PRVNÍ SYMFONIE LOVOŠSKÁ

Z mého prvního výstupu na Lovoš začátkem května 1999

PRVNÍ SYMFONIE LOVOŠSKÁ

I.
Sedím ve vlaku nad rozevřenou mapou. Ještě je čas se rozhodnout, kde vystoupit a jakým směrem se vydat. Nad všemi lákavými nabídkami zvítězil Lovoš a možná i proto, že je nejblíže od železniční zastávky Lovosice-město. Je rozhodnuto. Přede mnou je den plný dobrodružství a nových objevů, i když obloha je zachmuřená a vyhrožuje deštěm, stejně jako předpověď počasí.
Míjíme Vraňany. Začíná pršet a Říp je v nedohlednu. Bude to tak i s dalšími středohorskými kopečky, ale to nic na mém rozhodnutí vystoupit na vrchol Lovoše nemění.
A již je tu moje cílová stanice. Vystupuji a zelená značka nasměruje moje kroky.
Droboučce prší a jájdu sama, šedivá obloha zřejmě žádného dalšího turistu nevylákala. Cesta vede příkře nahoru podél domků s malebnými rozkvetlými zahrádkami.Nad nimi se někde v dálce v mlze tyčí majestátný Lovoš a já kráčím zdánlivě někam do ztracena.

II.
Dál vede úzká cesta svěží zelenou loukou, jistě rozkvetlou, ale květy jsou většinou uzavřené a mně se nechce promáčet si boty v trávě. Po malé chvíli se dostávám do pásma keřů a stromů. Obdivuji urostlé osamělé rozkvetlé hrušně, zřejmě pozůstatky bývalé slávy sadů.
Keře jsou samostatnou kapitolou jižního svahu Lovoše. Jejich barevná kresba se zvolna vynořuje z mlhy. Větvičky obsypané lístečky různě odstíněné zeleně - od žlutavé, načervenalé až po svěží trávovou. Trnky jsou ještě částečně obsyány drobnými bílými kvítky. To už se zanořuji hlouběji do porostu a moji pozornost zaujme keř kalina - tušalaj, který je v plném květu - velikých bílých okolíků. Listy má zvláštní - tužší, sytě zelené a vrásčité, celkově působí dojmem, že pochází odněkud z jihu.
Cesta teď stoupá mírněji, stále sleduje zelenou značku, která mě zavádí postupně
do listnatého lesa s převládajícími duby. Na zemi narezlé listí s koberečky zelených listů jaterníků, orsejů, fialek...

III.
Zdá se, že jsem tu úplně sama. Pozoruji, jak cestou postupně přibývá kamení - čediče, napřed jen tu a tam nějaký, ale postupně je jich víc, tmavě zbarvené, ale některé i trochu do zelena, to se na nich podepsaly lišejníky. Kameny malé i velké, kameny pórovité i hladké. Mlčící a přece vypovídající o přebohatém životě.
Život - to jsou nejen barvy, ale i zvuky. Ptáci... Keře, stromy na jižním svahu, to je přímo ptačí ráj. A že se radují, není pochyb. Přesto, že pořád mírně prší, ptáci zpívají velmi intenzivně - doslova křičí a připomínají chvílemi křik dětí ve třídě o přestávce... Zaposlouchávám se blíže do všech těch zvuků a zvučků...
Rozeznávám bezpečně hlasy sýkorky, pěnkavy (samečka), budníčka lesního. Po chvíli se ozývá velmi výrazný trylek, který je nápadný úvodními čtyřmi dlohými pomalejšími tóny, které se nepatrně postupně zvyšují a následují velmi krátké rychle se střídající tóny různé výšky. Tento zpěv se dá přesně těžko popsat. Snažím se vypátrat zpěváčka, ale nedaří se mi to. Je velmi plachý - i při tiché chůzi není možné se přiblížit ke stromu, kde sedí, vždy uletí. Je drobný, asi jako pěnkava, barvy světle šedé a hnědé. Domnívám se, že je to pěnice slavíková, ale nejsem si jistá.

IV.
Další cesta vede serpentinami, je příkřejší. Kamení přibývá, po pravé straně se objevuje první kamenná suť. Jsem v sedle mezi Lovošem a Kybičkou (Malý Lovošem) a cesta stáčí vlevo a vede severním svahem hory a po levé straně je lemována skalkami, tvořenými různě naskládanými i nenaskládanými čedičovými kvádříky, místy porostlými lišejníky a mechy. Objevuji tu dokonce ještě květy sasanek hajních i jaterníků, které si vzpomněly vykvést tak pozdě, ale ani se jim nedivím, ono je na severní straně chladněji. A znovu vlevo, téměř do pravého úhlu a stromů ubývá. Jejich jemně olistěné koruny se postupně ztrácejí v mlze. A nesmím zapomenout, že duby právě teď kvetou. Pokud je pěkné počasí, je z tohoto místa krásný rozhled na kopečky, ale teď jsou pečlivě schovány. Nevadí. Prohlížím si podrobněji to, co je v dohledu - kámen a život na něm. Další hodně strmá suť po pravé straně a v ní vyrůstají tu a tam malé stromečky - lipky a doubky. Na skalkách vlevo obdivuji menší křivolaké doubky se širokými korunami, které vypadají docela exoticky.
Z puklin mezi kameny vyrůstají lístečky nejrůznějších rostlin a některé kvetou.
Žlutá mochna plazivá, stejné barvy je květ tařice skalní, modře kvete zběhovec a modré jsou i drobné kvítky rozrazilu. A nakonec - vlastně již na vrcholu Lovoše jsou skalky, které deštěm ještě více ztmavly, doslova prozářené bílými světluškami květů bělozářky větvité (Anthericum romosum) z čeledi liliovitých.
Jsem tu na vrcholu Lovoše sama, ale vůbec nejsem sama. Jsem tu s mými milovanými bratříčky a sestřičkami z rodu životného i neživotného, které rozdávají krásu a radost. Tak mi tu do všech těch barev a tônů zaznívá Beethovenova Devátá...

---