Kastrace

Byl to dlouhý večer. Slavili jsme s přáteli až do rána. Musím se přiznat, že si konec oslav vůbec nepamatuji. Jen od přátel vím, že jsem se choval jako prase. Víc jsem po nich už raději nevyzvídal.

Pozdě ráno jsem se s neuvěřitelnými bolestmi hlavy těžko probouzel. Automaticky jsem se převalil k manželce a odříkával svou omluvu a pokání. Skoro jsem nic přes slepené oči neviděl a tak jsem si ani nevšiml, že mluvím k naprosto cizí ženě. Kupodivu mě to neznepokojilo. Dokonce jsem se k té ženě ještě přitiskl. Mělá lepší tělo než má manželka, tak jsem si ho chtěl i náležitě užít. Omluvou mi bylo, že jsem tak jednal v polospánku a tudíž naprosto nekontrolovatelně. Až po krátkém zdřímnutí se mi povedlo otevřít oči a povšimnout si nápadného prostředí. Byl jsem doma, což znamenalo, že by tam měla být i má choť. Přestal jsem tedy hladit hýždě cizí ženy a rozhlédl jsem se po pokoji. Před postelí pohodlně seděla má milovaná žena, která pokuřovala tlustý doutník a spokojoně blafala. Oddechl jsem si. Je to sen, pouhý sen. Má žena přece nekouří. Ještě dlouho jsem se díval na kouřící ženu nápadně podobné mé manželce a čekal na skutečné probuzení. Nepřišlo. Zato vystřízlivění ano. Začal jsem se tedy omlouvat té správné osobě a doufal jsem, že se to vyřeší vystěhováním jen na několik dní než má milovaná pochopí, že beze mně nemůže být. Kupodivu tak nezareagovala.

„Nechci, abys odešel. Naopak. Jsem přesvědčená, že už mě nepodvedeš,“ usmála se na mne ta ušlechtilá bytost a vyfoukla další obláček dýmu. Věřila mi. Znala mou dobrou povahu a věděla, že se to opakovat už nebude. Probudila se ve mně hrdost. Dobře jsem si jí vychoval. Tak se musí na ženský. Každá musí vědět, kdo je v rodině pánem. Jedna náhodná avantýra přece nezkazí manželství. Jediné, co mě trochu mrzelo, byl volný čas, který bych vystěhováním z domova získal. Jana je náruživá milenka a nespokojí se jen s malou pozorností. Je to tělocvikářka a ty mají, jak známo ohromnou výdrž.

„Miláčku, já věděl, že se neunáhlíš a budeš jednat racionálně. Jsi ta nejlepší manželka na světě,“ jsou chvíle, kdy muž své manželce musí pochlebovat. Ženy milují usmiřování a to takový milovník jako jsem já samozřejmě ví.

„Lepší manželku sis vybrat nemohl. V tom tě ubezpečuji. S naprostou jistotou vím, že už mi nezahneš, drahý.“

„Já věděl, že mi budeš věřit, drahoušku. Každý se dopustí nějaké té chybičky. Jsem šťastný, že mám tak rozumnou ženu.“

„To tedy máš. Proto ti také nevěřím, miláčku. To bych byla učiněná kráva a takovou bys mě přece nechtěl, že ne pejsánku?“

„To ne,“ řeknu dosti nejistě, „Ale teď tě příliš nechápu, má nejdražší.“

Na to se má žena jen pousměje, odklepe si popel doutníku a položí si na klín cosi zabaleného v papírovém ubrousku. Mezitím se probudí žena vedle mě doposud spící, která se stejně jako já před chvílí snaží otevřít oči a zjistit, kde se nachází. „Karle, co je? Co je to za ženskou? Ať jde pryč. Nesnáším doutníky. Jsem na ně alergická. Pojď ještě do postýlky. Je mi zima a chci zahřát,“ neuvědomě si situaci mě ta cizí žena, která z neznámých důvodů znala mé jméno, začala líbat, všemožně objímat a hladit.

Neodstrčil jsem jí, protože mě v té chvíli vrtal hlavou obsah pod papírovým ubrouskem, zkrze který prosakovala červená tekutina. Pomalu mi začalo svítat. Nemohl jsem uvěřit vlastním domněnkám. To přeci není možné. Toho by má manželka nebyla nikdy schopná. Ale, co by tam tedy bylo, když ne...