Miliony

I ona, smířená se svým osudem, se s novým elánem vracela domů. Cítila se jako vločka... Ponořená sama do sebe a do svých myšlenek procházela ulicí, hlavu skloněnou. Jen občas, v naději, zvedla oči k nebi a jako by omládla, koutky úst se jí jako zázrakem zvedly do úsměvu, do očí vstoupila jiskra. Chvíli nechala padající sníh, aby ji lechtal na obličeji, ale pak jí hlava ztěžkla a na ni padly starosti.

I když vedla spokojený život a měla všechno, co v jejích letech žena považuje za opravdový smysl života a věci, pro které má smysl žít, pořád se jí vkrádala do myšlenek jediná věta: "Chtěla jsi víc..."

I ona měla své sny. Chtěla být múzou, na kterou když se muž podívá, uhranou ho její oči, když vejde do místnosti, aby se ozval obdivný povzdech žen, nechtěla být jednou z davu, hodnou matkou, poslušnou manželkou, snášející se vločkou...

 Po návratu domů uvařila dětem večeři a počkala až usnou, muže měla, jako obvykle, ještě v práci. V bytě bylo najednou všeobjímající ticho. Bylo všude a jí se do hlavy zase vkrádaly TY myšlenky. Poddala se svým představám a pak vstala od stolu, zasunula židli a bezmyšlenkovitě se oblékla. Věděla, že to musí udělat, jinak nebude šťastná. Rodině po sobě nechala dopis...
 

  ...a vykročila do tmy...

  Chvíli kráčela bez přemýšlení, ale pak zvedla oči k nebi a usmála se.