Písmák Nálada
Proč sama sobě nevěřím
když nálada mě přepadne
na strunu udeřím
splín na mě dopadne
Nálady
plamínek umístěn v nádobě s vodou, jenž nikdy nezhasne, plující řeka samotným tichem, jako opuštěný kostel s chladným obložením, černá a bílá, jenž se navzájem vlévají do svých pocitů, kdesi v dály za letu motýlů, jejich křehkých křídel nad hřbitovní zdí, za západu slunce, v oranžové záři zapomení havranů, za zvuků smutných stromů, které své kořeny zapouští hluboko v zármutku prastarých stok, stočených ve víru bezbřehé jednoznačnosti v potupnost svěžesti, jenž tíží bledou tvář s něžnou náladou výkřiku.
...
V chladu jak okvětní lístek
pluje na ledové kře
svých vlastních pocitů.
Zavřené dveře
Duše
Běh a mráz
stín je v nás
jak kořeny stromů
co žijí v podzemí.
Zbloudilé duše
Tma, zrychlený dech
dále jen chlad a rychlý běh.
Neznámo nočního města
temných uliček
Ztracené iluze
Seděla při smutečních písních, na dřevěné lavici, oděna celá v černém. V očích sklopených k zemi, se jí odrážel smutek, spolu se slzami, jenž jí postupně putovali po tvářích. Její rty neslyšitelně šeptali slova posledního rozloučení, avšak určitě se neloučí na posledy, tato slova bude šeptat den za dnem, znovu a znovu.
Dohrál smuteční chorál, který křičel melodii smutku.
Noční můry
„Už zase sněží, to snad není možný“. Lilian si protře oči a zívne. Zadívá se dřevěným oknem vpokoji, a chvíli tiše pozoruje, jak venku chumelí. Letos je dlouhá a krutá zima.
Malý motýlek...
Tvoje ruka naděje
Pozvedla mě vzhůru
Malý motýl může létat
pokaždé se usměje
Bajka indián a vlk
Po dlouhá staletí, mezi indiány a vlky, existovala přísaha, že indiáni neublíží vlkům a naopak vlci indiánům. Přísaha se dodržovala až do jednoho dne, kdy se chamtivému indiánovy, dostalo chuti na vlka. A tak se potají vydal do lesa na lov. Po nějaké době narazil na opuštěné vlčí mládě.
Příběh malé víly
Byla jednou jedna víla. Měla svůj nádherný svět, do kterého se často ukrývala před vším zlým. Často snila, a vznášela se velmi vysoko nad obláčky. Ve svém světě byla šťastná.
Vzpomínky...
Smutek vyrytý do tváře,jako znamení láskykteré vyřezal do stromuu někož se poprvé políbili,provází krvavé slzy. Na vzpomínkytížíc jí jako okovychce zapomenoutavšak dále ji pronásleduji i ve snech. A proto chladné ostří nožezajíždí hlouběji do vzpomínekaž se navždy rozplynou.
Zrádné myšlenky
A znova ta bolest
Na srdci
A ruce vpěst
Při hlazení nožem
Snění
Spi, sni, řekni mi
Jaké to je na zemi.
Já ti zase prozradím
Jaké to je když já sním.
Sny
Sny,jenž pod zavřenými víčky
Promítají znovu a znovu
Minulost,v podobě strachu
A budoucnost,plnou naděje
Sníh
Třpytící sehvězdičky zmrzlé vody
Dopadají na rty dívky
Dychtící po jejich dotyku.
Umírají na jejich rtech
Pomoc přítele
Slunce se schovalo
Do černé tmy
Měsíc na obloze vládne
Příchází sny
Proč?
I.
Chladné ostří nože, jenž pevně svírám ve své pravé ruce, pomalu zajíždí do kůže, na levém zápěstí. Pomalu projíždí kůží a zajíždí hlouběji. Způsobím si tak lehké, povrchové zranění.
Když
Zas ta samá písničkaDalší slanný vodopádČas velmi rychle plyne Všechno má bolestný spádA často někdo hyneKdyž utápí se v myšlenkáchKdyž trápí se a leží v prachu. Když vosková figurínaMezi kamennýma sochama jeOpuštěná a samaJe plna strachu. Ledové srdce roztajeAle stačí škrtnou sirkama.
Smutek...
Tichý šepot bez ozvěnyUtichá prosba o pomocNedoufá už v lepší změnyKdopak má kouzelnou moc.
V pavučině uvězněnáV blátě,pod lidskýma nohoma. Vosková figurína opuštěná,Mezi kamenýma sochama.
Jako stín v temnotěJe neviditelnýDalší stvoření v samotěje nepostradatelnýi pro malé vystrašené kotě.
Pád dolů...
Smutek,slzy,strach.
Radost nepřichází
Myšlenky pomyslných vah
Stojí na okraji hrází
Myšlenky...
Vtajemné temnotě
myšlenky proudí
třeba o životě
otěch,co soudí
Zrada
Bledé tělo
V kaluži krve
Děvče se rozmyslelo
Pro smrt se rozhodlo
Zrada II.
Nožík už nesvíránemá už dost siloči pomalu zavírázbývá jen pár chvilNa co asi myslíproč to vlastně udělala. mladý život svůj si vzala. to už nikdo nezjistíJejí tělíčko zvolna chladnea kdesi v dáli něčí srdce chřadne
Místo aby láskou vzplálobolestí se rozplakalouž nebije,vadneUvadá jak kytičkyna kdysi rozkvetlé loucea z nebe prší slzičkya nebere to konce
Apro jednoho princeprávě zhaslo slunce
Už nesvítí mu na cestuuž nenajde svou nevěstu
noční můry
Temnota svítáníDalší den začínáChci pocit z lítáníTakhle to končíváZas další osudný denA já měla další ošklivý senNoční můry každou noc mě provázíKaždičkou noc přicházíKřičela jsem ze spaníJá chci pocit z lítáníUž nechci dál žítChci do nebe jítTy hloupáVždyť nebe neníVšechno se houpáZ nového probuzeníBojím se realityBojím se snůJsou to jen banalityMých všedních dnůA tak mi opětSlzy hladí tvářKam zmizela Má ochranná zář. Bojím se snítBojím se žítBojím se všehoNemám kde být.
Radosti života
Dívenka sedína trávě chladnédo dálky hledísrdíčko chřadnePřemýšlí nad smyslem životazda má ještě žítzdali je tak hrozná samotaa zda má cenu snítSnít o lásceprince hodnéhoChce kreslit obrazceslunce vyšléhoAle zrada je tak krutáže v nic s toho nedoufáPřipadá si jak uštknutáa pohnout si netroufáA tak teď váháNad koncem žitíBledou ručku zvedáNemá jiného zbytíA tu kolem motýlek letíUsedá na krásný květA ona slyší smích dětíA vidí krásný světPřece je zde něco krásnéZ čeho se může radovatA teď je jí víc než jasnéŽe svůj život chce uchovat…
Kdyby
Stmívá sePtačí zpěv pomalu uticháVítr šumí v korunách stromůA na okolí se snáší stínStín nociMalé,nejisté krůčkyPísčitou cestouMladá dívka kráčíMá nějaký cíl. Ví to ona sama. Nebo se toulá krajinou. Dorazila k malému,zchátralému pomníčkuPosadí se před nějZ jejich očí se spustí vodopád slzV hlavě spoustu myšlenekJakoby.