"Můžeš"

"Můžeš"

Měla toho dost.

Nestihla několikátou uzávěrku v pořadí, na všech aspoň trochu rovných plochách se kupily hory papírů, přežraný a přitom pořád nenasytný diář hystericky zahodila do kontejneru. Už si ani nevzpoměla kdy viděla naposled své přátele, u rodičů nebyla několik měsíců.

Třepily se jí vlasy, lámaly nehty. Už neměla ani kruhy pod očima, měla jen kruhy, ve kterých se jí občas podařilo zahlédnout oči.

A ještě ke všemu ji teď tohle velké černé auto unášelo někam, kde se bude muset celý víkend usmívat až ji rozbolí obličej. Kde bude poslouchat a říkat věty bez obsahu. Kde po ní polezou uslintané děti.

Společenská povinnost je jedno z nejstrašlivějších slovních spojení, ten střet svobody a autority, kdy teče krev a dělají se podlitiny aniž by se mne kdokoliv dotkl.

Jeho ruka jí spočívala na stehně a ona přesně věděla, co to znamená.

("Budou milí, uvidíš.")

Prohlížela si jeho profil - taková malá cestovní důvěrnost při stoosmdesátikilové rychlosti.

Stříbrný kroužek. Lícní kost přesně obtažená pruhem vousů. Řasy mu spolužačky záviděly už na základní škole.

Jednou jsem neodolala a zlehka je přetáhla řasenkou. Když jsem viděla co jsem provedla, okamžitě jsem si plivla na rukáv a rozmazala mu maskaru kolem očí.

"Volal jsem tvý mámě, abych poděkoval za ty půjčený peníze. Sesypala na mě tolik řečí o tom, jak je to samozřejmý a vpořádku, že jsem se vůbec nedostal ke slovu. Absolutně mě neposlouchala."

"No a? To je jako kdybych já chtěla, aby tvoje máma poslouchala mě."

Dorazili jsme na první předměstskou křižovatku.

"U tebe?" Zeptal se s hlavou vyvrácenou doleva.

Z pravé strany se vyhoupl kamion s přívěsem. Dala mu ještě pár metrů, pak si opřela hlavu, položila svou dlaň na jeho a zavřela oči.

"Dobrý. Můžeš."