Trojjediný muž

TROJJEDINÝ MUŽ

Sedím na skále nad městem a sleduju Slunce, jak mi utíká za obzor. Červenám se jako mraky, které sem tam nechávají ještě proklouznout paprsek na rozloučenou. Ale není to ani studem ani láskou, jen vztekem. Opravdovým vztekem, čistým jak křišťálová mísa, kterou jako vrchol nevkusu věnovala maminka Pavla k mým dvaadvacátým narozeninám. Leží teď pod nánosem prachu někde pod postelí, abych se na ni nemusela dívat a abych ji mohla kdykoli vytáhnout, oprášit a hrdě postavit na moderní obývací stěnu ze světlého dřeva, až se matinka přijede podívat na synáčka. Snažím se uklidnit, dýchám zhluboka a pozoruji to klidně oddychující městečko pode mnou. Vidím kostel, který najednou nemá oprýskanou omítku, vidím jasně červené střechy domů, které vypadají, jakoby všechny do jedné měly nové došky. Při západu Slunce je určitě tohle město nejkrásnější za celý den. Řeka se líně protahuje mezi kamennými břehy jak mladičká dívka, co právě objevila kouzlo svádění. A mě přijde hrozně nepatřičné, že mi na krku nabíhá hněvem žíla, když je tady tak krásně. Ona mi vždycky naběhne na krku žíla, když moje mysl přetéká emocemi. Každý tak na mě pozná, jestli je můj smích opravdový, nebo jsem doopravdy naštvaná, jako v tomto případě. Nejsem taky naštvaná na nikoho jiného než sama na sebe. Takový vztek je totiž nejhorší, protože s ním už nic dělat nemůžete, na nikoho tu vinu shodit. Prostě jste to podělali, víte to, a tu kaši si musíte sníst sami. A svůj vztek bych dneska mohla nazvat: Já a mí tři muži!

Jsem asi trochu exot. Možná, že dokonce ne jenom trochu. Ale při honbě za hledáním toho pravého jsem si postupem času vytříbila vkus a uspořádala požadavky, jak by asi takový vhodný kandidát na mého muže měl vypadat. Že by měl být hodně pohledný, šlachovitý a v míře udělaný. Žádný rambo, to ne, ale zdravě vyhlížející atlet. Takový řecký polobůh. Měl by mít akční povahu, sršet vtipem a v hlavě milion nápadů, abych se s ním ani minutu nenudila. Musí být schopný, zodpovědný a vždy vědět, že zábava je odsaď podsaď a umět včas přestat. Láska k dětem je samozřejmost. A poslední podmínkou je jeho sexuální přitažlivost a umění mě v kteroukoli denní i noční dobu svést, pohrát si se mnou a uspokojit. Pravda, nikdy jsem nevěřila, že tento dokonalý muž může existovat, ale stejně jsem se své představě vždy podřizovala. A nakonec jsem svého trojjediného muže skutečně našla. Má jméno Pavel-Daniel-Martin.

PAVEL

Můj první a oficiálně jediný muž je Pavel. Oficiálně proto, že byl první. Pavel je tím krasavcem, kterého ženy zbožňují a při pohledu na něj se jim podlamují kolena a při sexu se svým partnerem si představují, že se milují s ním. Je inteligentní, elegantní a taktní. Rodiče ho mají rádi, ostatně jako všichni. Je oddaný a vášnivý, vymýšlí neustále nějaké zlepšováky, ale moc věcí do konce nedotáhne. Moc nepije ani nekouří, ale když už, tak nezná míru. Když si něco oblíbí, stane se rychle závislým. Stejně tak na lidech jako na věcech. Je snadné si z něj vychovat poslušného psíka. Hračku pro doma. A mě baví věci vlastnit. Proto ho mám.

DANIEL

Daniel je můj sen. Má nesplněná touha. Je to někdo, kdo si říká „můj nejlepší kamarád“. Pavel ho nenávidí, protože s ním trávím většinu volného času a protože ví, že Daniel je můj vzor. Superhrdina a lá James Bond. Závodní lyžař, podnikatel, cyklista a oddílový vedoucí v jedné osobě. Odpovědný až za hrob, vtipný a připravený pro každou špatnost. Nápady sype z rukávů takovou rychlostí, že se nestíhám nudit. A o dlouhých zimních nocí po penzionech ta nejteplejší peřina. Ví o mě všechno a já si nikdy nejsem jistá, co si vlastně myslí. Je vždy o krok přede mnou. A já dělám jednu chybu za druhou, když se snažím ho polapit. Chci ho, protože ho nemůžu mít.

MARTIN

A Martin? Martin je má splněná touha. Můžu ho mít, kdy chci. Pohledný hoch z lepší rodiny. Nepříliš inteligentí, nepříliš šikovný. Jen přiměřeně bohatý, což mu umožňuje víkend co víkend vysedávat po hospůdkách, barech a diskotékách a motat hlavu holkám mého typu. Má totiž v sobě něco, co jsem u nikoho jiného ještě nepoznala. Nezkrotný sexappeal. Poznala jsem ho v podstatě stejně s Pavlem. Jen Pavla o něco dřív a to rozhodlo. Když mě Martinovi představovali, byla jsem už zadaná. Při jeho propalujícím pohledu mi vlhnou kalhotky – doslova, a při jeho polibcích se dostávám do jiných dimenzí. Jediná potíž je v tom, že jsou s Pavlem kamarádi a tudíž nesmím nikdy dopustit, abychom my tři stanuli na stejném místě ve stejnou dobu.

Jiní muži mě nezajímají. Jejich psí pohledy, nebo vtíravé poznámky mě nechávají zcela chladnou. Jsem svým třem mužům věrná. A tajně sním, že se třeba jednoho dne probudím a zjistím, že se oni tři muži spojili v jednoho a já už nebudu muset si mezi nimi vybírat a podvádět je.

Začalo to asi před dvěma měsíci. Byl to pátek. Pátky nemám ráda, protože vždycky všechny tábory a dovolené končí v pátek. Soboty jsou dny odjezdu, ale pátky jsou posledními dny. Nemám ráda konce, proto nemám ráda pátky. Zároveň téměř všechny důležité změny a akce se udály právě v pátek. Tenhle rozpor mi vždy vadil. V nenáviděný den se mi musí vždy stát něco příjemného. Nemůže to být čtvrtek nebo středa. Dny, které jsou mi úplně fuk. Stane se to v pátek. V poslední den, kdy se to může stát.

Zase jsem balila věci do kufrů a tašek. Nechala jsem si venku věci jen na rozlučkovou diskotéku a sobotní odjezd. Trošku víc nostalgicky než obvykle jsem se loučila s prázdninovou chatkou. Byla mi domovem po tři týdny marného svádění Daniela, se kterým jsem spala na manželském dvojlůžku. Vědět to Pavel, asi by ho trefil šlak. Jenže tři týdny uplynuly rychleji než voda a já si zas začala uvědomovat, že to byl nejspíš poslední dětský tábor, na kterém jsem dělala oddílačku. Čekal mě poslední ročník na vysoké a pak, co pak? Práce v kanceláři, která mě bude po celý zbytek života nudit? Nebo svatba a práce hospodyňky, při které se ze mě stane hysterická domácí puťka? Mé vidění budoucnosti se rozhodně nedalo nazvat růžovým a bylo mi čím dál víc do pláče. A že jinak nebrečím.

Seděla jsem na rohu postele a mozkem mi vířilo tisíc černých myšlenek, žíla na krku mi pulsovala a čelo mi zbrázdil stín ustaraných vrásek.

„Terko, snad nebudeš plakat?“ Ani jsem si nevšimla, že přišel a sedl si vedle mě. Sám od sebe mě objal kolem ramen a chlácholivě mi zašeptal: „Noc všechno ukáže!“ Udiveně jsem zvedla obočí, ale on se jen tajemně pousmál, zvrátil hlavu dozadu a padl na znak na postel. Ironicky jsem na půl pusy odvětila, že: „To jsem teda zvědavá, co mi ukážeš!“ a nechala jsem stranou starosti o zastírání mých skutečných pocitů vůči němu.

„Nech se překvapit,“ dodal ještě a začal se věnovat sepisování tracklistu na diskotéku.

Poslední noci jsou nejemotivnější. Všichni se opijou, kromě dětí, samozřejmě. A pak si říkají věci, které by se jinak neodvážili říct, a dělají věci, které by se jinak neodvážili udělat. V podstatě poslední noc je jediná noc, kdy všichni přiznají barvu, přestanou hrát a začnou se chovat upřímně. Proto jsou závěrečné diskotéky tak oblíbené, jak u dospělých, tak u dětí. A všichni jezdí na tábory právě kvůli nim. Zůstávají z nich vzpomínky na celý život.

Držel mě v náručí při ploužáku, naše tváře se dotýkaly a já hořela nedočkavostí, vzrušením a nervozitou. Proč mě k sobě tak tiskne, proč tak přerývavě dýchá a proč nic neudělá? Byla jsem pološílená, opilá a zvrhlá. Bylo mi všechno jedno. Při dalším ploužáku jsem ho začala hladit po zádech a nechala si laskat na oplátku půlky, zajížděl mi prstem pod lem kalhotek. A občas prohodil něco úžasně vtipného jako: „Podívej se na Filipa, slintá po Báře tak, že má na mikině flek!“ Díky těmto rušivým momentům jsem si až do konce nebyla jistá, jestli si ze mě nedělá zase jen srandu, takže jsem veškerou aktivitu přesměrovala na přípravu své tělesné schránky. Vysprchovala jsem se, oholila, navoněla a oblékla ty nejsvůdnější tanga kalhotky, které jsem si schovávala právě na poslední noc, a doufala.

Dočkala jsem se kolem půl druhé ráno, kdy konečně sklidili všechny reprobedny, mixák, počítač a stroboskop. Přišel, padnul na postel. V leže se svlékl a zaplul pod peřinu. Stále jsem dělala, že tvrdě spím. Zaútočil na mě nečekaně. Zajel rukou pod mou deku a pevně mi stiskl bok.

„Vím, že nespíš a že na mě čekáš.“

Tak mě to zarazilo, že jsem jen zakoktala: „To určitě!“

„Nehraj to na mě. Bude sex?“ Byla jsem tou přímou otázkou tak zaskočená, že jsem se zmohla na kývnutí a otázku: „A ty bys chtěl?“

Místo odpovědi se převalil nade mně a začal mě líbat. Žádostivě, prudce. Po chvíli přestal a vážně se na mě zadíval. Byla tma, ale i tak jsem cítila ten přísný pohled.

„Ale budeme i tak jenom kamarádi, jo?!“ Dostala jsem trapnou chuť žertovat a tak jsem nadhodila: „Kamarád taky rád kamarádku na lehátku!“

„Terezo, nech toho!“

„Promiň, už mlčím.“ A pravda, tu noc jsem už nic neřekla. Maximálně jsem se zajíkla rozkoší nebo vzdychla blahem.

Ráno jsme se vrátili zpátky do svých rolí nejlepších kamarádů. Jen mě to žertování nějak vázlo v krku. Ach jo. Vídáme se tak často, jak dlouho mi asi bude trvat, než na tuhle noc zapomenu, a jak dlouho mi bude trvat, než se mi ho podaří opět svést. Nenávidím cesty domů. Nenávidím domov, když se do něj vrátím z cest. Je v něm podivně ticho a prázdno. Tak depresivně. Rozhodla jsem se, že na nějaký smutnění se vykašlu a jakmile přijedu, vybalím si, dám vyprat a večer pojedu za Pavlem. S ním alespoň přijdu na jiné myšlenky. Trochu jsem se tou představou rozptýlila, že jsem málem nezpozorovala, jak na mě Daniel zadumaně zírá. Skoro, jakoby se bál, že už mě neuvidí. Musela jsem se pousmát, tak takhle to je, celou dobu jsi na mě hrál, že jsem ti někde a přitom to bylo úplně jinak. Líná huba, holý neštěstí.

Pavla jsem našla v obležení modelek z celého okolí pod přístřeškem u hospody. Na stole pivo a na lístku už pěkný plůtek. Radost z návratu mi kazily jen ty uslintaný štětky, co mu cpaly svý moudra do hlavy. Pupíky odhalený, prsa co jim málem vypadávaj z podprsenek minimálně o číslo menších, aby přetékaly a byly dost na očích. Znám tyhle coury. Člověk o nich nemůže mluvit jinak než vulgárně. Už samotná jejich přítomnost je dost vulgární a urážející. Jen co mě zpozorovali, začaly se chichotat a otáčet, aby mě sjeli pohrdavým pohledem svých kouřových očí. Ty oči, bože jak já nesnáším tyhle jejich oči s nánosem řasenky, co si tam den po dni, týden po týdnu vrství, aby měly řasy absolutně nejhustší a nejdelší a tedy i pohled co nejpronikavější. A všechny do jedné mají stejné, odporně velké a černé oči. A protože mi připadají stejné, ani je od sebe neodliším. Proto jim přijdu namyšlená, nepamatuju si jejich jména ani po těch čtyřech letech, co chodím s Pavlem. I jemu přijdu divná a vždy se kvůli jeho „kamarádkám“ pohádáme. Občas si říkám, jestli bych ho neměla přenechat jedné z těch primitivních odbarvených modelín s obrovskýma po několik měsíců neodmalovanýma očima. Možná by si ve své jednoduchosti rozuměli. Pavel je na ozdobu, ony jsou na ozdobu, tak by se zdobili navzájem. Vždycky se málem utluču smíchy, když je vidím na jezeře, jak tam sedí na dece, efektně drží cigaretu mezi dvěma prsty nepřirozeně propnutými a při vdechu kouře šelmovsky přivírají oči, ty velké černé oči. V plavkách sedí naaranžovaně v pěti šesti nacvičených pozicích, které vypadají z chlapského pohledu tak sexy. Nešetří obdivnými pohledy a „roztomilým“ chichotáním, do vody nejdou. Prý je příliš studená. Jsem ale příliš majetnická na to, abych jim udělala tu radost a Pavla se vzdala v jejich prospěch.

Tentokrát mě překvapil, možná si ale jenom nevšiml mého znechuceného úšklebku. Vstal a před všema těma kravkama mě přivítal dlouhým polibkem. Táhl z něj alkohol a pohled měl poněkud vlahý.

„Ahoj lásko. Myslel jsem, že přijedeš mnohem dřív,“ omluvně se zadíval směrem k lístku.

„Miláčku,“ pokusila jsem se taky o milý a roztomilý tón, „musela jsem udělat milion věcí, ale pospíchala jsem, a tak mě tu máš.“ Chytl mě v pase, bleskově se natáhl pro konzumačku a vykročil směrem ke dveřím do hospody, mě stále pevně svírajíc ve svých pevných a krásně tvarovaných pažích. Zaplatil. Při zaokrouhlování částky na desetikorunu se půvabně na hospodskou usmál, viděla jsem, jak se roztéká.

Na ulici svítila jen jedna lampa, když jsme k ní došli, postavil mě pod ni a začal mě obcházet.

„No ne, ty jsi mi ale zkrásněla,“ lichotil mi. Zkoumavě jsem se mu zadívala do modrých, uhrančivě modrých očí.

„Co jsi provedl, že mi takhle podlejzáš?“

„Nic, prdelko. Hrozně moc jsi mi chyběla. To si tě nemůžu ani chválit?“

„Ale můžeš, jen to normálně neděláš,“ smála jsem se.

„Tak já to budu dělat častěji. Jsi rozkošná, když jsi v rozpacích.“

„Pavle? Já tě nepoznávám.“

„Miluju Tě nejvíc ze všeho na tomhle světě! Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo!“ Fakt mi tohle řekl. A říkal toho mnohem víc. Táhl mě do průjezdu svého domu a do patra mě vynesl v náručí. Rodiče nebyli doma, což co se mě týče, byla nejlepší zpráva dne. Kolem postele byli rozestavěné svíce, ale nejdřív mě nasměroval do koupelny, kde si mě celou umyl. Cítila jsem se opečovávaná jako princezna. A nebylo mi to nepříjemné. Než jsem se stihla osušit, v ložnici plápolaly drobné plamínky.

„Polož se mi doprostřed na břísko.“ Ukázal na bělostnou postel se spoustou barevných polštářků. Poslušně jsem splnila, co po mě chtěl a čekala, čím mě ještě oblaží. Klekl si ke mně, na ruce si vymáčkl něco aromatického masážního oleje a jal se mi působit takovou rozkoš, až jsem vrněla jak kočka. Postupoval systematicky, nejdřív krk a šíji, pak záda, zadeček, nohy. Pak mě požádal, abych se otočila a promasíroval mě celou i zepředu. Když se blížil konec, zajížděl čím dál častěji mezi má stehna a dráždivě přejížděl přes konturu prsů. Bylo to mučivě dokonalé. Vyburcoval všechny mé smysly až na pokraj zhroucení. Nevydržela jsem to. Přes trenkoslipy jsem sledovala, jak silnou má erekci. Nedalo mi příliš velkou námahu mu ho z nich vysvobodit. Přiznávám, že takhle kvalitní sex jsem nezažila. Usnuli jsme si v náručí s výrazy zamilovaných cvoků.

Probudila mě vůně čerstvého pečiva, což už samo o sobě byla kravina. Kdo to kdy slyšel, čerstvé pečivo v neděli. Nakonec se z toho vyklubaly jen rozpečené rohlíky z pátku, ale na podnose se štěňátkem, co má barvu na nose trochu oprýskanou, dělaly společně s pomazánkou, pomerančovým džusem, bohužel ne čerstvě vymačkaným, a s kávou přesně takovou, jak ji mám ráda, dojem něčeho vyjímečného.

„Lásko, ale už mě přestaň napínat, co má tohle všechno znamenat?“

„Jako co?“ dělal, jakože neumí do deseti počítat. No, občas jsem i o tomhle pochybovala.

„Ty včerejší cukrbliky, koupel, masáž, absolutně božský sex a teď ještě snídaně do postele?“

„Mám pro tebe menší překvapení.“ Záhadně mrkl okem. Pak si jedním kolenem klekl ke mně na postel, natáhl se a položil podnos přede mně. V pravém horním rohu svítil malý bílý talířek s poklopem. Zvědavě jsem po poklopu sáhla. Rázným přidržením mé ruky mě zastavil uprostřed pohybu.

„To je zákusek.“ Nedočkavě jsem zhltla všechno, co se na podnosu nacházelo. A pak s dětsky nezkrotným vzrušením se zeptala: „Můžu?“ Přikývl.

Pod poklopem ležely klíče. Ještě se blýskaly novotou.

„Co to je?“

„Oblékni se a uvidíš.“ Dvakrát mě pobízet nemusel. V šatech jsem byla během dvou vteřin. A v botách za další dvě.

„Téda!“ obdivně prohlásil. Vedl mě dolů do průjezdu k mému autu.

„Nasedni!“

„My někam pojedem?“

„Neptej se tak hloupě a nasedni, broučku.“

Nejeli jsme daleko. Objeli jsme městečko do části nové zástavby. U jednoho domu s dvěma patry a podkrovím jsme zaparkovali. Než jsem stačila vystoupit, Pavel stál u mě a zavazoval mi oči šátkem.

„Co to má znamenat?“

„Ale no tak, jsi hrozně zvědavá. Pamatuj, kdo je moc zvědavej…“

„…bude brzo starej! Já vím!“

Zase mě vzal do náruče a nesl do toho domu, nahoru po schodech, kde mě nakonec postavil zpátky na nohy. Ještě mi však nedovolil sundat si šátek. Docela mě to znervózňovalo. Většinou mi je všechno jedno, ale tolik tajností mi nedělalo dobře.

„Tak můžeš,“ ozvalo se vedle mě. Pomalu si odkryla oči. Stáli jsme na prahu nějakého bytu s modrým kobercem v chodbě.

„Jdi dál,“ pokynul mi. Nejistě jsem se zula. Nalevo od dveří stála nová předsíňová stěna, přesně taková jaká se mi líbila v katalogu. Byt měl dvě místnosti a malou kuchyňku, přičemž ta druhá místnost se nacházela v patře a byla to ložnice. Obývák ctil barvu, takže na plovoucí podlaze barvy světlého buku stála v prostředku místnosti modrá pohovka a před ní modrý kobereček. V obývací stěně, dosti moderně řešené, byla pouze televize a přehrávač na dvdčka, žádné vázy, sklenice ani knihy. Oknem dopadalo světlo na obrazovku počítače, který i se stolkem stál v rohu místnosti.

„Čí je to byt, miláčku?“ podezíravě jsem se na něj zadívala. Shovívavě se usmál.

„Náš.“ Jako bych přeslechla: „Čí?“

„Náš, opravdu.“ Pomalu mi to docházelo: „Cože? Jak to?“ Otáčela jsem se kolem své osy a hltala očima všechno, co mi prostor nabízel. Vyběhla jsem po točitém schodišti nahoru a nemohla se vynadívat na červený koberec a bělostné letiště. Věděla jsem, že Pavel má dobrý vkus, ale že dovede takhle zařídit byt, to bych nevěřila.

„Proboha, to jsem nečekala!“ usmívala jsem se od ucha k uchu. Stála jsem opřená o zábradlí a volala dolů: „Kde jsi na to vzal? Vykradl jsi snad banku?“

„Rodiče prodali to dědictví a rozdělili nám s bráchou a ségrou nějaký peníze.“ Protože jsem věděla, o jaké dědictví se jednalo, bylo mi jasné, že s financováním takového bytečku neměl Pavel sebemenší problémy. Akorát jsem netušila, že bylo to dědictví tak rychle vyřízeno. Slovo rychle tady ale je poněkud nepatřičné, jelikož spor o dědictví vedli Pavlovo rodiče bezmála osm let, co zemřel Pavlův dědeček. Jenže v závěti vydědil svého jediného syna a všechen majetek nechal napsat na Pavlovo mámu. A že toho nebylo málo. Činžák v Praze, nekonečné pozemky v lukrativních lokalitách, stovky hektarů lesa. Dědeček se nezdál. Případ se pohnul z místa až poté, co se o tom zmínil Pavel před mým otcem, shodou okolností advokátem.

„Večer to půjdem oslavit. V rokli je dneska akce.“

Abych upřesnila, rokle vlastně ani rokle není. Jen se jí tak říká. Je to mýtina v lese, kde se odjakživa slaví a paří. Žádné spořádané diskotéky, je to profláknutá kalírna, kde je tráva pozvracená a zválená, nic romantického. Ale mladí už odnepaměti slaví právě tam. Snad pro tu dálku od města, snad pro tu uzavřenost před okolím. Vpravdě mě moc netěšilo, že chce slavit právě tam, protože když se koná „Rokle“, bývá tam obvykle celá omladina z města, což znamenalo včetně Martina. Nebála jsem se, že by Martin prozradil něco z toho, co mezi námi je, ale měla jsem strach ze sebe. Nemůžu si pomoct, ale když Martina vidím, jsem úplně jasná. A to ať jsem u Pavla nebo ne, jsem najednou slepá a chci ho hned.

Toho večera jsem pila víc než je zdrávo. Tequilla střídala Tequillu a já jsem se vlastně nevzdalovala od baru. Jen na záchod a zpátky. Pavel se dal do řeči s kamarádem ze střední a občas po mě povzbudivě mrknul. Snažila jsem se pilně věnovat skleničce s čirou tekutinou, osolené ruce a plátku citronu, ale sem tam se vedle mě objevil stín toho, jehož přítomnost jsem si nechtěla připustit.

„No né, Terry!“ Co ta radost? Slyším ten hlas a už je to tady. Chloupky na krku se postavily do pozoru, když mě lehce stiskl ruku ve své dlani, a kolena mi podklesly, když mi vtiskl polibek na rty. Závan jeho horkého dechu ve mně vzbudil explozi hormonů a v tu ránu jsem byla jak poplašená slepice, co jí posvítíte v noci do kurníku.

„Jdeš na panáka?“ Aby řeč nestála. Kývla jsem a zvedla vykousnutý citron. Kouzelně se usmál a pokýval na barmana: „Ještě dvakrát to samý, Luďo!“

Klopila jsem pilně, tak rychle jak jsem dovedla polykat. Cítila jsem v nohách, že mám pomalu dost. Byla jsem jak myška u pastičky, co má oči jen pro ten veliký tučný kus sýra, a nebezpečí nevětří. Martin naštěstí ano. Odvedl mě na trávu před dodávkou s aparaturou a nechal mě plácat se v rytmu techna.

Po chvíli mě Pavel přivolal mávnutím ruky. Podle popraskaných žilek kolem duhovek jsem poznala, že má taky dost přebráno.

„Hele, tady kamarád,“ ukazoval na uhrovitého člověka s příliš mastnými vlasy,  které mu v tmavých pramenech spadaly hluboko do čela, „má nedaleko chatu a prej pečou prase.“

„A?“

„A potřeboval by pomoct s pár basami piv.“

„Tak mu jdi pomoct.“ Nechápala jsem úplně, co po mě chce, ale i v mé lehce zatemnělé mysli se začínala rýsovat slušná šance, že bych mohla být s Martinem o samotě.

„Miláčku, ale já bych k tomu potřeboval tvoje auto.“ Psí pohled, kterému jsem dříve nebyla schopna odolat. Nyní, když už jsem otěže držela pevně v rukou já, jsem ale byla postavena před mnohem závažnější rozhodnutí. Půjčit opilému Pavlovi auto a riskovat, že mi ho napálí někam do švestky, nebo mu ten nebezpečný nápad zavrhnout a zbavit se tak možnosti podniknout akci na Martina.

„Ale jeď opatrně, lásko.“ Falešný úsměv. Nedočkavý útok na kapsu s klíčky od vozu. A neosobní mávání za kolébajícím autem, jehož tlumiče nebyly s to vyrovnat nerovnosti staré rozbité polní cesty.

Noční teplý vítr mi načechral vlasy. Dlouho jsem nebyla u kadeřníka, uvědomila jsem si. Světlé prameny mi dosahovaly až na prsa. Sledovala jsem z dáli pohyb lidí, co se velice dobře bavili u baru a hledala Martina. Jeho blond kštice se nedá přehlédnout. Když jsme sami, říkám mu Blonďáčku a on mě Blondýnko. Normálně mi to vadí, ale od něj ne. Být blonďatá je v téhle společnosti skoro prokletím. Nevím, je-li to přežitek z dob čistých ras se severskými rysy, nebo prostá lidská potřeba určitý druh lidí zesměšňovat a ponižovat, ale jako vysokoškolsky skorovzdělaná blondýna se necítím být ani trochu hloupoučká nebo tupoučká. Takže mi vtipy typu:

„Víš, proč mají některé blondýnky kolem pupíku modřiny?“

„Ne.“

„Protože existují taky blonďáci!“

připadají sice srandovní, ale určitě díky nim nedělím lidi na chytré a hloupé.

V záři stroboskopu a UV světel se celá realita měnila v pseudosvět plný změn. Nedá se na nic zaostřit, nic si pořádně prohlédnout. A já nemohla najít Martina. Přesunula jsem se tedy k baru a nechala do sebe nalít další Tequillu, ten večer již desátou. Sama jsem se divila, že doposud k chůzi používám pouze dolní končetiny.

Hned za barem končila dost vysoká stráň, na jejímž vrcholu rostlo křoví. Za křovím se rozprostíralo malé prostranství s vysokou lesní travou, ale vědělo o něm jen málo lidí. Za ním se tyčil už jen hluboký les ohraničený drátěným plotem.

Vedle mě se něčí tělo prudce ohnulo do oblouku a s hlasitým chroptěním se dávilo. Znechuceně jsem se odvrátila a kývala se do rytmu. V tomto stavu na mě přicházejí nápady nevyzpytatelně, takže jsem se rozhodla, že se dojdu vyčurat a pak to tady pořádně prolezu a najdu Martina. Určitě by mě nikdo nedostal do těch krabic, kterým se hrdě říká chemické záchody. Zvolila jsem poetičtější místo. Po vyškrábání na stráň a útrpným prolézáním křoviska jsem úplně zapomněla, proč jsem sem lezla. Padla jsem na záda a sledovala oblohu. Hvězdy mi tančily valčík, možná proto, že právě hráli Landu, a všechna světýlka se rozpíjela do rozmazaných šmouh. Ač to bude znít neuvěřitelně, nemám ráda alkohol. Nechutná mi a vždycky jsem nesnášela ty stavy, kdy nedokážu ovládat svůj jazyk a svět se stává obrovskou houpačkou. Takže mě začal popadat vztek, že jsem se nechala takhle strašně opít. Přemýšlela jsem, zda je vhodnější varianta strčit si prsty do krku, nebo se pokusit tento stav rozchodit. Zvítězila možnost číslo dvě, přeci jen není tak drastická. Nedošla jsem ale moc daleko. Přes nemožnost rozlišit ve tmě umístění překážek v terénu, zakopla jsem přesně přes jednu takovou. Byla teplá, měkce oddychující a voněla po Tequille. Ozvalo se slabé zasyknutí.

„Kterej de…“ nedokončil. Zřejmě mu nedostatek světla nevadil jako mě. „Terezko?“

„Martine, co tu děláš?“

„Majinko jsem přebral, blondýnko,“ zasmál se zvonivým smíchem. A jak jsem tu přes něj klečela, popadl mě v pase a stáhl si mě k sobě.

„A ty koukám taky,“ smál se dál. Přiblížil svou tvář ke mně a čím se vzdálenost našich rtů zkracovala, tím méně byly jeho koutky zvednuté. Nakonec nás dělilo pouhých několik milimetrů. Ta chvíle trvala snad věčnost. Jen cvrčci dávali tušit, že se čas nezastavil. Jak elektrický impulz projel mým tělem ten první polibek. I já jsem vlastně ve skrytu duše romantik.

„Kurva! Běžte šoustat někam do háje!“ ozvalo se kousek od nás. „Člověk se ani nemůže v klidu vychcat!“ Tak opilá, abych nepoznala barmana, jsem naštěstí nebyla, a pakovala jsem se, jak rychle to jen šlo. Z prozrazení koukal pěknej malér. Ruku v ruce jsme utíkali nocí až k plotu. Martin mě zkušeně táhl do nejbližšího křoví, a než jsem se stačila zeptat, co blbne, už se před námi černala díra jako hrom.

Listí keře za námi výstražně zašustilo a od okolního světa nás oddělovaly kilometry drátů. Nikdy jsem vlastně úplně nepochopila, proč ten plot tady postavili. V lese nežijí žádní mufloni, nebo podobná vzácná zvířata, jen pár srnek a zajíců. Dřeva má každý dost z vlastních pozemků a okolních remízků. A pro nás tak atraktivnost uzavřeného lesa stoupla na maximální možnou míru, i když se les ničím zajímavým nevyznačoval. Několik děr po granátech, jak už to u nás bývá, a v létě nikým nesbírané hřiby. Jenže dětským hrám na indiány, lupiče a zloděje, případně bitev o vlajku už dávno odzvonilo, takže jsem v lese nebyla několik let. Moc jsem to ale neřešila ani to, jak Martin věděl o té díře. Jen jsem ho děsně potřebovala cítit v sobě a funěla jsem jak po šestnáctistovce, co jsme museli běhat na střední na čas. Celé tělo mi pulzovalo prachsprostým chtíčem a připadala jsem si jako zvíře poháněné instinkty. Nejdelší dobu nám trvalo servat z toho druhého oblečení. Chytl mou nohu pod kolenem a zvedl si ji na úroveň pasu. Dostal se do mě bez sebemenších problémů. Druhá noha následovala první a já mu záda drásala nehty do krve. Páteří mě přirazil ke stromu. Ránu jsem ani nezaregistrovala. Teprve druhý den jsem si všimla, že mám vzadu na tričku tři flíčky zaschlé krve. A zrcadlo odráželo symetrické stroupky velikosti padesátníků ve střední části zad. Ještě několik týdnů jsem se k Pavlovi netočila nahá zády, aby si snad mého prohřešku nevšiml.  Zběsilejší soulož ale nepamatuju.

Odstěhovala jsem se od rodičů, řekla bych v míru. Snad byli i rádi, že se konečně osamostatním. Jejich finanční injekcí jsem dozařídila byt a nějaký čas jsem byla spokojená. Spokojenost je relativní pojem. Chybělo mi vzrušení a stres. Škola byla daleko, čtyři měsíce prázdnin jsou čtyři měsíce prázdnin. O Danielovi jsem měla zprávy, že cestuje kdesi po Švédsku a Martina jsme několikrát potkali v oblíbeném baru s jednou a tou samou pipinkou, takže to vypadalo, že se usadil. Krom toho jsem mu nemohla zapomenout, že den po našem úletu v lese mi volala kamarádka, které věřím, že jí Martin volal, jestli neví, zda se mnou spal, či nikoli. Popudilo mě to natolik, že jsem jí poprvé v životě zalhala, a tvrdila jí, že jsme se jenom líbali. Podle předpokladu mu to ještě týž den sdělila. Nebyl si prý jistý. Uraženě jsem uvažovala, čím si asi vysvětloval otisky mých nehtů ve své kůži.

Dávno bych na ten šílený víkend zapomněla, kdyby vše bylo, jak má být. Připadala jsem si po téhle zkušenosti dospělejší. Avšak jen do té doby, kdy jsem si koupila těhotenský test, který se ukázal jako pozitivní. No jo, co jsem mohla asi čekat, když jsem na nějaké ochranné pomůcky myslela asi tak jako na druhou světovou válku. Blbá holka, co si nedala pozor. Blbější neznalostí otce svého potomka. Nijak zvlášť jsem se tím netrápila, ani neuvažovala o interrupci. Spíš jsem přemítala, jestli jsem připravena na jednoho z těch tří vybalit, že bude otcem. A pokud ano, na kterého?

Martina jsem si vyřadila téměř ihned. Kromě peněz a sexappealu neměl nic, co by stálo za řeč. Jako milenec, proč ne, ale jako otce jsem si ho představit nedokázala. Zbytek výběru byl daleko obtížnější. Dokonce tak, že jsem dvě noci nespala a jen jsem porovnávala misky vah s jejich pro a proti. Když i po několikátém souboji skončil zápas nerozhodně, došla mi trpělivost. Řekla jsem si, že nejlépe udělám, když to na ně vybalím na férovku a podle toho, jak se zachovají se nakonec rozhodnu. Shodou náhod mi zavolal Daniel. Vrátil se ze Švédska a chtěl se se mnou podělit o zážitky, ukázat fotky a videa a pokecat.

Byl opálený, rozzářený a pořád se jen usmíval. Vypadal rozkošně. Neustále mluvil a mluvil chytře a poutavě. Po třech hodinách nad pátou sodovkou jsem se přistihla, že stále ještě zaujatě poslouchám o Švédsku a sama ještě ani nezačala vymýšlet nějakou strategii. Znala jsem ale Daniela natolik dobře, abych věděla, že u něj s nějakou strategií nepochodím. Začala jsem si nevědomky okusovat malíček. Malíček je jediný prst, který jsem si dovolila okusovat. Jako dítě jsem si totiž hryzala nehty až do masa, ale na střední jsem se rozhodla s tím přestat. Ale jako každé závislosti i kousání nehtů je obtížné se zbavit a ještě těžší s ní znovu nezačít, proto po několika neúspěšných pokusech, kdy jsem to třeba půl roku vydržela, ale pak přišlo nějaké psychické vypětí a já začala nanovo, jsem si povolila jeden prst okusovat dál. Vždy se dá vymluvit na nešikovně zlomený nehet. A s touto berličkou jsem přežila pět let.

„Danieli?“ zhluboka jsem se nadechla.

„Ano?“ Zvedl oči od mapy, kde měl ukazovák zapíchnutý někde západně od Norrköpingu a právě mi popisoval, jak nocovali na skále nad mořem a v noci lítali po plážích nazí.

„Jsem těhotná.“ Říct tuhle skutečnost se dá několika způsoby. Nevím ale, která z variant jen nejpřijatelnější. Zda: „Čekám dítě.“, je vhodnější než: „Budeš táta.“, či tajemné: „Bude nás o jednoho víc.“, mě přímé: „Jsem těhotná.“ přišlo nejhorší.

„To je pěkný!“ vydechl pouze. Zadíval se zpátky na mapu, jakoby ta informace ještě nedorazila do správné zásuvky v mozku. Dívala jsem, jak ji v sobě žvýká, šrotuje a nakonec vyhodnocuje.

„Kolik to bude stát?“ zeptal se.

„Co jako?“

„No potrat, přece.“ Nehnul ani brvou.

„Nepůjdu na něj,“ konstatovala jsem pouze. V tuhle chvíli se zařadil na poslední místo mezi uchazeči o místo táty pro mé dítě.

„A co chceš jako dělat?“

„Neboj, já si poradím,“ usmála jsem se nejvřeleji, jak jsem dokázala. Položila na stůl stokorunu, zvedla jsem se a bez rozloučení odešla.

No, oplakala jsem to, Lhala bych, kdybych řekla, že ne. Pavel kolem mě chodil po špičkách, protože nevěděl, co mi je. A já kroutila odmítavě hlavou na jeho žádosti o vysvětlení. Zanedlouho jsem pochopila nesmyslnost takového počínání a znovu se vzchopila. Lednička se plnila zeleninou, jogurty a rybím masem. Pavel nechápavě kroutil hlavou a věřil, že jsem začala držet nějakou dietu. Dlouho jsem se neodvážila vyvést ho z omylu, až do dneška.

Už nějaký čas mi přišel Pavel poněkud skleslý. Přičítala jsem to svým depresím, které na něj zřejmě neměly dobrý vliv. Překvapilo mě tedy, když jsem dnes přišla z nákupů, na stole hořely svíčky, bylo nachystáno k obědu a ve váze byla čerstvá růže. Pavel měl slavnostní náladu a mě v tu chvíli zatrnulo, jestli jsem nezapomněla pro svou zaneprázdněnost na nějakou důležitou událost, narozeniny nebo výročí. Nic mě nenapadalo a tak jsem jenom podezřívavě přimhouřila oči. Zaostřila jsem totiž na bělostnou krabičku na mém talíři. V tu chvíli jakoby ze mě spadlo neuvěřitelně těžké břemeno. Vida, Pavlík se nezdál.

Přistoupil ke mně, z obýváku hrála tichá harmonická melodie. Situace jak z argentinské telenovely. A co, tak jsem jich pár sledovala! A kdo ne?! Brácha měl taky rád Milagros z Divokého anděla.

„Stojí před námi důležité rozhodnutí, hvězdičko,“ promluvil strojeně. A to nevíš, jak moc důležité, pomyslela jsem si.

„Hm,“ souhlasila jsem.

„Chtěl bych tě požádat, aby sis to všechno pořádně rozmyslela, a nemusíš mi odpovídat hned.“

„Taky ti musím něco říct.“

„Já první.“

„Tak jo.“ Byla jsem nedočkavá, jako holčička, co dávno objevila u rodičů ve skříni vytouženou barbínu. Ví, že je zabalená v tom hezkém růžovém papíru, ale musí dělat, že nic neví. A hrozně moc by si s ní už chtěla hrát.

„Miluju tě.“

„Já vím. Já tebe taky.“

„A chtěl bych, abychom byli spolu napořád.“

„O ničem jiném nesním.“ Bylo to na mě už trochu přeslazené, ale když se Pavlík tak snažil zachovat dekorum, nebudu mu to přece kazit.

„Dřív než se tě ale zeptám, jestli si mě chceš vzít, musím se ti ale s něčím svěřit.“

„Do toho.“ Čekala jsem nějakou perverznost typu, jestli řekneš ano, dobrovolně mi budeš dělat dominu a šlehat mi každý večer zadek důtkami, nebo tak nějak.

„Měl jsem před pěti lety příušnice a nemůžu mít děti,“ vydechl naráz. Poklesla mi brada. Nevěděla jsem, co říct. Co se na to říká, do háje! Zírala jsem do prázdna a zvolna se od něho odvracela. Potřebovala jsem se něčeho chytit. Nic jsem ale nenahmatala, ruka mi proletěla prázdnem. Čelo mi orosil ledový pot. Před očima temno.

„Můžem si ale nějaké osvojit.“ Slyšela jsem ještě. Pak nic.

Tak tu teď sedím a zírám na město. Chce se mi brečet a křičet zároveň. Nic z toho mi ale nepomůže. Prostě když se daří, tak se daří. Soumrak zvolna zahaluje město svým ponurým závojem. Reproduktory ve věži kostela odbily devátou a mě ukápla první slza.