Vánoce

„Nesnášim Vánoce! Nejsou vůbec k ničemu! Doma se gruntuje, všude je maglajz, furt se musí lítat po nějakejch nákupech, aby se nakoupily dárky příbuznejm, který vidíme jenom o Vánocích, ty šílený fronty, co se musej všude stát, tlačenice, furt samá návštěva, člověk se musí slušně voblíct a dělat, že se raduje. Řikám, nejsou vůbec k ničemu.“

Tak tyhle názory na Vánoce jsem nikdy nechápala. Vánoce byly nejkrásnější období v roce a milovala jsem je. Když jsem byla malá holka, provázelo Vánoce množství rituálů. Peklo se cukroví. Směla jsem pomáhat a moc mě to bavilo. Chutnalo mi syrový těsto. A potom marmeláda, kterou jsem slepovala všecky ty linecký kolečka, kočičí oči a kartičky. Nejedlo se na Štědrej den maso, aby se vidělo zlatý prasátko. Nikdy jsem žádný neviděla a když mi babička řikala: „Nejez to, neuvidiš zlatý prasátko!“ tak jsem nějak tušila, že ho stejně neuvidim, ale i to: „Nejez to!“ byl vánoční rituál a já se vrhala po prvních usmažených porcích ryby, abych to slyšela. Na Štědrej den ráno se zavřel obývák a jedlo se v ložnici. Byl tam velikej stůl, vždycky krásně, slavnostně prostřenej, bylo navaříno, napečíno, moje babička byla na hostiny mistr. Okolo pátý hodiny, když jsme nikdo neviděl zlatý prasátko, jsme si všichni sedli ke stolu. A nebylo nás málo. Babička, dědeček, já, moje matka, její sestra Věra, Věřin manžel, jeho bratr s manželkou a jejich matka a pak ještě každej rok někdo, jak se to zrovna přihodilo. Nejdřív jsme dostali na stůl mušle, což jsou ulity škeblí naplněný masem, zasypaný strouhaným sýrem, zapečený a potom pokapaný citrónem a je to bašta.  Pak přišla babiččina rybí polívka, která nemá konkurenci. A nakonec nejskvělejší babiččin bramborovej salát a smažený ryby. Nesnášela jsem to šíleně dlouhý menu, nenáviděla jsem každýho, kdo si přidal ještě jednu porci kapra, protože teprve, když všichni dojedli přišel Ježíšek a zazvonil na zvoneček. A pak se otevřely dveře mezi ložnicí a obývákem a já uviděla ten obrovskej strom se spoustou kouliček a ptáčků a doutníků a svíček a prskavek a pod ním tu záplavu dárků….. Tu atmosféru saju ještě teď, ač je to tak dávno.

A pak jsem se přestěhovala k matce a Vánoce byly chudší. Chudší ne ve smyslu méně dárků a jídla, ale ve smyslu méně lidí a tudíž lásky. Máma tu atmosféru, jako babička neuměla a taky k nám nejezdili lidi a dědeček umřel. Přesto jsem Vánoce milovala, možná z nostalgie, možná proto, že o Vánocích jsme byly samy, protože mámin přítel, kterýho jsem nenáviděla byl se svou rodinou, možná proto, že jsme vždycky dostaly obrovskej strom, se kterým jsme si nevěděly rady a já ho musela strojit ze štaflí, který se viklaly. Máma pak s pečlivostí uvařila a upekla všecko to, co k Vánocům patřilo. Všecko jsme snědly a pohoda u nás nebyla nikdy. Přesto jsem na Vánoce nezanevřela.

Když jsem poznala mýho manžela, Vánoce dostaly novej rozměr. Teď jsem to byla já, kdo konal přípravy. Já jsem pekla, já jsem nakupovala dárky a organizovala sešlosti příbuzenstva. Moje Vánoce musely bejt vždycky dokonalý a je pravda, že mě to stálo spoustu peněz. Úsilí nepočítám, protože mě to bavilo. Nebavily mě manželovy kecy. Ale zohledňovala jsem je. Jeho přispění skončilo na tom, že se oblík a účastnil se sešlostí. K tomu jsem dospěla po jedněch Vánocích, při kterých jsem se nechala inspirovat Halinou a v půl jedenáctý v noci 24.prosince jsem měla stromeček v kýblu na chodbě, an rozmrzal, protože jsem nepodlehla shonu a manžela jsem nenutila do příprav. A tak jsem absolvovala několikery Vánoce. Nakupovala jsem s radostí dárky pro mou rodinu, která o mně celý rok nevěděla, nakupovala jsem s radostí dárky pro dvacet cizích dětí a těšila jsem se, že jednou budu nakupovat pro ty svoje. A vánoce jsem milovala, milovala jsem balíčky pod stromečkem, který ladily s výzdobou bytu, milovala jsem o Vánocích mýho manžela, kterej roztál tou spoustou jídla a byl milej, dokud si nespočítal, kolik to stálo.

A pak se něco stalo. Jednou v létě jsem začala krvácet, odvezli mě do nemocnice a tam mi řekli, že jsem potratila. Ani jsem nevěděla, že jsem těhotná, tak rychle se to seběhlo. A když potom přišly Vánoce, jen setrvačností jsem vyrazila na nákupy a nakupovala jsem ty dárky pro příbuzný, který maj děti a vnoučata, nebo je čekaj, nebo je jednou jistojistě budou mít a brečela jsem. Balila jsem dárky pro dvacet cizích dětí a brečela jsem. Strojila jsem stromeček a v koutě jsem viděla prázdnou dětskou postýlku a brečela jsem, protože tyhle Vánoce jsem mohla prožít těhotná a těšit se na to, že na jaře porodim miminko.

A pak jsem to pochopila. Najednou jsem věděla, že moje manželství není k ničemu, protože jsem v něm setrvávala jen proto, že jsem chtěla děti. Pochopila jsem, že sejít se na Vánoce s příbuznejma, který celej rok nezavolaj, aby řekli: „Už jsme tě dlouho neviděli, poklábosíme…“ je na hovno. Ale tyhle Vánoce jsem ještě přežila v iluzích, nebo v očekávání, že někdo přijde, otočí prstenem a bude všecko tak, jak si to představuju. Ty další už ne.

Odmítla jsem Vánoce jen vzít na vědomí! Seděla jsem doma ukřivděná a okradená a posílala jsem do prdele každýho, kdo mi poslal pitomou SMS se slovy: „Šťastný a veselý“.  Muj manžel koupil stromeček a třicet kilo vlašáku  a na štědrej večer si ke mně sedl a zeptal se mě, jak to s náma bude. Řekla jsem mu, že mu nebudu dávat žádný planý naděje, že nechci a nemůžu. Sebral se a odešel. Byl Štědrej večer a já seděla sama doma, měla jsem stromeček a třicet kilo vlašáku a do vrásek pod očima se mi zahryzávala sůl z těch vyplakanejch i z těch nevyplakanejch slz. 26.prosince odjel muj muž ke svojí rodině na Slovensko a já ožila, jako mávnutím kouzelnýho proutku. Zavolal mi kamarád, že potřebuje nutně dát pivo a jestli ho zachránim. Tak jsme šli na večeři a bylo to fajn. 27.zavolaly kamarádky z chatu, takový moje dvě pusinky, který miluju absolutně nekritickou láskou a tak jsem jim koupila lososa a připravila jsem jim lukulský hody a bylo nám fajn. 28.přišla kamarádka se synem, kterou taky miluju absolutně nekritickou láskou, ležely jsme na gauči, pily, Vojta nám skákal po hlavě a bylo to moc fajn. 29.přišel přítel, se kterým jsem již delší dobu měla dobrý vztahy, hráli jsme karty, pouštěli jsme si muziku a celou noc se milovali a bylo to fajn. 30.se vrátil muj muž.

A pak přišel datum 3.2.2003. Stála jsem v kuchyni, krájela jsem cibuli a cítila, jak mi něco teče na nohy. Pak jsem udělala krok a uklouzla jsem v lepkavý louži. Začala jsem krvácet…..

Nenávidim Vánoce. Nejsou vůbec k ničemu. Člověk lítá, jako šuspajtl, aby nakoupil dárky, který nakoupit musí, pro někoho, komu dát dárky musí, stojí to spoustu času, peněz a pátýho ledna si na to nikdo ani nevzpomene, jenom sem tam zanadává, když otevře skříň a vypadne na něj nějakej zbytečnej dárek. Odmítám Vánoce a nehodlám je brát na vědomí. Za ty minulý jsem zestárla o deset let.