Svět je uřvané místo

Ono se řekne jaro

ale slunce jenom nesměle

na prchavý okamžik

zatančilo mi na stěně

a dole od trati

vlaky houkaly

tak trochu z dálky

však nahluchlý soused

se svojí televizí, ten se usadil

přímo v epicentru mého bytu

vibrují tam, ti tančící rošťáci

soused se svou uřvanou televizí

a o tři patra výše dítě plačící

to na mém stropě metá kozelce

soused vedle s vrtačkou

už několik hodin

byt krášlící, ten boří

moje hromádky úhledně

složených knížek.

V těch kmitočárách slunce bledého

v tom nejstudenějším pokoji

mého bytu vadnou pelargonie

ale možná, že na jaře skutečně

dokáží obživnout a zkrášlit

ten mrtvý koutek na balkoně.

Čeká tam na mě židle proutěná

a přezimuje libeček a netřesk

ze zahrádky mojí maminky.

Až někdy bude zase letně pršet

a přijde bouřka, a nebude nic slyšet

jen hromobití, to vášnivé bubnování

tichá, přetichá, budu tam sedět

já, tohohle světa ucho nahluchlé.