Písmák Do prdele...
Strop únosnosti se vrací,
však v průběhu generací
mi mizí.
Zámek cvakl tiše,
Odyssea
Za hlasu křiklavých sirén
zapomínám na svoji Odysseu
Moře mě jen tak okusuje
trochu mi to nedá spát
vybuchneme
protneme hlavami oběžnou dráhu,
až na kraj světa
bez jízdního řádu
se obejdeme
Co koukáš
co koukáš
i takoví jako já se rodí
co koukáš
ne, rozum nemarodí,
Rozkvétání
Jeden druhému se zdáme,
do chladných nocí rozkvétáme
přáním i beznadějí,
marné sny zavádějí,
Debata
Debatujeme nad příčinou,
jeden druhému jsme vinou.
Však přepadla nás marná zloba,
za konec můžeme si oba.
(nejen) o hurikánech
změť trosek, vzácných střípků a bláta
tak trochu svázáni jednou velkou sílou
točíme se ve zběsilém kruhu. života.
jsme hrozivě se rýsující pro ty, co o nás jen slýchali.
myšlenky
Některé myšlenky důležitých lidí zůstávají nevyslovené, protože chtějí být objeveny a doceněny, nikoli pouze tlumočeny.
moje maličkost.
tečna
v prostoru a nekonečném čase
jdeš přímo. dál a dál
jsi moje tečna
nenávratně ses mě dotknul
lžu, že jsem lhala
poprosil jsi jak nějvětší bídák. A já. já jak dřevěná kačenka tažená na provázkuposlušně následuji tvoji hrdě vztyčenou hlavuzachraňuju tebe a hlavně snad ji. a lžu, že jsem lhala,protože nemám ráda její slzy.
zadupej si
zadupej si špičkami. vystřihni si královskou korununalži si vyrovnanostzvedni nos vysoko a uvidíš. postupně spadne tivšechna ta špína přímo na místonad krkem.
ta černá
černá, ta mi tedy dala. najednou jsem se rozesmála a cítila se provinile. zírajíc v Nuslích na pověstný most, prozřela jsem - mám času dost. a tlapky přece měla bílé.
bílo
Počkat, až zas bude bílo,v duši slít, co ze mě zbylopoodejítdo koruny stromua svrchu jim všem dávat vinu,bez rozdílu, tomu a tomu. Dát důvěry míň než desetinu, aby jí ještě pro mě zbylo. Pak z výšky smutně sletět zpět. Vidět, jak je všude bílo.
já žiju
Řeším hamletovskou otázku: Má umírat se. A když - tak pro co. pro pravdu. pro nebe.
Ty, ty, ty, ty.....!
v chmýří bodláků odhalená, všichni stojí kolem a ukazují dlouhými drápy ty, ty, ty, ty, ty, ty, ty, ty, ty ,ty, ty, ty . stonkem prochází zamrazení. tak nahá přede všemi nechráněná před nikýmpřiznávám se. i k tomu, co mě ještě nenapadlo.
vánoční věnovaná
procitni, pohlédni zeptej se, proč si vlastně tady dobře vím, co odvětím abys snesl všechny ty pády mám strach díš, však než se probudíš, budou pryč lidé, kteří tě milovali zastav se a stůj, projednou zariskuj, slyš city, co si tě zavolali mé srdce nezebe, bije tu pro tebe, za všechno, cos kdy mi řekl za lásku cos dal, za tíži, cos sňal mi z víček, aniž bys mrkl zas po roce, jsou Vánoce, proč rýmuji omšelé rýmy. abych zastavila čas, básní spojila nás, a zakryla v našich srdcích stíny zapomeň teď, na ukrutný svět, pojď snít a zanechme střetů já vždycky tě zvednu, a letos naposled řeknu: mám tě ráda - na věky věků. .
souboj
Levá……………. pravá…………… Levá……. pravá……. Levá, pravá, levá, pravá… mrazivý pohled, teď rychle hlavu dolů, zatnout zuby… levá, pravá… závan tvojí vůně, lem černé proužkované košile… levá, pravá, levá… pak trocha doufání, že vydáš hlásku… zabila bych pro jedno „ahoj“ od tebe, víš to….
Drahý pane Shakespeare
Drahý pane Shakespeare. Mám ráda vaše hry. Oproti jiným neobdivuji především vznešenou formu uhlazeného jazyka vaší doby ani opěvovaný blankvers, který - upřímně - nadělal paseku mnoha českým ztvárněním vašich her (on totiž takový jambický pětistopý rým nedává mnoho příležitostí k improvizaci, se kterou je herectví spjato). Nutno přiznat, že se mi nelíbí leckdy ani dějiště vašich her (Benátky, Kréta, antické Athény - probůh, jste přece Angličan.
ne..
přemýšlím o tom měsíce, týdny, dny. a hlavně nociprobírám každý detail, probírám každý detail, probírám. znovu a znovu. vzpomínám na všechno, cos kdy řekl, udělal, naznačil.
některé věci...
Pláč. Křik. Výčitky zanikající vdutých ranách. Strach – a trochu těšení, až to celé skončí.
skloňuj...
zvládneme to. s přehledem. kroky, plachý pohled, nejsem tady. zmizela, slehla se po ní zem.
smělá
Smím se tě zeptat. Být tak smělá. Proč vyrval si mi srdce z těla. Nechceš ty, hochu, trošku zmlátit.
Daleko - blízko
Tak daleko a blízko zároveň, jak pláč uprostřed čtyř hluchých stěn. A vítr, co udává kapkám směr, už vlastně též nemá na výběr. Jak otazník, před kterým jsou tři tečky,tak slza padá dolů mlčky. Netuší, že až z tváře skane, pak potečou za ní další malé.
...co člověka napadá, když je sám...
Ticho se krájí na malinké částia pouští ke mně píseň, co mě nutí zavřít oči. Ani se nesnažím ze sebe smutek střásti, tak prostě trpím a co. Svět se neotočí. Slzy mi neuleví, moji bolest nikdy neodnesou,nepotřebuju plakat nechci nic vícnež dýchat, dokud to plíce ještě snesou.
máš?
stojíme. sami, přímo uprostřed prázdna. na seschlé trávě, na chmýří květů. dívajíc se na Slunce, které není a doufajíc ve hvězdy, které se neobjeví.
Útěk
Utíkám. Před samotou, před mými myšlenkami, před T e b o u . Utíkám, a ty nemáš ani tolik citu zeptat se proč. Míjím Tě a ty se usmíváš, úsměvem, který nepatří mě, ale mé bezmocnosti, která mě donutila zrychlit krok.
Jako dřív....
Vstávám a probouzím se z snů,je konec bezstarostných dnů,já tiše ptám seJestli to takhle mělo být, jestli mohl osud chtít,to takhle strašné. Proč Tě ztratit. Jak jen čas vrátit. Ref.
schovávaná
V tichu se krčí - a je sama,
neslyšně tají v mrazu dech.
Jak mrzí ji, že nevyhrála,
jak mrzí ji, že citem vzplála,
Jsi...
JSI…
… jak zahalená silueta,
…jak ta jediná něžná věta.
… jak nejvzácnější lásky lék,
Uvězněná
Když slzy zaplaví mě valem,
chtělo by se mi umřít málem.
Už vidím jen kalně tvoji tvář,
už nemám nad hlavou svatozář.
Ty...
Vcházíš do mých snů.
bez zaklepání.
Neptáš se, jestli smíš.
Pronásleduješ mě v mých představách.
Výkřik
Kráčí po chodníku, vločky jí padají do vlasů a ona. ona přemýšlí, teskní a smutní. Pak na tebe pomyslí a najednou je jí do pláče, ale ví.
víš ona to ví, že nesmí plakat a že jí to nepomůže.
Přátelství
Přátelství
Přítel je ten, kdo píše ti věrně,
Až z druhého pólu naší Země.
Kdo rozsvítí, když tma tě leká,
Školní desatero
1) Zkus na hodině volně dýchat
2) Radši nezkoušej do látky se míchat.
3) Do zadních lavic si sedej spíš
4) Bacha. Ať výklad nezaspíš.
Bolest
Motýlí křídla větrem šumí,
jsme spolu jenom na pár chvilek.
Nikdo se náhle nevyptává,
nevyčítá mi, že jsem snílek.
Loutka
Proč. Jen řekni, proč mám poslední dobou pocit, že z mého těla vyprchala všechna síla, že můj hlas nikdo nevnímá a že mé sny se ztrácí ve tmě. Proč mám ráno před zrcadlem pocit, že jsem někým jiným. a každé ráno se měním.
Jsem JENOM člověk
Dělám chyby. jako každý obyčejný smrtelník, jako každý, kdo má v plicích aspoň trošku čerstvého vzduchu. Je mi líto co jsem ti udělala. A ještě víc je mi líto to, že mi to nikdy neodpustíš.
Zvláštní procházka
Procházka k zamyšlení
Není to zase až tak dlouhá doba, co jsem zářila štěstím a poprvé se cítila naprosto volně. Bylo to tedy, když jsem si před rokem přivezla domů roztomilou chundelatou fenečku hovawarta. Jak moc se s ní změnil můj život a kolik jsem se toho naučila vám chci povědět prostřednictvím této povídky.
Přijela jsem ze školy domů, utahaná, hladová a naprosto vyčerpaná už jen při představě, co všechno mě ještě čeká.