Pedofil

   Fred zrovna vkročil do své oblíbené hospůdky a už vyhlížel svého nejlepšího přítele Kamila. Ten již seděl na svém místě, ale tentokrát vyhlížel nějak zkroušeně. Fred okamžitě poznal na svém kamarádovi, že ho něco trápí, tak se hned začal vyptávat.

Fred:    Zdravím tě Kamile, co se děje?

Kamil:  Zdravím tě Frede. Dnes se mi stala zvláštní věc.

Fred:    Snad ti zas Milada s někým nezahla!

Kamil:  Frede, žádal jsem tě již několikrát, ať mi tuhle věc nepřipomínáš a tys mi to slíbil!

Fred:    Promiň Kamile, nějak mi to zas ujelo

Kamil:  Jediný, s kým mi kdy zahla, jsi ty

Fred:    Ale to se mýlíš! To byl přece Standa!

Kamil:  Na Standu jsi to podle hodil. Našel jsem pod postelí spoďáry a bylo na nich vyšité tvé jméno.

Fred:    Půjčil jsem jednou Standovi slipy!

Kamil:  Nehraj na mě divadlo Frede! Oba moc dobře víme, že chlapi si spoďáry nepůjčují!

   Fred se začervenal a nevěděl co říct. Kamil byl ale nad věcí, protože o celé věci věděl již dlouho a na Freda se už dávno nezlobil.

Kamil:  Přejděme k věci. Stál jsem dnes před supermarketem, okolo prošly čtyři asi desetileté holčičky a pravily, že jsem pěkný. Já teď nevím, jestli mám mít radost, nebo se stydět.

Fred:    Ale proč by ses měl stydět Kamile?

Kamil:  Frede, je mi už skoro padesát a jim bylo kolem desíti!

Fred:    Checht

Kamil:  Říkal si něco Frede?

Fred:    Checht

Kamil:  Proč se chechtáš Frede?

Fred:    Protože nevíš, o co přicházíš. Bylo to ještě lepší než tvoje manželka!

Kamil:  Jak to myslíš Frede?

Fred:    Je mi už skoro padesát, žádný krasavec už také nejsem a mít v posteli mladé nevinné

            desetileté masíčko, to je to nejrajcovnější, co znám!

Kamil:  Já snad nevěřím svým uším! Myslím, že je načase, abychom si promluvili o našem

            přátelství Frede!

Fred:    Kamile, chápej mě! Po tom, co se mnou tvoje manželka přestala spát, zkoušel jsem si

            sehnat nějakou ženskou, ale žádná mě nechtěla. No a pak jsem na nádraží našel tu

            holčičku a brzy jsem zjistil, že přesně tohle jsem hledal.

Kamil:  Dělá se mi z tebe zle ty úchyle! Jak jsem se s tebou jen mohl kamarádit?!

Fred:    Člověče! Ty nevíš, co říkáš! Mám jí doma. Pojď si jí prvně vyzkoušet a pak mě suď!

Kamil:  Cože?! Ty jí máš doma?! Hned tam jedem!

   Kamil s Fredem se poté odebrali do Fredova bytu. Když vešli do jeho ložnice, Kamil se zděsil. Spatřil v posteli docela nahou malou holčičku.

Kamil:  Promiň Frede, ale tohle není normální! Zbláznil ses?! Okamžitě volám šerifa!

Fred:    Kamile! Nedělej to! Aspoň si ji prvně vyzkoušej, než toho šerifa zavoláš!

Kamil:  Zbláznil ses?! Je to malá holčička! Volám šerifa! Takový úchyl by neměl být na svobodě!

   Zatímco Fred usedavě pláče, Kamil volá šerifovi. Za chvíli je šerif na místě a odvádí stále ještě plačícího Freda v poutech.

Šerif:    Děkuji pane Kamile, jste dobrý člověk a odměna za dopadení tohoto úchyla vás nemine.

Kamil:  To nestojí za řeč šerife, je to moje občanská povinnost!

Šerif:    Vidím, že jste čestný chlap. Mohl byste tady s tou holčičkou počkat? Policejní psycholog přijede z města asi až za hodinu.

Kamil:  Spolehněte se šerife!

   Šerif si s Kamilem potřásl rukou a poté odvezl Freda na stanici.

   Kamil stál ve Fredově ložnici a roztouženě hleděl na nevinně vypadající děvčátko. Přemýšlel, jestli je to opravdu lepší než s manželkou. Uvědomil si, že už je mu skoro padesát a žádný krasavec také není. „Co když je tohle právě to, co hledám?“ napadlo ho najednou...