Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sečtení 1
Autor
Vyjan
Miroslawek: Couvert
Slovo „couvert“ znám ve významu obálka nebo příbor. Tím pádem mi název k obsahu básně mnoho nenapověděl. Snad jen tolik, že je třeba báseň zasadit do francouzského kontextu. Ten doplňuje navíc slovo frivolní a závěrečné náměstí Gréve. Tento kontext je upřesněn nejzjevněji v závěru básně, kde je zesílen motiv teroru – zřejmě jde o teror francouzské revoluce. V tomto kontextu je pak třeba vnímat celou báseň – odvolávky na kontext francouzské revoluce nacházím v motivech řev, (kočičí) hlavy, obnažené krčky (vět). K francouzské stopě odkazuje i surrealistická aluze „noří prst do tůňky tvého oka (Buňuel – Dalí: Andaluzský pes), respektive psí smrt. Psí smrt rozvíjí dále motiv revolučního teroru („Psům psí smrt,“ zaznělo v závěrečné soudní řeči žalobce v procesu se Slánským). Ke stejnému teroru se lehce kloní i frivolní chůze slev (vidíme-li ve slevě ztrátu hodnot), tmí se (nástup temného období) – stejný motiv temnoty prochází básní i dál: stín, tarantulí chloupky (černé, navíc tarantule navíc umocňuje pocit nebezpečnosti), bdí (bdí v noci). S temnotou souvisí nejistota, tušené nebezpečí (viklan). Násilnickou atmosféru potvrzují vřeténka zlomenin (ve vřeténcích navíc nacházíme zrcadlový odraz ke slovu řev), vřeteno může působit i svou podobností ke krku. Násilnické je spojení pěst střev (opakované st-st), spojení značně neobvyklé, temné, implikující jak ránu do břicha, tak vyhřezlá střeva držená v hrsti. Ke stejné oblasti nelibého břišního tělesna směřuje i sloveso dáví.
První světla mohou jednak implikovat kontrast ke „tmí se“, jednak básnickou knihu Jakuba Demla. S tímto poukazem si sice moc nevím rady, ale protože mám důvod se domnívat, že Deml patří k Míwovým oblíbencům, nepředpokládám souvislost čistě náhodnou.
Pojící látkou básně je (jak jsme už u Mirosláwkových posledních básní zvyklí) asociativně rozvíjený rým. Páteř textu tvoří řada: slev – řev – střev – Gréve. K ní se upínají svorníky druhého řádu, rýmy podvojné: jívy – pivy, stín – zlomenin, vět – střet, oka – potoka, pěsti – náměstí. Všimněme si přitom zejména častého elegantního střídání krátké a dlouhé slabiky v rýmu – nepřikládám tomu sice význam tematický, nicméně básni tento postup dodává na dynamičnosti. Nerýmovaný podvojný vztah je také mezi slovy řev – vřeténka a pěst – střev (viz výše). Dovolte mi zde odbočit stran Míwovy práce s rýmem. Běžnou funkcí rýmu je označování pravé hranice verše. U Míwy má rým za úkol verš dynamizovat, rozvíjet a rozhýbávat téma. Přiznávám bez mučení, že tento Míwův postup jsem sám několikrát aplikoval na vlastní básně. Ne, že bych chtěl kopírovat, je to postup pro moderní poezii legitimní a nepříliš otřelý, jeho výhodou je, že zatmívá hranice mezi zvukovou a tematickou složkou básně.
Na závěr ještě se zmíním k rustikálnosti Míwovy poezie (Předpokládám, že M. ví, na co narážím). Tato báseň má sice hlavní téma městské, ale přesto jsou zde jívy a jehnědy, odkazující k přírodě a venkovu. Nemohu si pomoci, ten rousseauismus v tobě vidím jak v koze, to mi nevymluvíš!
VIO: Ranní ros jímání
Toyenina báseň, která Via inspirovala, je produktem impresionistického vnímání přírody s lehce rilkovským, respektive verlainovským symbolistickým přesahem ( např. v prvních dvou verších). Viova variace tuto symbolistickou tendenci zesiluje a jeho báseň směřuje k větší míře abstrakce.
Rozbor začnu od názvu. Jde o slovní hříčku, namísto časového vymezení a konstatace druhu činnosti u Toyen je zde poněkud nezvyklé spojení slov Ranní ros jímání. Vědomí slovní hříčky nám však nemůže bránit v tom, abychom se pokusili báseň číst ve světle názvu. Zdánlivě může jít o marnou snahu: v básni není explicitně zmíněno ani ráno, ani rosa, ani jímání. Ale nevzdávejme to.
Oproti Toyenině básni došlo ve Viově variaci k časovému přesunu, Toyen píše o předjaří, Vio spíš o rozhraní mezi podzimem a zimou, je to čas prvních přízemních mrazíků. Vida, už se nám tu mihlo ráno! Najdeme další indicie? No, těžko, ale zkusme za ně považovat třeba onen skřivaní sen – což to není právě ranní sen, jenž se nám zachovává nejjasněji (s jasností skřivaního zpěvu) v naší paměti?
Dalším motivem z názvu je rosa: ta sice není v básni přítomna substantivně, ale snadno ji můžeme objevit ve slovese: zářím. Rosa přece září, proč ji tedy nepovažovat za lyrický subjekt této básně? V tomto případě můžeme první větu básně číst jako básníkovo oslovení rosy. Od slova „zářím“ za třítečkovým předělem pak promlouvá rosa. Pro rosu může být velmi přirozenou činností sladké opadání do nicoty (což je v básni přisouzeno jablku). Nízko opadat = opadat z perspektivy rosy.
Jablko se tu objevuje jako motiv podzimu, chcete-li - září. Všimněte si té půvabné dvojznačnosti: ve slově září je zachyceno jak časové vymezení, tak činnost subjektu. Jablko je také symbol – biblický symbol hříchu, s tím souvisí a současně je rozšiřován motiv pádu.
Teď se zase vraťme k názvu, a to ke slovesu jímá. Rosa je jímána. Hřích pádu jímá nás. Jablko se pohybuje paralelně s rosou – spějí k hříchu pádu. Jsme jati pádem hříchu (zle je! zle je!). Zle je proto, že jde o pád do nicoty (jeho sladkost je klamná). V této nicotě si skřivan nechá zdát hnízda (množné číslo, nebo partitivní genitiv?). Nejde o hnízdo reálné, jen jeho přelud. Do sta vět víček můžeme číst také dostavět (respektive do sta větviček – větvičky přímo korespondují s obrazem hnízda a dávají iluzi zdání skutečnosti, víčka naopak podtrhují iluzívnost, snivost). Dostavět ke konci hnízdo, které přesto není. Které je pouze pod víčky = ve snu.
V závěru zdvojené a co ty? je symbolickým apelem buď k básníku, který zapisuje zpěv rosy, nebo rovnou ke čtenáři. Jablko padlo. Rosa padla. Jsou jaty nicotou. A co ty? A co ty?