Anděl

     Elena Miklíková klopýtala na jehlových podpatcích po kamenné cestě. Stříbrná kabelka se jí svezla z ramene a tak ji chytla do ruky a táhla ji po zemi. Vlasy z rozpuštěnýho drdolu jí padaly do obličeje. Procházela lesem, mezi zahrádkama. V tuhle noční dobu tady bylo ticho, nikdo nebyl nablízku, a to bylo jedině dobře. Elena byla naštvaná. Byla naštvaná, protože jí ujel autobus a další jel až za hodinu. V baru zavřeli a nikde nablízku jiný nebyl. Blbý bary. Co to je za nápady, zavírat v jednu... Ještě bych si dala panáka. Jenom malýho panáčka... popichovala sama sebe v duchu, jenomže jí to nebylo k ničemu. Cestou zachytila silonkama o šípkový keř. “Kurva práca!” Nadávala sama pro sebe a snažila se vyháknout. “Do prdele... se s tím nebudu ... srat, ne...” Škubla nohou a roztrhla si nylonový silonky od lýtka až po stehno. “A to byly nový. Drah - hý. Posranej keř... haaaajzl.” Znovu se dala do svýho klopýtání. Už by se nejraději viděla v posteli. “Ani žádnýho chlapa sem... kurva šutr... sem neulovila a to ... to... to jako hned mám sil - onky v haj – v prdeli.” Uchichtla se. “No... v prdeli ... zařezaný leda.” Znovu se zasmála svýmu vtipu a zakopla o další kámen.

Uvědomila si, že bude muset jít přes hřbitov. “Hůůů... no už se bojím. Strašidla... pche, těch sem jenom za dnešek v - iděla...” Povídala si sama se sebou, semtam škytla a přitom prošla brankou na hřbitov. Ten byl tak malý, že se na noc nezavíral, ani ho nikdo nehlídal. Elena procházela kolem náhrobků a v duchu si říkala, jak sou ty hroby jednotvárný. Jako podle šablony. Jeden vedle druhýho stejná velikost, stejný náhrobek. Dobrej fór by byl, kdyby všude bylo stejný jméno, pomyslela si Elena a nahlas vykřikla: “Co na tom sejde. Mrtvola sem, mrtvola tam... u mrtvol už je méno na hov- hovno.” Znovu se zasmála. Dneska byla obzvlášť vtipná. Zastavila se a snažila se v kabelce najít cigarety a zapalovač. Když se jí to po dlouhém úsilí konečně povedlo, chtěla pokračovat v cestě, když před sebou uviděla sochu. Byla to socha anděla, na kterou svítil měsíc. Elenu zaujalo to nasvícení. Přešla až k němu a chvilku sochu pozorovala. Vytáhla z krabičky cigaretu a zapálila si. Anděl si jí nevšímal. Dál koukal stejným směrem. Nebyl tu od toho, aby si všímal opilců. “Ty... poslouchej, seš ňákej bledej.” Začla Elena konverzaci. Nic. Anděl neodpovídal. Elena si sedla na obrubník protějšího hrobu a dál koukala na sochu v záři měsíce. “Né, sorry, sem tě nechtěla urazit, ale víš ty c-co? Měl by ses trochu opálit. Jdi k moři. Jednou sem tam byla, je to tam fajn. Svítí tam slunko. Ále... opravdový slunko. Né jak tady to ... cosi. S manželem sem tam byla. To je dáv - dávno. Teď už žádnýho manžela nemám. Dva sem měla. Teď mám... nula. Před andělama se nemluví sprostě, ne?” Pak se na chvíli odmlčela. “Škoda, že tady nemám flašku. Dala bych ti napít. Musíš se tady nudit, tak sám, mezi mrt- mrt- mrtvolama. Mám pravdu, že jo? No jasně ... nudíš se. A bledneš.” Popotáhla si z cigarety a vyfoukla kouř. “Ale ty nejseš chlap, že jo? No jó. Anděl nemůže být chlap. To může být jedině ženská. Jo. Ženská musí být anděl. Však je to taky méno, Anděla. Sice sem neslyšela, že by se tak někdo menoval, ale bylo to v tom filmu... Anděl- a eště nevečeřela.” Pak se zarazila. “Né. Máš pravdu. Byla to Adéla. Adéla eště nevečeřela. Víš, co sem večeřela já? Hov- sorry. Nemluví se sprostě s andělem.” Elena zase vyfoukla kouř a zalitovala, že sebou nemá flašku. Docela ráda by se napila, když se zábava tak dobře rozjela. “Máš krásný křídla. Takový velký. V - ím proč. Abys mohl co nejrychleji frrrr...odletět, až tě to tady bude srat. Chápu.” Elena se zakymácela až málem přepadla na bok. Típla cigáro o zem. Pak se s velkou námahou postavila. “Nebudu tě tady to... votravovat. Spěchám dom. Musím děckovi uvařit večeřu.” Ani se nesnažila si kabelku hodit na rameno, zase ji táhla po zemi. Mávla nad andělem rukou a vydala se domů.

Elena za sebou práskla dveřma a hodila boty do rohu. Narazila přitom do dveří od kuchyně. “Kurva práca... blbý pos- posraný dveře. Adriano! Vstávej, sem doma!” Zahlásila do prázdna. Vpochodovala do kuchyně, otevřela ledničku a nalila si sodovku. Potom přešla k dětskýmu pokoji, otevřela dveře a rožnula. “Musím ti něco... to... říct. Nebudeš mně to věřit, ale... mluvila sem... s andělem.” Napila se a opřela se o futra. “No jo... ale anděl je jenom z kamene. Doopravdy na nás andělé kašlou.” Když viděla, že jí malá neodpovídá, zase zhasla a odešla.

Sedla si do kuchyně a zapálila si cigaretu. Dívala se před sebe a najednou jí to došlo. Smála se. Tak dlouho se smála, protože byla šťastná. Mluvila s andělem. Mluvila přece s andělem. Ví o ní. A teď....teď už bude určitě líp. Vstala, vytáhla z lednice flašku a napila se. Potichu to oslaví. Teď už určitě bude líp.