Kino

„Kubo!“

   Každý může vykonávat dobro, každý může konat zlo. V každém je božská i ďábelská dispozice a je jen na osobním rozhodnutí toho kterého člověka, jak naloží s tak obojetnými předpoklady.

   „No tak, Kubo! Kde jsi?“

   Většina obvykle spadá do šedého průměru, který slyší hlas svého svědomí, ale řídí se jím pouze v otázkách životně důležitých. Zabít – nezabít, pomoci v tísni – nepomoci. V drobných každodenních záležitostech je vliv světlejších stránek duše oslaben na úkor racionálního zvažování výhod a nevýhod. Pokud není vlastní prospěch spojen s přílišnými riziky, nic těmto lidem nebrání po molekulách obálek, známek nebo froté ručníků přemisťovat cizí majetek do svého panelákového hnízda.

   „Ozvi se Kubo, nebo si pro tebe dojdu!“

   Ale pouštějí sednout slepce v tramvaji, a tak se považují za slušné občany. Což víceméně jsou, přinejmenším ve srovnání se skupinou lidí, která vědomě rezignovala na jakoukoliv elementární slušnost a přijala zlo jako běžnou součást svého jednání. Je to velice pohodlný stav, kdy odpadá zdlouhavé vysvětlování přečinů kritikovi nejpřísnějšímu, tedy vlastnímu pošramocenému svědomí.

   „Kdes byl, spratku zatracenej?“

   Zlo těmto lidem usnadňuje pohyb ve společnosti. Člověk, který nerespektuje běžná omezení, je totiž dobře schopen tato omezení zneužít v neprospěch těch spravedlivějších. Vrah je v obrovské výhodě proti své oběti, protože dokud neprojeví otevřeně svůj úmysl kohokoliv ohrozit, dostává se mu stejných ohledů jako každému jinému.

   „Seš hluchej?“

   Ovšem i tato skupina má nějaký vědomý nebo podvědomý úmysl, který se prostředky zla snaží naplnit. Násilník se snaží obtěžováním malých děvčátek vyrovnat se svými sexuálními traumaty, zlodějina je vlastně jen společensky nepřijatelnou formou obživy, řemeslem, které má svá vlastní pravidla a nepsané zákony. Zlo nabývá svých nejobludnějších rozměrů až v okamžiku, kdy je konáno bez nějakého dalšího cíle.

   „Jasně, že jsem tě volal…“

   Samoúčelné, nesmyslné zlo je konáno ze silného vztahu k démonické podstatě člověka a každý, kdo je ochoten vydat se touto cestou, pozná rozkoš ne nepodobnou extázi světce. Stejně jako vrcholné výkony mozku hraničí a překrývají se s šílenstvím či demencí, je absolutní zlo ve svých projevech velice blízké bohu. Proto se může paradoxně stát, že silně nábožensky založený člověk je schopen si porozumět s osobou zdánlivě tak odlišnou, jako je zasvěcenec ďábla.

   „Neštvi mě!“

   Vždyť vrcholné dobro není opakem, ale pouze převrácenou hodnotou maximálního zla. Společnou protivou obou těchto extrémů je průměrnost, právě ta neškodná, běžná průměrnost libující si v kancelářských potřebách a froté ručnících. Zanedbatelné hříšky a drobná humánní gesta jsou zbraní ničící jak světce, tak ďábly – zůstává jen šedá pustina bezvýrazných, pozemských pohnutek.

   „Volal jsem nejmíň třikrát.“

   Božské mizí ve své dvojaké tvářnosti a je zastoupeno prchavými lidskými existencemi. Nic neobyčejného nebo vzrušujícího, jen rutinní životy, které však nabyly větší síly než prastaré mocnosti. Reálně totiž nikdy neexistovaly, nepřežívaly nikde jinde, než za očima člověka, který sám sebe označil za moudrého, a musely zmizet v okamžiku, kdy mozek odmrštil iracionálno jako extrémní a odlišné.

   „Tak ty budeš ještě drzej!“

   Umělci, dobrodruzi a znuděnci se snaží mystické hranici znovu přiblížit, chtějí znovu probudit spící obry alespoň na okamžik k životu a za jejich pomoci poznat utajená zákoutí vlastní mysli, zdroje inspirace a neobvyklých obrazů. Ti, kdo jsou schopni tyto obrazy později věrně reprodukovat ostatním, dokáží podobné stavy vyvolat (ovšem v mnohem slabší podobě) i u dalších osob.

   „Dobře ti tak.“

   Měli by si uvědomit, že pomáhají probouzet nejen to výjimečně krásné v člověku, ale také to ďábelské, co by mělo zůstat skryto. Oba tyto aspekty jsou spojeny a nelze je posuzovat odděleně. Konání absolutního dobra tedy může mít za následek vyvolání absolutního zla, protože jde o pohyb v oblasti duševních krajností, které se prolínají.

   „A nebul!“

   Jedinou možností, jak zajistit trvalou stabilitu společnosti je omezovat tyto dobrodružné výpady na nezbytné minimum a soustředit se na zvyšování podílu bezvýrazné, ale nezdolné a zdravé většiny, která ve své průměrnosti nedokáže napáchat nic, než neinspirovaná dobra či zla. Snad to lidský rod ochudí, snad bude jeho historie méně zajímavá, ale několik nudně příjemných staletí by nebylo na škodu.

   „Nehraj to na mě, ti povídám.“

   Avšak vzdát se proto těch nejmocnějších sil lidského ducha? Vzdát se boha i ďábla projevujícího se tolik v nejskvělejších lidských činech? Vzdát se Michelangelova génia, Rodinových soch i sebezničujících bojů? Pokud jsou války nutným předpokladem pro vznik nesmrtelných hodnot, řada lidí ochotně podstoupí další globální konflikt, z něhož lidstvo znovu povstane obrozené a naplněné duchem.

   „Měl jsi vylézt hned.“

   Nebýt sociálních konfliktů, sžíravých lidských vášní nebo světových válek, o kolik by byla ochuzena literatura? Většina vrcholných děl vznikla na samém okraji vědomí, v náruči boha, která může nesmiřitelně drtit i povznášet opojnou extází. Průměrnost může jen napodobovat díla vnuknutá duchem rozčileným do krajnosti, když třeští krajinou a zběsile otřásá myslí génia.

   „Chceš mít opravdovej důvod k breku?“

   Vždyť člověk je tvor tak omezený. Nic než nepevný vak plný svíjejících se hadů vnitřností, který uvízl v nekonečném koloběhu života. Přetrvá, ale bez doteku božích sil se z jeho působení na planetě stává jen zvířecí živoření bez významu. Člověk musí stále napadat samotné hranice svých možností, aby dokázal opustit uzavřenou existenci, která stejně bude jednou smetena smrtí.

   „Jo?“

   Musí se stát krajnostmi, protože pouze tehdy má možnost pocítit dotek božského světla a může vykonat činy, které ho svou silou vytrhnou z kruhů přežívání. Světem se převalí vlny nenávisti a xenofobie, vlny solidarity a lásky, které společnými silami smetou hráz normální společnosti a uvrhnou svět do prapůvodního chaosu.

   „Neděkuj.“

   Ten skončí buď definitivním zánikem lidského roku nebo novým zrozením, kdy po znovuobnovení rovnováhy vznikne na základech staré civilizace nová, blíže uskutečnění jediného skutečného božího záměru – stát se bohem. Riziko zániku lidské civilizace je neopomenutelné, ale pokud není další rozvoj člověka jinak myslitelný, je nutné ho podstoupit.

   „A zapomeň na to kino."