Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seOblékni si hroší kůži
Autor
gd
Hugo byl zavalitý pořízek s býčí šíjí a krátkými vlasy.
Minimalistický sestřih měl pouze maskovat kouty nebezpečně postupující k temeni hlavy, ale ve spojení s mohutnou konstitucí vyvolával dojem vyhazovače postávajícího před luxusním nočním klubem. Hugo ovšem nikde nepostával, pohodlně se rozvaloval v černém koženkovém křesle a návštěvám se představoval jako HR manager.
„To ale neznamená, že bych se nějak vrhal na zaměstnankyně naší společnosti,“ použil Hugo svůj oblíbený bonmot a zářivě se usmál na postarší ženu v upjatém kostýmku, která seděla na protější straně rozlehlého psacího stolu. „HR je jen anglická zkratka pro hjůmn risórs, což znamená česky lidské zdroje. Prostě hledám nové perspektivní osobnosti do našeho týmu a právě vy, paní Steinová, můžete být jednou z nich.“
Personalista opět vycenil své dokonalé tesáky na paní Steinovou, ta ale jeho úsměv neopětovala. Její každodenní kávou zažloutlé zuby by snesly trochu odborné péče a tak raději držela rty pevně semknuté. Co když je perfektní chrup nezbytnou podmínkou přijetí? Hugo si z mlčení paní Steinové nic nedělal, považovat to za projev běžné nervozity, kterou hodlal rozptýlil svým neutuchajícím optimismem.
„Společnost Home Helpers se zabývá především podomním prodejem drobných elektrospotřebičů. Rozvinutá síť našich obchodních zástupců navštěvuje hospodyňky přímo v domácnostech a v praxi jim předvádí přednosti domácích pomocníků, které přemění každodenní úmornou dřinu v příjemnou relaxaci.“
Hugo se na chvilku odmlčel, protože si z firemního semináře v Bristolu pamatoval, že musí zájemci o zaměstnání poskytnout trochu času ke vstřebání nových informací. Ne ovšem příliš mnoho, aby uchazeč neměl možnost o těchto informacích přemýšlet. Proto se Hugo po krátké pauze obrátil na paní Steinovou s otázkou, zda se někdy ve svém životě s výrobky společnosti Home Helpers setkala.
„Zatím jsem neměla to štěstí,“ zavrtěla obezřetně hlavou paní Steinová. „Mám doma pračku, sporák a mixér, ale ty jsem si koupila normálně v obchodě. Připadá mi to lepší kvůli záruce a tak.“
Aby lépe pochopil řeč svého těla, měl každý zaměstnanec společnosti Home Helpers k dispozici slovník body language – ve firemním slangu přezdívané tělština, který vysvětlovat význam všech důležitějších projevů neverbální komunikace a přiřazoval jim pro snazší orientaci numerický kód. Na Hugově tváři se teď objevil úsměv vzor 12, tedy chápavý přátelský úsměv.
„Myslím, že vám rozumím,“ potřásl lítostivě hlavou, „Nedůvěra k podomním obchodníkům je bohužel v české veřejnosti pevně zakořeněná, a přitom se jedná o způsob prodeje v západních zemích tolik populární. Určitě se s tímto politováníhodným přístupem při své práci setkáte, ale nesmíte se nechat podobnými neúspěchy odradit. Jen tak se z vás stane skutečně dobrý zástupce naší společnosti.“
„Zástupce?“ špitla paní Steinová. „Já mám přece dělat sekretářku.“
„Ano, to jste měla,“ položil Hugo svou tučnou pěst na složku papírů, která ležela na stole. „Ale vzhledem k vašim výborným předpokladům si myslím, že by vás bylo pro takovou rutinní práci škoda. Jako reprezentant společnosti Home Helpers se budete denně setkávat se zajímavými, podnětnými lidmi, a přitom si můžete přijít na opravdu zajímavé peníze. Záleží jen na vás a vaší vůli po úspěchu!“
Hugo se emotivně naklonil (vzor 20/1) k paní Steinové a triumfálně na ni prsknul svou jedinečnou nabídku.
„Tak co? Chcete být součástí našeho týmu?“
Paní Steinová vyděšeně kývla.
Trenér v šusťákové soupravě se sklonil do velké krabice a nechal vyniknout své objemné pozadí. Kdyby byl ženská, měl by to dobrý u porodu, ocenila znalecky rozměry jeho pánve paní Steinová, která věděla o čem mluví, protože dala život pěti potomkům. To první umřelo hned po porodu, ale z ostatních vyrostli čilí dravečkové, kteří se brzy osamostatnili a bezstarostně zapomněli na starou mámu.
„Bubínky už nejsou,“ ozývalo se z bedny mrzoutské trenérovo hučení. Po několika dalších okamžicích naplněných boucháním a chřestěním se trenér vynořil z krabice s hudebními nástroji a podával paní Steinové zelenou plastikovou tamburínu. „Vezměte si alespoň tohle, měla jste to někdy v ruce?“
Paní Steinová pokrčila rameny, kdysi chodila na hodiny tance k primabaleríně Rohanské, ale to už bylo opravdu dávno. Trenér však nekladl na rytmické schopnosti svým svěřenců přehnané nároky, a tak mávl rukou a upokojil svou ztrémovanou svěřenkyni povzbudivým mrknutím (vzor 25).
„Prostě do toho občas bouchnete. Uvidíte, jak vám to pomůže se uvolnit.“
Trenér zatleskal a dvacet lidí porůznu postávajících v tělocvičně se seřadilo do vyrovnaného dvoustupu. Vpředu stály ženy seřazené podle velikosti a stejně se postavili muži v zadní řadě. Drobné paní Steinové připadlo úplně poslední místo v první řadě a vypadala ještě menší, jak se rozpačitě krčila v plandající teplákové soupravě, kterou vyfasovala v oddělení materiálního zabezpečení zaměstnanců.
„Tak se do toho pustíme,“ rozkročil se před svými stoupenci energický trenér a zatleskal. „Napřed pokřik!“
„Jazyk mrštný jako bič, prodaný je spotřebič!“ zahulákali jednohlasně všichni přítomní s výjimkou paní Steinové, která se usilovně snažila zavrtat do parket. To se jí ovšem nepodařilo, a tak ji trenér bez námahy postrčil za ostatními cvičenci, kteří již v rytmu bubínků obíhali tělocvičnu a skandovali motivační hesla.
„Ať je jaro nebo léto, prodáme to, prodáme to. Ať je podzim nebo zima, prodávat je prostě prima. Až je jaro nebo léto, prodáme to…“
Cvičenci následovaní z odstupu paní Steinovou obíhali okolo svého mistra a když se kroužek uzavřel, zabubnovali silněji a uzavřeli svou podomní mantru mocným zvoláním, které otřáslo okny pokrytými pletivem, snad ochranou před údery medicinbalů.
„Prodáme to!“
Trenér se spokojeně rozhlížel po svých svěřencích. Dnes byli opravdu nažhavení, jejich výrazy byly plné odhodlání vyrazit do terénu a prodávat, trenér však hodlal své ovečky ještě chvilku napínat, a tak zdvihl ruku a počkal, než se ruch v tělocvičně uklidní. Když mu konečně všichni věnovali svou bezvýhradnou pozornost, oslovil je firemním pozdravem.
„Čus bus!“
„Čus bus, trenére!“ odpověděl kroužek rozehřátých cvičenců. Několik přemotivovaných mladíků se nezbedně pošťuchovalo, ale tlumené výtky jejich kolegů je rychle zklidnily. Nikdo přece nechtěl přijít o jediné slůvko uznávaného vůdce skupiny, ani paní Steinová, která se usilovně snažila pochopit, jaký je smysl všeho toho jančení.
„Určitě jste si všimli,“ pokývl trenér k paní Steinové, „že dneska je tu s námi nová posila. Jmenuje se Klára Steinová, takže ji skupino pěkně pozdravte!“
„Čas bus, Kláro!“ zařvala poslušně skupina. Paní Steinová litovala, že drátěné pletivo zakrývá okna, protože jinak by snad mohla vyšplhat na ribstoly a uniknout z té tělocvičné mučírny otevřeným oknem. Takhle jí nezbývalo než se plaše usmát a dál poslouchat trenérův nadšený výklad.
„Je trochu nesmělá, takže jí pomůžeme dostat se do tempa. Dáme si hroší kůži.“
„Hurá!“
Skupina začala hekticky bubnovat ve čtyřčtvrtečním rytmu a vzrušeně poskakovat z nohy na nohu ve zvláštním medvědím tanci. Občas některý z tanečníků vyrazil doprostřed kroužku a za mocného povzbuzování ostatních si přejížděl rukama po stehnech a pažích při stylizovaném oblékání hroší kůže. Všechny pobavil výstup skupinového vtipálka Bajera, který si oblékal hroší kůži jako potápěčskou kombinézu a nakonec zatáhl pomyslný zip od pupku až po bradu. Byl připraven vyrazit do terénu.
„Co má hroch?“ zakřičel trenér stojící vedle paní Steinové.
„Tlustou kůži!“ odpověděla skupina.
„Co si oblékneme!“
„Hroší kůži!“
Znovu zavířily bubínky a trenér postrčil paní Steinovou do Bajerem právě uvolněného prostoru. Paní Steinová nejprve postávala s tamburínkou v ruce a občas do ní klepla, ale trenérova zuřivá gestikulace ji posléze přinutila hudební nástroj položit na podlahu a předvést rituální oblékání hroší kůže, jež ji měla ochránit před arogancí budoucích zákazníků. Paní Steinová si nejdřív oblékla neviditelné hroší kalhoty, pak košili a oděna v této neproniknutelné masce se konečně odvážila připojit k pokřiku, který se rozléhal tělocvičnou.
„Nervozitou dech se úží, oblékni si hroší kůži!“
Pan Šlinc byl starší osamělý muž, který se velice zajímal o dění v domě, a nemohly mu tedy uniknout podezřelé zvuky doléhající do jeho bytu z chodby. Opatrně přistoupil ke dveřím a podíval se špehýrkou na původce všeho toho bouchání a chrastění. Velice užasl při spatření útlé starší ženy, která do zvýšeného přízemí vlekla objemnou krabici vydávající při sebemenším pohybu bizarní zvuky.
Paní Steinová své objemné zavazadlo postavila přímo před dveře pana Šlince a začala se v bedně hrabat. Po chvíli z krabice vyňala zelenou tamburínu, lehce zachřestila v temperamentním španělském rytmu a několika drobnými krůčky přetančila na druhou stranu chodby. Tam se otočila tak prudce, že se pan Šlinc lekl a odskočil od kukátka do bezpečí předsíně.
Než se stihl na svou pozorovatelnu vrátit, ozvalo se zazvonění. Pan Šlinc věděl, že se nemusí titěrné ženušky obávat, a tak bez váhání otevřel dveře dokořán a podíval se na vetřelce pořádně, bez omezeného rozhledu mosazné špehýrky. Paní Steinovou vyděsila ta přízračně bleskurychlá reakce na zazvonění a její hrdlo se beznadějně stáhlo. Cítila, že ze sebe nedokáže vydat jediné srozumitelné slovo, a tak jen bezmocně stála o naprázdno otevírala ústa.
„To vy jste zvonila?“ vypálil Šlinc na paní Steinovou uvítací formuli vyhrazenou pro Svědky Jehovovy a podobně nežádoucí elementy. „Co chcete?“
Paní Steinová sklonila před jeho upřeným pohledem hlavu a upřeně pozorovala krabici, kterou před chvílí postavila na Šlincovu gumovou rohožku. Ve spleti plastikových trubek se leskly penízky erární tamburíny, teď ale mlčely a ponechaly začínající obchodní reprezentantku bez zvonivé opory. Paní Steinová si místo toho nervózně přejela prsty po rukávech kostýmku a tiše zamumlala svou motivační modlitbu.
„Oblékni si hroší kůži…“
„Co?“ naklonil se Šlinc přes krabici k paní Steinové. „Co jste říkala?“
Reprezentantka společnosti Home Helpers neodpovídala. Úplně ji ovládla bezmoc, kterou cítila od doby, kdy ztratila místo. Nemohla jen tak odhodit skoro třicet let strávených v jedné kanceláři, cítila, že už je moc stará na nějakou novou práci. Snad by to zvládala lépe, kdyby muž byl ještě naživu, ale byla tak sama a slabá. Malátně se posadila na kartónovou krabici a oddala se lítosti nad svým životem
„Proboha paní, nebrečte!“
Šlinc nevěděl co dál říct, alespoň tedy pomohl nezvané návštěvě na nohy. Paní Steinová se do něj vděčně zavěsila a tichounkým hlasem mu vysvětlila, že opravdu nechce obtěžovat, ale už toho na ni je moc. Její prosebný hlas probudil ve Šlincovi netušenou rytířskost, takže ji důchodce s převahou mužného ochránce zavedl do svého staromládeneckého bytu, který bolestně strádal nepřítomností ženské ruky.
„Vždyť je to taky nerozum,“ huboval dobrácky paní Steinovou a vedl ji do trochu zatuchlého obývacího pokoje, „tahat takovouhle těžkou bednu do schodů. Co v tom vlastně máte?“
Reakce paní Steinové zanikla v rachtání krabice, kterou Šlinc táhl přes práh do předsíně.
„No… Vždyť je to vlastně jedno,“ netrval Šlinc na odpovědi. „Dáte si kafe a uvidíte, že bude líp!“
O týden později přišel do Home Helpers balík, který obsahoval kartónovou krabici s předváděcím vysavačem a plastikovou tamburínou. Na zhýčkanou sekretářku byla zásilka příliš těžká, a tak ji Hugo musel sám zanést do své kanceláře. Roztrhl hrubý papírový obal s adresou psanou neobratným stařeckým rukopisem a vyjmul všechny součásti reklamního vysavače i tamburínu z bedny.
Když zkontroloval, že nic nechybí, naskládal vybavení zpátky do krabice a strčil ji do skříně. Časem se naučil brát své neúspěchy s nadhledem, a tak jen pokrčil rameny a odepsal paní Steinovou jako další ztracený případ neschopný prolomit vrozenou nesmělost. V předpokoji už čekal další uchazeč, snad vhodnější pro kariéru podomního prodejce drobné elektroniky.
„Vstupte!“