Písmák Model číslo 10 díl 1.
V Zeleném sektoru se lidé dělili na dva druhy. Jedni klidně spali a pro zbytek naopak začala doba, kdy být aktivní.
Patřil jsem do té druhé skupiny.
Opustil jsem herní prostředí a vrátil se zpět do svého bytu.
Šepotem
Tam, mezi keři a listy
Mezi zelení
Větvemi, tvořenými z krajek
Barev a stínů
O větru v nás
Kolik obav Tě provázelo, než jsi mne spatřila
Tichou vodní hladinu zčeřil vánek
Potichu, zlehka a potají
Neuteč mi, protože právě něco začíná
Sám sobě prokletím
Procházel jsem poslední chodbou shořící náručí hladové výhně.
Nenasytné plameny stravovaly stěny jeskyně jako slizký jazyk tavící pece.
Zalikal jsem se svou vlastní mocí a převahou.
Plný síly, obrovské a strašilvé.
Ze spánku do sna
Žluté světélko těsně u hlavy mne pomalu probouzelo znekonečného snu. Sen o hořící hoře, o kapkách potu syčících na mé kůži a o žalostném zpěvu okřídleného tvora, který mnou prolétl jako nehmotná dýka. Sen o bolesti, o pádu a o katastrofě mého já mezi realitou a fikcí. Samotný sen je fikce, tento byl podivně živý a plný metafor, pulzující bolesti a zvláštních, velmi lidských pocitů plných zoufalství.
Probuzení
monitor mi uprostřed noci svítí do očí jako velké slepé oko co svou září odhání stíny aby způsobovalo nové, co se potají rodí a umírají pohlceny ještě většímy. stíny.
Touhami.
Andělé noci
Jen měsíc ozařoval mé kroky, když jsem skákal po střechách. Strach,že dnes nenajdu okno otevřené mnou tepal jako krev, po které jsem tolik toužil. Ještě než dosedl zvířený prach po mém odrazu na zrezlém okapu už se má silueta ztrácela o dvě střechy dál. Byl bych vyčerpaný kdybych nebyl upírem, udýchaný.
I andělé pláčou...
MÁ LÁSKO ZASNĚNÁ,ROZKOŠÍ SE VZPÍNÁŠ
. a do očí mi hledíš když po tváři teče Ti proud světla.
RUKA RUKU HLEDÁ A TĚLA HŘEJÍ TOUHOU
. snad to není má duše,co slyším tu plakat.
Milostná smyslnost
Má lásko.
Jako bílá labuť,usedá na vodní hladinu,usedáš Ty pomalu na mě.
Za horoucích polibků,za svitu měsíce.
Každé místo na Tvém těle má své tajemství a každý pohyb a dotyk,svou vnitřní vášeň.
Pohlcen Tebou
Ve víru vášně byla jejich těla propletena do složitého obrazce.
Křik z jejich hrdel se dal nazvat ozvěnou prvotního hříchu.
Jeho ruce svíraly to sametové tělo silou stejně velikou jako byla touha jíž k ní hořel.
Proud jejích vlasů spadal se svou tajemnou grácií přes hroty ňader až ke břehům moře slepé vášně.
Sladká duše
Nad řekou slz kroužíš v beznaději,
znavená křídla mávají stále pomaleji.
Černé lesy všude kolem Tebe,
mezi bouřícími mraky ztrácí se nebe.
Slunce
Utopeni v černotě se potácí siluety lidí,
strach z černoty před kterou se lidskost stydí.
Potoky černé vody se táhnou krajinou,
Prokleta jest duše co pomyslela na jinou.
Pravé jméno vášně
Stojíš tam,v mléčné mlze jako socha.
Jako mramorový anděl z nebe.
V bílých šatech,jejichž konce se rozprostírajívšude kolem Tebe.
Svou jemnou krajkou líbají zemi.
Čtyři měsíce
Když rozpůlím Tvé oči,
vzniknou čtyři srpečky měsíců,
každý s jiným leskem.
Když obkroužím prstem Tvé rty,
Oči plné lásky,srdce plné bolesti
Vlny zvuku mi šlouchají v uších,
srdce tluče jako prsty klavírního umělce co tančí po klapkách.
Právě teď bych Ti vpletl do vlasů růži,
jsi ale tak daleko
Zahrada mého těla
Zahrada plná spadaného listí, ponořená ve stínu velké špinavé zdi.
Jako rozsypané perly je tu mezi hlínou pár kapek krve.
Starý,omšelý plot z rezavého drátu odradí už od pohledu.
Není člověka,co by sem chodil,není světla,co by zalilo mrtvé brázdy květin.
Tichá píseň listí
Tmavé mraky zahalují slunce.
Světla nezbylo dost pro Tebe.
Na víčka ti sedá zlatý déšť.
Bílé vlasy jsou stříbrným peřím.
Proč tolik bolesti?
Ležíš tu v posledním stínu co zbyl.
Poslední kapka krve ti uhasila světlo naděje.
První láska je vždycky nejkrásnější.
Teď se cítíš jako bys v ráji spáchala prvotní hřích.
Opilý pejsek
Bylo už pozdě v noci,když kostnatá ruka slabě zabušila na mohutnou,těžkou bránu. Promočené botky z hrubé kůže se bořily v blátě a tak pohublá,tyčkovitá postavička stála chvíli na levé a pak zase na pravé noze (připomínala čápa co spí a má divoké sny). Lilo jako z konve,stromy sebou zmítaly v divokých přívalech vody jako hadroví panáci. Blesky si hrály na slepou bábu se stíny v lese,černém jako samo peklo.
Zachránil jsem tě!
A přišlo ráno. Ptáčci zpívali své trilky rozespalými zobáčky a sluníčko vykouklo přes okraj poslední tmy jestli už mu začala směna. Když to zjistilo,protáhlo nožky(pomalu,jednu po druhé)a začalo se smát nad celým světem. Paprskové prstíky pohladily širá pole a poklepaly v rytmu větru na čela posledním spáčům léta.
Hrátky se slovíčky
Tak blízko.
Tak daleko.
Tolik podob.
Tolik citů.
Končím s čarováním!
Tam v lesích kam se i hejkalové báli chodit a netopýřitu zahalovali samotné slunce kolik jich bylostála malá ale o to strašidelnější chaloupka. Hustý les obklopoval kolem dokola menší mítinu která se rozprostírala kolem chaloupky jako oáza smrti. Temně černé siluety ponurých stromů a groteskně pokroucené větve starých houštin a keřů tu stály jako armáda nemrtvých rytířů. Nevedly sem žádné cesty,mapy se tomuto místu vyhýbaly jako čert kostelu.
Biograf
\"Vážení přátelé,hosté. \"Začal po chvíli napjatého ticha chrchlat hrubý hlas odkudsi ze předu sálu. Nebylo pochyb že je to on,Brblák,nekorunovaný král podsvětí. V tichu, kterému se asi chtělo pokračovat po těch třech slovech protože se mu zalíbila ta důstojná převaha, patrně Brblák hledal kapesník.
Můj život co už nebolí
Štěstí co nahradila tma.
Lásku co vystřídala bolest.
Bojím se vlastních stínů.
Štěstí co nahradila tma.
Balet jako láska
Láska to je balet. Tanec na zamrzlém jezeře. Kroužíš na ledě a za ruku držíš svou lásku. Prolomíš se když tě pustí,sladce se roztočíš když mu důvěřuješ a on ti dá tu sílu k rychlosti.
Černý život v bílé záři
Bylo asi deset hodin večer,nebylo znát jestli je den nebo noc podle světla,jen podle časového údaje. Kráčel jsem tmou,byla mi trochu zima,chtělo se mi spát,dusil jsem se odporným vzduchem druhé poloviny třetího tisíciletí. Hustá pára razící si cestu z podzemních továren miobtáčela nohy jako by mi je chtěla svázat svou nicotnou silou. Den od nerozeznání podobný tomu minulému,minulý kopíruje předešlý.
Krása pomoci a lásky
Krása pomoci a lásky
Byla temná noc,
když odněkud z černých mraků kdosi volal o pomoc.
Čas jakoby se zastavil,
Návrat k nevinnosti
Návrat k nevinnosti
Malý domek uprostřed skal,
malá dívka co vítr do tance ji vzal,
jemným hláskem zpívá si,