Villonská balada češtinářce
Do Nezvala dost mi chybí
kam se hrabu na Villona
Psal bych lépe, jenom kdybych
nelpěl tolik na ikonách
Šero
Slunce se do kopců nesměle potápí
na konci pokoje sestřička zívá
Měsíc je zahalen pláštěm a pod kápí
jakoby svoji tvář před nocí skrýval
Žár
Dýchám zrnka polopouští
tam kde listy nepadají
kde se bere prst na spoušti
jako zrada slibů máji
Usměj se
Slunce mnou proniká narozdíl od tebe
slunce, ten bělný duch stojící v mlhách
slunce jež nespatříš pohledem na nebe
směje se tomu že sebe sám trhám
Kosa
Dech se mi sráží v hustou páru
byť mlád, rychle stárnu
a mrznu a spím a bdím
a čím víc šílím
Rozhřešení
Přeji dobrý večer, slečno
na mé lásky důkaz ladný
věnuji Vám nekonečno
Pamatujte, že jsem kladný
Šangrila
Spatřiv kouzla srdce víly
ze kterého žár mě studí
žár co líně plave v hrudi
co je tolik rozmařilý
Lunatik
Jsem do tebe těžký lunatik
a nespím dokud tě nemám dost
jak kocovina hledá noční křik
Ty můžeš za moji nespavost
Píšťala
Tvou píšťalou lákán bezhlavě
já pro tón v propasti vrhnu se
a třebas i napříč popravě
jen kvůli chtíči mém po puse
Báseň
Nedokážu ji svázat
sám jsem roztříštěný
a věci co mě k sobě vážou
přestávají
Choroba
Mám stovky mrtvě skelných očí
a křivý výraz zoufalce
Má hlava se stál červotočí
to z třísek v mojí oprátce
Kávová
Sedmimoří na Tvé hlavě
krotím hřbetem kapitána
Utápím se v naší kávě
hlídám Luně její rána
Déšť
Ten urputný déšť, co ti smáčí
vlhkostí svou něžnost vlasů
ten mě ve svém věčném pláči
tklivě láká do nečasu
Vrak ví
V potočí sychravém voda se šklebí
šklebí se zrůdnému počasí v nebi
od nebe odplouvám k soutoku v dáli
do dálek kdy jsme se pradávno znali
IF
Ach. Ideační fluencita
ta děvka jedna frigidní
co svého pána zneklidní
když rozhřešení vírou sčítá
Litotomie
Ať rozervaná duše shnije
a ve dví ať se rozpoltí
Nechť ukryje se v zákoutí
a tiše líže svoje strie
Rozmarná
Až s odérem opilce
a s myslí pana Sokrata
až propadnu panice
a usednu pak do bláta
Obludy
Zatuchlý vzduch Jižních Svahů
vůni stesku připomíná
vůni vřavy, žen a vína
pachy krve sebevrahů
Replika
Jak mé srdce v temné roste
bdělost síli, slábne žal
stejně jako v ranní rose
utápí se nocí král
Proto
Lascivní pohledy ješitů
obtékají naše siluety
které v doteku jsou svými rety
které jsou zbrocené od citů
Balada o mostu
V onen den se slunce chvělo žízní
čas se vláčel krokem opilce
vítr zpíval šumem televizním
a pán podzim čekal na lince
William Shakespeare - Sonet XCVII
Jak dlouhá zima strádám také já
tu radost z roku co jde věčně v dál
Ach. Tmavé dny jsem viděl, cítil mráz
a nahý prosinec, ten všude stál
Rozhořčená
Já vidím do těch vašich slizkých tlam
a slyším ten syk oněch tichých jam
co kříčí„dávám, cítím“klam, klam, klam.
Však vězte, huby chlípné, spřádám plán
Ambivalentní
Když se cynik v lásce topí
a v hrudi žhne mu trpce chtíč
když snění dává srdci klíč
to léto sbírá zimní stopy
Tázavá
Pověz, ženo, a mluv zpříma
„Na co že se muži ptáš. “
Proč jen s troskou, co je pijan
nedbá příliš na vizáž
Střípky epigramů
Při hledání dobrých rýmů
vždycky přepadá mě panika
a tak říkám konec šprýmů
složím místo básně básníka
Nejistá
Ach jak rád bych řekl o sobě
že jsem přinejhorším básník
A jak chtěl bych říci osobě
která vplétá se mi do hlavy
Duše
Nejsem si jistý svojí duší
zdali je prodána
a pokud, pak komu.
Jestli mi za ni v pekle dluží
Kouř
Kouřím jen a pouze kvůli kouři
plouží se jak zranitelná dívka
splývá, láme se, pak vzniká křivka
a ten pohled moji vůli bouří
Výlev
Ve stínu slunečních žihadel
za zvuků šplouchání solí
básní si vázaných skladatel
stežuje, že srdce bolí
Kreslivá
Mermomocí kreslím duhy
rychlobrkem z kalamáře
duhy, co už kreslil druhý
a to všechno barvou tuhy
Limbus
Ve strachu přežívám
z marnosti matných stínů
z nevinných polygam
ze kterých tiše hynu