poprvé. A když máme tělák, nemůže ani běhat, jak je vyvinutá, což brzdí hodiny tělocviku a zdržuje od práce školníka Czákyho, který nás chodí kontrolovat, jestli jsme se přezuli.

Chvíli jsem tam teda stál a koukal jsem se na velký holky, jak se točí dokola, přešlapoval jsem na místě a sbíral rozhodnost a odvahu. A když už jsem měl všeho dost, tak jsem nazlobeně a co nejvíc nahlas křikl: »Já se chci taky svízt!«
Hrozně moc jsem chtěl ukázat, že se umím hlásit o slovo, že si taky chci prosadit svou a že jsem to ani náhodou nevzdal. Jenže dneska se to asi moc nepovedlo, protože velký holky se bláznivě smály, komíhaly se v sedačkách a vší silou se odrážely nohama od země, aby kolotoč dostal co největší rychlost. Zakláněly se do nebe, až jim vlasy vlály kolem hlavy, a chovaly se úplně praštěně. Zůstal jsem jako opařený, protože to jsem tedy nečekal.
Pozoroval jsem je a přemýšlel, co zrovna dneska je to chytlo. A když jsem si to v hlavě uspořádal, usoudil jsem, že za to nejspíš může taková úplně cizí holka, kterou tu ještě nikdo neviděl, a překvapilo mě, že za tak krátkou dobu tady všechno převrátila vzhůru nohama.
Zakláněla se totiž do nebe ze všech holek nejvíc, ze všech holek nejvíc se bláznivě řehtala a vyhazovala nohy do vzduchu. Měla vlasy jak vyleštěná měď, co nám ji ukazovala Horáková v chemii, k tomu krátký sestřih jako nějaká modelka a v uších jí svítily náušnice, v každém uchu jedna kulička jak červená jeřabina. Holky po ní pokukovaly a pořád dělaly to, co ona. Nějaká Pražanda, pomyslel jsem si, a nemohl jsem od ní odtrhnout oči, i když jsem chtěl, a musel jsem se na ni pořád dívat, hlavně na ty jeřabiny, co měla v uších.
Stál jsem tam, klátil se jako rákos a nemohl jsem ani tam, ani zpátky. A jak jí při každý otočce kolotoče lítaly nohy do vzduchu, na chviličku se vždycky objevil takovej malinkej bílej trojúhelníček. No páni, tak to jsem teda ještě neviděl! A byl jsem tak překvapenej, že mám takový divný pocity až tam dole, tam někde dole v hloubce, že dál to nechci radši rozvádět.

»Co čumíš, vole?« zakřičela některá z velkých holek, ale při tý rychlosti se nedalo říct, která to byla.
»Co čumíííš, volééé?« opakovaly všechny po ní a ječely radostí.
Jak jsem tam stál a nevnímal nic, protože před očima se mi pořád míhaly ty jeřabiny i ty bílý šmouhy, ucítil jsem, že mě někdo zezadu tahá za loket: »Kobra, pojď! Tak pojď už…«
Ale já na to nedbal a pořád jsem se díval, až se mi z toho taky začínala točit hlava a dělalo se mi slabo od žaludku. Sebral jsem sílu, abych se dokázal na chvilku odtrhnout, a otočil jsem se. Za mnou stál Achil, rozpačitě přešlapoval z nohy na nohu, jako by se omlouval, že ruší, a díval se na mě překvapeně, ale i tak trochu divně, že jsem najednou nevěděl, co mám honem udělat.
»Héééj! Héééj! Musíííš nejdřííív točííít!« svištěly kolem velký holky.
»Tóóóč! Tóóóč!« pobízely mě se smíchem a znovu vyhazovaly ruce i nohy, jak to šlo nejvýš.
Jen jako z dálky jsem slyšel Achilův hlas: »Kobra, nech je bejt a pojď!« a znovu jsem cítil, jak mě tahá dozadu.

Ta Achilova naléhavost mě rozčílila, vytrhnul jsem se mu a vběhnul přímo doprostřed kolotoče, chytil jsem se trubky, kterou se obvykle točilo, a vší silou jsem se do ní zapřel. Hned jsem ucítil, že kolotoč o něco zrychlil, a tak jsem srovnal dech s rytmem nohou a věděl jsem, že jsem pořádnej chlap, kterej na kolotoči zmákne šest velkejch holek.
A holky křičely: »Tóóóč, děléééj! Tóóóč, děléééj!«
Roztáčel jsem kolotoč a všechno kolem mi začalo splývat v jednu barevnou šmouhu kromě těch jeřabin, z kterých jsem pořád nemohl spustit oči.
A pak to šlo ráz na ráz – začala se mi hrozně motat hlava, až jsem se leknul, že se mi úplně zešišatí. Nestačil jsem s dechem, a nakonec už ani běžet, natož abych se dostal z roztočenýho kolotoče ven.
Zeslábly mi nohy, a tak jsem škobrtnul. Stáhlo mě to dolů, polykal jsem prach, kolotoč mě vlíknul a já jel břichem po zemi. A pak jsem se pustil.
Ani nevím, proč jsem chtěl vstát, abych vyklouznul z kolotoče ven a radši nezůstal ležet a polykat všechen ten prach. A dál pak už nic nevím, protože jsem dostal ránu do hlavy, až se mi rozskočila na střepy.

Jako kouzlem jsem se ocitnul v záplavě stříbřitě modrého světla. Překrásně dlouho jsem v něm plaval a převaloval se ze strany na stranu líně jako velryba. Všude kolem poletovaly malinkatý světlušky, vířily sem a tam a pořád dokola vznikaly a zanikaly. A já jsem proplouval mezi nima a vznášel se někam nahoru, někam vysoko tak lehce jako balónek na stříbřité niti, a pak jsem se napínal a napínal, až jsem se v úplném tichu rozplynul.

Tak takhle to tedy vypadá, když je člověk po smrti. Tak tohle je to nic, pomyslil jsem si, protože ráj není, jak nám v dějepise vysvětlila Jiráková. Tak to se toho komunizmu už nedožiju, pomyslil jsem si a musím říct, že mi to bylo docela líto.

Jenže pak se mě lehoučce dotknul nepatrný záchvěv, jako by jen tak z dálky, tak, jako když na dlaň dosedne suchý list, a do všech prstů najednou se mi pomaličku začala vkrádat slabá bolest. A když jsem si to trochu srovnal v hlavě, docela mě potěšilo, že nejsem vlastně tak úplně mrtvej. Tak to nic není úplný a navždy, pomyslel jsem si, a nemůžu říct, že by mi to nějak vadilo.

Zkusil jsem se zavrtět a nadzvihnul jsem ruku, která se mi teď zdála těžká jak z olova. Pomalu jsem si sáhnul na obličej, abych se přesvědčil, že jsem to ještě já. V hlavě mi šumělo, ale i tak jsem začal rozeznávat jemně probublávající holčičí hlasy. Prsty jsem nahmatal nos a oči a zjistil jsem, že nemám brejle a na čele mám nějaký kus látky. Opatrně jsem to sundal, chvíli jsem se soustředil a pak si sednul.

V tom okamžiku ve mně vybuchla bomba, až to se mnou praštilo o zem a tisíce jehliček mě začaly nesnesitelně píchat v obou uších. Kolem hlavy mi s rachotem lítaly barevný světla jako na 7. listopadu, kdy se slaví Říjnová revoluce z roku 1917, která úplně změnila svět, jak jsme se to učili ve škole. To je pak ve městě ohňostroj, všude visí transparenty, vojáci střílejí do vzduchu a ve škole kvůli tomu děláme nástěnky a výzdobu, i když je ta revoluce zvláštní tím, že se jmenuje říjnová, ale slaví se až v listopadu.

A když všechno utichlo, rozlepil jsem oči a opatrně jsem se rozhlédnul. Nade mnou postávaly velký holky a civěly na mě.
»No slávabohu, že už je při sobě,« řekla jedna a maličko mě poplácala po tváři, »pojďte mi ještě pomoct!«
Holky mě vzaly v podpaží a dotáhly mezi kořeny velkýho kaštanu, abych se mohl opřít zády o kmen. Odněkud se přišoural i Achil, sednul si vedle mě, rukama objal kolena, opřel se o ně bradou, a přestože jsem neměl brejle, viděl jsem, že se mu oči lesknou slzami.
Ta zrzavá Pražanda si ke mně sedla na bobek, odněkud vykouzlila ty moje brejle, pečlivě mi je nasadila, a jak se nade mnou sklonila, mohl jsem si konečně v klidu a zblízka prohlídnout ty její červený jeřabiny.
»Eliško, už se s ním nezdržuj, ten autobus ti jede za chvilku,« hlásily holky.
»Já vím, ale mně se líbí, že je to takovej kocourek, malej a blbej,« pohladila mě po tváři a zlehounka políbila na čelo.
Holky se rozřehtaly, posbíraly si věci a zamířily si to k náměstí. Přes celý park bylo slyšet, jak něco vykřikují a jak se tomu celou cestu smějí.
Šťouchnul jsem do Achila, že jsem už nachystanej, a pomaloučku jsem se zvedl. A když jsem se trochu rozhýbal a oprášil se, beze slov jsme se šourali rovnou přes trávu, mávnuli jsme si na pozdrav a každý jsme šli svou cestou domů.

*

A když mi trochu otrnulo, plánoval jsem pomstu, tu největší pomstu, kterou kdy někdo vymyslel. Mezi tátovýma barvama ve sklepě jsem co chvíli špekuloval a převracel v rukou jednu plechovku za druhou, až jsem se konečně rozhodnul. Nakonec jsem si vybral vysokou a těžkou plechovku, v který to jen tak pomalu žbluňkalo, jako když se ve sklenici převaluje med.
Na boku týhle plechovky byl papírek, kde bylo napsáno, že je to vysoce kvalitní ochranný lak širokého použití a že tento LODNÍ LAK LNĚNÝ je ze všech laků nejlepší a nejodolnější. A já myslím, že to je pravda, protože jsme ho používali i při pracovním vyučování a škola by pro žáky přece nekoupila nic špatného.
Vyštrachal jsem ten největší štětec, který jsme ve sklepě měli, a vzal jsem i šroubovák, abych mohl lehce otevřít víčko plechovky. Všechno jsem si to dal do kostkovaný nákupní tašky a šel jsem pro Achila a pro rohlíky, protože byla sobota.
Na zpáteční cestě jsme se s Achilem stavili u našeho kolotoče v parku a štětcem jsme důkladně napatlali sedačky tímhle speciálním průsvitným lakem, co schne v teple minimálně tejden, ale při tomhle počasí v půlce září aspoň čtrnáct dní.
Pak jsme se s Achilem chodili celý dva dny koukat, která kráva se chytla.

A velký holky mohly puknout zlostí, když si navíc ve vývěsce na zdi radnice, kolem který chodí spousta lidí do práce nebo na nákup, mohly přečíst cedulku

NAŠI DVA PIONÝŘI JDOU VŠEM OBYVATELŮM PŘÍKLADEM PŘI ÚDRŽBĚ A ZKRÁŠLOVÁNÍ MĚSTA!

To o nás někdo psal velkým tiskacím písmem, červenou a modrou pastelkou, aby se to dalo přečíst i zdálky.
A bylo tam toho o nás ještě víc, a ten, kdo to psal, si dal dokonce tu práci, aby navíc umyl i sklo, který chránilo před zničením pozvánky na schůze a výzvy k občanům.

***