Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seChladnou hlavu #3: Třídní sraz
Výběr: Stanislav_Vašina
22. 01. 2003
29
2
7245
Autor
Rimmer
„Smích jako náplast na ztrhané rysy. A trocha citu, aspoň ke vzteku. Co zbývá nežli čekat na dopisy, není-li doteků, není-li doteků...“
Choulil jsem se sám k sobě v masivní zimní bundě a tváří si prorážel cestu ledovým vzduchem, zatímco mé ušní bubínky rezonovaly pod hlasem Karla Kryla a v náprsní kapse mi vrněl nový walkman od Ježíška. Odchrchlal jsem si a odplivl. Chrchel v půli cesty zmrzl, cinknul o asfalt a někam se zakutálel. Byla příšerná kosa. Střízlivým odhadem asi tak absolutní nula.
Proč jsem vlastně nejel autem, napadlo mě. Ale okamžitě jsem to zavrhl s tím, že ještě nejsem na smrt úplně připraven. Navíc kdybych usedl za volant, určitě by se mi vybavily ony otřesné okamžiky, kdy jsem svého cholerického instruktora v autoškole každou jízdu marně přesvědčoval, že nejsem ani opilý, ani na tripu. Byly to muka. Ale nakonec mi zkušební komisař řidičský průkaz přece jen vydal. Patrně ze strachu, že by se se mnou měl ještě někdy střetnout v něčem jen zdánlivě podobném motorovému vozidlu. Ulevilo by se mu, kdyby tušil, že jedinou funkcí, kterou nyní můj řidičák plní, je dodávání mužnosti mé peněžence, pominu-li, že jsem ho také dvakrát úspěšně použil k vyšťourání kousku králíka, jenž mi uvízl mezi stoličkou a třenovým zubem. Kdepak, na silnicích je už tak dost mrtvých. Co teprve kdybych tam vpadnul já... Na dnešek jsem měl úplně jiný program než nechat se vystříhávat hasiči ze zmuchlaných trosek tátova Citroënu v hlavních večerních zprávách. Šel jsem na třídní sraz.
Před osmi lety jsem prchl ze základní školy na víceleté gymnázium a opustil tak spolužáky, s nimiž jsem strávil dětství. Prakticky se všemi, kromě Nely, která přešla na gympl následně po dokončení devítiletky, jsem se přestal stýkat a nyní, v půli maturitního ročníku, jsem byl pozván na postsilvestrovské setkání, na němž jsem měl zjistit, jak vypadají mí bývalí kamarádi, se kterými jsem se viděl naposledy, když nám bylo jedenáct.
Dorazil jsem před hospodu s ošuntělým nápisem SPORT. Upravil jsem si límec, ulomil nudli, opřel dlaň o skleněné dveře a vstoupil.
Nestačil jsem se ani krátkozrace rozkoukat, když od prvního stolu vstal jakýsi zarostlý adolescent, rozevřel náruč a zamířil ke mně:
„Vojta Chládek! Já bych tě vůbec nepoznal!“ zařval na celý lokál.
„Ani já tebe!“ zakřičel jsem stejně hlasitě, aby to nevypadalo, že mám menší radost než on. A nelhal jsem. Vůbec jsem ho nepoznával. Vlastně bych přísahal, že jsem ho v životě neviděl.
Přivítal mě podivnou sérií několika atypických stisků ruky.
„No, Vojto, jak se pořád máš?“ zajímal se.
„Nic moc. Co ty... chlape?“
„Ale,“ pokrčil rameny, „znáš mě.“
„Víš to jistě?“
Sakra, řekl jsem to nahlas?
„Pamatuješ, co jsme všechno vyváděli?“ zasnil se.
Našpulil jsem chápavě ústa a nostalgicky pokýval hlavou. Několik tichých vteřin jsme se nechali unášet proudem vzpomínek na společně strávené chvíle, při nichž jsem musel být pravděpodobně v kómatu. Jsem tady vůbec dobře? Začal jsem stáčet zrak ke stolu v naději, že zahlédnu nějakého spolužáka, na kterého si alespoň matně pamatuji.
A zahlédl jsem. Emílii Michlovou, mou první lásku, když nepočítám jesličky. Zvláštní, že má současná nenaplněná láska se taky jmenuje Emílie. Už je to trochu jednotvárné zamilovávat se neustále do Emílií. Zvlášť když se Emílie zamilovat do Vojtů pořád zdráhají. Slušelo jí to. Zženštila, zostřily se jí rysy a tuk se jí za ta léta koncentroval přesně tam, kde měl. Ale stejně byla nejhezčí tenkrát ve třetí třídě, kdy jsme spolu málem začali chodit. Bohužel jsem nerozpoznal její pozitivní signály, jež spočívaly v tom, že po mně v šatně laškovně vrhala kulichem. Smůla. Byli jsme malí a hloupí. Teď už jsme jen hloupí.
„Ahoj,“ přistoupil jsem ke stolu a vyřkl kolektivní pozdrav, který se mi mnohonásobně vrátil jako ozvěna. Byli tu téměř všichni. Osmnáct čerstvě plnoletých lidí, s nimiž jsem se přátelil už v době, kdy ještě věřili, že kopulační orgány jsou na čůrání. Ani bych neřekl, že vypadali víc dospěle. Holkám jen přibyl make-up a prsa. Klukům kromě nového hlasu nepřibylo nic. Aby to vykompenzovali, zapomněli se tedy alespoň oholit.
Nejprve jsme si prozradili, jak pokračují naše studia. Překvapilo mě, že jsem jedním z mála, koho letos čeká maturita. Většina mých ex-spolužáků už odstartovala slibnou kariéru řadového dělníka někde u pásu nebo poněkolikáté opakovala ročník. Jonáš byl už dokonce v důchodu. Konverzovali jsme, čas letěl, servírka nestačila nosit panáky a já každou chvíli odbíhal tulit se s Nelou na parket.
„Ploužáky stačily. Pudem si pustit ňákou pořádnou muziku, ne?“ navrhl po dvou hodinách Benjamín, který byl na základce můj nejlepší kamarád. Vydal jsem se s ním k juke-boxu.
„Nemáš ňáký drobný?“
Vylovil jsem z riflí dvacku a podal mu ji. Vhodil ji do zdířky, chvíli brouzdal po čudlících, dokud se z reproduktorů neozval ohlušující kravál, který nám oběma pročísl vlasy.
„Co to sakra je?“ zařval jsem mu do ucha.
„Tohle poslouchám! Dobrý, ne?“ začal sebou zmítat a v jakémsi extatickém stavu bušit hlavou o juke-box. Zpěvák z nahrávky neartikulovaně hulákal do mikrofonu a chvílemi zvracel, což sice bořilo jazykové bariéry, ale poslouchat se to nedalo. Šel jsem se posadit zpátky ke stolu.
Tam zatím kolovalo fotoalbum z Emíliiny dovolené v Itálii, na které byla se svým chlapcem a Nelou. Zatímco první polovinu alba tvořila především prosluněná sicilská panoramata, druhá půle byla jakousi soft-pornografickou exkurzí do jejich nočních aktivit.
„Proboha, kdo to fotil?“ zamžoural jsem na snímek zachycující polohu, o níž jsem do té doby vůbec neměl tušení.
„Nela.“
„Aha,“ otočil jsem na další stránku. Na té už Nelu nebavila úloha za objektivem a začala se účastnit aktivně. Byly to velmi stimulující snímky, až jsem dostal chuť jít si s ní... zatancovat.
„Dete si někdo zahulit?“ vytáhl Benjamín krabičku od Energitu s několika jointy.
Všichni naráz se zvedli a začali si oblékat bundy. Kromě Otakara, který se po tuctu zkonzumovaných tequill při svém pokusu postavit naopak zhroutil pod stůl. Tak jsme tu osaměli. Seděl jsem nad sklenkou hruškového berentzena a přemítal o všem, co jsem tu dnes viděl a vyslechl. Díky iluzi časového skoku jsem měl možnost spatřit důsledky jinak nenápadného procesu dospívání. Zatímco před lety sbíral Pepa nad šálkem kakaa odvahu vhodit tajně Ivče do aktovky milostné psaníčko s kostrbatými asymetrickými srdíčky a s básní plnou gramatických chyb a laciných metafor o jejích hlubokých očích, dnes sbírá odvahu nad láhví vodky říct si jí po dvou měsících randění konečně o felaci.
Netušil jsem, jak dlouho takové hulení trávy trvá, ale po dvaceti minutách už jsem se začal vrtět a rozhodl se, že je půjdu zkontrolovat.
Vykoukl jsem ze dveří do prázdné ulice a ucítil na rameni pevný stisk.
„Kampak, chlapče?“
Otočil jsem se a stanul tváří v hrudník mohutnému číšníkovi. Jednou rukou mi svíral rameno, v druhé si pohrával s účtem.
„Co takhle zaplatit?“
„Tak jo,“ zašátral jsem po peněžence, „měl jsem čtrnáct berentzenů.“
„Seš tady poslední. Dělá to dva tisíce tři sta korun,“ prohlásil suše.
„Ale oni...“ vyhlédl jsem znovu do temné ulice, „...já, já tolik nemám. Mám tady čtyři sta.“
Vytrhl mi je. Pak zpozoroval sluchátka, která mi čouhala z límce: „Toho walkmana tady můžeš taky nechat. A buď rád, že na tebe nezavolám policajty. Nazdar.“
***
„Mé lásky stárnou obklopeny vnuky, kamínky týdnů v broži s jaspisy. A čas, ten pianista jednoruký, počítá dopisy, dopisy, dopisy...“
Kryla jsem si zpátky už jen broukal. Byla příšerná kosa. Odhadem opilce asi tak absolutní nula.
2 názory
skvěles to napsal a vzhledem k tomu že jsem jakožto víceletý gymnazista, momentálně septimán, vůči bývalým spolužákům ze ZŠ v postavení víceméně totožném s tím, cos zde vylíčil, dostalo mě to o to víc...*
Nářezový_sluníčko
10. 09. 2007
hm....
sranda, to jo
na druhou stranu smutný
jsem z toho taková...rozpačitá....
Tak to je odporně nespravedlivý!!!
Ty rád Kryla? Já myslel,a že Arnie poslozchá jen ruchy ze supermarketu.....:o)
Hustý . . .
Hustý . . .
Nářez . . .
Dnes jsem si Tě pro sebo objevil . . .
Lasy*
fantastický, píšeš skvělý příběhy ze života...Lidé se holt mění a mění...T
Kamenna_Tvar
08. 07. 2003
:D..tak jako tradičně - krátká exkurze do tvého života tak nějak podvědomě připomíná ten můj:)..jenom ta pointa je jiná a opravdu hodně drsná..a reálná:) Vyprávění nemá cenu komentovat, protože je vtipné, plynulé, bezchybné a vůbec *
BTW:Hruškovej berentsen - to existuje? Budu muset prubnout:)
Ticha_duse
12. 02. 2003
Jojo, taky jsem přemýšlela, jestli je to podle skutečnosti...ale známe Tvé příběhy... *** (takže asi je:-))
Tak to je BOMBA :o)
A pokud je to pravda, tak by mě to asi celkem naštavlo :o)))))
TIP
moc se mi to líbilo, hlavně závěr mě dostal :))
po pravdě řečeno, my jsme byli asi dost netypická třída - na základku - onehdá jsme měli sraz a dobré dvě třetiny lidí jsou střídavě úspěšnými studenty vysokých škol. maturitu máme do jednoho. a za feťáka jsem byl mezi spolužáky já - bývalý jedničkář a mazánek učitelů :)
Moc vám děkuju.
Kajman: Tyhle srazy se spolužáky jsou fakt zvláštní. Člověk pak smuten zjistí, že jediné, co ho spojovalo s jeho bývalými přáteli, bylo prostředí.
Radost: Jsem moc rád, že se ti to líbí. Uznávám, že tady opravdu ten útěk vypadá dost vykonstruovaně, ale ve skutečnosti to bylo podobné. Ne sice takhle hromadně, ale už od začátku se mí spolužáci domlouvali, jak se nalejou a pak utečou. A zrealizovali to. Pravda, můj dluh nebyl až tak vysoký a ve dveřích jsem se střetl se servírkou, ale z ješitnosti jsem ji v povídce raději zmaskulinil.
Stanislav_Vašina: Vážně? Snad je to tím, že je to gympl. Tam už je osazenstvo přece jen kultivovanější. Schválně jak by to vypadalo, kdyby ses srazil se základkou...
jako fakt...? to je dost hustý...:)))) (taky nosím nádobíčko v krabičce od energitu...:)))
Dobrý! Ukazuje to atmosféru lidí dnešní doby. dnes se jdou lidi bavit tím, že si objednaj chlast za dva litry a vypijou ho skoro na ex. pak po sobě poskáčou, vyhulí pár jointů a završí to šavlí o dvou metrech. Podle mého soukromého názoru je zábava o něčem jiném, ale jak myslíte. Dnešní lidé jsou divní. Jinak jako příběh už je to slabší, ale beru to tak, žes chtěl poukázat na situaci kamarádu, čili celkové hodnocení je, že jde o průměr.
****************!!!
to je SKVĚLÝ. výtečná próza. vtipný styl, ale zároveň jistá úroveň a vyústění do Kryla..., jé to můžu....
reflexe "dospívání..."
i když celá ta scéna s útěkem spolužáků je trochu vykonstruovaná... nebo rimmerovská (jo, tohle by se rimmerovi mohlo stát :-)))
Bezelstným hrozí největší nebezpečí...Měls jít na toho jointa s nima. když už sis sraz neužil, aspoňs ho hezky popsal a zasloužíš typ
já byl před dvouma rokama taky na srazu, půlka spolužáků přišla už nalitá, šli jsme do hospy.Mí spolužáci pili pivo, nic neříkali, ale furt se při tom pití smáli, pak se dokonce začli bavit o nějakejch bezvýznamanejch pivních píčovinách. Inu koupil jsem si taky pivko, nalil ho do sebe, ale furt jsem jim nerozumněl
ani slovo, tak jsem se milé společnosti omluvil, že mám hlad a že si jdu koupit do Big burgera ňáký jídlo, taky jsem se zeptal jestli někdo nechce jídlo, dyž už tam jdu, někdo si objednal hranolky. Po cestě do bistra jsem si dal brčko, koupil dvoje hranolky a po cestě zpět jsem si dal druhé a hned na něj i třetí(nevim co mě to posedlo). Milé společnosti jsem s úsměvem přinesl dva prázdné pytlíky od hranolků. Jeden ze spolužáků mi stranou začal mluvit do duše, jako bych byl feťák řítící-se do pekla, dal jsem si s ním pivo na důkaz toho, že nad hrobem nejsem, oba jsme se šťastně zasmáli(já trochu víc a dýl a trochu i jemu) a pak jsem odešel domů spát. (no rozhodně mi pak nebylo blbě) T