Vzpomínky z kalhotek

Soňa se tenkými, dívčími prsty probírala kalhotkami svých vzpomínek. Byly to kalhotky černé a provlhlé jako přístavní atmosféra seriálu o konstáblu Dalglishovi. Soninu tvář začaly křižovat průsvitné, solné snopce vytékající z jejího útlého, k nebi zahnutého nosíku. Stačilo vystrčit jazyk a použít ho jako stěrač. V tom záchvatu trudnosti ani nepociťovala hnus nad tak nevybranými způsoby očisty. Šustící meluzína větrné hůrky, na níž seděla, pobízela její sliznice k nadprodukci hlenu čím dál víc.

Soňa vzpomínala na svého milence, prvního a posledního, fešného Kyrgyzstánce Osmana Vosova, majitele rozsáhlých bažin, co vždy pil jen česnekovou lemoňádu a uchvátil ji tím. Z kalhotek svých vzpomínek stále divočeji vytahovala barevné vzpomínky, v jednu chvíli se triumfálně rozchechtala asi jako se rozchechtal chorvatský dělostřelec, kterému se podařilo definitivně sestřelit mostarský most. To když zašátrala trochu hlouběji a vzpomněla si na chvíle, kdy s Osmanem ještě jen hltavě jedli z koláče tušení, Osman ji náruživě každý den líbal na její vysoké čelo, které se táhlo temenem hlavy kolem uší a končilo hluboko za krkem. Jejich těla tehdy ještě nebyla poznamenána vzájemnými sekrety.

Soňa seděla sama na hůrce, které místní přezdívali větrná, a slunce jí zapadalo do rozcuchaných vlasů. Její nos se bránil té atmosféře kýče nadprodukcí hlenu tak vytrvale, že ho Soňa už nebyla schopna osušovat jazykem a tak s ústy oblepenými nažloutlou klovatinou přehodila kalhotky svých vzpomínek přes rameno a vydala se jen s holou píčou domů.