Uspávanka z černé číše

Tak, až se, broučku, doučíš,
polož mi hlavu do klína.
Potom Ti podám černou číš,
kdo napije se, usíná.

Podíváme se do té číše
a uvidíme starý les.
Nad lesem jedna hvězda píše
pro Měsíc stovky příběhů.

Kdesi v tom lese na palouku
klíč leží, který sžírá rez.
Když ujdeš sto a tisíc kroků,
přepluješ moře bez břehů,
když budeš vědět, co máš znát,
na bílé skále spatříš hrad.

Má tisíc oken, věží pět
a vodní příkop hluboký,
Nikdo tu nebyl po roky,
snad ten, kdo si jen cestu splet.

Dál půjdeš přes most padací
a nezastav se, neotoč.
Snad raději se neptej proč.
Vždyť často, kdo se obrací,

v chladný se kámen promění.
Stanul tu poutník, hledal skrýš,
až kolem půjdeš, uslyšíš
to živé srdce v kameni.

Vejdi na staré nádvoří
a pořádně se rozhlédni.
Na nádvoří se k poledni
bělavý plamen rozhoří.

Vem klíč, ten od rzi krvavý,
sevři ho pevně do pěsti,
a nedbej kruté bolesti,
jež dlaň i srdce zaplaví.

V tom ohni zámek visací
čeká už na ztracený klíč.
Odemkni a tím plamen znič,
ať víckrát už se nevrací.

S plamenem kouzlo pomine
a hrad se zvolna probudí.
V dlaních Tě číše zastudí
ten hrad je v ní a my? My ne.

Zas další kouzlo příští den
a pohádková setkání
přinese číše před spaním.
A teď už se z ní napijem....