Babiččiny oči

No blood.

?Maminko, nedáte si ještě trochu polévky?"
?Děkuji, ale myslím, že víc už bych nesnědla," děla babička přívětivým hlasem.
?Vždyť jste měla jen na tři lžíce," hospodyňka si ztrápeně vzdychla, ?a vy, tatínku, taky už nebudete?"
?Ne, ne, je to dobré, ale dneska nějak nemám hlad. To víš, trápí mě zažívání a pálí mě žáha. S babičkou si ale rádi dáme šálek čaje, když budeš tak hodná a přineseš nám ho do pokoje."
?Jen co sklidím ze stolu."
Dědeček s babičkou se způsobně a trochu s obtížemi zvedli a ve vzájemné opoře se dovlekli na výminek. Hospodyňka začala sklízet ze stolu. Utřela mokrý kroužek po talíři a do utěrky smetla drobky od chleba.
?Petříčku, kdy ty se naučíš pořádně jíst," vzdychla si a pokračovala v práci.
V pomyslném čele stolu seděl otec se široce rozevřenými novinami. Když dočetl, přeložil je jednou, dvakrát a potřetí, uhladil je, aby nebyly tak nafouklé a rozhlédl se po místnosti. Chtěl něco říct, ale nechtělo se mu rušit tichou harmonii pracující maminky a hrajícího si Petříčka.
?Péťo," zvolal později, ?běž si hrát na své místo, na stole se jí."
Chlapec beze slova seskočil ze židle a odběhl do kouta, kde měl pár svých hraček. Zaklekl a ponořil se do světa fantasie, kde mohou dřevěná autíčka vrčet jako parník a jezdit po stěnách aniž by se řidiči udělalo nevolno.
?Dělá mi to starosti," oznámil polohlasně otec k zádům hospodyňky, která myla nádobí v plechovém umyvadle.
?Copak?" otočila se v pase a hřbetem ruky si odhrnula neposlušné vlasy z čela.
?Ty děti. Včera v podvečer se ztratilo další, zase z vedlejší chalupy. Dnes už nemáme sousedy, kteří by nepřišli o dítě."
?Myslíš, že....?"
?Nevím, ale budeme muset na Péťu dávat větší pozor. Nesmíme ho ani na minutu pustit z očí."
?Co by se tu mohlo stát, je s námi stále v jedné místnosti, ještě nikdy nikam nešel, aby...." matce zatrnulo. ?Nikde ho nevidím."
Otec se prudce otočil. V koutě, kde si před chvílí hrál jejich jediný syn, leželo na střechu převrácené autíčko, ještě se trochu pohupovalo, jako by teprve před vteřinou vypadlo z něčí ruky.
?Panenko...." otec se zvedal, když ho něco pod stolem šťouchlo do nohy.
?Slyšel jsem," začal vyprávět Petříček, když se otec sklonil pod desku. Ale nestačil říct nic dalšího. Táta ho vytáhnul za ruce a posadil na stůl.
?Tohle nám už nedělej. Už nikdy nás takhle nestraš a neposlouchej cizí hovory," dodal ještě otec výchovně.
Už u něj stála i maminka a hladila ho po vlasech.
?Já jen," Petříček si prohlížel své rozčilené rodiče. ?Maťa mi dneska povídal, že to viděl. Říkal," Petříček instinktivně ztišil hlas, ?že viděl nějakou babičku jak láká Míru na sladký bonbónek." Ohlédl se k zavřeným dveřím na výminek. ?A ta babička vypadala přesně jako ta naše."
Jen co to dořekl, dostal od maminky záhlavek. ?Tohle už nikdy neříkej. Babička tě hlídá, když já musím pracovat. Má tě ráda a ty o ní mluvíš takhle. To se nesluší."
Maminka byla vážně rozhořčená. Petříček se provinile přikrčil. ?Ano maminko." Pak se zkoumavě podíval na tatínka a když se ujistil, že ho nedrží moc pevně, seskočil ze stolu a odběhl zpátky ke svým hračkám.
?Tak jako tak ho nesmíme nikam pustit samotného, dokud se to nevyřeší." Tak celou věc uzavřel tatínek. Usadil se zpět na židli a znovu rozevřel složené noviny. Maminka se vrátila k práci. Postavila vodu na čaj a na chvíli si sedla, aby si trochu odpočinula.
Když jí začala únavou padat hlava, ozvalo se hrubé zaklepání na dveře. ?Otevřete, rychle!" volal kdosi a bušil do dveří.
Otec odhodil noviny a v mžiku byl na nohou.
Byl to pacholek z hostince. Celý udýchaný od běhu trhaně spustil. ?Pojďte, rychle, váš, váš děda," drmolil a ukazoval směrem do vsi a k hostinci. ?Leží tam a ...."
Víc nemusel říkat. ?Ty zůstaň tady," nařídil otec své ženě, ale ona už sundávala zástěru. ?Ne, půjdu s tebou," odpověděla vzdorně a strkala ho ze dveří.
?Petříčku, hned jsme zpátky, zatím běž k babičce a hraj si tam, ano?"
?Ano maminko." A dveře se zabouchly. Svět se zase uklidnil a bylo ticho. Jak dlouho jsou pryč? Minutu, nebo už hodinu? Petříček se sklonil zpět k autíčku a projížděl si překážkovou dráhu, kterou si před chvílí postavil. Vrčel tišeji a co chvíli se rozhlížel po místnosti.
Když už to vypadalo, že se cele ponoří do hry, ozvalo se tiché zapraskání a dveře na výminek se pootevřely, jen co by hlavou nakoukl. Stála v nich babička, škvírou prostrčila ruku a na otevřené dlani měla něco červeného.
?Pojď Petříčku, mám pro tebe sladký bonbónek."
Petříček seděl ani se nepohnul, ale pak se prudce zvedl a chtěl utéct, ale maminka zamkla, aby se k nim nikdo nedostal. Petříček se zády opřel o dveře a zíral na babičku, která se sunula z výminku do kuchyně. Stále s napřaženou dlaní a medovým hlasem volala: ?No tak Petříčku, čeho se bojíš? Nechceš bonbónek?"
Petříček němě hleděl do temně rudých očí své babičky.

---