Cink.

Situace. Moment.

         Sedím na studené podlaze, očima nekoukám. Místnost bez oken. Malá, velká, nebo žádná. Tiché šustění jantarových koulí.

Cink. Cink.

         Kamilo. Jsem snad slepý, když mám zavřené oči?

         Prostor nabyl barev a tvarů. Zelená trávy a stromů. Žluté slunce v zádech. Červená popínavých růží na hřbitovní zdi. Černý kos v letu. Modrá moří odrážejících se v nebi.

         Kamilo?

Ano miláčku.

Kde to jsem?

Jinde.

Nejsem tam, kde jsem?

Spíš.

         Můžu chodit. Po trávě, mezi keři. Pod stromy, které dělají vítr. Chodím po světě, který vyrostl ze studené podlahy.

Cink. Cink.

         Z nízkého, cihlového tunelu, vyšel dvěma kroky muž. Opírá se o hůl se zahnutým koncem. Kousek pod ním má stříbrný zvonek. Stejný, jaký jsem míval na kole. Šedivé vlasy vyrůstají z pod klobouku a spadají přímo na ramena, protože ten muž nemá krk. Z rukou mu rostou ramena a z nich trčí nízká hlava.

Cink. Cink. Další dva kroky.

         Kamilo. Mám se bát?

Neznáš ho.

Právě proto.

Právě proto ne.

         Nebojím se věcí. Bojím se činů. Neskutečných skutků mezi chloupky viditelných obav.

Cink. Cink. Hůl má lakovanou do příjemné hnědi. Konec se zvonkem zdobený ocelovými cvočky. Symetrie přímého dřeva značkuje hlínu podél chodníku. Prohlubně se plní vodou, přetékají a odkrývají nepatrné výhonky příjemné hnědi, zvonky a staříky s klobouky a bez krků.

         Tráva seschla. Stromy opadaly. Růže na hřbitovní zdi povadly. Kos ztratil peří a rozplynul se v prach. Moře se vylila a slunce shořelo.

Nepřetržitý cinkot.

         Kamilo. Proč tu jsem? Nemohu to poslouchat.

Nemáš na výběr.

Jsem sám.

Spíš.

         Místnost se vrátila do původních stěn. Podlaha zatlačila na klouby, zastudila na kůži. Tiché šustění jantarových koulí. Oči zavřené, stále na svém místě.