Písmák Mo(e)mentka
Smuteční procesí jednoho člověka
V ruce má krabici
V krabici
Králíka.
Lesní
Na víčkách tvých,
já ve tmě se ztratil.
Zlatých lístků hrst jsem do vody nasypal.
Tam, kde měsícem osvětlená,
Příběh jednoho srdce
Měl jeden člověk, jeden sen
co skládal se jak růže z papíru.
Začínal pochmurně a smutně,
jak leží sám v bílém pokoji,
Nic než led
Šeravá temnota,
ležím na zádech,
a dívám se do stropu.
slzy zamrzají,
Masky
Každý člověk,
pro mě jen maska
dokážu vidět pod povrch,
ale k čemu to všechno.
Déšť
Když kapky deště dopadnou,
tam daleko, kde není smích.
Když smáčí tu věc pro mě jedinou,
toužebnou,
Plameny
Plameny stravují celou mysl mou,
jak lesní požár, ženou se divoce,
tak plné žáru, prodchnuty temnotou.
Co k tomu stačilo. Jediná svíce.
Bolest uvnitř... chce ven
V řetězech ke zdi přikovaný,
nemohu se ani hnout.
Ta hrozná bolest, háky probodaný,
krev začíná se řinout.
Běh života... a smrti
Tmavé uličky, podivný pocit, strach. Chodím tudy přece tak často a přitom se nikdy nic nestalo, až na teď. město se probouzí, stajně jako celý svět, příchází sem něco tak nečekaného, něco co lidé zavrhují a popírají, ale přitom to přichází a je jen málo lidí kteří by to vnímali.
Zrychluji krok, vím že jsou za mnou, cítím je.
Teď už ne...
Sedět jen tak vhospodě a pozorovat převalující se dým, který vychází zmych plic a vznáší se nad stolem… pozorovat ten nudný zbarvený vzduch jak si sním hrají vzdušné víry a neustále mění jeho směr a rychlost… místo toho abych se díval na tu nejmilejší osobu která je vhospodě také, ale ona už tu není se mnou, patří jemu, klukovi, který je přece tak lepší než já… když přišel, krve by se ve mě nedořezal, ale já vím ze ona je zamilovaná do něj a ne do mě, poslal jsem jí za ním a srdce mi hrozne krvácelo, odešla za ním už to není jako dřív… teď už ne… zase jsem jenom kamarád jako už tolikrát… a nikdy to nebude jiné…
Pozoruji kouř a po tváři mi stéká slza smutku, lítosti, žalu… a ona sedí jen kousek ode mě, nevidím ji je tam snim, ale já tam vidět nechci , jen slyším její smích a ten stejně jako její srdce nepatří mě… teď už ne….
Den jako život
Ráno. Zrodilo se ze tmy a vždy tomu tak bylo a bude. Stejně jako začátek nového života je ve tmě. Potom se však najednou probudíme do světla, zrodíme se.
Město... a to ostatní
Kdesi leží jedno město, obehnané pevnými vysokými hradbami. Ty jsou poseté mnoha branami, avšak otvírají se velice zřídka. Toto město se jmenuje Přátelství a Láska. Domy uvnitř se nazývají dobré a špatné společné chvíle a jsou základem celého města.
"Máš maturitu, máš všechno!"
Máš maturitu, máš všechno. " ano, tohle slyším každý den. Je pravda že maturitu mám, ale přijde mi jakoby ji za mě udělal někdo jiný, někdo kdo se do mě vtělil a všechno vzal na sebe. Jak jinak si vysvětlit ten výsledek.
Pocit?
Každý den prožíváme hroznou spoustu pocitů, příjemné, neříjemné, skličující, povzbuzující. Opravdu spoustu. Kazdý pocit nemusíme ale prožívat každý den, jeden však, pokud ho poznáme, je v nás neustále, je jako neléčitelná nemoc. Ovšem nechceme se z něj léčit, je nádherný, díky němu jsme schopni obrovských věcí.
Nenávist
Upřímně nenávidím lásku. Když si řeknu, že se do někoho nezamiluji, nedá si láska říct a stejně to dopadne tak, jak nechci vžádném případě… za poslední tři měsíce se to stalo podruhé. Paprvé, byla to kamarádka a když jsem jí to řekl, tak se mnou měsíc nemluvila. Teď, když se to stalo podruhé,je to také kamarádka, věděl jsem že má ráda jednoho mého kamaráda, už jen proto jsem si řekl že se do ní nemůžu zamilovat, ale stalo se tak.
Jediný
Proč. Proč se vždy musím zamilovat do nekoho, kdo mě má rád jako kamaráda. Stále chodím a stále narážím. Byl to můj maturák, můj večer.
Dítě
Vjednom domě na předměstí bydlela mlada rodina. Měli šestileté dítě. Jmenovalo se Adam a bylo němé. Když to rodiče zjistili, byli nejdříve překvapení, ale zvykli si a měli se svým dítětem nádherný vztah.
Experiment profesora Lorna
Dveře od hlavního vchodu do Výzkumného střediska parapsychologie a mystiky se otevřely. Prošel jimi Ralph Johanson, Vysoký muž skrátkými hnědými vlasy. Jeho modré oči vypadali unaveně a na čele měl vrásky ze stálého zamračení. Bylo mu 34 let, ale život už mu dal takové lekce, které dostal jen málokdo.
Kamenný stůl
Stál jsem na malém kamenném stole, před jedním domem. Se mnou tam stáli lidé, kteří jsou jedni z těch, které mám nejradši ve svém životě. Stál jsem tam a čekal na ohňostroj, který měl každou chvílí ozářit náměstí. Na stole stála také osoba mi nejbližší, ale přesto tak vzdálená.
Prázdnota
Nemám v sobě nic jiného než pustinu. Naprosto nic jiného než smutek u mne nemá místo. Bezmezný smutek mě celého pohltil a teď mě ovládá, vede mé prsty po klávesnici a já si neuvědomuji, co píšu. Skoro nevidím, mám oči plné slz.
Poznání
Nejdříve byla všude tma, ale jenom chviličku. Téměř okamžitě se totiž přede mnou něco objevilo, byly to různé barevné šmouhy, vypadalo to jako když jedete v hrozně rychlém vlaku a všechno venku je rozmazané. V hlavě se mi objevila myšlenka. Toto jsou časy, kdy na tebe ještě nekdo vzpomíná, když jsi v živé paměti lidí.
sen
Potkal jsem ji a byla velice mila. po par týdnech jsme spolu zacali chodit. Uplně nejradsi jsme chodili do bludite. bylo to obrovske bludiste z zivych plotu.
Pocity vzdálené a blízké
Stesk, neskutečný stesk, neviděl jsem ji už tak dlouho. chybí mi, hrozně, jen za pohled na ni bych mohl udělat cokoli, jen ji vidět. Tři týdny. Ta doba je pro mě nepřestavitelná.
laska jako cesta
Láska je jako cesta obklopená růžemi. U samého počátku nás oslní svými nádhernými květy a tak na ní s chutí vstoupíme. Jak postupujeme, začáme si všímat i trmů, ale mnohé z nich dokážeme tolerovat a nekteré si i oblíbíme. Některé v nás však mohou bodat a způsobovat neskutečnou bolest.
Dalsi myslenky
konec, je po vsem krasne casy poblouzneni skoncily. konec. je to zvlastni, jeste vcera jsem se radoval a dnes je vsechno sede a cerne, vsude je tma, mam pred ocima oponu a nevidim nic nez sebe a ji. dnesni cesta k letisti je velice odlisna od te posledni.
Myšlenky
Jdu po cestě směrem k letišti a přemýšlím o všem, co se dnes stalo, velice zvláštní věci, nevím jak to podat, jsem zmatený, stalo se toho tolik, miluji jednu dívku, ale nevím jak mám dát najevo, jak moc mi na ni záleží, když na to nemám čas ani na to být s ní delší chvíli, vždy když si povídáme, jsem velice rád s ní, pokoušet se potěšit ji, zjistit, co má ráda a co ne, zjistit co se ji na mně líbí a to potom uplatnit. rád zkoumám reakce lidí, zajímá mě, co si o mně myslí a proč si to o mně myslí, proč jsem oblíbený. proč se mnou nikdo nechce mluvit.
Pokračuji v cestě, náhle mě vytrhla z myšlenek myš, která přeběhla přes cestu, ale já si jí nevšímám a ponořuji se opět do myšlenek.