Písmák Alkovíly
Pod světlem psychedelický lampy
Svlíknem se ze sebe sama
Lupnem na věšák to co z nás zbylo
Zkrachovalý kolombíny a nadraný princezny
O Světlaně z Hvězdy
I.
Bylo to úplně šedivé a nepřátelské město. Mělo své katedrály a paláce, které se pyšně nakrucovaly, a mělo také své horší čtvrti, které se nesměle tetelily na okraji u řeky, a kam se slušní lidé s cilindry na hlavách báli chodit po setmění.
V jedné takové čtvrti bydlel se svými rodiči a šesti mladšími sourozenci Martin, chudý chlapec s věčně rozcuchanými kaštanovými vlasy.
Otázky pro skřivánka
Otázky pro skřivánka
I.
Lapili skřivánka na žluťoučké klasy
Tam na stráni, tam pod kopcem
Stříbrná nit
Přivážu na oblohu stříbrnou nití
Maličký kousek svého srdce
Ať jako hvězda ti v temnotách svítí
Až váha ticha nenechá tě spát.
O Vrance a Rezkovi
I.
Bílá Laňka smáčela své štíhlé nožky ve sněhu, lehce poskočila a sklonila hlavu. Větev nad ní se zachvěla a začalo z ní sněžit, bílá srst se zatřpytila a moudré hnědé oko mrklo. Byla to čtyřnohá bohyně, tak křehká a tak důstojná, stála a její něžné pysky okusovaly kořínky, které nepohřbila Zima.
Písně o Vrance a Rezkovi
Písně o Vrance a Rezkovi
I.
Jsem stínem v polích
Který líbá žitné klasy
Poněkud drahá snídaně
Že to nebude dobrý den, věděl sir Piglett už od té chvíle, kdy ráno otevřel oči. Přímo uprostřed duchny ležela opelichaná mrtvá myš. Pomyslel si něco o zatraceném kocourovi, který je dobrý leda do polévky kočovného labužníka, a přehoupl nohy přes okraj dubové postele. Vzápětí však vykřikl, protože zakopl o ucho nočníku, který vpolospánku postavil na nejméně vhodné místo.
Boží mlejny
Už si nevzpomínám, kolik bylo hodin, možná půl dvanácté, možná víc. Čert to vem. Seděl jsem na žlutém zábradlí nového mostu a nohama bezmyšlenkovitě klátil nad železniční tratí. Rukama jsem pevně svíral jednu z těch ohavně žlutých trubek a tiskl ji tak silně, až mi zbělely klouby.
Čím vším pro mě jste
Západ slunce za letní bouřky
Zadní plošina hrkající tramvaje
Příčina prvotního vzteku
Brána do říše divů
KAPRfield
KAPR
(Na scéně stojí káď, vní plavou dva kapři – Ateista a „Něcista“. Kulisa vypadá jako průřez kádí, včásti, kde má být voda, je natažená průhledná fólie, na vlascích visí kartonoví kapři. Videálním případě je tma a svítí se nějakou lampou, překrytou modrou fólií, ze dna kádě. )
Ateista: A stejně to nemá cenu.
Šmouha
Po nebi se ploužily temné stíny mraků, prolínající se jako lidské životy, pomalu klesaly do ulic a halily červené střechy, třpytící se kapkami deště. Perlové řemínky vody, snášející se zoblak na zem, rozpouštěly černý sníh kolem silnic a odhalovaly tak zašedlou, dávno mrtvou trávu. Kanály byly příliš plné, a proto se nad nimi vytvořily kalné tůňky, tančící maličkými víry. Auta pomalu projížděla po kočičích hlavách, položených dávno mrtvými staviteli, mezi oprýskanými žlutými domy a rozstřikovala blátivou břečku po nohavicích opuštěných chodců.
Viník bere vše
Z vyprahlých rtů
Sbíráš mi ústy pocit viny
Tisknu se tváří k tvé hrudi
Vpíjím se do tebe.
Elektroerotika
Cvak + cvak - klap = klapcvakcvakklap.
Lehkost chvění břišní-dutina červená třas hihňání.
POT sůl klávesy > shift enter cvak klapityklap. <
Horko ŇADRA výheň+ cvakcvakcvak +
Ten muž už mrtvý přišel
Šedí havrani pokryli nebe
pan Bezdíček
vévoda mezi arcidědky
prohnal si hlavou
Hmatatelnost melancholie
Tulím se k mohutným žebrům
ústředního topení
trochu mi připadá, že do času
by bylo možno bodnout lžíci
Vulgární poetično
Všechny neprávem vyřčený vulgarismy
zabalím do lepenkový krabice
ohavně žlutou pastelkou napíšu věnování
odplivnu si
Ukolébavka pro mrtvé nemluvně
Stíny šeptají
ptají se bezhlasně,
kdo jim to udělal
a proč.
Před svítáním je nejvíc tma
Nenávidí svoje jména
haní se za to, čím jsou
zemřou
smlouva je zpečetěna
Interrupce citové vazby
Panstvo už odešlo
zbyli jsme jen my dva
probuď se, Alenko
už je čas přestat snít.
Umři, jako by to bylo naposled
Nemluvně voláš,
ale sníh se neobrací v tání
zpět.
Kapky ledu plují dál, než dojde
Když všichni ostatní odejdou...
Celé nebe se halí do inkoustově černého sametu, na mnoha místech prostřiženého stříbrnými nůžkami. Drobnými dírkami prosvítají zářící světélka, některá poblikávají, jako by se mi šifrovanou řečí snažily cosi sdělit, ale nerozumím jim ani slovo.
Je jedna z ledových únorových nocí a já sedím dočista sama na lavičce, která se mnou psala dějiny mého vlastního bytí.
Hluboko pode mnou žije svým nočním životem zašedlé město, topící se v záplavě lepkavé, dotěrně všeobjímající mlhy.
Until the next sunrise...
Pojď se mnou
jen na malý okamžik
zapomenout
kým jsme kdysi byli.
Elementární depka
Domů se vracím
jako vždy plačky
z oblaků sypou se
bělostné sračky.
Ke kořenům
Perlové řemínky deště
zpřetrhal Ten nahoře
a teď se diví,
že volají jeho jméno
Mezi myšlenkami
Tvé mosty
budou hořet plamenem
lehkovážných rozhodnutí
neohlížej se
Už nic není
Dívám se na tebe
prázdnýma očima
už není nic
co bys mohl spatřit.
I mrchy mají pravidla
Nečekej, že ti odpustím
chybu, co nebyla
a není.
Jen moc řečí
Oslavná píseň na přiblblej konec
Vzpomínám
na všechny krásný věci
který se nikdy nestaly
je hnusnej den
Do neznáma
Moje srdce bije
na setrvačník
navěky spirály zhouby
a nenaplnění
Rakovina duše
Umírám
s životem na rtech
kapkou krve
kterou jsem ti chtěla dát.
Propast
Strach ochromil moje nohy, stály jako skála a odmítaly se dát do pohybu. Oči se mi zvolna zalévaly slzami úzkosti a viděly svět v těch nejčernějších barvách. Zděšeně jsem se rozhlédla kolem sebe. Byla jsem sama.
Neplakala jsem...
Nejistě postávala za dveřmi, vyčkávala jako zlá myšlenka, která se zčistajasna vynoří a nedá spát, dokud si neprosadí svou a nestane se skutkem. Prostupovala všechny kouty úzké chodby, která se najednou zdála být temnější než obyčejně, prosakovala pod rohožku, do páru starých střevíců, pohrávala si s třásněmi těžkého nachového závěsu, páchnoucího zatuchlým časem. V okamžiku, kdy vyšlo z pokoje paní Amandine služebné děvče, nepozorovaně se prosmýkla mezi dveřmi, mořenými volskou krví a madeirou, lemující pečlivě škrobenou zástěru dívky(Amandine milovala pořádek a luxus) a zlehýnka za sebou zavřela. Byla uvnitř.