Písmák Ta Ona...
Co jí nenáleží
I co se jí týká
Přijme téměř všechno
Bez mrknutí víka.
Labuťák
Řekou se potácí
znuděnej Labuťák
Ptám se ho: „Kámo,
co že tak sám. “
Tání a mražení
Něco se roztaje
Něco se zmrazí
Přicházej’ do kraje
Přicházej’ vrazi
Antény
Všechny naše antény
Koukají stejným směrem
Čekají, hledají, loví
Co. Toho se nedoberem…
Naridte mi budik, umiram...
Sedím v hospodě, kde jsem asi před dvěma lety poprvý potkal Clauda Brunnella. Moc se toho nezměnilo (teda v týhle hospodě). Zelený ubrusy na stolech, plný popelníky a zápach octa vůbec nijak nepůsoběj. Ani secesní plakáty, ke kterejm mám odpor už od dětství.
Dům
Stojím na balkóně neuvěřitelně vysokýho domu, zdaleka ne v nejvyšším patře, ale jsem vysoko nad střechama všech okolních staveb a jen tak se dívám. Nádhera. Na obzoru za chvíli zapadne pomerančový Slunce a ve všech oknech všech domů až k horizontu je vidět jejich vlastní, osobitej život a mám je jako na dlani. Jenom vztáhnout ruku, tak je všechno blízko.
Šla kolem...
Venku byla jasná a teplá noc, moře šumělo tisícem životů a měsíční světlo se lámalo o skály. Já seděl za jedním z oken v totálně zakouřený místnosti, připaloval si jednu cigaretu od druhý a poslouchal. Za oknem procházely (nevímkolikátý za tu noc už) další kroky, o kterejch jsem stoprocentně věděl, že nejsou Její. Ale ta vlezlá svinská Naděje mi nedovolovala lehnout si do postele a usnout a tak jsem kouřil a seděl v tý nekonečný noci a další cizí kroky se smály na krásu tý noci a z jejich rytmu byl cejtit alkohol a noc byla zatraceně dlouhá, moře vyschlo a jeho dno zapadalo listím Zániku a Měsíc bláznivě pulsoval na obloze jako srdce v předsmrtným strachu - úplněk, nov, úplněk, stah, exploze a čas už neměl význam a další a další kroky (cizí, tak cizí.
Dotýkáme se...
Dotýkáme se. Pomalu a zlehka skrz mříže. Mám zavřený oči a vnímám jenom ty letmý dotyky. Je ticho a ona je nekonečně jemná, nikdy jsem netušil, že může existovat něco tak příjemně chladivýho, tak uklidňujícího.
A nejradši...
A nejradši bych utek'
sám ze sebe
Nechal svý tělo ležet na chodníku
A utíkal pryč…
Kdyz mlcim...
Když mlčím, jsem divnej
Když mluvím, jsem zlej
Ty mlčíš a jsi skvělá
Ty pláčeš
...a nakonec nikdo neprisel
Sedím "U Váhy" a nic se neděje. Opilej medik valí klíny do hlavy dvěma divnejm ženám. A obě se
strašně smějou. A mně se zase v noci na dnešek zdál sen.
Brunnell - buh blata & bolesti
Motto :
" Lidi, podívejte se do zrcadla a uvidíte,
jak jste hnusný . "
( Claude Brunnell)
Jedno rano...jedno z mnoha
Tak třeba jednou ráno
Probudím se a zjistím
Že už vlastně nic nechci.
Venku prší smutek miliónů osamělejch
Princezna Zeblejda
Bylo - nebylo. Já osobně si myslím, že bylo. V zemi mezi horskými masívy, daleko od všech moří,
pod nebem tak vysokým, že ani Dlouhý, když si stoupnul Širokému na ramena, na něj zdaleka
nedosáhl, se rozkládalo malé, ale vcelku šťastné království. Čítalo starého, poněkud senilního krále,
jeho ženu královnu, poddanými milovanou, nazývanou z lásky důvěrně 'Stará Saň', v podhradí pak