Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seAnděl
Autor
bixley
Zdeňka umývala nádobí. Dnes se jí oběd docela povedl. Do buřtguláše měla málo brambor, tak tam přikrájela jednu cuketu. Bylo to výborné. Příště to udělá stejně.
Dopoledne uklidila a vyluxovala, vyčistila boty. Teď si ráda odpočine. Možná vyluští nějakou křížovku, přečte si Vlastu. Toužila si s někým popovídat, ale pokud syn nebo někdo z jejích známých nebyl v nějaké těžké situaci, což bylo zřídka, nikdo se neozval. Na jedné straně to bylo dobře, protože potom věděla, že je vše v pořádku. Na druhé straně ale chtěla slyšet něčí hlas, nebýt tak sama. Možná by mohla zkusit synovi zavolat. Snad to v sobotu odpoledne vezme.
Vytáhla z kabelky mobil a našla v seznamu jeho číslo.
Účastník je dočasně nedostupný.
Aha, takže sedí u počítače. Zkusí ještě Janu. To byla její bývalá kolegyně, se kterou se čas od času vídaly.
Volání…nezvedá.
No, co se dát dělat. A co Anička? Té už dlouho nevolala. Sestřenice byla sice dost vytížená, hlídala často vnoučata, ale někdy si čas přece jen našla.
„Ahoj, Zdeňko, stalo se něco?“ ozvala se v telefonu.
„Ne, vůbec nic, jenom jsem se chtěla zeptat, jak se máš.“
„To víš, tady je to pořád dokola. V pondělí vodím Verunku na tenis, v úterý Péťu vyzvedávám ve školce, Luděk je teď z práce doma v karanténě, tak denně vařím, no, co ti mám povídat. Taky samozřejmě tím pádem musím víc nakupovat… Co je, Luďku? Dokument o Kypru? No, víš, Zdeni, my se na Kypr v létě chystáme, prý se mám jít koukat na televizi. Tak promiň, já se ti ozvu.“
„To je jasný, tak ahoj.“
Anička zavěsila.
Tak vida, jedou na Kypr. To ona si z důchodu dovolit nemůže. Hlavně aby si to užili. Snad jí potom Anička ukáže fotky a vylíčí jí zážitky.
Musí v bytě nějak přerušit to ticho. Televize ji nelákala, poslední dobou tam bylo samé očkování nebo detektivky s vraždami. Pustila rádio. Ozval se nějaký rozhovor moderátorky s herečkou, podle hlasu to mohla být Zlata Adamovská. Vzpomínala na natáčení filmu Ženy v běhu. Zdeňce se ten film nelíbil, ale pohled z druhé strany než ryze divácké byl docela zajímavý. Chvíli se do rozhovoru zaposlouchala. Bude u toho luštit křížovku. Odešla do ložnice pro brýle.
Když se vrátila, ke svému úžasu uviděla sedět na sedačce v obýváku nějakého mladšího chlapa, zhruba třicátníka. Vlasy měl vzadu stažené do culíku, na sobě měl péřovou bundu, džíny a vysoké šněrovací boty.
„Co tady děláte? Jak jste se sem dostal?“
Uvědomila si, že klíč od domu při příchodu zastrčila zevnitř do dveří a zamkla.
„Já jsem se tu zjevil,“ odpověděl muž nenuceně.
„Jak – zjevil?“ nechápala.
„Já jsem tvůj anděl strážný.“
„Prosím vás, to vykládejte někomu jinýmu. Kudy jste sem vlezl, že jsem vás neslyšela?“ Musím okamžitě zavolat policii,proletělo jí hlavou. Ale od muže se začalo šířit něco tak laskavého a dobrého, že tomu nemohla odolat a všechny podobné myšlenky zavrhla.
Muž měl pobavený výraz. „Jak jsem řekl: zjevil jsem se.“
„Snad nechcete říct, že jste opravdu anděl?“
„Přesně tak.“
Obličej má jak měsíček, vyzařuje z něj takový klid a radost, opravdu něco nadpozemského, táhlo jí opět hlavou. Ale jako anděl nevypadá.
„Vy si asi myslíte, že nemám křídla,“ přečetl jí myšlenky. „Takhle nás zpodobňují lidé na obrazech, že? Ale my nelétáme. Jsme nehmotní a plujeme vzduchem, zhmotníme se jen tehdy, když se dostaneme na zem. A potom musíme mít takovou podobu, abychom nebudili pozornost. Vy tomu říkáte mimikry, ne?“
Rozpačitě kývla. „Tak vy jste se opravdu snesl z nebe? A proč?“
„Správná otázka,“ usmál se. „Už jsem se zkrátka nemohl dívat na to, jak jsi pořád sama.“
„No, je pravda, že dost sama jsem,“připustila. „Ale jinak mi nic neschází. S důchodem vyjdu, pěstuju si v truhlíkách nějakou zeleninu, občas jdu za Tondou na hřbitov upravit mu hrob…“
Opět se mu roztáhl obličej v širokém úsměvu.
„Ale vždyť si můžeš ještě někoho najít. Nebo už nechceš?“
„No…,“ vzdychla. Najednou nevěděla, co odpovědět. Bylo by to vlastně fajn na někoho se těšit, starat se o něj, napadlo ji.
„Když já nevím, jestli by o mě ještě někdo stál…“
„Ty sis nevšimla, že když jdeš nakoupit do Penny, že po tobě pokukuje Lojza Petránek?“
„Lojza?“podivila se. S Tondou byli velcí kamarádi. Ano, vídala ho v supermarketu, ale u něj v bytě bydlela dcera se zetěm, starali se o něj. Taky měl psa. Vlčáka.
„Ten se ti nelíbí?“ zadíval se na ni anděl zkoumavě.
„Ale líbí,“ odpověděla. Lojza byl vlastně docela fešák, uvědomila si. Měl pronikavé tmavé oči, kučeravé prošedivělé vlasy, pěstěnou bradku i hezkou, doposud štíhlou postavu.
„Ty jako myslíš, že bych to měla zkusit?“ Najednou, aniž chtěla, andělovi tykala. Podívala se na něj nejistě.
Kývl.
Rádio pořád tlumeně hrálo. Otočila se, aby ho vypnula. Když se podívala zpátky na sedačku, anděl už tam nebyl. Běžela k oknu. Na obloze uviděla malý mizející obláček.
Následující den o tomto zjevení hodně přemýšlela. Ale co, v nejhorším ji Lojza odmítne. Zkusí se s ním dát do řeči.
V pondělí ráno vzala tašku a vypravila se na svůj pravidelný nákup do Penny. Lojzův vlčák čekal jako vždy před vchodem. Uvnitř uviděla Lojzu, jak si vybírá pečivo.
„Dobrý den,“ usmála se na něj. „Tenhle kváskovej chleba je moc dobrej,“ upozornila ho.
„Dobrý den,“ opětoval jí pozdrav. „Já vím, občas ho kupuju.“
A potom se na ni krásně usmál, úplně stejně jako její anděl strážný.
42 názorů
No jó, vlastně, já jsem ti komentář napsala až k hlasování v PM :-) Tak ho sem zkopnu: Milé, zábavné vyprávění s „moudrým poučením“, které je ale čtenáři nabídnuto tak lehounce, že neodradí...
Evženie Brambůrková
11. 02. 2022Jo, kdyby to tak bylo opravdu :-)))
miluji povídky které voní člověčinou a tahle má dokonce i svatozář...:-)
Nejen že mě to pobavilo a líbí se mi to, ještě mě to hned inspirovalo. Jenže nemám čas to napsat, a je to spíš na povídku, mimo můj žánr. Tak mě to nakonec uvedlo do lehkého zmatku :) :) :)
Opravdu roztomilá povídečka. Živě napsaná. Jen mě mrzí, že neměl ty křídla, protože ty mě odjakživa fascinujou :) Ale chápu to. Zjevování se je rychlejší. Žijeme ve zrychlené době. Kdoví, jak to měli andělé původně :) :) :)
Tip a.
dievča z lesa
10. 02. 2022anjelska pohodička***
hanko, asi navštěvovat osamělé lidi a dodávat jim dobrou náladu. :-)
Naprostá samota nesvědčí nikomu... tvé hrdince bych přála hezký vztah, Renato.
gabi tá istá
10. 02. 2022aha, treba mu klásť prekážky...takto ho to nebaví :)
gabi tá istá
10. 02. 2022ja ani kľúč nestrkám, nezamykám a andela nikde :) pekne si to*
jamardi, někdy nás zkrátka musí postrčit nějaká nadpřirozená bytost, síla...
Moc pěkný příběh o tom, jak se může život ojinačit :). Ten výrok anděla "zjevil jsem se" na mě skutečně působí jako z jiného světa.
Jo jo - je to tak! Láska prochází žaludem! Éééé... Téda vlastně... Žaludkem? :D
Tohle téma a styl je mi blízké. ;)
Ano, láska musí být, i kdyby na chleba nebylo. (lehce pomoučněný smajlík)
Když se potkali u chleba, tak věřím, že budou spolu k obapolné spokojenosti péci. Ještě nemají okoralá srdce a nejsou tak hrozní, že by jim nikdo ani kůrku nepodal.