Podvečer
Zas vidíš, že ducha vsobě nemám
před oknem všeru se míhá svět
okoralý krajíc do sebe soukám
a někde uvnitř těla dodělává pes
Podzimní sestina
Vnašich tvářích zrcadlil se oheň.
Ruce barvil jak srpnové slunce
a do spánků vehnal nespoutanou krev.
Půlnoční kostel rozezvučel kovové srdce,
Návrat do sebe
Všechno už tu bylo
západ slunce
první dotek vtrávě
i měsíc vtvých očích
Let za něhou
Vypuštěný ze stříbrné klece
jako malá vlaštovka uletím
síla pohybu hladí… přece
duhovky očí jako dým
Čekání na inspiraci
Nad papírem ve večerním světle
sedí muž a v puse žmoulá tužku
v hlavě jen trochu skládá myšlenku
jak vytvořit svět, jenž neskončí rozbitý ve skle
Neznámá
Svýrazem lvice nastoupila
ke společné cestě tam a sem
a zase zpátky
Upřený výraz sledoval
Noc bez kostela
Ve městě bez palmových hájů
smutně bez slunce
hoří svíce vchrámu plném andělů
kousek od plné ulice
Figurka v poli
Jako jednočlenná armáda stojím uprostřed políčka
nervózně drtím vdlani štít zproutí
rány přiletí jak mrazivý déšť padající na víčka
vnitřnosti se do klubíčka zkrotí
No tak
Vtěle cítíš tlak
jako parní turbína fungovat na přetlak
vkrvi se roztéká rajský protlak
a zpusy se snažíš odstranit plak
Ráno
Sveselou tváří se odvracíš od světla
oči lidí míjíš netečně
jak had, co usnul na dně jezera
vsobě cítíš tlak, zbytečně.
Rytíř
Rytíř vrezatém plechu
na starém herce bez zubů
vyrazil do světa, daleko od rodných luhů
Vhlavě nemá nic kromě touhy
Kousky
Vtmavomodré temnotě
tam, kde začíná konec
sedí pod stromem
poslední živý bezdomovec
Únor/březen
Proč potřebuju něco cítit.
stejně se nedokážu vcítit
do lidí, co se mi ztrácí jako dým
a hledat je nemám s kým