SETKÁNÍ V KUPÉ

Schylovalo se pozvolna k večeru. Michal Koucký v nádražní pokladně si zakoupil jízdenku a namířil si k nástupišti. Na první koleji stál již osobní vlak. Letmý pohled na informační ceduli mu prozradil, že vlak bude mít zpoždění pět minut.

„Hm. Jako tradičně.“ Řekl si pro sebe, když šel podél vagonů. Tím to vlakem se vracel za svou rodinou pravidelně a začal mít pocit, že začíná být jeho nepřímou součástí.

 Vstoupil do třetího vagonu. Byla to síla zvyku. Vždy do toho to vagonu nastupoval. Kupé byla skoro všechna prázdná. Usadil se v jednom z nich. Těšil se že si tak na více jak dvě hodinky zdřímne. Nesměl to ovšem s tím spaním přehnat, jelikož onehdy se málem pak probudil až ve vlakovém depu.

  Výpravčí zahvízdal a zamával zeleným světlem. Vlak se pohnul a začal se rozjíždět. Pohlédl na své hodinky a zjistil, že zpoždění  bude mnohem větší. Vytáhl tedy mobilní telefon a začal psát esemesku. Přitom světlo v kupé se náhle ztlumilo a zase začalo svítit naplno, aby pak počalo být opět tlumené. I telefon mu začal zlobit a nešla mu odeslat zpráva. To se podařilo až na čtvrtý pokus.

Dlouze zívl a pocítil, jak na něho padá únava. Nechtěl, ale usnout dříve než přijde průvodčí.

„Je tu volno?“ Zeptal ho náhle usměvavý muž ve dveřích kupé s novinami v ruce.

„Jo samozřejmě.“ Odvětil a zkoumavě si prohlédl oblečení muže, které nepatřilo zrovna k tomu, které se nosí.

Muž se usadil naproti němu a vůbec si neodložil kabát, ačkoliv v kupé díky topení vládlo příjemné teplo. Rozevřel noviny a začal si v nich číst .

Začaly se mu klížit oči a brzo je měl zavřené. Snad se propadal do spánku, když ho vytrhl hlas průvodčího.

„Dobrý večer. Nějak na mě padla únava.“ Vysoukal  ze sebe a sáhl do náprsní kapsy pro lístek.

„Tak máte víkend před sebou. To si odpočinete.“ Řekl mu s úsměvem průvodčí, jehož z cest vlakem znal.

„No doufám, že ano. To víte manželka a dvě děti.“

„Tak to chápu.“ Pokýval hlavou průvodčí a odešel z kupé.

Muž naproti němu si stále četl v novinách, ale pak je složil vedle sebe na sedačku a zeptal se: „Nechcete si zahrát partičku šachů?“

„Co, šachy?“ Zeptal se překvapeně a vidina spaní ve vlaku se začala rozplývat.

„No šachy.“ Řekl stále se usmívající muž a  vytáhl z kapsy rozkládací minišachy, které dal na stoleček pod oknem.

„No já je moc hrát neumím.“

„Aha. Tak to pardon.“ Řekl  a šachy zase zmizely v jeho kapse.

„Tak si představte, co se mi tady v tomhle vlaku stalo.“ Začal opět muž povídat.

„To jsem zvědav.“ Pronesl ne moc nadšeně.

„Takhle taky pozdě večer jsem jel a měl nabitou prkenici papírovejma  penězma. Já ji měl v náprsní kapse kabátu, který jsem si zavěsil nad sebe. No, přišlo na mě spaní .A představte si, že mě probudilo, jak někdo nade mnou stojí. Byl to nějakéj mladík a sahal rukou do té náprsní kapsy kabátu, protože tam viděl tu peněženku.“

„To bych to tedy pěkně hnal!“ Skočil mu do řeči.

„Taky jsem hned vstal a chytil ho za ruku, v níž měl už tu peněženku. Ten hajzlik ale vytáhnul najednou kudlu a bodnul mě do krku.“

„Hrome. Ještě že vás nezabil!“

„Ale on mě asi zabil. Já nežiju!“ Mínil muž a vstal, smutně se usmál, vyšel z kupé, v kterém se naplno rozsvítilo světlo.

Michal Koucký vytřeštil oči a vzpamatoval se až po několika vteřinách. Pak  rychle vstal a vykoukl na chodbičku vlaku. O něco dále stál kouřící muž u okénka.

„Kam šel ten chlap, co vyšel před chvílí tady z toho kupé?“ Zeptal se.

„Co? Já tu kouřím už nejmíň deset minut a nikdo tu neprošel. A už vůbec nikdo od vás z kupé nevyšel.

„To není možný!“ Řekl. Kouřící muž na něho nechápavě hleděl a zašel do svého kupé.

„Stalo se něco?“ Zeptal se průvodčí jdoucí po chodbičce.

„Nějakej divnej, pořád se usmívající chlápek byl u mě v kupé. Taky jste ho musel vidět. Seděl naproti mě,“ Sdělil průvodčímu.

„Aha. Pojďte do kupé.“ Řekl  mu průvodčí a po usednutí začal povídat.

„Já tu jezdím už více jak pětatřicet let. Ten muž se pořád usmíval a chtěl si s vámi zahrát šachy, že?“

„Ano, jak to víte?“

„A byl také oblečen poněkud staromódně?“

„Ano.“

„Toho muže jsem znal, když jsem tu začal jezdit. Několikrát se mnou hrál šachy. První týden v červnu pětašedesátého jsem s ním taky takhle pozdě večer hrál šachy. Pak jsem odešel a  mnohem později jsem ho v tom kupé našel bodnutého do krku. Pachatele nikdy nechytili. A tu a tam začátkem června je tu ten muž, či spíše jeho duch, k vidění.“

„Proboha! Zapomněl tu noviny.“ Vyhrkl zkoprněle a pohlédl na výtisk novin, které měly datum 2.června 1965.

„Hm. Druhý červen. To bylo pro něho osudné datum,“ Konstatoval průvodčí a Michal Koucký poprvé až do cílové zastávky vlaku v kupé nedokázal usnout.