Aaj, žol, žol, žol mi budě. II.

            Letos ten říjnový den lilo od půlnoci k půlnoci. Skoro tradiční, protože už podruhé, posezení na chatě. Od vlaku s Danou a Dášou, po kolejích. Smutno trochu bylo. Loni jsme zpívali u ohně, a k radostem přibyly kolektivní černé špekáčky a kolektivní pivo. A zásoba loňských nasušených a naložených houbiček se netenčí. Letos, po gaučích v několika řadách lidi, v několika řadách kytary a píšťalky, harmoniky. Písničky přiškrcené jak ve svěrací kazajce mezi těmi těsnými stěnami. Ale stejně jsem hulákala do široka do daleka, jak na lesy. A přitom  jen na jeleny na obraze na stěně. A občas jsem sama obstarávala trojhlasy, to mám natrénované z rodinných zpívánek na chatě u rodičů.

            Prý se už tolik nezpívá. Kdo, ptám se, nezpívá? Když se sejdeme, třeba na oslavě narozenin maminky, zpíváváme až do dvou hodin rána. Moravské, slovenské lidové. „Za lasami, za gurami, za dolinami,“ začnu, a maminka se přidává, a po chvilce děda, někdy si myslím, stejně jako jsem si to myslela, když jsem byla malá, že maminka zná všechny písničky. Tenkrát jsem sedávala pod velkou dekou, kterou byl přikryt kuchyňský stůl, a že tenkrát byly stoly v kuchyni skutečně stoly, a na kterém maminka o sobotách žehlila. A celou tu dobu zpívala. Připadala jsem si tak bezpečně, maminka si mě příliš nevšímala, vlastně vůbec, zaujata tím velkým ženským úkolem. Vždyť jí tenkrát bylo slabě dvacet sedm roků. Mladší, než jsem teď já, mnohem mladší, a přesto mi ta tehdejší maminka pořád připadá jako jediná pravda, jediná zákonitost, jediný rozum na celém světě. Jediná nejsilnější dospělost. A těch písniček co ještě ke všemu zná.

            A tak jsme v ten upršený říjnový den seděli v řadách na postelích, po schodech vedoucích do podkroví, po zemi. Nečekaná, nežádaná intimita. Protože, ačkoliv jsem byla vychovávána socialisticky kolektivně, a do jeslí jsem byla pohozena v šesti týdnech, já bývala podivně štítivý prevít. Anebo možná právě pro tu kolektivní internacionálně družnou výchovu. No, třeba už jedna z mých prvních lásek. To když jsem se platonicky zamilovala do cikánka, který se přistěhoval do vedlejšího vchodu. V socialistickém Havířově padesátých let cikáni nebydleli, a když už se objevili, museli  být asimilovaní. Ale já vzplála bojovnou internacionální láskou, ten cikánek byl utiskovaný Indián, byl žlutý číňánek z propagačního letáku,  byl ty „děti černé, žluté, bílé, všechny stejně roztomilé.“ Protože jsme byly se sestrou vedeny přísně, chodily jsme ze všech dětí nejdřív domů. A vykoupané, v noční košili, po večeři, jsme přes okno pokukovaly na dvorek, kde běhaly ostatní ne tak dobře vedené děti, hrály si na honičku, cikánek mezi nimi, a já vášnivě zamilovaně fandila: „Cikánku, uteč!“  Jenomže v tom mém zaplanutí nefungovala jedna věc. On smrděl. On mi, vášnivé štítivce, smrděl. Po letech se mi to vrátilo, když se moje druhá dcera vrátila první den ze školy a hlásila nadšeně, že mají ve třídě černouška. A že si ho vybrala, aby s ním mohla sedět. Uhádli jste, nebyl to černoušek, ano, byl to zase cikánek.  Možná, že tenkrát jsem objevila, co jsem za hajzlíka. Ne, že bych to pojmenovala. Ale pochopila jsem, že pro mě intimní věci jsou intimní věci a nemluví se o nich. Že něco v mém nazírání na život je prostě mírně ujeté. Už proto, že holá panimanda je nestydatost, od té doby, co jsem zahlédla někdy v neděli ráno tu maminčinu, a podle zmatených pohybů a pohledů, které následovaly z její strany, jsem si tuhle zákonitost vryla nesmazatelně do hlavy aspoň na třicet roků.

            V období mého sportování,  já jsem bývala sportovkyně, jestli jsem to neřekla, velká závodnice, jsem se pracně učila neodtahovat se od lidí. Frajerské pití z jedné lahve, ačkoliv se mi obracel žaludek, kolektivní čurání v příkopě, ty sprchy v tělocvičnách, které vždycky tak trochu stejně smrděly potem a močí, a kde jsem se naučila jakoby ledabyle svlékat do naha po tréninku, závodech, ačkoliv jsem se tak zoufale styděla za své skoro chlapecké tělo.  Ale stejně se dodneška zeptám, když mi někdo nabízí jídlo, jestli olizuje při vaření lžíci. A pokud zní odpověď ano, s díky odmítám. A když nenajdu odvahu se zeptat, odmítám rovnou. Kolektivní výchova sem, kolektivní výchova tam, experiment se u mne prostě nevyvedl. I když znám tedy ještě štítivější prevíty, než jsem já. To jsou ti, co štítivě koukají na mě.

            A v ten říjnový den a večer a noc se to všechno v té minichatičce vrátilo, v náporech nové statečnosti jsem pila z jedné láhve kolektivní něco, a připadala si sama, a měla jsem mezi koleny malou Lucku, protože jedině s dětmi dokážu potlačit tu nevoli k intimitě, a přitom jsem kolem sebe měla sněhové závěje, a Ivan, nebo že by Petr?,  mi usnul na rameni, a zpívala jsem trojhlasně, plašila jsem jeleny na obraze, a připadala si jak pod stolem, na kterém někdo žehlí, a styděla jsem se, že jsem příliš nahá, ačkoliv jsem usnula kompletně oblečená, včetně dvou párů ponožek, farmářky mi naštěstí po tom kolektivním něčem někdo kolektivně cítící zul, a byla jsem kolektivně sama.

            A ráno první sníh. Poslední červená jablíčka spadala do trávy, na sněhu ten archetypální kontrast červené a bílé.

            Nemám ráda fráze, že je každý nahraditelný. Protože to není pravda. Každý člověk je neopakovatelný, a každý schází. A jestli se mýlím v téhle mojí základní jistotě, budu se opakovat, ale „žol, žol mi budě“. A doufám, že i já, kolektivní štítivec, bych někomu scházela. Že nejsem sama, i když to tak někdy vypadá. Doufám, že já, i cikánek můj a cikánek mé dcery, skončíme v nebi. Čistí, bez nosu, bez tváří, bez zkušeností. A prozatím, další pokus: Hééj, co to pijete? Dáte mi loknout?