Hevy

Prolog

A co tebe nejvíc bavilo?

Asi tělocvik, přestávky, zpěv...; pamatuješ třeba, jak...

Ty si ještě něco pamatuješ?

Něco snad jo. Třeba gramatiku.

Fakt? To myslíš jako češtinu? Jak to?

Kvůli muzice...

Hevy

„V hudbě je život Čechů,“ zopakoval Hevy uznale poslední větu a sklapl notes. „Za jedna. Kdo si chce připravit referát na příští hodinu?“

Referát se pochopitelně nechtělo dělat nikomu. Jenže učit se teorii a ty ostatní kecy je leda tak pro šprty, a zpěvem si kluci, když mutují, známku z hudebky nevylepší. Proto se asi Marek přihlásil. Téma: moderní hudba. Janáček nebo Martinů, představoval si nejspíš Hevy – teda učitel; to jméno vzniklo ze zkratky v rozvrhu. HV jako hudební výchova.

Za týden přišel Marek se srolovaným plakátem. Pověsil ho na tabuli; zezadu, asi aby to bylo větší překvapení. Byl na něm takovej kudrnatej exot s kytarou. Na gramofon posadil desku.

Začala hodina. Zkoušení a chvilka napětí. Pak teorie, noty, stupnice – nuda. Sborový zpěv národních písní; aspoň že ne ruských... A závěrečná volnější čtvrthodina.

„Kdo má na dnes referát?“ rozhlédl se Hevy.

Tušili jsme, že přijde malé překvapení; možná velký malér. Od Hevyho se to dalo čekat a od Marka taky. Jenže ten se postavil před třídu a začal jen tak spatra vyprávět o náladách šedesátých let a vlivu na léta sedmdesátá a o hudbě na starém kontinentě a hudbě v zámoří, uvedl pár jmen, pak najednou otočil tabuli a řekl: Tohle byl...

Zaujalo mě slovo byl, protože to jméno Marek předtím neřekl.

Otočil se ke gramofonu, posadil jehlu do drážky a ozvaly se tóny, z nichž bylo jasné, že teď už ten malér přijde.

Čak-čak dyng-dyn-dyn-dyn, čak-čak dyng-dyn-dyn-dyn, zacloumaly námi první čtyři kytarové takty, a já sice ve vteřině věděl, že jsou to B-dur, C-mol a Gis-dur ale ještě roky jsem nevěděl, jestli se něco takového poslouchat smí nebo nesmí. Znělo to tak nehezky, neuhlazeně, ale zároveň v tom byla jakási síla, která by člověka málem přiměla vstát, poskočit a zakřičet, nebýt to zrovna ve škole. Bylo to ještě nakažlivější než když Luboš Jíra z devítky mlátil v parku do kytary a vyřvával šukal bábu drak. S Lubošem měla většina z nás zakázáno kamarádit. A já tušil, že teď to bude něco podobného.

Tjů-tý tjů-tů-tů-tů, tjů-ta tjů-tá-tá-tá, zpívala dál kytara a mě napadlo, má-li i tahle písnička nějaká slova. Že jim nejspíš nebudu rozumnět, mi nevadilo; kytaře bylo rozumět dobře.

Slova se konečně ozvala; jenže od toho, který jediný měl privilegium kdykoli vstát a promluvit: „A Dost!“ práskl Hevy třídní knihou.

Marek vypadal, jako by neslyšel, a my v té chvíli ještě nevěděli, že ten kudrnatej maník nedávno umřel. Vsadil bych se, že to nevěděl ani Hevy. Věděl to jen Marek, a tak chtěl tu písničku nechat dohrát co nejdál. Jenže už to začínalo být neudržitelné. Hevy se sápal po gramofonu, a tak Marek raději sundal ramínko s desky sám, aby neutrpěla újmu. Schoval ji do obalu, svěsil opatrně plakát a vrátil se do lavice. Tušili jsme, že za tenhle referát jednička nebude, a taky nám začalo docházet, že kvůli té to nejspíš Marek nedělal. Zazvonilo, a tak jsme se žádného hodnocení nedočkali.

Další hodinu byla čeština; tu učil taky Hevy.

„Souvětí souřadné,“ spustil hned ve dveřích, „obsahuje nejméně dvě věty hlavní, které mohou být v různém významovém poměru. Rozlišujeme poměr slučovací, stupňovací, odporovací, vylučovací, příčinný a důsledkový,“ předváděl své zbraně a natřásal pupkem. „Hlavní věty mohou být spojeny souřadícími spojkami. Určení poměru mezi hlavními větami je důležité pro správné psaní interpunkce. Dnes si řekneme, v jakých případech se před spojkou a píše čárka. Vezměme třeba větu: Usmála se na něj, a tím ho uvedla do rozpaků. Všichni víme, že před a se čárka nepíše. Je to pravda i v tomto případě?“ Hevy tu větu napsal na tabuli a rozhlédl se tázavě po třídě. „Záleží na tom,“ pokračoval, „v jakém poměru jsou věty usmála se na něj a tím ho uvedla do rozpaků. Ví někdo, v jakém jsou poměru?“

Dalo se očekávat ticho. Dalo se očekávat, že se přihlásí někdo ze snaživců a plácne nějakou pitomost. Dalo se očekávat lecos, ale ne to, že se přihlásí Marek. Ten, aniž by čekal na vyzvání, nahlas zauvažoval: „Já myslím –, že ve vztahu zasouvacím.“

Hevy zatápal v paměti po souvislostech, nabiflovaných z pravidel, ale nemohl nalézt shodu. „Vztah zasouvací?“ zopakoval pro jistotu nahlas.

„Jo, zasouvací,“ přitakal Marek, „ale myslím, že až tak večer...“

Někdo se uchichtl hned. Společný výbuch přišel asi za pět vteřin. Hevy vstal a tentokrát bez jakéhokoli slovního protestu opustil třídu. Práskl dveřmi, pak je zase otevřel a zasípal: „Tohle si vyřídíme s třídním!“ Znovu práskl dveřmi a vydal se na nelehkou pouť do třetího patra pro zmíněnou autoritu.

Třídní byl biolog. Hevy starý mládenec. Netuším, jak se ti dva domluvili, ale do hodiny se vrátil jen třídní a pronesl krátkou řeč, v níž nás – krom toho, že pochválil moderní hudbu i Markův vkus – požádal o shovívavost ke zbytku učitelského sboru a to i v případě, že nebude oboustranná. Nezvýšil hlas, nepráskl třídní knihou ani dveřmi, a přesto většina z nás pochopila, že jsme v tomhle – pro nás zatím prohraném – boji zvítězili jaksi nedopatřením a jen nakrátko a že v hudbě sice je život, ale v životě není jen hudba, a tak nezbývá, než se vrátit k učení; naučit se používat zbraně protivníka.

Pane vrchní, ještě zápis do třídní knihy, prezence...

„Bendová?“

„Zde!“

„Bláha?“

„Omluven.“

„Červová?“

„Zde!“

„Marek?“

„Jimmy už asi nepřijde...“

Třídnímu, Hevymu a Radkovi

Yrbach, červenec 2012