Bláznova zpověď IV.

Jsou místa, v nichž pomaleji taje sníh, než jinde, kdekoli... Lidé tam nosí pláč... shazují okovy... a přitom neví, co jsou zač... ty stíny, které se s nimi domů vracejí...

Chodívám taky na hřbitovy rád... Ti všichni, co tam leží... čekají na návrat...

A venku... jako tehdy sněží...

Nahoře... mezi Malou a Velkou Chuchlí uprostřed lesa je malý hřbitůvek... a kostelíček jeho je vidět od Vltavy...

Byl jsem tam jednou o vánočním čase, kdy lidé ozdobují hroby podobně jako stoly štědrovečerní: adventní věnce... větve s ozdobami... vánoční stromky se svíčkami... A bylo pozdě již...

Hřbitov zavřený... na bráně řetěz... zimní slunce dávno pod obzorem... a podle kalendáře Štědrý den...

Hřbitovní zeď je velmi nízká... celá ta mrtvých zahrada je jako na dlani... a já jsem věděl, že se jim všem tam tolik stýská...

Na prstech jedné ruky mohl jsem spočítat svíčky, které hořely...

(Možná... že tehdy... pro tu chvíli... jsem odsouzen byl k tomu... po celý život nosit sirky po kapsách...)

Nerad to říkám, ale nebyl jsem tam sám... byl jsem tam s dívkou, která (až) o mnoho let později mě zradila... však tehdy milovali jsme se... a chovali se jako děti ...

Přes všechny vstupu zákazy, dostali jsme se k mrtvým... a všechny slepé oči hrobů rozsvítili... jediná svíčka nezůstala spát... a všechny mrtvé pozvali jsme k štědrovečernímu stolu...

Vzpomínám na to rád...

A dodnes nechápu... jak mohou lidé užívat svíčky pouze jen jako dekoraci... a jejich ohně (aniž by kdy žily) nechat umírat...