Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTD - Běloručka
Autor
Gora
Vyndat stehy po slepáku by neměla být časově náročná záležitost. A já tady na málo polstrovaný lavici přesto tvrdnu a kroutím se už dobrou hodinu. Přímo proti mně jako naschvál dřepí nějaká krasavice inteligentní, heh, panenka v minisukni. Před chvílí ji dovezli z rentgenu. Nosík nahoru, a přidržuje si na klíně výstavní lodičku. Čeká na zřízence, právě někomu vyrábí v kamrlíku sádru.
Je tak hezká, že i na vozejku vyhlíží přijatelně. A co teprve kdyby mohla projít chodbou v těch vysokejch šteklech jako po molu. Jak já tyhle typy holek nemusim. Však ony mě taky. I když má obličej stažený bolestivou grimasou, přesto ihned očima přejela moji prdelatou figuru.
Nó, vychrtlina jako ty nejsem, zaškaredila jsem se na ni v duchu. Máme to v rodě, u nás se říká - velkej zadek, štěstí v rodině!
A vůbec, co na mě pořád tak vejráš, já ti gips na nohu nepřičaruju. Zaslechla jsem totiž, jak Bárbína volá mamince, že pro ni někdo musí přijet, že s čerstvou sádrovou dlahou domů pěšky opravdu nedojde. Rodiče by se pro ni určitě přetrhli. Zatímco ona vypadá jako pravá běloručka. Tak říkám holkám s alabastrovou pletí, který si umí ještě tak nanést mejkap a jinak jsou na všechno levý.
Konečně mě berou do ambulance.
Nashle, nesympatická krásko. Raději sbohem! A s rukou na jizvě se belhám do dveří.
Když jsem odtud vylezla, už byla naštěstí pryč.
*
Hotel Vídeň, jeden z nejstarších u nás v Krumlově, je místem mojí první brigády. Věděla bych o lepším způsobu prázdnin, ale pár skvělých kousků do šatníku pro začátek dalšího školního roku si musím zasloužit, jak pravila máma.
Dokonalá pokojská nosí škrobenou čelenku. Stále se blaženě usmívá. Pokojskou baví stlát a luxovat. Nebo to úspěšně předstírá. Tak tou pokojskou jsem ode dneška já!
Provozní se nese, jako by spolkla pravítko. Odměřeně si mě ve skladu prohlídla.
Sáhla jsem zkusmo do regálku s oblečením, ale hned mě okřikla:
„Tohle je pro Janinku, přijde zítra. Ta má pas jako vosa, vám by to stejně nebylo!“
Janinku jsem ještě neviděla a už jsem ji nesnášela.
Další den brigády. Sakra, netušila jsem, jak z věčnýho povlíkání a luxování bolí záda, celou noc jsem se převalovala a přemítala, že už bych do hotelu nejraději nešla.
Vedoucí mě právě učila na pokoji skládat ručník do tvaru labutě, když někdo vešel. Otočila se na dveře a vykřikla:
„Janinko, ahoj, to jsem ráda, že už jsi zdráva a nastupuješ. Pojď, naučíš tady Milenu, jak se skládají čisté ručníky. Já si jdu dát kafíčko do recepce.“
No nazdar, pomyslela jsem si, sotva jsem tu novou brigádnici zahlídla. To je přece ta protivná, namyšlená holka z té chirurgie tehdá na jaře!
Už nebyl čas vzpomínat na její nádherné boty a hadříčky, protože osuška rozložená na posteli jí zahrála v prstech jako origami a pár tahy rukou se z obyčejného ručníku stala nádherná pyšná labuť hlídající lože.
„Nemohla bys mi to předvíst pomalejc?“ dostala jsem na tu hroznou holku zas vztek.
Zopakovala postup ještě jednou, pak s nekonečnou trpělivostí znovu a čekala, až se mi podaří ručník složit, ale byla to věčnost. Konečně! I když moje labuť vypadala ve srovnání s její spíš jako zmoklá slepice.
Zpříma se na mě podívala.
„My se odněkud známe, že?“
„Ani nevím,“ bylo mi najednou docela trapně. Zastyděla jsem se za své tehdejší nepřátelské myšlenky.
„Už vím. Ze špitálu přeci! Kdybys věděla, jak jsem ti tehdy na chodbě záviděla, že máš pohodlný tenisky. Nebýt vysokých podpatků, nemusela jsem si na kočičích hlavách ve městě nalomit kotník!“
Najednou mi bylo nějak do smíchu.
Ale ne proto, že každá správná pokojská má mít na tváři úsměv celou pracovní dobu!
44 názorů
Ano, jmenoval se dříve Hotel Vídeň, pak došlo /po r. 89/ k velké rekonstrukci a přejmenování... děkuji, black8!
ach, Gora, ty sa tak príjemne čítaš!* dala som si do google hotel Vídeň, Krumlov a našlo mi to hotel Bellevue - je to správne? :)
Kvalitní klasika. jediné, co bych tomu vytknul, že to je obsahově tak krátký text, až bych to nazval črtou nebo tak.
ale to víš, že nějaké mám, ale kostnaté, nevábné :-)), když pleskneš, ulomíš si ruku, tak asi tak :-))
pobavena dávám velkou * a mimochodem, co já bych dala za větší pozadí, nemám totiž žádné a nikdy jsem neměla, chjo :-))
Vražedná kombinace pro muže, občas i pro ženy/konkurentky... dík, Květoni.
Květoň Zahájský
21. 02. 2022No jo, do ženské a do melounu nevidíš. Nejhorší situace nastane, když je ženská hezká, chytrá a ještě k tomu pracovitá. Z toho musí musí být každý chlap těžce frustrovaný, protože nemá, nad čím by kavalírsky přimhouřil oko.
Janino, je-li žena zakomplexovaná, okamžitě má pocit, že se všichni koukají na její "slabé" místo... jinak děkuju, potěšilo.
Luboši, Labutí jezero ne, v mém podání by to nijak skvěle nevypadalo, jsem nezručná... dík.
Ten příběh je super. Nejlepší, co jsem v rámci TD četla. Pobavilo mě, jak hrdinka naříká, že „hned přejela očima její prdelatou figuru“. No, co měla dělat jiného, když si ji chtěla prohlédnout, že jo? Kdyby byla hubená, tak by přejela očima její hubenou figuru :-) Jediná drobnost k opravě: Otočila (se) na dveře a vykřikla.
Já asi raději luxuji než povlékám. Ale čtení tvých dílek mi připadá ještě příjemnější. Dosud jsem ti za žádné nechtěl dát na zadek.
Tak si teď nejsem úplně jistý – to je Labutí jezero o ručníkách?... (mrk)
Někdy se v člověku spletem, to se stává. Povídka pohladila, protože je lidská.
Otočila se na dveře:).
Ireno, prima příběh, i zdánlivě nesympatickou fiflenu si můžeme zamilovat!
Dzravím. Poutavě napsáno. Mám rád takové příběhy jenž napsal život. Umíš je pěkně hodit do písmenek.
Co mne zaujalo (trefné):
...u nás se říká - velkej zadek, štěstí v rodině!
Zatímco ona vypadá jako pravá běloručka.
Vtipně napsané, velmi ráda jsem četla, moc a moc děkuji :-)
stromečku, je to ze studentského života... díky i za tip, který se někde opozdil, ale já stejně stojím mimo soutěž, tak je to jedno...
Velkej zadek není rána (alespoň nic při sezení netlačí)
i v keckách můžeš býti dáma! ( nebo lépe něco doběhnout či před něčím utéct)
"Najednou mi bylo nějak do smíchu"