PATERO PERUTÍ Z HAVRANČINA KŘÍDLA

I. Mlýnice

Havrančin havran vypráví:

    Havranka Dita vracejíc se z plesu nechala zastavit kočár na rozcestí hlavní cesty. Nechtěla, jako ostatně pokaždé, aby jí zavezli až k jejímu mlýnu. Na střechu černého kočáru s oprýskaným erbem jsem dosedl zrovna ve chvíli, kdy se její nožky zabořily až po kotníky do čerstvě napadaného sněhu. „Jujky, to studí!“ Vyjekla. „Vidíte Dito, jaké máte nerozumné nápady..“ Zvonivě jasný a nesmlouvavě pevný hlas mé Havranky přetíná nedokončenou větu: „Ne, děkuji Vám. Takhle je to lepší, nemusíte mít o mne strach, jsem zvyklá a zvládnu dojít domů sama..“ Přidávám se: „Krá, krááá, sama, se svým havranem k havranům..!“ Kočár sebou nečekaně škube a mě podjíždí pařáty. Několikerým máchnutím svých křídel vzlétám do výše a kroužím nad svou paní. Hlasitým krákoráním přivolávám své druhy z tvrze. Havranka se rozbíhá vzhůru alejí starých třešní. Bělost jejích šatů splývá se sněhovou přikrývkou. „Vidíš, vidíš, zatímco jsi bezstarostně tančila a dováděla na plese, v barokním sále s freskami vyhřátém plameny stovek voskovic a ohni planoucích v mramorových krbech, ostatní svět okolo tebe má drahá Dituško zapadal bílým labutím peřím, které tolik mrazí..“ „I ty moje havraní kecko!“ Před námi, na konci dlouhé aleje vystupují z bílé tmy divoce vířících vloček temné obrysy tvrze. Z vysokých oken neprobleskuje ani světélko a na komínech jsou nasazeny nadýchané bílé čapky. Není nikoho, kdo by udržoval hřející oheň.

    Náhle a nečekaně vzduch ožívá tlukotem desítek křídel ve všech odstínech černě čerstvě narubaného uhlí. Havraní křik pronikající tmou věští nebezpečí. Havranka od pasu svých šatů loví třesoucí se rukou klíč. Její velké černé oči nemohou vidět, co těsně u jejích nohou, pod sebou ukrývá sotva znatelný kopeček sněhu, nepatrně vystupující z jinak větrem hladce umetené závěje. Z roztrhaného havraního tělíčka, ležícího na samém okraji oblouku mostíku přes vodní příkop, vyprchal život již před několika hodinami. Zpod podkroví budovy vylétají další a další havrani. Kroužíme tu všichni nade dvorem tvrze a nikdo z nás se neodvažuje byť na okamžik snést níž. „Ne to ne!“ Havrančin naříkavý šepot proniká naším hlasitým krákotem: „Ne, moje paví kuřátka, nebojte se, máma už bude u vás…“ Útlé dívčí paže se vší silou opírají do špičatými hřeby okovaných vrat. Na smetanově bílé látce, jejích vysokých u ramen do špic šitých odstávajících rukávců, ulpívá zrzavá rez. Z hora se nese náš sborový křik: „Pozdě havranko, pozdě přicházíš!“

    Dívka v šatech jiskřících běloskvoucím se hedvábím tápe ve tmě průjezdu. Nic nedbá na své nové šaty dosud vonící nádherou prožitého plesového večera a rozbíhá se vpřed ke kurníku. Celý dvůr je zapadaný sněhem do půli lýtek. Po několika krocích pod Ditiným střevícem něco chroupne a ona padá tváří do závěje. Svírající mrazivé poznání protíná jako blesk závoj posledních pochyb a dýchá svou neodbytnou a neodvolatelnou přítomností přímo v havrančino hrůzou a bezmocností svírající se nitro. Strachy se bojí pohnout. Do jejího horkého a živoucího těla nelítostný a krutý mráz bodá tisíci drobných jehel ostrých jako nabroušené řeznické nože. „Kráá, krá, Havranko! Nic už nezměníš!“ Dívka pláče. Slzy jí namrzají na tvářích. Ví že musí svojí rukou prohrábnout sníh, aby se ujistila, že pod drobnými kopečky ledabyle rozesetých po nádvoří tvrze leží její pávi. „Ptáčátka… moje pipinky..,“ dívčí vzlykot drásá naše, jinak lidskému žalu zcela lhostejná, havraní srdce, „kdo vás zadávil?“ „Kráá, kráá, kdo?!“ Havraní hlasy prořezávají ticho obklopující plačící Havranku. „KDO, KDO JEN MOHL..?“ Sněhové vločky namrzají na Ditiny dlouhé řasy. „Havránci moji, povězte mi, kdo tak zle a nenávistně roztrhal mé krásné pávy?“ „Vstávej Havranko!“ Krákorá sbor havranů a snáší se níž. „Kdo jim vytrhal vnitřnosti z útrob a roztahal je po dláždění dvora?“ „Vstávej Havranko, nebo zmrzneš!“ Dívka třesoucí se chladem, poslušna havraních hlasů, se pomalu zvedá ze země. Zpod závěje vytahuje první zohavené tělíčko, na jehož duhové peří již namrzl původně živočišným teplem roztátý sníh.

    Ve dveřích špýcharu se blýskne dvojice uhrančivých očí žhnoucích do tmy jak řežavé uhlí. A pak další a další. Kočky. „Kráá kráá kočky!“ Oblétáváme svojí paní, stojící uprostřed dvora nad největším kopečkem skrývající pod sebou velkého pavího kohouta. Hrabavé nohy trčí vzhůru k nebi pokroucené posledním záchvěvem smrtelné křeče. Mráz uchovává doposud čerstvý pach smrti. Blesky nenávisti k tomu, co nosí nespravedlivou a zákeřnou smrt vytryskávají do všech stran z Havrančina nitra. Prozařují skrze její šat zabodávajíc se v plíživé stíny, co se hemží v pootevřených vratech špýcharu. Kočky! Při obratu ve vzduchu zahlédnu, jak se Dita pode mnou přikrčuje. Před několika okamžiky prošlehnuvší neviditelné blesky se prosmýkávají skrz jasně modré štěrbiny a prostoupivše mezi prostřihávanými bílými véčky dekoltu mizí zpátky v dívčině nitru, přikryty křídly její vůle. Řežu ostrou zatáčku a za máchnutí oběma křídly vpřed usedám na její paži. Snažím se svou paní neškrábnout ostrými drápy svých pařátů. „Kočky!“ šeptá. „Jak až sem se jen ty potvory dostaly?“ „Krá krá, poslové plíživého zla proniknou všude!“ Několik mých druhů usedá Havrance na rameno a druhou paži. Dita odhodlaná ke všemu, nevnímajíc své věrné druhy na svém těle, vykročí vpřed. „Čičí… no tak pojďte čičiny…“ Šeptá přesladce rty rozhryzanými do krve. Její paže napnuté ve střehu jako tětivy luků se pod našimi pařáty ani nezachvějí. Neznatelně nás setřásá, říkajíc svými pohyby: „tohle musím vyřídit sama, samotinká mí havránci. Je to moc nebezpečné,“ a svýma přehlubokýma černýma očima upřeně sleduje špýchar. Rozlétáme se do výše. Náhle všichni zmlknuvše, se usazujeme na římsách oken všech čtvera stran nádvoří tvrze. Srdnatá Havranka, sama a bez pomoci rychle kráčí k jedněm z nízkých vchodů do přízemí špýcharu. Ještě než dozní ozvěna skřípotu pootevíraných dveří, mizí střelhbitě uvnitř. Jen pojďte kocourci, nebojte se mě, však dostanete své mlíčko!

    My všichni Havrančini havrani jsme znehybněli a upřeně hledíme černýma zřítelnicema do černočerného neznáma před námi. Nikdo z nás po celou dobu, co byla Havranka mezi dravými kočkami, ani nedýchal. Vyšla až po vteřině věčnosti, právě když v dáli hodiny odbíjely tři čtvrti na jednu hodinu v noci. V ruce třímajíc plný džbán mléka a uzlíček špeku si to vykračovala napříč dvorem k portálu mlýnice. Nespěchala, jako by nevěděla kudy kam, obklopena houfcem odporně se lísajících mlsných koček, šla téměř přirozeně rozverným plesovým krokem, vyhýbajíc se obratně mrtvým tělíčkům pávů. Padesát pět párů havraních očí sledovalo dívku, jak se zády opírá do jasanových dveří, tisknuvše loktem kovanou mosaznou kliku. Kočky se drápaly po jejích šatech, snažíce se dostat k dobrotám. Jedna druhou za vřískotu a prskání srážely navzájem, trhajíc přitom drahou doposud neporušenou látku. Dívka nedbala zničených šatů.

    K západnímu oknu mlýnice jsem přilétl první a zrovna ve chvíli, kdy za naší Havrankou zaklapla západka dveří.  Skrze zaprášenou okenní tabulku nahlížím dovnitř. V mlýnici se rozžehává jedno jediné slaboučké světýlko. Zvedá se vítr. V několika poryvech sráží z korun stromů rostoucích na hrázi náhonu i ze střechy mlýnice nad námi nasněžené chomáče. Naše paní i všechny kočky jsou uvnitř. My venku. Vydavše se napospas a milost či nemilost těm proradným tvorům, kterých se tolik štítí a zároveň jichž se nevýslovně bojí, Havranka přistupuje k papírenské stoupě, odkládá na truhlu násypky džbán, a otvírá víka kryjící soustrojí uvnitř. „Tu máte čumáčci, jen si lízněte!“ Doléhá k nám Ditin hlas: „Dobrá smetánka, a ten špek jak voní..“  Mlsné kočky drážděné na svých jazýčcích neodolatelně lahodnou chutí tučného, čerstvého, dnešního večera nadojeného mléka se stahují kol Dity. „Jejda!“ Loket s kratičkou vlečkou, uchycenou na ramínku a na zápěstí, jakoby náhodou sráží džbán do stoupy. Mléko se rozstřikuje uvnitř v tisíce bílých chutných a slaďoučkých perliček. „Džbán jsem zachránila,“ říká Havranka, „ale mlíčko si budete muset slízat odkud tam, kam se všude rozlilo..“ Nic netušící kočky skáčou na pažení a kocouří drápy zasekávající se do zpráchnivělých fošen stoupy vydávají skřípavé zvuky při nichž trnou zuby. „Notak, hupky za mlíčkem..!“ Dita jim pomáhá dovnitř. Přemáhajíc odpor si kočky odtrhává ze šatů, sundává z ramene a jednu po druhé hází do temných útrob mlčící stoupy.

    „To jste už všichni?“ Táže se sama sebe. První kočky zbystřily lest, nechávají žrádlo žrádlem a pokoušejí se vyskočit ven. Dita přibouchává víko. Vzteklý vřískot vyderuvší se současně z desítek kočičích hrdel prořezává ticho. Záklapka nejde zalígrovat, poněvadž třem nebo čtyřem kočkám co prohlédly lest, v chvatu přibouchla přední tlapky. Přizvednutí víka by znamenalo, že některá z koček se přeci jenom dostane ven. Havranka dobře ví, že jedna jediná kočka, by jí zaživa vyškrábala oči. A zatímco by se jí pokoušela setřást, ostatní kočky by se vyřítily ven zpod víka stoupy jako vřeštící, škrábající a kousající klubko lačné po pomstě na nevinné dívce. Havranka by jisto jistě neušla osudu svých pávů. Žhnoucí kočičí oči svítí do přítmí mlýnice a pracky šmejdí štěrbinou pod nedovřeným víkem. Dita v zoufalství naléhá celičkou svou vahou na víko. „Střevíc!“ Probleskává jí hlavou. Rychle rozepíná třesoucí se rukou svůj vysoký střevíček a strhává si ho z nožky. „Tu máš potvoro, tu máš!“ Jako vzteklá zatlouká podpatkem kočičí pracky a  čenichy zpět dovnitř. Vřískot sílí. Statečná Havranka se vyšplhává na víko a skáče po něm. Při každém skoku křupne pár drcených kočičích drápů a lámaných záprstních kůstek. Náhle víko zapraská. Stačí málo, a propadlo by se a Dita by spadla do stoupy za kočkama. Brr! I pro nejotrlejšího Havrana mrchožrouta poněkud přespříliš hrůzná představa. Při pomyšlení na to, jaký by byl příšerný a děsuplný pohled na Havrančino krásné dívčí tělo rozsápané na cáry desítkami vzteklých koček, nám všem, havranům tísnících se u malých oken mlýnice, chladne krev.

    Naštěstí Havranka si ví rady a na víko všemi svými silami přetahuje horní mlýnský kámen žernov, co leží opodál. „Snad jsou tam všechny čičiny..“ Šeptá si pro sebe třesouc se strachem. Ano Dito, doufej, že jsi na žádnou nezapomněla, to by byla tvá smrt! Říká Vnitřní hlas. Jako štvaná laň Havranka obíhá kol dokola papírenskou stoupu a přibouchává všechny kryty a dvířka. Z truhly, o kterou zakopává, vytahuje těžkou palici a hrsť kovaných hřebů. Jak je sehnutá a hřebík po hřebíku přitlouká víko poskakující pod stále více sladěnými údery desítek rozvzteklených koček, nevšímá si plížícího se stínu za svými zády. Já a ostatních padesát čtvero havranů se snažíme varovným krákoráním přehlušit pekelný vřískot satanových služebníků. Dovnitř mlýnice však navzdory našemu úsilí neproniká ani hlásek. „Havranko! Havranko otoč se!“ Nic. Marná snaha. „Krá, krá! Pozor Havranko…, za tebou!“ Pozdě. Před zlou temnotou, vtělenou do starého černého kocoura se srstí jako drátěný kartáč, již nemůže Havranka uniknout. I světlo měsíce v úplňku doposud ozařující mlýnici ustupuje před ní, stejně jako pavouci křižáci probraní ze zimního spánku vřískotem drásajícím kostní dřeň, zalézají v němé bázni zpět do hloubi svých pavučinou vystlaných děr. Plíží se nahoře po trámu a tak uniká Havrančiným zrakům pátrajícím po mlýnici. Vnitřním zrakem Dita tuší blízkost Zla. Ztuhlá strachem zatíná nehty, až jí zbělela původně růžová lůžka, do topora palice. Už je nad ní. Opatrně našlapuje jako starý prašivý leč ostřílený lišák plížící se k ptačímu hnízdu. Ani zrnko z padesátileté vrstvy prachu nespadne dolů, aby prozradilo Havrance blížící se její smrt.

    Marně se snaží padesát pět havraních zobáků proklovat skrze neviditelnou stěnu hranice Temnoty, jenž obestřela jemným neprostupným a lepivě houževnatým tkanivem Havranku Ditu. Můžeme si vykrákat hlasivky, zpřelámat všechna pera, jak zběsile tlučeme do okenních tabulek, drápy našich pařátů se marně zarývají do sklenářského kytu. Ne, Ta dívka je již mrtva. Není pomoci, neboť není takové síly. Síly, která by zvrátila chod následujících událostí. A přeci, musím se pokusit… Vzlétám vzhůru nad střechu mlýnice. Ve větrném víru, točícího se nikoliv náhodou přímo nad mlýnicí, snadno nabírám výšku. Kocour se chystá k neslyšnému skoku na naší Havranku. Skrze v sílícím vichru divoce vířící sněhové vločky rozeznávám svůj cíl: Jedno z vysokých francouzských oken rozdělené žlábkovaným kamenným sloupkem a nahoře dvěma příčkami, ve druhém patře budovy jižního průčelí tvrze. Přimykám křídla k tělu a vrhám se střemhlav dolů. Bez přikrčení kocour skáče dolů z trámu. Okenní tabule Havrančiny komnaty se blíží neskutečně rychle. V okamžiku, kdy kocour zatíná drápy do Havrančiných šatů, můj zobák proniká sklem. Havranka bez výkřiku klesá k zemi, jako ostrou kosou podťaté stéblo trávy při letní senoseči. Rána. Dopadáme na podlahu současně.

    Černý beztvarý chuchvalec skočivší na Ditina záda obchází svou na zem sraženou nedýchající kořist. Dívka ochromena hrůzou se nemůže pohnout. Posledními zbytečky sil se v polovědomí snaží vzdorovat. Probírám se na koberci. Ostrá bolest v křídle mi pulzuje tělem do rytmu úderů mého srdíčka. Hlava mi po nárazu třeští a v zobáku zachroupá sklo. Touha po životě je však silnější než bolest. Naše Havranka právě svádí opodál, v jiné části potemnělé tvrze, sama a bez pomoci svůj boj se smrtí. Vzpomínka na ní mne nutí za příšerných bolestí vzlétnout k relikviáři z foukaného benátského skla, ukrývající bílé žíně z hřívy jednorožce, které Havranka jako maličká holka našla zapletené v trnkovém keři. V zobáku sklo nohy vpuklé vysoké číše skřípe o střepy z okenního skla. Sykajíc bolestí se drápu zoufalými přískoky kousek po kousku zpět k oknu. Dole ve mlýnici se zatím kocour usazuje Havrance na ňadrech a za blaženého vítězoslavného vrnění z bezmocné dívky vysává život. Kapku po kapce. V jeho uhrančivých zlých očí svítí žhnoucí peklo. Okraje rozbitého okna řežou jako břitva a v ráně zanechávají drobné střípky. Z posledních sil napůl slétám, napůl padám se zlomeným křídlem dolů do hlubiny dvora posetého mrtvými, kočkami rozsápanými, pavími těly, v tuto chvíli  již ztuhlými na kost. Za pomoci svých havraních druhů a družek vhazujeme relikviář děravým stropem dovnitř mlýnice. Tříští se na podlaze v tisíc střepů.

    Úder vichru sráží ze střechy několik tašek. Pramínek z jednorožčí hřívy osvobozen z nehybného ticha relikviáře v němž doposud tkvěl, se mění v paprsek jasného nadpozemského světla. Ditino oživlé srdce v mohutných úderech žene krev do tepen. Ruce v plesových rukavicích sahajících přes předloktí a navazující na dělené pásovité nárameníky odhazují štítivě prskající černočerný chuchvalec ze své hrudi. Havranka utíká do kouta mlýnice. Nad ní se opět rozevírá temnota. Dravec se lehce nevzdává jednou již uchvácené kořisti. Příšera se obezřetně vyhýbá velkým obloukem svazečku žíní z hřívy posvátného symbolu Nevinnosti a opět se plíží k Havrance třesoucí se v koutě. Několik havranů vlétá do mlýnice a snaží se pomoci své paní. Po chvíli se jich několik válí v moučném a lněném prachu, zle pocucháni smrtícími drápy zdivočelých koček. Drápy, co v životě škrábnou obvykle pouze jednou… Již je u ní, již jenom skok, jeden jediný skok. Havrančiny dlaně nahmatávají násadu nějakého těžkého nářadí co stojí opřeno v koutě za jejími zády. „Tu máš potvoro!“ Havranka vší silou máchne krumpáčem. Takové ráně nelze uhnout. A přeci jen, hrot krumpáče nezasáhl páteř, pouze projel kocouřími vnitřnostmi a zastavil se až hluboko v podlaze. „Nevytrhávej krumpáč, Havranko, nevytrrháávej!“ Krákoráme jeden přes druhého, až se naše hlasy mění v jeden jediný, sborový. Kocour se kroutí jak žížala nabodnutá na rybářský háček. Havranka se shýbá pro železnou tyč a několika ranami zpřeráží snad všechny kosti v kocouřím těle. „Tak, jako ty mým pávím pipinkám!“ Zasykne nenávistí. Páčidlem, se zahnutým hrotem rozeklaným jak hadí jazyk, dál cupuje chuchvalec na cáry ještě živého masa chvějícího se v křečích. Vřískot přechází v přidušený sykavý chropot. Po další ráně pak v tiché přerývavé bublání a pískání, až posléze utichá. Vytřeštěné kocouří bulvy vyhřezlé z očních důlků zírají na vlastní krev se žlučí, vystříklou skrze hltan i průdušnici a rozmazanou dívčiným střevícem po podlaze. „Tak tu pěkně počkej kocourku!“ Havranka se rozbíhá nahoru na ochoz pozorována desítkami kočičích očí zírajících mezi škvírami fošnoví stoupy. „A dívej se na své kočičky!“ „Co proti nim podnikneš Havranice?!“ „Povozím je na kolotoči!“  Havranka mizí v průchodišti do přední komory mlýnice, kde lomcuje kolem, které zdvihá stavidlo náhonu. Za skřípotu zrezlého, dávno nepoužívaného mechanismu, dovnitř mlýnice proniká vzdálené sílící zurčení vody deroucí se do koryta. Věčné a úporné šátrání uvězněných koček rázem utichá. „Zpozorněly jste co čičinky..?“ Shora se přihrnuvší vodní stěna se tříští o lopatky velkého dřevěného vodního kola. Hřídel s sebou v ložiskách trhne, avšak naráz zase znehybní. Prověšené hovězí na dlaň široké řemeny transmise přenášející kroutivou sílu z hřídele na řemenici drtiče stoupy se rázem napínají. Z celého mlýnského soustrojí nadskakuje prach do nehybného ovzduší mlýnice ozařované toliko mihotavým plamínkem lampičky stojící na stole uprostřed. Síní zavrní zlomyslně škodolibý kocouří skřek: „Copak copak? Zaseklo se ti to, co krasavice!“ Dita se vrhá k páce brzdy a snaží se jí uvolnit. „Ne nadlouho kocourku!“ „Páčku,“  krákorám z výšky, „ta páka má dole pojistku Dito!“ Dívka jí tiskne střevícem. Vzápětí Havranku náraz uvolněné páky odhazuje přes prkennou podlahu. Celé soukolí se v záběru otřásá prvním škubnutím tahu řemenů a roztáčí se na plnou rychlost. Dovnitř nevidí nikdo z nás, ale přesto z vřískotu desítek koček zalézajícího skrz kořínky zježených vlasů až do morku kostí, tušíme, co se v stoupě odehrává. Rašplovým řezem zdrsněné kovové válce servávají zaživa kousek po kousku kočičí kožíšky z živého mázdřitého podkoží. Lámou a drtí za tupého chroupotu kočičí kosti, ostrouhajíc z nich předtím svalovinu i s blanami. Rotující nože sekají svými břity kočičí těla a namotávají vnitřnosti praskající pod vnitřním tlakem za živa sežraných pavích jater a před chviličkou vychlemtaného mléka. Nakonec protiběžné mlýnské kameny rozemílají mezi sebou na vazkou kaši, co ještě zbývá.

    Dita se pomalu sbírá z podlahy, nedbajíc zadřených třísek a naříkajíc kulhá pryč, ven z mlýnice. Rachot a vrzavý skřípot půl století nepoužívaného chodu otřásá celou tvrzí. Nad střechou se točí za táhlého trýznivého skučení temný vzdušný vír. Dita ví, že se nesmí dívat nahoru, napravo ani nalevo a cestou do sklepení špýcharu zakopává o dvě, tři mrtvá paví těla. Bosá nožka jí zebe na náledí a střevíc na druhé se co chvíli zvrtává. Přináší do mlýnice dva malé skleněné demižony, pečlivě uložené v železných koších vycpaných hoblinami. „Je libo vitriol nebo snad dává jeho kocouří výsost přednost lučavce královské?“ Několikero mladších havranů vlétlo do mlýnice. Ptáčecí zvědavost u nich překonala hrůzu ze zákeřných a nevypočitatelných bezpáteřných dravců. Jeden přes druhého nahlížejí škvírami do stoupy, jak pracují stroje. „Ty potvory!“ Hrozen několika nejhouževnatějších koček se zachytil zuby a drápky ze spodní strany víka a odmítá se pustit. Havranka od pasu potrhaných a urousaných plesových šatů vytahuje dlouhé kovářské kleště, které sebrala u výhně cestou ze sklepa. Dva, tři havrani jí usedají na ramena. Láme si nehty na uzávěru prvního z demižonů. Zátka s rozlomenou pečetí se po chvilce netrpělivého úsilí kutálí do kouta. Jak dívka vleče demižon po podlaze, z hrdla stoupá štiplavý bělavý dým. Několik kapek tekutiny, vystříknuvší ven, rozežírá před očima na padrť hoblovačky, kterou je skleněná báň demižonu pečlivě obložena. Při zatajeném dechu Havranka vší silou vzpírá demižon a naráz ho převrací do násypky. Sotva stačí uskočit před výronem žíravých kysličníků síry z vitriolu. Těžká dýmající sirupovitě olejovitá tekutina vytéká, líně jako by se jí nechtělo, přímo na hrozen kočičích těl. Nenasytná žíravost vitriolu pohlcuje při doteku zježenou kočičí srst. Ze stoupy proniká k našim uším sykot a prskavé bublání přehlušující na chvíli i rachot soustrojí stoupy jedoucí stále na plný záběr. Havranka nepřítomně odšpuntovává druhý demižon s lučavkou královskou a tmavě červenou kapalinou polévá podlahu v místech, kde se připíchnuté krumpáčem, ještě poškubává kocouří tělo Havrančiny smrti. Kalené kované železo se kupodivu rozpouští za mohutného vývinu hnědočervených plynů kysličníků dusíku dřív, než houževnaté hned žloutnoucí, hned zase černající kočičí tkáně. Krumpáč se uvolňuje z podlahy a tupou ranou se pokládá na fošny podlahy. Dita kleštěmi sbírá kousek po kousku žíravinou mokvající a dýmající vyhřezlé vnitřnosti. Drží si kleště co nejdál od těla, ví že jedna jediná kapka ukápnuvší na holou pokožku by vyleptala nehojící se hlubokou ránu. Hedvábí plesových šatů je kyselinou zkalenou rozpuštěnými organickými zbytky bleskurychle prožíráno skrz na skrz. Havrančina jemná panenská  pokožka prosvítá propálenou tkaninou. Dívka přistupuje ke stoupě. Levačkou shazuje poloprázdný demižon vitriolu a pravačkou setřásá z čelistí kleští smrtelně jedovaté zbytky satanova služebníka, dýšící smrdutým plíce rozežírajícím pachem, dovnitř útrob hladové všežravé papírenské stoupy. V louži lučavky, slévající se z vitriolem z kutálejícího se prasklého demižonu, pukají s tupým mlasknutím vytřeštěné kocouří oční bulvy. Okamžik před tím se zlo zračící se v doširoka rozevřených kočičích zřítelnicích, tiše vytrácí skrze strop mlýnice, spojujíc se ve výšce s temným mračnem vířícím v ovzduší.

    Plíce opět nabírají plnými doušky čerstvý vzduch. Dita se v poryvech sněhové vánice třese jak čerstvě vylíhlé ptáče. Do jejích zad pronikají, skrz zavřené dveře o které se opírá, zevnitř mlýnice vibrace soustrojí. Bojí se pohnout z místa a je u konce svých sil. „Dito, Dituško naše…“ Dva mí druzi mne vlečou k vikýři. Bolest vystřelující ze zlomeného křídla prořezává mé polovědomí. Půda se plní směsicí žíravých plynů a par vířených oběžnými koly a řemenicemi. Dole v mlýnici už není vidět na krok. Musíme pryč, sic zahyneme.

II. Toulky pavího peří

Vypráví Havranka Dita:

    Teprve když jsem za sebou přibouchla dveře mlýnice, zvedl se mi z právě prožitých událostí nejenom žaludek, ale rovnou celé vnitřnosti. Trošku jsem se nadýchala kysličníků síry z vitriolu i chloru a nitrosylchloridu z lučavky, a tak jsem kašlala a kašlala, div jsem nevyplivla poleptané plíce. Pak už mi bylo všechno jedno. Jakoby z dálky jsem se viděla, jak klesám, stále křečovitě opřená o přiražené dveře, níž a níž do sněhu,  ke svým kočkami zadáveným pávům. Mezi mými pipinkami mi bylo vždycky tak dobře…

    Z osvobozujících, bolest tišících mdlob mě probral až jeden z mých havranů, co mi spadl odkudsi z hora do klína. Měl vykloubené a několikrát zlomené křídlo. Jeho horké tělíčko mě hřálo v dlaních. „Havránku,“ šeptám překvapeně svými zkřehlými rty. Led již nezebe do mých bosých nohou a mráz se již nezabodává tisíci jehliček do mého polonahého těla. Na mých dlaních již netaje padající sníh. Teprve sotva znatelný dech poraněného havrana rozpouští nejbližší vločky. K mému nitru se až nyní vrací ozvěna krákání: „Havranko, zmrzneš!“ „Kdopak je to ta Havranka..?“ Ptám se ozvěny dávno utichlého havraního krákání. „Havranko, havranko..!“ Doráží nočním tichem znovu ozvěna z nejzašších koutů. „Já, jsem vaše Havranka?“ Teplo chladnoucího havraního tělíčka přechází do mého srdce a navrací mě na pár okamžiků zpět k prahu života. „Krá, krá!“ tlukot křídel víří sníh na zápraží. „Ty, ty jsi přeci naše Havranka!“ „Když to říkáte…“ Hlas mi zní nepřítomně. „Krok, krok vpřed!“ Skřehotá pobízivě hejno. Jeden jediný krok z nehybné náruče nebytí smrti zpátky do tepajícího a kvetoucího života. „Krá krá, krok nebo smrt!“

    „Co je to život? Proč je? Proč to?“ Tisknu si uzlíček sametově lesklého havraního peří na své mrazem neskutečně sivě vybělené ňadro. Je pro mě téměř nemožné přejít přes dvůr změnivší se v ponurou temnotu ponořený hřbitov usmrcené paví nádhery. Sotva dokážu otevřít těžké dveře budovy. Moje ruka je studenější než kování dveří. V sále tvrze tři havránci svými pařáty zápasí s křesadlem. Pokouší se rozžehnout oheň, který by zahřál moje prokřehlé tělo a navrátil život do mých dlaní i nohou. „Ach mí havránci!“ Srdce mi plesá radostí nad znovu navráceným životem, „ach mí havránci, co bych si bez vás všech počala.“ Rychlé křesání se rozléhá pod třemi širokými poli křížové žebrové klenby. Snopce jisker srší od kolečka křesadla a skáčou po podlaze. Po několika krocích cítím vůni pazourku, oceli a škvířící se rohoviny z havraních zobáků a drápů. Navzdory mrazu, pod sprškami jisker, v krbu náhle vzplane za praskotu jasným a vysokým sloupcem plamenů v létě nasekaná otýpka jemných větviček. Vyndávám ze záňadří bezvládné havraní tělíčko a pokládám ho na huňatý vlněný koberec s temně rudými plamennými obrazci. Poklekám nad svým pro život své Havranky obětovavším se havranem. Můj oživlý dech se sráží v chladném ovzduší v bílé obláčky páry. „Havranče, cos to muselo kvůli mě všechno vytrpět…“  Pláču. Slzy se mi kutálejí po tvářích. Přeživší havrani přinášejí ještě několik svých bezvládných druhů a rozestupují se kol dokola do kruhu. Hřejeme se u ohně lízaje si navzájem své rány.

    Dohořívající uhlíky v klenutém krbu zabírajícího téměř celou čelní západní zeď sálu již sotva žhnou, když se probouzím jitřenou bolestí. Skláním se nad svými zle pocuchanými havrany. Rány vypadají ošklivě. „Hned vás ošetřím, hned..“ Neptám se, kde se vzala, tu se vzala u mých rukou lékařská brašna. Isopropylalkohol se špetkou rozpuštěného jodu štípe v tržných ranách. Mokré smotky obvazů nasáté krví se vrší v koutě. Sešívám rány po kočičích drápcích hedvábnými nitěmi a přeražené křídlo svírá z obou stran dlaha pevně stažená obvazem.

    Nakonec stojím vzpřímeně s rozpuštěnými vlasy v rukou třímajíc velké nůžky. Po několika střizích padají mé nové, nyní kočičími drápy rozdrásané a vsáklou kočičí žlučí skrz na skrz prožrané, plesové šaty za šustotu hedvábí k mým nohám. Mám jich plnou náruč, když je nesu vstříc sálavému teplu ohně. Ještě pár posledních okamžiků, než se lesklé hebounké hedvábí na lněném podkladu promění v jasný plamen. Ze šatů se šíří jemné vůně dovádivého bezstarostného plesu převrstvené pachem krve, žluče a vitriolu. “Vhouf!“ Horký sloupec hořících spalin letí vzhůru sopouchem.. Po střeše zavíří mezi sněhovými vločkami pár zuhelnatělých cárů žhnoucí látky. Pokožky mého nahého těla se dotýká rychle hasnoucí žár. Stahuji z ramen i předloktí rukávce s vlečkami a vhazuji je do ohně. „Vhaf, vhof!“ Dva menší jasné plameny vrhnou stíny po tichém sále. V popelu zůstává toliko pár roztavených stříbrných kapiček z knoflíčků. Vše co zbylo z překrásných šatů, na které jsem byla ještě před několika hodinami na plese tolik pyšná.

    Klopýtám do kuchyně a pečlivě se omývám po celém těle. Těžké plesové šaty mě zdá se ochránily před výstřiky prudce jedovaté kocouří krve, slin, žluče a dalších živočišných šťáv, i před leptavými kyselinami. Zmáčená se jdu znovu ohřát ke krbu. Za praskotu polen ihned usínám stržena únavou jako uštvaná laňka vytrvalým dravcem. S rozpuštěnými vlasy nahá uprostřed svých havranů.

    První kohoutí kokrhání mi proniká před úsvitem do divokých snů pronásledujících mě po celý zbytek noci. Zmožená rozverným skotačením protančeného večera i zoufalého boje o holé přežití jsem celá zrůzněná. Průvan táhnoucí pode dveřmi směrem k vyhaslému krbu mě svými chladivými závany šimrá na břiše a vzbuzuje nutkání urychleně vstát. Mí havránci spí porůznu po komnatě, zobáky zastrčené pod křídly. Nesmělý hlásek probuzené plané naděje mi šeptá: „třebas to vše byl Dito jenom sen. Zlý sen co se ti po překrásném plese zdál…“ Aniž bych se oblékla, prudce otvírám dveře. Mlýnicí, špýcharem, stájemi a budovou tvrze sevřené nádvoříčko tone v tichém ranním příšeří. První sluneční paprsek se láme na hřebeni nejvyšší ze střech a uvolňuje z ní pár rampouchů, co se po pádu z výšky tříští v tisíce třpytivých ledových démantů. „Jejky! Pipinky!“ Prolétá mi hlavou. „Pávi, moji pávi, duhová pípající kuřátka, kde jsou? Proč nevítají vycházející sluníčko?“ Obouvám nejméně o pět čísel větší škorně a klopýtám v nich ven. „Puťá, putá, kde jste mé pipinky?“ Jako šílená pobíhám nahá křížem krážem po dvoře. Zpod těžkého namoklého příkrovu tajícího sněhu vytahuji prvního ze zadávených pávů. A pak další a další. Utíkám s nimi dovnitř, kladu je do řady k ohni, a vracím se pro ostatní. Necítím zimu. Meluzína smutně kvílí v prázdném kurníku. „Krá krá, Havranko!“ Krákorají havrani: „nevrátíš život svým pávům, nevrátíš bláhová Havranko.“ Vím že je to marná snaha, ale, co když některý z pávů přeci jen unikl vraždícím kocouřím drápům a zoubkům ostrým jako skleněné střepy, a jen spí?  „Krá krá, nelze vrátit dnes toho k životu, koho smrt již včera roztrhala na cáry a navždy pohřbila v ledovém příkrovu nebytí!“ Havrani se rozlétají do všech stran, vstříc novému dni. Pár těch, co nemohou létat, včetně Zlomeného křídla, který mi zachránil život hned několikrát, zůstávají. Dávám je opatrně do teplého košíku vystlaného mechem, původně přichystaného pro kuřátka. Krmím havrany přímo do zobáku silným hovězím vývarem odvčera. „Tak, teď se musíte léčit!“ Přikazuji se smíchem. Nesmí poznat, jak se mi třese hlas a svírá srdce pláčem. Přitížilo by se jim.

    Zavírám za sebou dveře a rozvzlykávám se při pohledu na dlouhou řadu mrtvých pávů. Přináším si rozkládací židli bez opěradla, přehazuji přes ni přikrývku, aby nezábla do zadečku a mezi holými koleny sevřu prvního z mrtvých pávů, co mi padne do ruky. Chvíli se probírám, ponořena ve vzpomínky, prsty hluboko v jeho peří, a pak zatnu dlaň a škubu a škubu. S každým trhnutím ruky mi vytryskne několik slz.

    Teprve k polednímu dopadá s tupým plesknutím poslední oškubané paví tělíčko do škopku a podlahu sálu pokrývá několik hromad čerstvě naškubaného pavího peří hrajícího všemi barvami rozkvetlé letní louky potemnělé přicházející bouřkou. K večeru vystupuji po točitých schodech nahoru do své komnaty. Vykoupaná po večeři ve své postýlce s nebesy ulehám do prachových podušek a ihned usínám.

    „Dito, no tak Dito!“ Cítím, jak se mnou někdo třese. Probouzím se z hlubokého, bezesného, avšak síly navracejícího spánku. Na svém rameni a bocích cítím doteky známých dlaní. „Lucko, Lucko..?!“ Převracím se na záda. Nahmatávám v šeru před sebou svou přítelku a objímám jí. „Ach Lucko!“ „Co se tu prosím tě stalo? Proč jsi rozeběhla vodní kolo? Co se to mele v mlýnici a drtí ve stoupě?“  Místo odpovědí na pršící otázky pláču a pláču. Slzy chutnají slaně. Jako krev z prokousaných rtů. „Pojď ke mně, prosím, potřebuju někoho u sebe…“ Lucka svléká šaty a zalézá pod mou peřinu, jako tehdy, když jsme byly ještě malé holky a spávaly spolu. „Jsem teď tak sama..“ „Jak sama?“ ptá se překvapeně. „Máš ještě pořád mě ne?“ Polykám za vzlykotu další záplavu slz. „Ty příšerný kočky mi zadávily i kvočny sedící na vejcích. Nasezená vejce vyházely z hnízd ven na dvůr a vychlemtaly.“ „Vím, viděla jsem. Ale co ten spuštěný mlýn?“ „Cos tak mohla všechno vidět?“ Obracím trochu vyčítavě do Lucčiných zelenkavých očí své dvě hluboké černé lesní tůně. Lucie má širší obličej, na nose pár pih, je taky trošku kropenatá na lopatkách, oči dál od sebe a mírný roztomilý předkus. Je o trošku víc urostlejší než já. „Máš horečku Dito,“ pokračuje starostlivě má přítelka, „jsi příliš rozrušená.“ „Jak bych nebyla? Po tom všem?“ Horký lipový čaj v baňatém čajníku voní po pokoji vyhřátém vysokými porcelánovými kamny. Ze skleněné karafy mi nalévá má přítelka léčivý jitrocelový sirup.

    Co na tom, že je venku bezslunečná plískanice. V naší komnatě rozkvétá léto. Léto plné vůní a kvítí. Ráno, sotva první sluneční paprsky vysouší ranní rosu, vybíháme s košíky na spálené rumiště a trháme jasně žluté květy ze svící divizen. Dvě děvčátka tančí a dovádějí mezi desítkami vysokých svícnů a představují si vzájemně, jaké to asi bude na prvním bále. Přilétají první čmeláci a včely, s nožičkami pokrytými košíčky různobarevného pylu a bzučí v dosud netrhaných květech přetékajících nektarem. Slunce stoupá výš a rychle suší rozprostřené diviznové květy. Vracíme se do tvrze a sbíráme čerstvá vajíčka v kukaních. Bývá jich obvykle vrchovatá ošatka. Vyhrává ta z nás, která sebere víc kropenatých. V letní dopolední ticho tu skrz všemožné štěbetání pronikavě zazní táhlý ostrý páví skřek. Paví kohouti vystavují na odiv doširoka rozevřené vějíře svých nadocasních per. Sluneční paprsky na nich vykouzlují snad všechny odstíny barev. Před polednem, když slunce prohřívá jiskřivou vodu v náhonu před stavidlem, se vysvlékáme ze šatů s volány a koupeme se úplně nahé. Pak čekáme, až sluníčko a horký vítr vonící senosečí vanoucí z čerstvě pokosených luk nás usuší. Rozčesáváme si navzájem své tmavé vlasy. Lucka je má pevnější a silnější, ale já jich mám zase více. A mé jsou hebčejší, než Lucčiny. Tenké stíny mezi záplavou paprsků ukazují na slunečních hodinách vymalovaných kol dokola druhého a třetího patra tvrze pravé poledne. Široko daleko ani živáčka, krom stáda koní popásajících se v dáli za hřebčínem. Pod hlubokou modrou oblohou stříháme nůžkami po mezích mateřídoušku a třezalku. Z kuchyně voní oběd. Jsem ráda, že tentokrát škrabání husích jater na knedlíčky do polévky vyšlo na Lucii.

    Po obědě šplhám po příkrých vrzajících dřevěných schodech na půdu špýcharu a vysypávám pod jižními otevřenými vikýři  košíky nasbíraných bylin. Nasycena a spokojená uléhám na modročervenou, vzorovanou, příjemně chlupatou deku, rozprostřenou na hoblovaných fošnách podlahy a ponořuji se v polospánku do snění. Vůně sušících se rozmanitých bylinek probouzí v mém dospívajícím těle doposud netušené vášně a vyvolává vzrušivé představy panensky milostného snění. Zdá se mi, jak hledím do široce rozevřených zřítelnic barvy sušeného chrpového kvítí. Na svých pootevřených rtech cítím ponejprv zrychlený dech a poté vlhkost prvních polibků. Mají zvláštní chuť. Jak pronikají hlouběji a hlouběji, otevírám se jim jako rozvíjející se poupátko lačnící po opylování. Polibky zmocnivší se mých bohatě prokrvených šarlatově třešňových rtů, se sypou pospolu s jemnými kousanci a olizování jazykem odevšad na mou rozcitlivělou pokožku. Šimrají mě na břiše i podbřišku s rašícími kudrnatými vyzývavě rozevřenými chloupky. Probouzím se zalita horkostí, srdíčko mi divoce tepe až v krku. Ruka sklouznuvší mi mimoděk do údolíčka Venušina pahorku vyvolává znovu to příjemné mravenčení v kříži a v břiše. Stáčím se do klubíčka. Jednou rukou zepředu, druhou zezadu zkoumám zvědavě své nektarem orosené pohlaví. Mravenčení se mění v pulzující vlny smyslné rozkoše rozstříkávající se skrz bříško do každého kousku mého rozvášněného těla. Rozpuštěné vlasy mě hladí tam, kde počínají rašit ňadra s každý měsíc se  víc a víc rozšiřujícími dvorci. Pažemi a předloktím si je tisknu k sobě. Mačkám pod sebe druhou chlupatou deku, která mě doposud zpola přikrývala, a mazlím se s ní, jako by byla mým ve snu zjeveným miláčkem. Vášnivě a dlouze jazykem líbám béžovou vlnu a žádám ve jménu dívčí lásky a touhy své sny, aby se zhmotnily, a milovaly mě. Rozdrážděná od líček a krku, přes nedospělá špičatá ňadra s rozcitlivělými bradavkami i napjaté bříško, až po dospívající touhou klíčící bělavě rudé semínko holčičích rozkoší, zdvíhající se drze v soutěsce Venušina pahorku, a vlhnoucí vchod do doposud nikým neprozkoumané jeskyňky. Skáču po dece, tisknu si jí k sobě, a ona se na pár prchavých okamžiků mění v kluka, jemuž se oddávám zcela, úplně a bez sebemenšího stínu ostychu. Bránice mi pod žebry lítá nahoru a dolů, držíc krok se stále se zrychlujícím tempem přírazů. Sténavě vzdychajíc sotva popadám dech. Prohnutá do mostu, široce rozkročená, svou pánví divoce přirážím na mezi stehny stočenou deku, co mě hladí a tiskne na hrudi. Slyším se, jak tiše naříkám a živočišně kňučím. Do mého, ženskou touhou a éterickými silicemi vyprchávajícími z bylin schnoucích vůkol, zmámeného nitra v představách milostného aktu naráží vlny přílivů rozkoše, až splývají v jeden jediný příboj, rozlévající se z bříška do všech buněk a nervů mého těla. Ztrácím na chvíli vědomí. Objímám sama sebe pevně v náručí. Jednou rukou přes ňadra se vztyčenými bradavkami a bohatě prokrvenými ztmavnuvšími dvorci. Na svém předloktí cítím, jak mi v hrudi splašeně tluče srdíčko, jako by chtělo vyskočit krkem ven. Druhou rukou, předloktím přes bříško vlnící a stahující se v milostných záchvěvech, si dlaní tisknu svůj Venušin pahorek. Prsty hluboce zabořenými v tmavě rudých závojích si dráždím svůj vzpřímený poštěváček.

    Příboj ustupuje a vlnu za vlnou ztrácí na síle, již jen něžně omývá mojí zaplavenou mušličku. V doširoka rozevřeném prokrveném rudém květu jako přehrada zadržuje vytékající proud bělostná hedvábně lesklá panenská blanka. Zcela prostoupena nádherným pocitem klesám vysílena a hladím předloktím i stehny a lýtky vyhřátou deku, sem tam porůznu provlhlou pramínkem prýštícím zevnitř jeskyňky tekoucí vláhy mého doširoka rozevřeného pohlaví.

    „Kde jsi Dito?“ Škubám sebou jak vyplašená pipina. „Hej, kam si se zas schovala?“ Ještě, že špýchar je vysoký přes dvě patra a schody při každém kročeji vržou. Trámoví a fošny tiše zapraskají a Lucka rozhrnujíc svazečky léčivek rozvěšených po trámech stojí nade mnou. Netuším, jak jí vysvětlím, co dělám sama a nahá v posledním patře špýcharu. Zezdola padacími dveřmi přináší závan průvanu vůni obilí nasypaného na podlaze nižších pater.

   „Co je s tebou Dito?“ Lucčin hlas mě vytrhává ze vzpomínek na naše dospívání. „Pozítří ti přivezou nové pávy. No tak nesmutni pořád.“ „Já nesmutním má skoro sestřičko.“ „Jo tak sestřičko?“  „Přemýšlela jsem o tom, kde vzít tolik pavího peří co potřebujeme na došití našich pavích šatů,“ říkám, „ a ty vřeštící kočky, to vyřešily zdá se za mě…“ „Neříkej…“ Lucii se pojednou zadrhává hlas: „A vůbec, cos s nima nakonec provedla?“ Táže se sama sebe, i když již tuší, co asi. Vzdálený, téměř neslyšný rachot stále jedoucí mlýnské stoupy přináší odpověď. „Opravdu to chceš vědět?“ Ptám se hledíc upřeně s vítěznými ohníčky na temné nebeské klenbě mých černých doširoka roztažených zřítelnic. „Radši ne..“ „Pojď za mnou.“ „Teď v noci?!“ Stojím v jižním arkýři a shlížím z výšky vpravo dolů přes dvůr na mlýnici tonoucí v slábnoucí záři obrovského slunečního kotouče z jedné třetiny už schovaného za pokřivenou hradbu dubového lesa.  „Slunce právě zapadá.“ Přitahována ke mně přistupuje má přítelka. Jsme nyní spolu svázané víchem slunečních paprsků. Jak ses od té doby změnila Lucko. Nic netušící přítelka si mimoděk olizuje rty. První živé lidské rty, které se dotkly mých, když jsme v pubertě zkoušely, jak chutná líbání. Tehdy nám bylo docela jedno, že ty druhé nejsou klučičí. Bleskurychle objímám svou přítelku a než se stíhá probrat z šoku překvapení, zmocňuji se jí hloubí svých polibků náhle tryskající vášně. Vše je však nyní jiné, než tenkrát. Zažívám při doteku našich již dospělých ženských těl úplně různé pocity. „Co blázníš?“ Vyjekne Lucka a polekaně odskočí o krok zpátky. „Co to do tebe vjelo?“ Otírá si předloktím ústa. V její tváři se zračí směsice rozporuplných, navzájem protikladných pocitů. Stydím se, za nepřístojný výlev svých citů. „Bojím se, že se sobě navzájem odcizíme…“ Koktám chatrnou omluvu. Klopím oči k parketám. „Když budeš takhle vyvádět, tak jo.“ Hrůza z nenávratné ztráty jediné přítelky mě polévá od hlavy po nohy proudem lepivé mrazivé horkosti. „Nechci tě ztratit ty moje zelenooká světluško!“ Cítím již delší čas, jak neúprosně nezadržitelné dospívání mi krade jedno jediné přátelství podobné lidské bytosti. Rok od roku se obě dvě navzájem od sebe vzdalujeme, aniž bychom chtěly, a spějeme vstříc svým vlastním osudům.

    „Pojď, pomůžeš mi!“ Říkám rázně, a utínám tak mrtvé rozestřevší se hloupé ticho vyvstanuté prázdnoty. „Kam chceš jít?“ Chvatně se oblékám ráznými pohyby. „V mlýnici musím přehodit páky.“ Lucie je trošku zmatená. „Teď večer? To mě do mlýnice nedostaneš ani dvěma páry koní!“ „Nemusíš jít se mnou. Nenutím tě…“ Skrz bílý porcelán vysokých barokních kamen probleskují do šera komnaty růžové mihotající se plameny. „Kdybych se však nevrátila, tak…“ „Počkej přece!“ Představa, že by Lucie zůstala sama v komnatě tvrze, je zdá se pro ni více strašnější, než, že by mě provázela po chladném a temném točitém schodišti dolů do komory mlýnice. V předpokoji beru ze stolu těžký stříbrný svícen s do polovic vyhořelými svícemi. Naše tápavé kroky se rozléhají potemnělými prostorami tvrze. Mihotavé plameny vrhají po zdech bizardní obrazce měnící se tancem plamínků voskovic v křižujících se průvanech. Cyklický rachot mlýnského soustrojí přehlušuje kvílení meluzíny v komínech, krovech a různých škvírách co jich jen je v rozeschlých rámech vysokých oken. Z prvního patra procházíme portálkem s okovanými dvířky do vrchního patra komory mlýnice. V uzoučké chodbičce se nedá dýchat. Tiché šátravé zvuky vycházející odkudsi zdola před námi, se pokouší vmísit do pravidelného chodu mlýnského složení a sykotu vody v náhonu. Tiché sténání ložiska lopatkového kola připomíná vzdáleně vrnění neviditelných koček. Jak dlouho už si brousí drápky? Napřahuji do tmy před námi svou ruku se svícnem. Plameny pálí za prskotu pár záclon zaprášených pavučin. Lucka držící se o krok pozadu za mnou, křečovitě svírá můj loket. Naše nervy jsou napjaté jak struny, a neurčitým strachem, odkud že přijde první seknutí smrtícího drápu, jsou krouceny jako houžve.

    Seběhlo se vše tak náhle, že jsme se lekly, až bylo dávno po všem. Vylítla jsem leknutím do tmy a mlátila bezhlavě svícnem do míst, kde se o mou nohu otřela zvířecí srst. Strhla jsem sebou vřískající Lucku, co se odmítala pustit mého předloktí. Svíčky ze svícnu se rozlétly po podlaze a naráz zhasly. V první chvíli jsem si pár žhavých kapek vosku spletla s něčím strašným. Nejspíš s žíravou slinou vyprsknutou na mojí ruku nějakou tou neviditelnou škodolibou příšerkou. Prosakující vlhkost se změnila v mokré studené čumáky desítek dravých vzteklých šelmiček poschovávaných všude kolem nás v neproniknutelné tmě klenuté komory. Lucčin i můj jekot vyplašil ze zimního spánku několik netopýrů, kteří v úleku vypadali ze škvír u stropu a třepotali se jak poraněné můry pod našima nohama. Vyděšeny k smrti se lekáme i samy sebe navzájem. Při zmateném úprku zpět ke schodišti do sebe ve zmatku vrážíme, šplhajíc jedna přes druhou se lekáme i vlastních stínů.

    Zastavujeme se až v komnatě prvního patra budovy tvrze. Obě víme, že tam dolů musíme znovu. Lucka se třese ztuhlá hrůzou. Já na tom nejsem o nic lépe. Sursum corda! Rozžíháme dvě venkovní lampy a opět tiše našlapujíc na špičky se podél zdi suneme krok po kroku ke schodišti. V úzkém okenním výklenku je řada zaprášených zazátkovaných lahví s nečitelnými nálepkami. Vytahujeme každá  dvě, tři a stojíc na prahu schodiště házím láhev do temnot před námi. První poskakuje po dlažbě, druhá a třetí se rozbíjí téměř současně o kamennou podlahu. „Budiž světlo!“ Čtvrtá láhev se tříští až na druhé straně u vchodu do komory mlýnice a rozlitá hořlavina hoří jasným plamenem. Proud spalin víří u kápi klenby a žene se proti nám. Utíkáme dolů po schodech. Táhnu Lucku za sebou. Ten puch co se line zpode dveří mlýnice je fakticky odporný. Jako z pitevny nebo z čerstvě otevřeného hrobu. „Na, a dýchej přes ten šátek.“ S těmito slovy Lucce tisknu na tvář velký kus mnohokrát přeloženého navlhčeného řídce tkaného plátna napuštěného v roztoku pohlcujícím směsici prudce žíravých kyselých výparů visících v ovzduší mlýnice. Veškeré železné předměty a kování pokrývá čerstvá vrstva páchnoucí rzi. Zhluboka se nadechuji, a snažím se nedýchat. Přebíhám po ochozu mlýnice ke kohoutům pouštějícím vodu do stoupy. Za skřípotu trnoucího v zubech jimi otáčím až na doraz. Pak ještě otvírám výpusť přepadu stoupy do potoka. Bublání, prskot a sykot ředěných kyselin, i hvízdot všemožných smrdutých a leptavých plynů, deroucích se ven ze stoupy všemi škvírami, se slévá se změněným zvukem chodu proplavovaného mechanizmu. Přepadem odtéká do potoka zředěná, prudce jedovatá, napěněná hlenovitá kaše vzniklá semletím všeho, co bylo vhozeno do stoupy.

    Průvan přibouchává nahoře za námi dveře. Cesta zpět je uzavřena. A jsme v pasti! Plameny dohořívají a okolo nás se stahuje štiplavá mlha. „Pojď, poběž!“ Chytám Lucii za ruku a táhnu jí přes ochoz mlýnice. Dole, pod výpary miazmat ze stoupy, se rozlévá potemnělé jezero něčeho neurčitého. Za rachotu řemenice a sténání zpráchnivělých prken přebíháme do zadní komory. Lomcujeme s dveřmi. „Ono nás to nepustí!“ „Nesejčkuj!“ Vracím se a přibouchávám aspoň ty, co vedou do mlýnice. Teprve potom dveře náhle nečekaně povolí a obě dvě padáme s tupým žuchnutím na podlahu. Vracíme se oklikou  přes špýchar, stáje a kuchyň do budovy tvrze.

     „Vzpomínáš, jak jsme jako malé holky chytaly do láhve po letních nocích světlušky?“ Ptám se při večeři. Lekáme se i cinknutí stříbrné lžíce o porcelánový talíř. Zabarikádované ve druhém patře tvrze chodíme všude spolu. Z arkýře mého pokoje pozorujeme, jak se kouří z potoku za náhonem, v místech, kam ústí přepadové koryto ze stoupy. Ještě že jsme si nanosily velkou zásobu polen do krbů a kamen a tak nemusíme dolů. Pod příklopem nám chladne výtečné nadívané kuře na paprice s pomeranči podávané s bramborovou kaší. Hlad nakonec překonává náš strach a Lucka i já se hltavě pouštíme do jídla. Rozsvěcujeme v komnatách dlouhé chrámové svíce, co by měly, pokud je ovšem nesfoukne průvan, vydržet hořet až do rána. Po komnatách rozestavujeme vysoká velká zrcadla v těžkých vyřezávaných rámech, vsazených klouby v otočných stojanech. Nastavujeme je tak, aby navzájem odrážely své odrazy, a temné síly se neodvažovaly mezi nimi k nám v nestřežené chvíli potají přikrást. V krajkových nočních košilkách uléháme bok po boku.

    Za noc se několikrát probouzíme, a znovu usínáme v objetí, do něhož nás vehnal strach.

Ráno mě probírá známá bolest v podbřišku a krvavá vlhkost v klíně a na zadečku. Dostala jsem o týden dřív krámy.

III. Ohnivý potok

Havrančin havran se ujímá slova:

    Mlýnské složení stoupy jelo na plné obrátky šest dní a nocí. Dita se jej neodvažovala zastavit. Havrani přilétají před soumrakem. Za krákání krouží nad dvorem. Havranka se sekerou v ruce vleče ke špalku škopek plný oškubaných, kočkami zadávených a potrhaných pávů. „Krá krá! Havrani, dnes večer si nacpeme volata k prasknutí!“ volá hejno a snáší se za pleskotu perutí křídel na nádvoří tvrze. „Krá krá, bude hostina!“ Znovu padá sníh a bílé vločky poplašeně víří ve vzduchu mezi černočernými křídly. Klapot ostří a chrupot sekaného masa je přerušován třením sekery o špalek, když Dita shrabuje nasekaný kus paví hlavy, pařátů a hrudního koše ze špalku, aby mohla havranům naporcovat další. Množství pávů, které kočky podávily, vystačí ještě na další týden. Křídlo mě už tolik nebolí, a kosti v něm začínají pomalu srůstat. Mám peří celé prosáklé kostivalovou tinkturou a dvakrát denně musím polykat vyjma teplého hovězího vývaru ještě navíc i drcené skořápky rozmíchané v mléce.

    Sedmého dne za úsvitu se horní mlýnský kámen vysmekl z prasklého ložiska a prolétl dveřmi až na nádvoří. V letu odrazil kus ostění a roztříštil se na několik kusů. Odlehčená řemenice vylétla prudce do otáček, zatímco zbytek stoupy se hroutil dovnitř. Kovové střepiny z pahýlů kyselinami prožraných rotujících nožů se zasekaly porůznu do stěn. Dívky se obě naráz probudily. „Co to bylo?“ Vykvikla Lucie. Dita bleskurychle vyskočila z podušek a nahýbala se polonahá přes kamennou předpršeň arkýře. „Jsme zdá se domlely.. Půjdu se podívat.“ „Dávej na sebe prosím pozor…“ Dita se ohlíží na Lucku a sbíhá po točitých schodech dolů do sálu, navléká okované škorně a vychází na nádvoří. „Vida, aspoň nemusím otvírat dveře.“ Pronáší když se protahuje otvorem, který prorazil mlýnský kámen. Zevnitř mlýnice průvan již dávno vyvál všechen prach a výpary. Na rotující řemenici pleskají o sebe uvolněné hovězí řemeny. Havranka se vyhýbá zčernalým namokvaným skvrnám zažraným hluboko v podlaze. Na ochoze točíc šroubovým kolem zavírá stavidlo. Lopatkové kolo naposledy zasténá v ložiskách. Tvrzí se pojednou rozhostí až nepřirozené ticho. 

    Napadlo tolik sněhu, že třešňovkou vzhůru k tvrzi neprojede ani čtyřspřežení. Dívky si však vystačí zdá se samy. Nahoře ve druhém patře budovy pod vysokými kazetovými stropy vyřezávanými z akátového dřeva, rozkládají po perských kobercích vzácné látky, a křídou na ně obkreslují střihy. Den po dni, týden za týdnem se víc a víc přesněji rýsují na kostrách překrásné šaty. Nejprve podšívky, na nich nosné korpusy, rukávce, dekolty a sukně. Poté děvčata jako pavoučice opřádají svrchní vrstvy tkanivem do něhož vevazují pečlivě poskládané a předvázané snopečky pavích per. Pírko po pírku. Od droboučkých sotva několik milimetrů velkých duhových peříček po střední krajové perutě. Vlečky a límce ponesou ty největší a nejkrásnější nadocasní pera. „Pověz havránku, sluší mi?“ Dita se přede mnou naparuje jako pyšný páv. Okolo krku si zezadu zkouší vějířovitý límec převyšující jí nejméně o dvě hlavy. „Jako pávice, jako pyšný páv!“ Skřehotám. „Jen dávej pozor na kočičí drápy Havranko!“

    „Huš na tyč!“ Jako každé pondělí, se i dnes my všichni Havrančini havrani shromažďujeme ve třetím patře tvrze. Nejvyšší patro není rozděleno, a tak prostorný sál protíná toliko několik komínů. Padesát pět havranů, rozdělených do pěti tříd, se rozsazuje na svá vyhrazená místa po trámech vazby krovu a čeká, až Havranka Dita na čtecím pultíku rozevře velkou a těžkou knihu v kované vazbě a začne předčítat z Koraktoru. Její přítelka o patro níž dál skládá paví peříčka na šaty poseté živými šimrajícími nadýchanými drahokamy. Lucie raději nechce nic vědět, o tom, co se všechno odehrává pod těžkým trámovím krovu budovy tvrze. Zrovna vprostřed čtení, šerem plískanice probleskávají plameny pochodní a z dálky se nese halekání. Havran sedící na kamenném rámu jižního okna se spouští přes nádvoří a střechu špýcharu dolů a letí vypátrat původ těch sílících hlasů.

    Havranka pokračuje dál v předčítání, když tu se vrací Havraní křídlo a skřehotá o překot: „Krá! Táhnou k naší tvrzi, jdou sem!“ Havranka pozvedne hlavu od svící spoře osvětlených zašlých pergamenových stránek a ptá se chvatně: „Kolik?“ „Všichni, celá vesnice… Už jsou u třešňovky. Vede je Křtínský probošt.“ „Vzhůru havránci, vpřed k obraně našich životů!“ Havranka Dita, naše vůdkyně, zaklapává Koraktor, zapíná zlaté přezky na vazbě a ukládá jej do kožené schrány. Tu schovává do připravené skrýše za trám pozednice. V lustru sestaveného z lidských kostí a lebek svižně zháší hořící svíce. Jako jedna z nás, letí v černých hedvábných šatech s rukávy střihu havraních křídel, dolů po schodech. „Lucko, rychle, jsou tu!“ „Kdo?“ Místo odpovědi se nádvořím od špýcharu rozléhá dutá rána beranidla. A po ní další a další. „Krá, krá, pospěšte, pokoušejí se vyrazit vrata!“

    Dita otvírá jednu z vyřezávaných barokních skříní z ořechové kořenovice a vyndává z ní velkorážnou terčovnici. Se slovy: „Střílet umíš docela obstojně, tak se snaž, nebo nás rozsápou zaživa!“ vtiskává své přítelce dvojrannou o něco lehčí pušku. Každá z dívek si přehazuje pás se střelivem a párem dlouhých jezdeckých pistolí zasunutých v holstrách z teletiny přes rameno. Obtíženy zbraněmi těžce klopýtají přes čeledník a špýchar. Z jihozápadní rohové věžice tvrze je vidět jak na bránu, tak směrem k lopatkovému kolu a ústí klenuté stoky horního náhonu. „Ta proradná Kristova šelma zverbovala celou vesnici.“ Zasykne Dita. „Se rojí jako vosy!“ Pacholci se moří s beranidlem, zatímco statkáři postávají vychytrale opodál. Navzájem se povzbuzují výkřiky. „Tak vylezte vy děvky!“ Řvou pologramotní synáčci sedláků jeden přes druhého. „Jen se ukažte! Narazíme si vás za živa na kůly!“ Vlna smíchu nad dvojsmyslnou, sadistickou a oplzlou narážkou natřásá duchovenstvem. Přítomný klér, vyžraný jak stádo sviní tučnými desátky vydřených feudálním řádem z věčně hladovějících poddaných, vede a štve dav prostoduchých rolníků proti tvrzi, chránící ve svých zdech dvě panensky čisté dívky, odmítající se toliko sklonit pod jho víry a odevzdat jí v plen svůj rozum. Celý špýchar se co chvíli zachvěje v základech dutými ranami. „Vrata jsou okovaná a něco vydrží. Slyšíš jak hlava beranidla jim co chvíli sklouzává do stran po kalených ostrých hřebech a ruší pacholkům rytmus?“ Dita chlácholí poděšenou Lucku. „Proč, proč nás tolik nenávidí?!“ Ptá se naivně dívka. „Protože vlastníme, a co víc, my čteme knihy!“ Havranka sype do hlavně terčovnice střelný prach, „Ti kdo čtou církví svatou neopravované a nepřepsané knihy a zkoumají toliko svým rozumem oproštěným od cenzora víry přírodu, zpravidla užívají v poznávání zákonitostí a podstaty světa svůj rozum, logiku…“ Pak filcovou ucpávku a na ní zatlouká plnou hrst sekaného olova a ocelových špon ze soustruhu ostrých jako břitva. „A rozum, rozum je milá Lucie největším nepřítelem, potíratelem a vyvratitelem jakékoliv víry v cokoliv.“ Dita nakročuje střevícem na zárubeň střílny. „Smrt člověka nastává tehdy, když pozbývá nějakou příčinou zvídavého rozumu a odevzdává se v poraženecké pokoře tupé nerozumné víře.“ Pažba terčovnice, tisknuta útlými dívčími pažemi naší Havranky, se přestává chvět. „Pak už je z něj něco jako Nemrtvý.“ Hlaveň ve střílně hledá cíl. „Nosferatu…“ Zašeptá Lucie svými pootevřenými rty. „Ano, věřící se chovají často jako upíři. Hnáni touhou infikovat tou hroznou nemocí slepé víry strhávají tu lstí, tu násilím další a další oběti do svého rozrůstajícího se stáda. Mnohdy ještě nevinné a bezbranné děti, u nichž se nemohl přes jejich krátký věk doposud rozum plně rozvinout.“ Velký zlatý kříž posázený třpytivými drahokamy, co třímá v ruce sám Křtínský probošt je v šerosvitu loučí výtečným terčem na první ránu. Dita vydechujíc tiskne spoušť.

    Zášleh na pár okamžiků oslepí obě dívky. „Auvajs! Tfuj, ta kope.“ Přidušeně vykřikne Dita a již stojí u střílny. Lucka si všímá, jak je ve tváři kropenatá od spáleného střelného prachu. Kostnatá pazoura pokorného služebníky Víry Svaté, která po dlouhá léta křtila, žehnala i prznila (a nejen novice v semináři) se rozprskává v zakrvavené kousky, co chrupou pod dřeváky selského sprostého davu. Vysvěcený kříž, stále sevřený několika žilnatými prsty s přerostlými žlutými nehty, letí obloukem vzduchem a dopadá opodál do bahna. Ryčivý řev zasaženého samozvaného inkvizitora zaniká v hulákání jím poštvaného davu: „Vypalte to hnízdo bezbožnosti!“ Tři, čtyři z nejodvážnějších sedláků házejí louče na střechu tvrze. Ty však sklouzávají po naprosto nehořlavých bobrovkách a padají na tenký led vodního příkopu. „Jo tak, upalovat nevěřící osamělé vlčice se křesťanům zachtělo?!“ Dita se z hnusem odvrací od křičícího davu věřících, lačných chlemtat kacířskou panenskou krev. „Pozor Havranko! Oni mají taky pušky! A všechny je nezvládnete samy dvě..“ Desítky rozběsněných kristových poddaných touží vyvléct dívky na mučidla, žhavými kleštěmi jim vytrhávat kousek po kousku jejich prostořeké bezbožné jazyky a kochat se vítězoslavnými pohledy na vírou skrze světskou moc znásilněná a pokořená, zmučená těla dívek, vržená po nekonečném utrpení do plamenů. Když víra nemůže zahubit v lidstvu rozum, alespoň skrze své služebníky oddělí od stáda a usmrtí každého z jeho nositelů. Spálí je na hranici i se všemi plody svobodného a nepokořitelného rozumu, stojícího pouze a jen na logice, stavu a povaze vesmíru.

Odtud vypráví opět Havranka Dita:

    Naše postavení opravdu nevypadá dobře. Proti takové přesile se dlouho neudržíme. „Pojď Lucí,“ táhnu bezvládnou přítelku dolů do sklepa. V jejích vytřeštěných očích se již odrážejí vše stravující plameny hranice, už už chtivě olizující naše živá těla. „No tak, Lucko, pomoz mi tady s tím demižonem!“ Živočišný strach před všemožnými hrůzami katolické mučírny Svaté Inkvizice vlévá nadlidskou sílu do našich obvykle mnohem slabších dívčích paží, když vlečeme, schod po schodu, velký skleněný balon ze sklepení nahoru po příkrém schodišti k bráně. „Co chceš dělat?“ Lucka rozžehává v temném klenutém průjezdu lampu, zrovna když se chystám povalit koš s balonem plným čiré bezbarvé prchavé tekutiny.  „Pozor s tím ohněm!“ Dlaní zadusím plamínek. „Snad nás obě nechceš upálit jako čarodějnice?!“ Ranou sekery v rozmachu urážím hrdlo. „A teď rychle pryč!“ Táhnu v běhu klopýtající Lucii za sebou. Vrata se dál otřásají pod monotónními ranami beranidla. Z roztříštěného balonu se řine proud omamně vonícího diethyletheru. Jako potok protéká škvírou pod křídly vrat. Pacholci v něm čvachtají po kotníky. Ještě jsme nedoběhly ani do půli dvora, když tu jeden ze statkářů pohánějící čeládku hodil louč na špýchar. Ta se odrazila a pomalu padala dolů. Sotva byla vzdálena tak na píď od země, přeskočil z ní jeden jediný, téměř neznatelný modravý plamínek na rozlévající se stolitrové jezero éteru.

    „Vhauf, Baf!“ Ohnivá řeka v mžiku pohlcuje všechny, kteří se dobývají do naší tvrze a nachomítají se poblíž brány. Koule jasně žlutých plamenů pomalu stoupá vzhůru k nebi a mění se v šedý dohasínající popelavě šedý hřib. Z ustávajícího hukotu a zvířeného popela neskutečně nelidsky řvou hořící lidské pochodně se spálenými plícemi, co se rozbíhají křížem krážem do všech stran, podobny splašenému stádu zešílevších zvířat. Hrůzná scéna jako vystřižená z Apokalypsy se okolostojícím vrývá navždy do paměti.

    Horká vlna, co vylétá z náhle jasným světlem prosvíceného průjezdu, nás obě sráží na dláždění nádvoří. O chvíli později stojíme opět v nárožní okrouhlé věžici a díváme se, samy nezpozorovány, jak se řádsky pocuchaná a popálená lůza i klér vytrácí podobny zpráskaným prašivým psům, přes pole zpátky do svých doupat, táhnouce za sebou na žebřiňácích své ještě doutnající umírající i mrtvé souvěrce. Nářky spáleného lidského masa mne nechávají dočista chladnou. „Aspoň teď poznali na vlastní kůži, jaké je to být za živa upalován.“ Luciino srdce je z prožitků posledních dnů zcela podrásáno. „Pojď Dito, utečeme odtud…“ „A proč? Proč bychom měly utíkat? Bránily jsme jen své holé životy, svůj domov..“ „Nikdy nás nenechají v klidu. A nakonec nás přece jen uštvou.“ Rameno mě bolí, jako by mi do něho kopl kůň. Nemám již sil u sebe držet svou přítelku. Vím, že ta chvíle, kdy se naše cesty rozejdou, se neúprosně blíží.

    Když nám bylo patnáct let, vytrhla jsem Lucii ze spárů církve. Ve škole při odpolední hodině náboženství si vynikající žákyně ihned povšimnul náhončí katolické církve, co prováděl pod rouškou slibu vytříbeného vzdělání lov nevinných a učenlivých panenských duší s výtečným prospěchem. Nic netušící naivní dívenka byla následujícího dne za tichého souhlasu rodičů odvedena do přísné klášterní školy. Toho sychravého rána jsem na Lucii čekala marně. Nepřišla. Ve škole jsem sama usedla do naší společné lavice. Já se pravidelně ulévala z nenáviděné věrouky a pomáhávala na střídačku našemu oblíbenému fyzikáři a přírodopisáři v jejich kabinetech, a tak jsem se o Lucčině přemístění doslechla teprve až byla dávno pryč. Hned jsem utíkala za ní, div si neuhnala zápal plic. Po předlouhém bušení klepadlem na černou bránu Vyšněbrodského kláštera, jsem byla chladně a úsečně odbyta svraštělou a skřehotavou jeptiškou, příjemnou jak polednice, a odehnána jako osamělá vlčice od stáda ovcí. Marně jsem se dožadovala, alespoň na pár okamžiků, spatřit svou přítelku.

   Teprve až po dlouhých dvou měsících, stojíc ukryta ve stínu postranní lodi chrámu, jsem  Lucii odchytla přes kovanou železnou mříž oddělující chór od lodi, když procházela kolem v hloučku svých nových spolužaček. Už při prvních slovech jsem měla neodbytný pocit, že dívkám v klášterní škole vysávají mozek z hlavy. Lucie byla jako vyměněná. „To jsem přeci Já!“ Třesu s bezvládnou přítelkou, která nic neříká,  jen nepřítomně zírá kamsi skrz mě. „Já, tvoje Dita, copak mě nepoznáváš?!“ Studený kov mříže, jenž nás teď odděluje, mi zanechává tmavé šrámy na předloktí. „Poznávám. No a?“ Lucčin hlas zní chladně a neosobně. „Co ti to Lucko ty fúrie udělaly?!“ „Co by mě kdo měl co dělat? Připadáš mi divná Dito.“ „LUCIE,“ hlas se mi láme v zoufalém výkřiku, a proto dál jen tiše šeptám se staženým hrdlem, zalykajícím se návalem slz marnosti: „prober se z té zlé klášterní můry… Přikazuji ti všemi silami: buď prosím zas jako dřív!“  Nic. Vůbec nic. Jen ukřižovanec z oltáře nad námi se vítězoslavně dál šklebí nad další svou obětí, infikovanou jím lidstvu zjevenou, pro rozum a život tak smrtelně zhoubnou vírou. Pod klenbou kostela, v ovzduší prosyceném ubíjejícími modlitbami v pokoře škemrajících živých mrtvol, stojím tu vůči drtivé přesile bez jediného spojence a zcela bezmocná. Jak může mladičká, teprve patnáctiletá Havranka, nejen sama  samotná vzdorovat, ale i navíc zachránit aspoň jednu jedinou dívku, před zprzněním jejího Já? Všímám si, ztrácejíc svou přítelku odváděnou sborem stejně vírou znásilněných dívek, že v Luciiných, kdysi tak živě zelených očích, se na pár niterných okamžiků znovu rozhoří plamínky života.

    Abatyše si nechává ihned mou přítelku předvolat: „Co to bylo za dívku Lucie?“ Ostřížímu zraku jejích všudypřítomných udavaček jsem nemohla uniknout. „Jakou dívku?“ Klopí Lucka oči. „Ta, se kterou jsi právě hovořila!“ Přísný hlas abatyše zní, jako když ostří jedem napuštěné dýky drhne o sklo: „A s pravdou ven! Víš, že nesnáším vytáčky!“ Lucka neví kudy kam a tak nejistě trne na místě, jako přimražená k podlaze. „Všechno už jsem vám řekla, matko představená..“

    „Nevidíš mě!“ Kráknu přidušeně přímo mezi oči jeptišky střežící vchod do klausury. Ejhle, funguje to! Prolétne mi radostně hlavou, když vidím, že učení se z Koraktoru se přeci jen občas hodí. Rychlými a ráznými kroky přicházím obloukem zezadu k Abatyši dál vyslýchající mou nalomenou přítelku. Okolostojící novicky ani nedýchají nad mou troufalostí. Jen dvě či tři nejstarší a nejotrslejší, tiše závidí moje třešňově červené šaty, se špičatými nárameníky a plným dekoltem, co po stranách prostřižen odhaluje můj hrudník na bocích v místech, kde mi rostou ňadra, jakožto i nahé slabiny a boky břicha. Odhazujíc ze své tváře na stranu stočený pramen havraních kadeří, zabodávám pohled svých černých očí, cvičených desítkami hodin prozíraných do zrcadla, do proradných mrtvolně těkavých oček církevní důstojnice. Můj pevný a přidrzle posměšně vyzývavý hlas protíná okolní nepřátelské prostředí jako skleněná benátská dýka: „Máte na mysli Havranku Ditu z Křepenické tvrze?!“ Při těch slovech sotva znatelným posunkem proti uřknutí napřahuji svou ruku. Neviditelný blesk se vbodne přímo až po jílec vprostřed nitro abatyše. „Jo tu? Tak to jsem já!“ Čepel z ostrého skla jí zalamuji hluboko v ráně. Jen se svíjej potvoro! Čím víc se budeš kroutit bolestí a vzteky, tím víc v sobě sama rozlámeš skleněný břit mé dýky v ostré tříštivé jehly, co ti budou řezat vnitřnosti a přetínat žíly a tepny při tvém každém dalším pohybu, až do chvíle, kdy zdechneš! Máš to marný, Lucku jen tak snadno nedostaneš!

    Abatyše je zkušená a prohnaná stará kocouřice. Stojí za ní všechny mocné síly církve svaté. Riskovala bych svůj život, kdybych zůstala jen o vteřinu déle. Zvenčí sem k nám doléhá zvuk několikerých kročejů. „Povídej holčičko, copak tu hledáš?“ „Svou přítelku, co Vy jste mi zákeřně ukradla a vysáváte z ní jako ze všech ostatních dívek tady život, doušek po doušku, až se promění v beztvaré a jedem víry oslizlé ropuchy s rosolovitými, beztvarými, vodnatými mozky navlečené v hábitech jeptišek!“ Abatyše se směje, jako když se na hřbitově mrouskají kočky. „Tak si jí vem! Odveď si jí, pokud to svedeš!“ Kroky se blíží. Abatyše si naplno vychutnává své ubohé vítězství nad nezkušeným havraním mládětem. „Měj neustále strach, že si jí jednoho dne odvedu!“ Kroky se zastavují přede dveřmi. Předcházím je o zlomek kyvu kyvadla a prorážím skrz houfec shlukujících se jeptišek. Kostry jejich proměněných duší, chřestících pod pergamenovitě tenkou vysušenou kůží posekanou nesčetnými vráskami, mě osahávají svými chladnými vlezlými prsty. „Střez se dalšího setkání se mnou! Budu si tě pamatovat!“ Dýchá mi na záda smrdutý dech Vyšněbrodské abatyše.

    V úprku se zastavím až venku v záplavě hřejících životodárných slunečních paprsků. Při posledních krocích si rozpouštím sepnuté vlasy. Strhávám vrch svých šatů z hrudi i ramen a točím se v rozpažení v kole, aby ze všech záhybů vyvanul pryč ten vtíravý kostelní puch promodlené zatuchliny, co do nich tam uvnitř nalezl. Pláču zoufalstvím. Slzy mi máčí odhalená ňadra a padají mezi purpurové kvítky na sluncem vyhřátou a srpy jeptišek přepečlivě posekanou mez. Je mi nad slunce jasné, že tuhle bitvu jsem prohrála na celé čáře. V korunách prastarých červených buků, ukrytí v ševelícím listí, štěbetají ptáci. Všude okolo kypí život, jen z morového kláštera se roztahují do okolí tenké bílé nitky podhoubí šedé plísně smrti. Sotva ve své rozpínavosti narazí podhoubí plíživé víry na zachvěvší se nervové vlákno tepajícího života, obalí živoucí nerv pevným hlenem a dusí ho a saje i poté, co již dávno odumře. Daleko za mnou, v jednom z početných zákoutí sivého šera toho církevního vředu, se k abatyši sklání jedna z nejstarších jeptišek: „Nech ji, sama a ráda si přijde pro chomout, přilákána bláhovou světskou láskou k přítelce… Vzpurné klisničce přistřihne se hříva…“

IV. Zpověď před plesem

Havranka Dita vypráví dál:

    Neměla jsem tehdy daleko k tomu, abych zešílela nad ztrátou své přítelky, kterou jsem tolik milovala. Týden jsem křičela ze spaní v horečce. Nikdo mi ani přes úpěnlivé prosby nepomohl, a tak jsem jednoho podzimního rána před úsvitem, sama osamocená přicválala mlžným oparem na své havraní klisně zpátky do Vyšněbrodů. Listí padalo ze stromů na cestu a já nesena v záplavách šustícího bronzu, každým cvalovým skokem blíž a blíž, vstříc další kapitole svého života, přijížděla dobrovolně zkřížit mládím slaboučké, leč už od počátku neochvějně jisté síly logického rozumu, s tisíci bodavými a sekajícími sudlicemi dogmat a mýtů víry. Šedý Vestverk klášterního chrámu na mou troufalost zíral prázdnými očními důlky románských oken s pískovcovými sloupky. Nahoře ve výšce, kde hranol západního průčelí přechází ve dvě nízké okrouhlé věže, krouží mých patnáct havranů. „Hledejte havránci, najděte mi mou přítelku!“ Z hůry se téměř okamžitě nese odpověď: „Krá, krá! Havranko, tvá přítelka právě vchází do kapitulní síně.“ „Ukažte cestu!“ „Nemáš-li křídla, nedostaneš se dovnitř! Krá!“ Klášter je obehnán kolem dokola vysokou zdí. Svou vranou klisnu ženu již po páté kolem dokola a marně hledám kudy se dostat dovnitř. Třpyt odrazu prvního ze slunečních paprsků na tabulce skla mi ukazuje na pootevřené okno v prvním patře jižního křídla. Stavím se oběma střevíci na sedlo a natahuji se co nejvíce do výšky. Prsty se zachytávám na pískovcové římse. Přitahuji se, už dostávám na římsu lokty, pak jedno koleno, po něm i druhé, a nakonec se pomalounku stavím na nohy přitisknuta ke zdi. Protahuji se oknem dovnitř. Nikde ani živáčka. Sbíhám po širokém schodišti dolů do křížové chodby.

    „Říkala jsem ti, že přijde sama a z vlastní vůle: A hle, tu ji máme! Jen pojď dál holubičko, co klášterní zdi pohltí, to již nikdy nikomu zpět nevydají.“ Stará jeptiška s hlasem třepotavé můry se otáčí na mým neočekávaným příchodem překvapenou abatyši. „Jen aby se ty vaše klášterní zdi nepřežraly a neudávily pro ně nestravitelným soustem.“ Polohlasně odsekávám místo pozdravu. „No, pro začátek postačí, když mě pospolu s několika již natrávenými dívkami zase vyzvrací…“ Jeptiška na mě hledí vnitřním zrakem skrze bílou plísní zcela zastřené oslepené zřítelnice. Vedle ní stojí má přítelka, ze které si udělala své nové, zdravé a mladé, oči. „Stůj!“ Tady zůstaneš!“ Mladé dívčí předloktí se navzdory zatnutým pařátům krkavice vytrhává ze sevření. „Pusťte mě!“ Lucka se ke mně rozbíhá. „Dito!“ Padáme si do náruče. „Dostaň mě prosím ven, chci pryč!“ Hlas mé přítelce přeskakuje vzrušením a vzlykotem. „Pryč odtud Dito, dřív než mě tu zahubí!“ Abatyše sbírá křídlatý škrobený čepec bílý jak rubáš, co Lucce spadl z hlavy. „Moc církve sahá dál, než za tyto zdi. Neutečete!“ „Lucko, když nemůžeš ty ven, zůstanu tedy s tebou zde, uvnitř!“  „Ne, to nemůžeš, nesmíš! Nepřežila bys to co já…“

    Vranka čeká pod oknem do pozdního večera, a když se nedočkává návratu své jezdkyně, odchází sama zpátky k opuštěné tvrzi. S neskrývanou škodolibostí svlékají ze mě šaty a stříhají mé havraní vlasy. Ještě že jsem si předtím sama ostříhala své předlouhé a těžké, žhavým železem nakroucené lokny. Nyní se směju při vzpomínce, jak jsem stála před zrcadlem a plakala, při každém stříhnutí mě píchlo u srdce. Tu radost ze zhanobení jeptiškám ale v žádném případě nedopřeju!

    Navenek dobrovolně, s dovedně předstíranou samozřejmostí, se podřizuji reguli. Řád má tisíce a tisíce předchozích zkušeností a zná mnoho způsobů, některé zákeřné a nenápadně vlezlé, jiné zas týravě násilné, jak zlomit a přetvořit živá a čistá dívčí srdce. Byla to má nejstrašnější a nejdelší prožitá zima. Sníh a mráz pokrývá krajinu zimní nehybností, jako jsme my, nevinné uvězněné dívky, svírány a dušeny uvnitř v srdci i vně po těle, ve dne v noci, neustále pořád dokola, všemi projevy vštěpované víry, tuhé jako led.

    Jsou zde i snesitelnější chvíle: zpíváme s dívkami ve sboru. Sbormistra chválí abatyši můj vynikající hlas. Ta však nechce povolit, abych byť na chvíli, zastoupila věčně churavějící, stávající předzpěvačku – kantorku. Holku s dávno vyhaslýma a vybledlýma očima hledící pokaždé odevzdaně kamsi mimo. A tak se s několika dalšími děvčaty bavím po svém: Na chóru vestverku se tyčí dutými sloupy a krápníky píšťal velké varhany. Vybírám napoprvé tu nejsvižnější z Bachových fug, na které si lámou prsty i nejzkušenější varhaníci. Což záleží na tom, že se mé končetiny při hře nedotýkají kláves čtvera manuálů a dvou pedálů? Kdyby to viděly ty dole, rozsápaly by mě jako kacířskou čarodějku.

    Už po několika týdnech nacházím několik dívek, které se rovněž vzpírají svým zdravým rozumem a přirozeným citem proti těm hrůzám, ve kterých nás tady koupou. Naneštěstí jsou ještě proti vládnoucímu systému nejméně o řád slabší a o dva řády bezmocnější, než já. Stavím se v jejich čelo. Dokud budeme držet pospolu, nemohou nad námi úplně zvítězit. Běda však, jak by některá z nás podlehla lstivému vábení a zradila své družky!

    V refektáři jíme beztvarou kaši a jsme samy sebe nuceny trestat důtkami za všechny tělesné projevy hladovění. Přitom se musíme dívat na všechny ty lahůdky z klášterní kuchyně, co tak vábně voní, jak mizí v úporně žvýkajících tučných tlamách jeptišek i některých našich spolužaček, co se snížily k udávání a pilně slouží, za zisk potravy a kapičky převahy moci, zosobněnému zlu v černobílých můřích hábitech.

    Budívají nás hluboko v noci. Z dormitáře vede noční schodiště přímo k chórovým lavicím v chrámu. „Co to je?“ Vřískavě syčí jedna z jeptišek a ukazuje vzteky prstem, na zkrvavené ještě teplé prostěradlo. Mladičká Evička, v zepředu i zezadu dole krví nasáklé noční košilce, se celá třese, tisknouc útlounká stehna k sobě. Snaží se seč může v zoufalství a studu ukrýt projevy domnělého hříchu. Naprosto netuší, co se to s jejím tělem přes noc stalo, a proč krvácí. „Coby to bylo?“ Prosmýkávám se těsně kolem: „Přece Bůh řekl, jak nám neustále vštěpujete, že ženy smyjí své hříchy vlastní krví… A Eva to za nás všechny ukecala na měsíční splátky.“ Ostatní starší probuzené dívky se porůznu chápavě i tu a tam škodolibě usmívají. „Pojď Evko, pomůžu ti se umýt a převlíknout postel.“ Se s dívenkou vytrácím dřív, než se na nás obě strhává bouře.

    „Co nejde po dobrém, půjde po zlém, zkrotly jinačí dračice!“ Míní abatyše. Nebýt mých havránků, pomřely bychom hlady při věčných půstech. Takhle jsme nepohrdly v celách ani syrovou, toliko ve voleti natrávenou všemožnou havětí, tvořící havraní stravu. Hřejí naše zkřehlá těla vlastními křídly. Musíme do zblbnutí opakovat, švihány štípajícími růženci ostrými jak hloží, mozek vymývající a umrtvující motlitby. Tisíce všemožných naschválů a kousavé šikany prší ze všech stran. Štvou nás jednu proti druhé. Futrují do nás usilovně víru, jako se hůlkou pěchuje zrní do husího volete. Napínáme všechny síly, abychom vydržely aspoň do jara. „Jaký je nejcennější Boží dar holčičky?“ „Rozum, ty můro jeptiščí!“ „Nerouhej se!“ „Ty se rouháš, když ho zatracuješ a vědomě vraždíš svou vírou!“ „Tiše Markéto!“ Obezřetně varuji jednu ze svých  přítelek spolubojovnic, vězněnou ve vedlejší cele. „Jen jí nech Havranice, však ona se pokoří, až jí inkvizitor za ty její kacířské rouhačské řeči vytrhne jazyk a prsty na rukou ucvakne jeden po druhém kleštěmi, aby ani psát nemohla.“ A tak se to tu točí pořád dokola. Jsme tady zaživa zazděné v klášteře víry.

    Při studiu a výkladech Písma Svatého, zůstává rozum stát nad tou nesourodou slátaninou přetvořených pohanských mýtů a svědectvích o životě samozvaného proroka, kde si jedna věta protiřečí a vyvrací druhou a obě pospolu svorně popírají veškeré přírodní zákony i pozorované jevy. Je pošetilé a nebezpečné poukazovat logikou rozumu na tragickou a iracionální směšnost víry v trojjediného Boha obklopena jeho oddanými a ke všemu odhodlanými nohsledy. Zahnána v houfec organizovaně a plánovitě znásilňovaných dívek. Ze všech stran k nám našeptávají podbízivými hlasy: „Nevíš o co přicházíš, když zavíráš své srdce, pyšné idealizovaným rozumem, před nekonečnou Boží milostí a láskou!“ Zrovna když přišla na hospitaci sama matka představená v doprovodu svých společnic z okolních klášterů, vstávám v lavici a říkám nahlas: „Ano, jsme ve své bezbožnosti ochuzeny o strach před něčím, co nebylo nikdy prokázáno, že vůbec existuje, a o radost, že bůh alias trojbůh si zasebevraždil nesmrtelnou třetinu sebe sama, ve formě jím v rozporu s jeho přikázáními zplozeného nemanželského syna, coby vykoupení lidí ze svého výrobního omylu a potrestal se tak za nekvalitní výrobu svých klonů.“ Jeptiška brunátní vzteky nad Havrančiným rouháním: „Vysmíváš se snad ukřižování?!“ „Nikoliv,“ hovořím jasným zvonivým živým hlasem: „Ukřižování směšné není. Směšné je věřit, že tím aktem bylo, něco nebo někdo, z čehosi, co teprve nastane a do budoucna vykoupeno. Takový handl je opravdu k smíchu. Zvlášť, když je i z notně iluminacemi podbarvených evangelií zřejmé, jak se tomu dle tehdejších zákonů kacíř a samozvaný třetinobůh snažil vyhnout… Směšné je věřit, že přibití na kříž v souladu s tehdy platným právem vztahujícím se na falešné proroky co svoji „božskost“ nedokázali dostatečně prokázat, bylo nespravedlivé, když sám ukřižovaný k podobnému vyzýval (…ale mé nepřátele, kteří nechtěli, abych byl králem, přiveďte a přede mnou je pobijte!)  a také v jeho jménu vzniklo mnohem víc utrpení než si prožil on. Najmě, když věděl, že je nesmrtelný a jako bůh si jistě dopřál anestezii.“ Kolem dokola mne se rozestupuje mlčící ticho, a tak pokračuji vesele dál: „Trojbůh co si nechá vraždit nesmrtelnou třetinu a vydává to za oběť, a ne za neschopnost ji vybavit důkazním materiálem, nemá u žádného rozumného a myslícího tvora šanci. A to vůbec nehovořím o mnoha původně pohanských a barbarských, mnohdy značně nechutných rituálech: Předkové katolíků věřili, že snězením srdeční i končetinové svaloviny oběti znásobují své síly a zhltnutím mozku se do jejich hlav přenášejí skrz trávicí soustavu znalosti sežraného! A že už dnes jejich potomci pojídají jen syna člověka alias třetinu boha vtěleného do sušenky a konkláví zvolený jedinec z jejich středu to pak zapíjí krví milovaného. Všichni zapíjet nemohou, upírství by se moc rozšířilo. Že (prý) jde o žádoucí upírství? O takovou transfúzi, při které se přenáší „dobro prozření ve víře“, mešní svěcenou krví přímo do žaludku? A navrch ještě drze plácáte, že bychom bez té transfúze plnohodnotně nežily? I oběti upírů si nepřipadají jako Nemrtví, a jsou, obvykle až již pro ně samotné není návratu do světa živých, dárci svého utrpení a prokletí vděčné!“ Všechny nevěsty Kristovy na mě vytřeštěně zírají, jako by se co nevidět měla rozestoupit nade mnou nebesa a sežehnout mou troufalost strašným trestem. „Boj se božího hněvu!“ Chrčí sborově jeptišky zpod svých plachetek sivých jak křídla bekyně mnišky. Přidrzle namítám zadržujíc smích i pláč nad jejich zvrácenou ubohostí: „Proč bych se ostatně měla bát Hospodina, který ačkoliv za šest dní údajně stvořil na přeskáčku celý vesmír, si najednou dle Písma nemůže podrobit vzpurné obyvatele dolin, anžto a jen pro to, že mají železné vozy?“ Nic se neděje. (Pročpak asi?) Do třídy svítí sluníčko a hřeje mě na srdci v té okolní mrazivé plískanici. „Na hranici se mnou? Nadrženému Inkvizitorovi do pelechu? Aby do hloubi mého panenského lůna nastříkal jed zžíravě palčivého spermatu víry svaté? …Vaši souvěrci vírou v takové nesmysly způsobily krveprolití a utrpení tolik, že nějaký tesař, přihřebíkovaný na kříž, je proti tomu zcela zanedbatelný.“ Křižují se: „Pozor, pryč od ní, je posedlá!“ „Neříkejte! Mě se zase zdají posedlí (a nebezpeční) lidé, věřící, úporně a navzdory všem víru vyvracejícím faktům, v nelogické nesmysly jako trojbůh, který si vraždí třetinu sebe sama a Vy to označujete za jakési "vykoupení" z hříchů. Hřích je to co tak označil onen trojbůh za hřích, a přitom sám vesele a bez výčitek hřeší až se práší, ba co víc, svou vůlí zatvrzuje srdce faraonů, aby je vzápětí za to trestal i na nevinných dětech jejich dětí!  Při tom před oním tyátrem popravy nesmrtelného se nesmělo hřešit stejně jako potom. Hlavním důsledkem je slib štěstí v jakémsi hypotetickém ráji za poslušnost k feudální vrchnosti.“ „Dost!“ Vykřikuje pisklavým hláskem abatyše. „Ale copak, proč se bojíte? Hlodá vás ve vašem nitru, přímo v srdci víry zoubeček řezáček věčně pochybujícího rozumu?“ „Přestaň Dito!“ „Nekydej světskou špínu pyšného rozumu na nejsvětější svátost!“ „Hm, kydat špínu na masového vraha provozujícího genocidu dětí i zvířat? To ještě Abatyše jde? Kydat špínu na někoho kdo v Novém i Starém zákoně propaguje pomstu na nevinných dětech, vnucích i pravnucích? A co ty biblické výzvy Hospodinovy k prznění panen z vybraných porobených národů? Nenávist mezi příbuznými deklarovanou zbožštělým nevzdělancem, vydávajícím se za třetinu trojboha, vraždění, krádeže, lhaní - viz bible svatá - takové věci tu nabízíte všem uvěřivším na absurditu vraždy syna pro potěšení otce, který celý ten zločin zosnovoval, prý pro vykoupení nás ze hříchu, který nám dal sám při údajném našem stvoření do vínku a do kterého nás jakožto i naše prapředky sám nepřímo navedl a vehnal? Pokud člověk nemá nasazeny koňské klapky a chomout slepé víry, může se tomu skutečně jen smát…. A největší nadutost je věřit, že vírou v tesaře se člověk stane nesmrtelným a druzí jsou chudáci, za něž se akorát může modlit.“ „Ano! Modli se, vyznej ze smrtelných hříchů, neb v milosti Boží neunikneš spravedlivému božímu trestu!“ „Mno, pěkné, když chybí argumenty, přijde motlitba. Oni katolíci vůbec všechny milují a pro jejich dobro je občas mučí, vraždí a upalují, když zrovna můžou…“

    Jsem to všechno prostě musela ze sebe naráz a před všemi vyklopit. Z okamžitého rozsápání vymýtačkami ďábla a následného upálení na hranici, mě zachraňuje náhlý příjezd průvodu jeho eminence. Kardinál Lavrentio Decoalcone-Pacelli, jinak jednoduchý a bezpáteřný, snadno přizpůsobivý jakékoliv vítězné straně, ctižádostivý, arogantní sobec, ustavičně se opájející rychle a snadno nabytou mocí, obdrženou výměnou za olizování svých předchůdců na patřičných intimních místech, oděn v zářivě červeném rouchu, kráčí doprovázen klopýtající abatyší přímo do kapitulní síně. Střapce na jeho klobouku se kývají do rytmu kroků. Jakoby náhodou abatyšina oblíbená a protěžovaná kantorka náhle ochraptí, a tak jsem místo na hranici nahnána na kůr. Najednou jsem jim dobrá pro záchranu sboru a pověsti kláštera. Já a můj prostořeký avšak takřka andělský hlas, který ještě před chvílí chtěly zaživa vypálit z mého hrdla žhavým železem. Můj hlas se nese vysoko nad a před ostatními chórovou ozvěnou. Jeho eminence se ptá: „Která z panen tak krásně a čistě zpívá? Ukažte mi, kterou z vašich svěřenkyň obdařil Bůh tak nadpozemsky čistým, neváhám říci andělským hlasem?“ Kantorka Havranka je pro krásu svého hlasu předvolávána. Abatyše kláštera varuje: „Pozor vaše eminence, je to ďáblice!“ „Ďáblice? Neříkejte. Tady ve vašem klášteře? Spíše dle hlasu Andělice. Krásná a živoucí. Zbožňuji takové. Rád se kochám půvaby Božího stvoření.“

    Teď nebo nikdy! Za varhany mí havránci ukryli azurové hedvábné šaty. Ve tmě úzkého schodiště strhávám ze sebe šedý školní úbor, a nahá se rychle za pomoci děvčat soukám do oslnivě krásných těžkých šatů. Havraní lokny mi opět padají do tváře. Varovný hlas abatyše Vyšněbrodského kláštera hřímá z kazatelny: „Diaboli est similia dei!“ A naopak váš Bůh je podoben vašemu ďáblu, jak jsem vám dnes dokázala skrz vaše Písmo svaté! Vracím zpět logickou symetrii rovnosti nahoru na kazatelnu. Okraj mramorového zábradlí je rozrýván nehty vzteklé sípající abatyše. Středem mezi chórovými lavicemi kráčí překrásná dívka, ponořena ve vlnky volánků modří a azurů svých šustivých šatů s postranním rozparkem sukně až k pasu. Jarní sílící sluneční záře, pronikající skrz různobarevné vitráže ve vysokých úzkých oknech kněžiště, jí zahaluje svými ochrannými a hřejícími paprsky. Dívka, nevědomky odhalujíc své panenské lýtko, v pokoře pokleká před zlatem vytkaným širokým křížem posázeným rudými a modrými hlazenými drahokamy, co září na červeni kardinálova ornátu. „Rogato confessi tua emminentia!“  „Hic et nunc?“ A kde jinde mě chceš asi zpovídat? V mučírně Svaté Inkvizice, kam mě po mši nechá abatyše odvléct? „Ita naturaliter!“ „Qua propter ego..?“ Proč zrovna ty? Protože: „Tua vestrum est auditore eandem ipsam ob causam, ergo quod cardinale ecclesiae praepositii atque abbonis aut abbatisa auditoribus est…“ Už ti to došlo kozle, vyšplhavší se ve své pilné a vytrvalé ctižádosti jeden jediný krok pod samý vrchol vírou kluzké skály církve? Nebo si dál stojíš na vedení? „Age…“ Tfuj tajfl, to se mi ulevilo, že souhlasíš. Abatyše v tu chvíli udělala svou první velkou chybu. Nechala mě v kapli o samotě s kardinálem. „Quii oneris tua cor mollestum este mea puella?“  Vyjma víry svaté, co vůkol mě znásilňuje a vraždí nevinné i vše rozumné, mě tíží to, jak jejím drápům a z jejího chřtánu uniknout a poslat jí tam, kam po zásluze patří, pospolu se všemi jejími služebníky… Místo abych řekla, z očí do očí, nahlas předchozí slova táhnoucí mi hlavou, jako by v hluboké pokoře, hledajíc spásu u autority církve, odříkávám úvodní frázi: „Eminentissime, labia mea aperies et os meum annuntiabit laudem dei,“  a mé panenské pevné ňadro mi vyklouzává z hnízdečka dekoltu, jak se skláním. Ve vyžilostí fosforeskujících očích toho chlípného chlíváka defilují přede mnou tisíce zlých skutků stojící ve své zvrácenosti a zdegenerovanosti proti nevinnosti, rozumu a životu: „ cum sua cuique deus fit oira cupido.“ Následky tohoto římského rčení znáš nejspíš velmi dobře co? Otroku svých nízkých chtíčů! Nejsi první stárnoucí chlap, a ani nebudeš posledním, který chřtánem svého chtíče hltá nastražený háček s neodolatelnou návnadou pubertální šťavnaté roštěnky. Havranka Dita vytahuje ze záňadří svazeček předepsaných pergamenů. „Per deum fidem!“ Jen to hned hezky podškrábni svým drápem, kocourku! Dřív než zaschne inkoust, ponesou tyto propouštěcí listy mí havránci ven z kláštera. Každá šelma má v přírodě své predátory. „Consolationis gratia, requiscant a laboribus vitae suis“  To víš, že si pak odpočinu, až vás všechny smeteme zpět do žumpy víry, ze které neustále znovu a znovu vylézáte jako švábi, lační po našich životech. Tak ještě rozhřešení, pac a pusu. Haleká Havranka Dita vesele. Snad pomoc přispěchá rychleji, než se zítřejší Jitřenka ukryje ve sluneční záři. Pro nás, nepokořené dívky to bude jisto jistě dlouhé čekání…

    Průvod jeho Eminence vyjíždí z brány kláštera. Jeptišky mě vlekou zatuchlou kryptou, a hází do jakési kobky. Přivádějí novicky i žákyňky, a nutí je pro výstrahu se dívat, jak končí svobodná dívčí vůle a hrdý rozum, tvrdošíjně odmítající se nechat zlomit, znásilnit a zneužít. Ve tmě kolem dokola prskají neviditelné hladové a vzteklé kočky, chtivé mě rozsápat a pozřít. Kousíček po kousíčku, z mého ještě žijícího a zoufale o přežití bojujícího těla, budou škrábat svými drápky cáry tkání. Trnu svíravou hrůzou, až v hloubi morku svých kostí, při blížící se jistotě, olizující mě právě zkoumavě svými studenými čumáky, že co nevidět budou mé tělo, kousek po kousku, trávit zpola zaživa kocouří žaludeční šťávy, a já se budu muset vytřeštěnýma očima celé hodiny či snad dokonce dny dívat, jak mě pomalu ohlodávají. Pokud mi nejdřív vyškrábou a vysají mé černé oči, bude můj konec ještě hrůznější, neb představy štvaného mozku jitřeného neuzřenou příčinou bolestí často překonávají veškeré viditelné hrůzy. Dlouhá chrámová svíčka, upuštěná jednou z děvčátek, propadá skrz stropní mříž. Chvatně se po ní sápu a třesoucí dlaní uchraňuji skomírající plamínek knotu, znamenající pro mě v tu chvíli prodloužení a ochranu holého života. Šelmičky, jejichž síla spočívá v jejich množství, za vřískotu zatahují kolem mě kruh. Polévám roztaveným voskem kus látky z mé sukně. „Snad se ty potvory bojí ohně!“ Po několika hodinách, kdy se u mých podrápaných nohou svíjí pár ubitých a vlastnoručně uškrcených koček, posléze roztrhaných a sežraných jejich družkami, co stále přilézají odevšad z děr, přivádějí mé společnice. Polonahé dívky oblečené toliko ve lněných rubáškách, klopýtají bosky po studené a vlhké podlaze posypané roztříštěnými skleněnými střepy. „Rychle sem, ke mě holky!“ Volám na přítelky ochromené prvotním zděšením. „Nesmí nás ty potvory rozdělit od sebe! Popálila jsem je trochu svíčkou, ale ze stěn vylézají další divoké kočky, jako masožraví červi stahující se v podzemí kláštera na krvavé hody…“

    Pro povětšinou více méně nedobrovolné herce zpravidla jistě smrtící, pro mnohé diváky však právě pro to o poznání přitažlivější a chytlavější představení, velmi podobné těm, co se odehrávala kdysi v oválných arénách, vyrostlých jako houby po dešti porůznu na území celého Římského Impéria právě vrcholí: Z povrchových ran, způsobených škrábajícími drápky a kousanci kocouřích zoubků ostrých jako břitvy, nám prýští praménky krve. Vtíravé a neodbytné kočky pod našima nohama hltavě za hlasitého mlaskání chlemtají naši krev, jako by byla výživným mlékem. Držíme se v kruhu, mladičkou Evičku uprostřed. Chráníme si oči a tváře a navzájem si strháváme vřískající kočky ze zad. Ty potvory skáčou odevšad, včetně stropu, mezi jehož mřížovím na nás slintavě civí ďábelsky šklebící se tlamy zvrácených jeptišek. Neodolatelná chuť horké panenské krve dráždí kočičí žaludky a tak se na nás houfně vrhají. Klášter víry svaté je předstupeň smrti člověčího rozumu a bude co nevidět i poslední předkomorou fyzické smrti pro nás, dívky, z posledního zbytečku svých rychle ubývajících sil  vzdorujících přesile sápajících se hrůz.Ve chvíli, kdy dohořívá poslední plamínek živený látkou mých na cáry natrhaných a postupně spalovaných šatů, a my tu stojíme téměř nahé, jako svíce zářící bělostí do tmy a přilákávající svou nevinností dravé šelmy, vydány napospas divokým kočkám, duní chodbou neodbytné rány klepadla.

    „Vytáhněte je!“ „Proč? Ještě pár chvil a bude po všem.“ „Neslyšíš?“ „Přicházejí pozdě.“ „Je to rozkaz! Nechci mít pro pár holek potíže!“ Abatyše přikazuje: „Trochu je upravte a přiveďte do parlatoria. Hrabě a textilní baron čekají. „A mají propouštěcí listy podepsané jeho eminencí, které nedají z ruky. Pro Havranici Ditu, Lucii, Evu, Markétu, Vendulu a Ágnes!

    Je jaro. Mezi pukajícími pupeny na stromech si ptáci stavějí hnízda. Dávno již rozkvetly magnólie a u potoků odkvétají poslední koberce bílých sněženek a bledulí. A my utíkáme z vězení víry, z něhož se vracejí zpět do života jen nemnozí. Kočár s hraběcím erbem nás odváží pryč. Vyšší dívčí škola nás očekává. Sice se na chvíli dostáváme z deště pod okap, ale hrabě si nedovolí nás zavléct svým feudálním právem první noci do své ložnice na zámku. Netuší, která z nás je zemanské, a které jen sedlácké poddanské krve, a nechce riskovat.

    V barokním sále hraběcího sídla, pod obrovskými lustry z foukaného skla proslulých skláren na ostrově Murano, začíná letního večera velký ples. Jsme pozvána všechna děvčata z vyšší dívčí školy. Já a mých pět přítelkyň jsme se oblékly do vlastnoručně šitých, zářivě purpurových šatů s chrpově modrou podšívkou. Hluboká sytě jasná modř lemovaná širokým meandrem, co po stranách odvážných rozparků sukní a zpod vrchního korzetku přesahuje přes purpur, krásně ladí s téměř stejnými barvami lustrů nad námi. Střih našich renesančních šatů se  vzory z antických váz vyjadřuje naše malé vítězství rozumu nad vírou. Ve škole se nám líbí, učí nás poznávat a využívat přírodu i dál rozvíjet a zdokonalovat techniku pro tvořivý život. Všichni nás považují, díky shodným barvám a materiálu šatů, přinejmenším za sestřenice.

    Přichází ke mně spolužák z pěveckého sboru. Má překrásný, dopředu vyklenutý hrudník a pevné pozadí s rovnýma hbitýma nohama. Jeho rty jsou přesně takové, jaké mě pokaždé líbají v mých horkých a vlhkých snách prožívaných nejen na půdě špýcharu. A ty chrpové oči, po kterých jsem vždy tak toužívala… Mé dlaně zapadají do jeho. Já, Havranka Dita, vzdorující vůlí svého rozumu, vytrvale a srdnatě po celou právě přestálou klášterní zimu nástrahám, se pojednou nechávám zcela bez odporu vést krok za krokem, tanec za tancem tam, odkud nebývá návratu. Stojím na prahu ženství, a líbám se na venkovním schodišti pod nebeskou bání posetou mihotavými body hvězd, s mladým mužem, který mě objímá ve své náruči. Nad našimi hlavami prolétají netopýři, kteří tu a tam uloví velkého lišaje. Mezi probouzenou vášní, skrz stále se prohlubující polibky, něžně divokým mazlením poznávám mužské tělo i jeho vůlí nezvladatelné reakce na těsnou ženskou blízkost. On i já jsme navzájem zmámeni vůní toho druhého. Střídavě se kousavě líbáme jazyky od úst přes krk až na prsa. Jeho ruce mě objímají kolem pasu, a nebýt uvězněni v šatech, již dávno by se naše těla spojila na pár dlouhých okamihů v jedno jediné. Pod kouzlem plesu se rozpukává nejedno dívčí poupátko v ohnivý květ sytě rudých odstínů, jak vlhké prokrvené rty po vášnivém líbání. Vzrušuji se o jeho nohu, odvážně proniklou rozparkem sukně mezi má stehna. Drží mě za zadeček a tiskne k žíhanému mramoru schodiště. Prostřihem z boku dekoltu se dostává k mým ňadrům, a zatímco levé tiskne a svírá jeho překrásná ruka, pravé mi líže skrze jeho smyslné plné rty hřející a hladící touhou. Po předlouhé chvíli stupňujících se rozkoší můj miláček střídá stranu a mé druhé ňadro poznává horké a vlhké dráždící polibky, zatímco moje první odpočívá v objetí jeho dlaně. Je to moc krásné, a chci aby to nikdy nepřestalo.

    Kantorka Havranka, předzpěvačka školního sboru vyšší dívčí školy, celá rozzářená právě poznavšími zážitky dlouhé předehry milování, zpívá sólo. Do jejího krásného jasného hlasu, měkkého a zároveň pevného, podobného příboji i zvonům, letícího a přecházejícího po všech tóninách, se vplétá probuzená rozkoš, stále živená a rozněcovaná vůní jejího miláčka, ulpělou všude po jejím těle i pažích. Když dozpívá, všichni přítomní zapomínají v úžasu tleskat, zcela uchváceni chytlavostí tak čistého hlasu. 

    Končí náš školní rok a my se již nevracíme do školy, nýbrž přímo z plesu nás odváží kočár letní nocí na venkov. Čtyřspřeží se žene střídavě klusem a střídavě cvalem letní nocí, a v kuželech silného světla dvou lamp svítících přes hřívy koní se míhají můry. Prázdniny prožíváme pospolu na Křepenické tvrzi, která po dlouhém tichu ožívá dívčím hlaholem a rozpustilým smíchem bezstarostného dospívání. Večer na pahorku před tvrzí zapalujeme oheň a opékáme špekáčky. Občas kluci z nedaleké vesnice přitáhnou na rožnění nakládaného berana a to se pak táborák protahuje až do rána.

    Za severní stranou tvrze se rozprostírá celý háj morušovníků. Sbíráváme tam velmi chutné padající moruše i zámotky bourců. Slunce se kloní k západu, a my opouštíme plné košíky nasbíraných hedvábných kokonů, i bledě červených plodů podobných malinám. Svlékáme své venkovské šaty a skáčeme jedna po druhé z hráze do rybníka. Na druhém břehu kluci z hřebčína právě plaví koně. Žíznivá a vedrem rozpálená zvířata se rochní ve vodě, blahem pofrkávají a hrabou kopyty. Plaveme proti sobě, dívky od tvrze vstříc klukům z hřebčína, a setkáváme se uprostřed na hloubce. Rozpustile dovádíme, jako když jsme bývali děti. Po chvíli se dospívající hoši počínají k nám dívkám chovat divočeji, a příliš nápadně často se chtivě a zkoumavě dotýkají našich dívčích půvabů. Zprvu nevinná hra přestává být hrou. Shlukujeme se a snažíme se před kluky utéct. Prchající dívky je však vzrušují snad ještě víc. Dva kluci na koních obstupují Evičku hlídající naše šaty. Stydíme se nahé vyběhnout z vody, ale také nechceme zůstat v rybníce do večera. Utíkáme abychom nebyly polapeny, ale v hloubi svého nitra si přejeme být chyceny. Navzájem si prohlížíme svá těla, lišící se rok od roku víc a víc, jak oni dospívají v muže a my děvčata v ženy. Jeden z kluků mě drží zezadu za ňadra, druhý se potápí a chytá za nohy. Snažím se vysmeknout, ale moc se mi to nedaří. Neříkám, že by mi byly doteky nějak obzvlášť nepříjemné. Spíše je to strach z nepoznaného a obava z následků chvilkového podlehnutí pocitům.

    Markéta několika ráznými tempy plave přímo mezi plavené koně. Zezadu strhává jednoho z jezdců. Kluk nečekal takovou srdnatost od vysoké plavovlásky, a tak bez odporu letí dolů ze hřbetu. Markéta se zmocňuje otěží velkého hřebce, a silou svých předlouhých nohou těsně objímá jeho obrovský hrudník. Podrobuje si ryzáka svým pobídkám, a roztáčí ho kolem dokola, a v mžiku rozhání ze všech stran na ní dotírající kluky. Ve sprškách vody stříkající od kopyt vycválává s hřebcem na břeh. Kluci stojí jako zkoprnělí a zírají s otevřenými ústy na vysokou nahou dívku mistrně zvládající jednoho z nejbujnějších plemeníků z místního hřebčína. „Seskoč! Shodí tě!“ Volá za Markétou jeho jezdec, sbíraje se z vody. Plavovláska držíc se jednou rukou otěží i hřívy se sklání přes plec k jeho předním nohám, a ve cvalu sbírá opodál odložené klučičí šaty. Přiklusajíc ke dvěma jezdcům u Evy je vyměňuje za naše. Přitom si rukou kryje před zraky kluků svá krásná ňadra. Haleká vítězně a rozpustile, oblékajíc si kostkovanou flanelovou košili jednoho z kluků: „Pro tohohle krasavce co mám pod sebou si přijďte před tvrz! Dřív vám ho nevrátím.“ Statečná a odvážná Markétka! Já s Luckou se na rozdíl od Markéty koní bojíme a tak se držíme zpátky, dál od kopyt. Jsme tak vydány, stejně jako Ágnes s Vendulou, napospas houfci mezi sebou navzájem soupeřících dotírajících kluků. Markéta nám přijíždí naproti s našimi šaty. „Holky, vyskočte a pojďte se rychle obléct, než vás ti nadrženci uženou!“  Jeden z jezdců, snaže se odříznout v ostré zatáčce naší zachránkyni, padá pod kopyta svého koně brodícího se vodou. Kůň se leká, sráží s jiným co vybíhá bez jezdce z vody a oba vbíhají mezi nás. V nastanuvším zmatku jsou koně i lidi jeden chumel. Kluci nás nechávají být a chytají své příliš rozdováděné klisny a hřebce. Ve víru kopyt stržen v hlubinu zůstává jeden z kluků. Mizí pod hrabajícími kopyty plavajících plavených koní.

    Rozkoplé koleno a ostrou podkovou po délce natržené stehno je dost vysokou cenou za pár vybojovaných a vynucených doteků dívčího těla. Vytahujeme ho zpola bezvládného z vody a oblékáme se. Vendulka s Ágnes kluka podpírají, každá za jedno rameno, já klečím před ním a pokouším se jej ošetřit. Kluk zatíná bolestí zuby, a zároveň je stále vzrušován holčičí blízkostí. Jak přichází k sobě, je v rozpacích, jestli se má v přesile děvčat stydět, nebo být naopak pyšný na své nahé, vcelku dobře rostlé tělo. „Teď už si ho držet nemusíš, my tě nekousneme!“ Odtahuju mu ruku z jeho vzpínající se mužské krásy. Vytrhává se nám a snaží  se utéct. Po několika vratkých krocích padá za přidušeného výkřiku zkroucen bolestí do trávy. Stahujeme mu ránu na stehně, aby nekrvácela. Naražené koleno rychle otéká. Kluci přicházejí pro svého zraněného druha. Štěstí, že naše zprvu nevinné dovádění nedopadlo hůř. Rozcházíme se. Dívky k tvrzi, kluci k hřebčínu.

    Sléváme ranní mléko s večerním. Pod kotli udržujeme za míchání mírný oheň. Přisypávám syřidlo z rozemletých telecích žaludků. Odléváme syrovátku a rotujícími sýrařskými harfami hnanými vodním kolem necháme krájet vysráženou tuhnoucí hmotu.  Zrno pěchujeme do plachetek a lisujeme kola sýra, necháváme několik dní odkapávat. Namočeny v solance získávají sýry kůru, zatímco již hotové bochníky, potažené voskovou slupkou, budou zrát do zimy v sýrovém sklepě.

        Havranka Dita, držící se jako netopýřice hlavou dolů na doškách střechy hřebčína, ani nedutá, jen upřeně pozoruje scénu odehrávající se dole pod ní. Zvědavost přímo čiší z jejích černých očí. Copak to jen ti kluci dělají? Tady za zdí, kam nikdo nechodí. Tuším, co asi, a místo, abych se neslyšně vytratila přes hřeben střechy pryč, jak by každá slušně vychovaná dívka jistě na mém místě udělala, naopak zůstávám a nestydatě zírám na scénu spějící zrychlujícím se tempem k svým vrcholům. Z do půl těla vysvlečených mladých, ještě napůl klukovských štíhlých těl, voní práce, koně a seno smíšené z mužským pachem, tolik dráždícím mé chřípí. Slunce svítí z bezmračného nebe, a ze dvora hřebčína sem doléhá tlumené řehtání koní žvýkajících seno. Najednou mezi obvyklé, mě důvěrně známé vůně léta prýští dlouhými tepavými výstřiky nová, pronikavě syrová, jakou vonívají v květnu lepkavé svíčky květenství vstavačů vzpřímivších se do výše z cibulek ukrytých v lučních travinách. Vzpomínám si, že přesně takovou vůní vonívají klisny odváděné od připouštění. Na balících slámy se rozstřikují bílé perličky a stékají po stéblech. Čekám, až se všichni kluci vrátí zpět do stínu maštale, a dávám zvědavým dívkám vykukujícím z vikýře znamení. Spouštíme se ze střechy a propátráváme místo, kam dopadla vystříkaná bílá tekutina. „To je zvláštní… Co holky?“ V podřepu jí sbírám do dlaní, a zvedám se ukázat svůj nález ostatním. „Táhne se to a lepí.. Fuj, dej to pryč Dito!“ Ještě chvíli se zkoumavě kochám lepícím se živoucím životodárným mlékem. Pak stydlivě otírám ruce o trávu a dobíhám své přítelky.

    Dráhy našich životů, tak pevně v nebezpečí navzájem do sebe zkované v jednu jedinou, se rozcházejí a zase sbíhají. Tu na delší, tu na kratší čas. Znovu se vracíme ke svým dívčím láskám, co září jak létavice na srpnovém večerním nebi. Den se střídá s nocí a stíny pomalu prodlužují. Tvrz jednoho dne osiří, a já Havranka tu zůstanu zas sama se svými havrany.

   Poněkud strohé severní průčelí, uprostřed přerušené válcem točitého schodiště napůl vystupujícím z delší strany budovy, se pne nad vodním příkopem kol dokola svírajícího tvrz. Ve výšce nad arkýři je pouze několik větších oken třetího podstřešního patra. Z jednoho z nich se dívám dolů. Lucie ani její milenec, ze kterým se líbá pod nejbližším vzrostlým morušovníkem mne nemohou vidět ve stínu kamenného okenního rámu. V dáli ruku v ruce kráčí dvě dvojice zabrané do sebe okouzleny letními vzplanutími lásky.

    Přijíždí můj miláček ze sboru. Utíkám mu vstříc naproti. Setkáváme se na nádvoří před mlýnicí. Je nedočkavý. Vkrádám se do komory, kde se koupe, a zezadu hladím mořskou houbou jeho pružné tělo. Líbáme se jako před půldruhým měsícem na plese. Jeho vzpínající se nedočkavost útočí na můj slábnoucí odpor máčený třpytivými kapkami rosy v poupátku rozevírajícího se do očekávajícího květu. „Pojď, ukážu ti své nové šaty!“ Táhnu jej za sebou komnatami. Bosky to klouže na voskovaných parketách. Svlékám se, abych si před svým miláčkem oblékla krásné purpurové šaty s rozparkem jdoucím z pravého boku pod břichem k levému kotníku. „Podívej na ten krásný hedvábný pás s vytkávanými proplétanými kalichy květů lilií…“ Vykasávám sukni, ale on se dívá úplně někam jinam, mimo předváděný pás lemující šaty, i třpytivý z řetízků pospojovaný široký opasek s velkou zlatem a rubíny vykládanou okrouhlou sponou, na který jsem tak pyšná. „Jsou překrásné viď?“ „Ty mě vůbec neposloucháš miláčku…“  Šaty už nestíhám doobléknout. Stojíme v zrcadlové síni a díváme se na své do nekonečna zmnožované obrazy v zrcadlech, jakoby měly zrcadla znásobit právě prožívané rozkoše. Líbáme se navzájem, na šíjích, na hrudi, na břiše, ve slabinách. V odrazech zrcadel pozoruji mladou dívku, rozechvěnou neskrývanou lačností a toužící se stát ženou, schoulenou v objetí mladého muže zahrnující jí všemožnými něžnostmi. Ta dívka hledí neobvykle rozšířenými zornicemi svých velkých černých očí přímo v mé nitro. V mé tlukoucí srdce přetékající něžnou a citlivou láskou. Klesáme na podlahu a já cítím, že se to blíží. Odtrhávajíc pohled od k prvnímu hlubokému milování rychle spějící dvojice, kterou vidím všude okolo sebe v zrcadlech,  pojednou jasně vidím v patře nad námi skrze strop Koraktor ukrytý ve skrýši za trámem krovu. Z vazby knihy Koraktoru trčí varující havraní pařát.

    Bolestivé píchnutí v brance mě vytrhává z vzrušivého opojení. Mimoděk sebou škubám snažíc se sevřít stehna k sobě. Můj miláček znehybní. Hledíme si navzájem do očí: „Vyber si,“ Přerývavě říkám, hlas rozechvěný vzrušením: „buďto teď prorazíš skrz mou nevinnost, a už mě nikdy nespatříš, nebo budeš rozumný a možná mě pak získáš napořád, a ta moje nevinnost, po které tolik toužíš, ti stejně neunikne…“ První výstřik skrápí mé líčko. Druhý ňadra a třetí až pátý bříško. Běloučké mléko, tekoucí proudem z tuhé tepající dlouhé krásy troucí se celou svou délkou v údolí mého Venušina pahorku o naběhlý poštěváček, mi stéká s břicha po bocích. V pupíku mi zůstává velké živé jezírko. Zvláštní pocit z něj prosakuje skrz mou pokožku a rozlévá se do každého kousku mého vzrušeného zachvívajícího se těla. Miláček se skládá vedle mě. Rozšířeným chřípím vdechujeme oba zrychleným dechem vůni milování naplňující ovzduší zrcadlové komnaty syrovou vášní.

    Vidím do jeho snů, jak jsem se už dávno naučila z Koraktoru. V příštím týdnu ho načapám, jak se miluje s jinou dívkou ze sboru.

V. Učitelův jinoch

Havranka Dita pokračuje:

    Střevíce mi kloužou na ledu vodního příkopu. Mrazivý vzduch mi proniká do plic. Zvedám vyhaslou louč, která měla zapálit tvrz, avšak místo mé střechy nad hlavou zažehla oheň sežehnuvší čeládku chtivou, podle věku a síly tu znásilňování tu už jen mučení a upalování kacířek a hlavně drancování. V zamrzlém ledu se třpytí v paprscích jasného zimního slunce rubín, vypadnuvší z kříže Křtínského probošta. Popel a zčernalé oharky nasládle páchnoucí po připečených bramborách již rozvál vítr po polích.

    K tvrzi přichází hlouček vandrujícího tovaryšstva. Všechno jsou to mladí kluci bez domova a příjmení, pro něž společnost nemá místa, kde by se usadili a založili rodinu. Vítám je stojíc v bráně sama. Lucka už není u mne v tvrzi. Její pečlivě ustlané lůžko zůstává v následujících dnech chladné a opuštěné. „Dole v síni se ohřejte a usušte u krbu.“ Říkám místo pozdravu. „Vedle v kuchyni stojí kotle s horkou polévkou a hovězím gulášem. Nahoře v čeledníku naleznete přikrývky a čisté šatstvo, vykoupat se můžete všichni dohromady v té velké kádi, voda je ještě teplá.“ Tovaryši jsou překvapeni pohostinností osamocené dívky z tvrze. „Zítra vás čeká těžká práce, tak se dobře posilněte a vyspěte!“  Polévka je příjemně hřeje v útrobách a do hladových krků kloužou rozkousané kusy masa z guláše. Přikusují čerstvě upečený, ještě teplý chléb. Netuší, co je v příštích dnech čeká. Kdyby tak věděli, jaké hrůzy se před pár dny odehrávaly v mlýnici, a čeho všeho se zítra budou dotýkat jejich ruce, třebas chráněné silnými koženými pracovními rukavicemi, vzali by jisto jistě nohy na ramena a zdrhali by raději zpět do mrazivých pustin sněhem zavátých polí. Pozoruji je stojíc v klenutém nadokenním oblouku silné zdi tvrze. Po jídle přistupuji k tomu z tovaryšů, který se usadil v čelo stolu a zadávám první úkol. „Zítra za úsvitu začnete!“ Po rozdělení příkazů odcházím k točitému schodišti a zavírám za sebou dveře na závoru. Tovaryšstvo vstává od stolu a v osamění se rozhlíží po příšeří síně.

    „Tak se hned podíváme do mlýnice!“ Opouští své ranečky složené v koutě u dveří, a jdou přes dvůr k vyvráceným dveřím. Pozoruji je z okna arkýře své komnaty. „Fíha!“ Hvízdají v úžasu, „to je spoušť! Copak se tu stalo? A co tu tak strašně páchne?“ „Je to tu kluci ňáký divný.“ „Máš recht, holka, sama v celý tvrzi… Co kdybychom ji…“ „Nech toho! To nezkoušej!“ „Neodvažuj se na to ani pomyslet!“ „Proč?“ „Nevím přesně proč, ale je to tu všechno nějaký takový uhranutý. A vzpomeňte, co nám říkali ve vesnici.“

    Přesně za úsvitu mě probouzí hlomoz přesouvaných předmětů a duté rány sekerou. Tovaryšstvo bourá stoupu a vyklizuje mlýnici. Uprostřed na nádvoří stojí žebřiňák, na který nakládají trosky. Vychrtlý zrzavý kluk s kudrnatou čupřinou přivádí okšírované koně a připřahá je k oji. Vyvážejí první várku ven, daleko pryč do hluboké strže poblíž Křtína, kam nikdy nezasvítí slunce.

    Svlékám se a vstupuji do napěněné ranní koupele vonící jasmínovou silicí. Při prohlídce své pokožky si všímám několika zarudlých míst a hnisavých škrábanců s tu a tam nalévajícím se bílým puchýřem. Po celém těle, na stehnech, pažích i prsou mě pálivě svědí. V noci jsem se málem uškrábala. „Ale to ne!“ Vykřikuji v hrůzách. Pár kapek jedu zřejmě přece jen prosáklo vrstvami látky mých plesových šatů a prožírá se mi hlouběji a hlouběji skrz pokožku do těla. Musím urychleně jednat a vytáhnout jed z ran, nebo ho alespoň léčivy rozložit v tkáních na nejedovaté substance. Pokud nedostanu jed ven z mého těla, prožere se mi do útrob a já zchřadnu a umřu! Zmrzačená a zohavená pomalou, ale o to víc jistou smrtí. Po koupeli scházím v županu o patro níž do knihovny. Ležím v knihách až do poledního. Hledám předpis pro lék na svá poranění. Hladová scházím do kuchyně a odnáším si nahoru kotlík paprikáše podlévaného tokajským vínem. Přihřátý ohněm v krbu mě zasytí, než najdu co hledám. Po psacím stole se šuplíčky, po stranách se soustruženými sloupovitými nohami, mám rozloženou spoustu přírodovědných knih v masivních hovězí kůží potažených vazbách. Do západní části prvního patra prosvítá vysokým oknem slunce sklánějící se k obzoru. Planoucí zář se tříští na namrzajících okenních tabulkách, pokrytých roztodivnými krajkami mého dechu sraženého v drobné vločky. Oheň v krbu dohasíná a v komnatu táhne pode dveřmi zezdola chlad. Chvěji se. Zespoda z mlýnice duní rány a skřípot páčených fošen. Zkřehlými prsty pravačky, kterou sotva svírám čerstvě přiříznutý husí brk, dopisuji poslední položky do mých výpisků. Zavírám kalamář.

    Sbíhám v kostkovaných šatech z knihovny úzkou chodbičkou po strmých schodech, kde jsme se s přítelkou tak vyděsily, dolů do mlýnice. „Tak jak vám to jde?“ Ptám se vesele tovaryšů chystajících se k rozebrání vnitřního ústrojí zhroucené stoupy. „Co se tady příšerného drtilo?“ Ptá se porůznu jejich předák. „Co hrůzného mlelo? Všechno je rozežráno jakousi podivnou rzí. Dokonce i mosazné části…“ „Na to, co se tu mlelo, se už nikdy, nikdy více, a za žádných okolností nikoho neptej!“ Upírám v jeho oči svůj vážný kamenný zrak. „Vůbec zapomeň, že jsi se na něco takového vůbec kdy tázal!“ Po krátké odmlce pokračuji: „Dýchejte vždy přes tady ty šátky a vezměte si rukavice. Nerada bych měla z vaší lehkovážnosti vaše mladé životy na svědomí.“ Tovaryši se podřizují příkazům. Jejich představivost zdá se pracuje na plné obrátky. Zvlášť potom, co ve spáře podél mlýnských kamenů nacházejí hrstě zevnitř kyselinou vyžraných, tenkých skořápek skloviny z kočičích zoubků. „Žádné další otázky? Tak tedy pokračujte. A dávejte bedlivě pozor na třísky. Jednu jedinou si zadřete pod kůži a je po vás veta.“ 

    V knihovně, z jedné z klenutých barokních skříní, mající po stranách šroubovitě točité sloupy soustružené z tvrdého jasanového dřeva, vytahuji zlatý kalich ukrytý za řadou knih. Prolézám tvrz od půdy po sklepy, od budovy přes kuchyň po špýchar a snáším dózy ze všemožnými substancemi. Do poháru kalicha nechávám překapávat vylouhované šťávy. Nakrátko se vzdaluji do hřebčína, kde nad mým požadavkem sprásknou kluci ruce. Nakonec lezu do kurníku a vytahuji z něj ráno před úsvitem kropenatého kohouta. Svírám ho mezi koleny, tisknu k zemi dlaněmi držíc pevně jeho hlavu i zobák a tahem ostrého nože zařezávám. Ostruhy kohoutích hrabavých pařátů se za skřípavých zvuků smýkají v posledním tažení o kamennou dlažbu. Prýštící krev schytávám do misky. „Nate, oškubejte ho někdo!“ Volám do hloučku přihlížejících tovaryšů a házím mezi ně v letu ještě se třepotajícího bezhlavého kohouta. Pihovatý čahoun ho obratně zachytává a pokleknuvše z jeho krku trhá zkrvavené peří. Já pospíchám nahoru do budovy tvrze. Chvátám tak roztěkaně, že zakopávám na schodech. Pak mi zajede noha v kroku pod náhodou (?) shrnutou vlnku koberce, zatímco si ho druhou přišlapávám. Odřené lokty zachraňují drahocennou tekutinu v misce. Vlévám jí do kalichu a mísím s již shromážděnými substancemi na bílo třešňově červený, narůžovělý krém. Potírám si s ním pod šaty urychleně své tělo a přikládám na rány obklady.

    Uplynulo patnáct dní od příchodu tovaryšů, a na hospodářských staveních tvrze jsou, kam oko pohlédne, vidět výsledky jejich práce. Mlýnice je vyklizená a čistě do posledního koutečku vymetená a připravená. Druhého dne z rána po ukončení prací, si nechávám osedlat svou vranku a odjíždím z tvrze směrem k východu, do blízkých Třešňovic. Předákovi tovaryšů kladu na srdce: „Můžete vstupovat do všech prostor tvrze, tedy pokud jsou otevřeny. Do zamčených komor, špýcharu a sklepů i nahoru do pater budovy tvrze je vám vstup odepřen. Mám pro to své vážné důvody.“ Klapot kopyt mé vrané klisny se nese klenbou průjezdu špýcharu. V třešňovce se ohlížím na sluneční září zalitou tvrz.  Z výklenku se neslyšně spouští sova a letí ke hřbitovu na pahorku, kde usedá na jednoho z kamenných andělů opírajících se o náhrobky. Cvalem, zkratkou přes pole, mě nese má vranka k prvním Třešňovickým domům.

    Přijíždím do Třešňovic. Vystupuji po školním schodišti prodírajíc se houfci hlučícího žactva a klepu na dveře kabinetu. Dveře, které jsem tak důvěrně znala a často za nimi pobývala až do večera. Náš milovaný učitel je otočen zády ke mně, zcela zabrán do seřizování jakési vyučovací pomůcky. Pomáhá mu jinoch, přesně s takovou oddaností a zájmem, jako jsem mu bývala k ruce před osmi lety já. „Vidím, že jste si za mě našel náhradu.“ Učitel sebou trhá poznavše známý hlas a prudce se otáčí. Jeho šedé oči na mě hledí v úžasu: „Dito, Dito, to není možné… Jste to opravdu vy?“ Vstává zapomnivše na svou práci a vykračuje mi v ústrety. „Jsem to já, vaše žákyně. Která jiná bych měla být?“ „Co tu děláte? Pojďte dál, posaďte se prosím. Nečekal jsem vás. Je tomu tak dlouho co… Jak jste se měla po celou tu dobu?“ Otázky jeho rozvážného hlasu, vyvedeného trošku z míry nenadálou, avšak viditelně milou a příjemnou mojí návštěvou jen prší. I já jsem ráda opět v jeho přítomnosti vlévající v mé pocuchané nitro hřející paprsky. Odpovídám vesele: „Střídavě oblačno, občas bouřka s kroupy a sněhem, ale pokaždé zas vysvitlo sluníčko..“ „Jsem nesmírně šťasten, že jste si vzpomněla na starého učitele a udělala si čas jej navštívit. Slyšel jsem o vás divné věci… Jsem rád, že jste se zachránila. Že jste přežila ve zdraví a ubránila se sama, i ty nebohé dívky.“ „Však boj za prosazení a konečné vítězství rozumu a pokroku proti všem zpátečnickým silám ještě pořád trvá.“ „A vyrostla za ta léta do krásy.“ Učitel je zmaten, dočista zapomněl na svého mladičkého pomocníka. „Ani mi nepředstavíte svého nového žáka a jistě bystrého, zvídavého a učenlivého budoucího mladého vědce a inženýra?“ „Ach ano!“ „Filipe, to je Dita. Říkali jsme jí Havranka Dita. Jedna z mých nejlepších a nejoddanějších žákyň.“ „Přeháníte. Zdaleka jsem nebyla nejlepší. Ani ve třídě. Třeba Lucka měla samé jedničky…“ „Jak se to vezme Dito. Často na vás vzpomínám. Podívejte, zde ve skříních a po stěnách stále zůstává na vaši přítomnost několik památek.“ „Ano,“ přitakávám, „tady ve vašem kabinetu se jakoby zastavil čas.“ „Možná. Jenom mé maličkosti stále neúprosně ubíhá.“ Učitel má pravdu. Všímám si, že za ta léta jeho ruce pokrylo mnoho nových vrásek, stejně jako jeho rozjasněnou tvář nahoře s korunkou rozčepýřené čupřiny. „Víte proč přicházím?“ „To netuším děvče.“ „Potřebuji vás. Potřebuji pomoc vaší i zde, vašeho Filipa.“ „Povídejte Dito. Rádi uděláme vše co bude v našich silách, vše co vám na očích uvidíme. Viď Filipe?“ Chlapec klopě své modrošedé oči přikyvuje nadšeně v souhlas.

    „A co tedy vidíte v mých očích?“ Ptám se škádlivě zpod svých předlouhých bohatých řas. „Ohníčky mládí a života Dito. Světla planoucí do temna okolní černi noci.“ Mrkajíc přitakávám: „Vidíte, kvůli tomu světlu přicházím za vámi, ke svému učiteli fyziky. Světlu a síle.“ Filip nám skáče do rozhovoru: „Myslíte elektřinu slečno?“ Dívám se na hocha. Začíná mě stále víc zajímat. Teprve nyní mě napadá, že již od první chvíle, co jsem ho uviděla. „Máte velmi nadaného žáka. Víte o tom?“ Jinoch je zmaten pochvalou. Já rychle pokračuji v rozvíjení svých myšlenek: „Světlo žárovek a síla elektromotorů proti temnotě víry a poutům církve svaté. Třešňovice bývaly vždy pokrokovým městečkem. Ne? Vždyť skrze ně vede železnice… A rovněž parní stroje, první v kraji, převzaly z pod chomoutů koňskou dřinu. No a stavidly soustavy rybníků nad Křepenickou tvrzí protéká spousta vody. Více méně bez užitku. Já obstarám generátor, vedení a trafostanice s rozvodnou. Na vás a ostatním pokrokovém učitelském sboru zůstává přesvědčit lidi o prospěšnosti a užitečnosti elektřiny. O všech jejích výhodách. Díky dřívější školní přípravě všech Třešňovických dítek, nyní vyrostlých v dospělé svobodné občany hrdé na svůj rozum a plody tvořivé práce svých mozků i rukou, vám to půjde jistě snadno. Třešňovičtí nikdá přec nebyli a snad nikdy nebudou pokorní poddaní, věřící sklonění pod tížícím chomoutem víry, sžíraní ve svém vědomí lží o prvotním dědičném hříchu, jakými jsou a vždy bývali kupříkladu Křtínští.“

    Slézá a taje sníh. Nastává jarní obleva. Ptáci v dosud bezlistých korunách stromů a keřů trylkují příchodem jara. Vzhůru po silnici pomalu kráčí dlouhý průvod směrem k tvrzi. Jedenáct těžkých a mohutných tažných koní táhne valník s nastojato podélně uloženým statorem alternátoru. Skrz prstenec, kterým by se protáhlo i hříbě, září slunce svými každý den sílícími jarními paprsky.

    Od Třešňovic se táhne v pravidelných rozestupech řada čerstvě vykopaných jam. Do prvních z nich ukládají dělníci sloup nahoře s břevnem a porcelánovými izolátory. Na kopci, u rozcestí se přijíždějíc od Křtína zastavuje panský kočár. Z okna vykukuje cíp církevního roucha. „U všech svatých!“  „Co to tam Třešňovičtí neznabozi stavějí za kalvárii?“ Chraptivě syčí proboštův hlas. „Prý vedení pro elektrický proud Vaše Velebnosti…“ Odpovídá tiše zakřiknutý hlásek mladičkého ministranta. „Tfuj! Ďáblovo dílo!“ Křižuje se Křtínský probošt svým zmrzačeným pařátem. „Že by to byl nápad Havranice z Křepenické tvrze? Vypadá to tak! Ta nikdy neměla opustit kryptu Vyšněbrodského kláštera. Měly jí tam zaživa zazdít. A ejhle, támhle je, a poletuje okolo nich jako vrána.“

    Na své vrané klisně krokem kráčím podél valníku a těším se, až se ve statoru naindukují první kmity elektrického proudu, které rozsvítí žárovky a roztočí elektromotory. Světlo a síla zažene tmu i slabost a bude hnát lidský pokrok vpřed. Z Tvrze vybíhají tovaryši. Jedenáctispřeží vtahuje valník do brány. Museli rozebrat dláždění průjezdu a odkopat půl metru do hloubky, a stejně stator svým vrškem těsně škrtá o klenáky. Na nádvoří stojí, sroubené z trámoví, bytelné lešení. Stator je zdvižen kladkostroji taženými dvěma páry čerstvých koní, a pomalu je sunut tahem další soustavy kladkostrojů vraty dovnitř mlýnice. Jedenáctispřeží se vrací do Třešňovic. Usazování na bloky základů trvalo celý den. Z ochozu mlýnice pozoruji hemžení řemeslníků vedené inženýrem. Vedle mě se o trám zábradlí opírá učitel s Filipem. Jsou nyní ubytováni v předsálí mé komnaty. Jinoch je nadšený. Radostí mu září oči. Beru ho nenápadně kol ramen a stojíc za ním se na něj tisknu. Cítím, jak jeho dospívající tělo odpovídá na mé doteky, avšak jeho mladická mysl je okouzlena technikou. Filip sbíhá dolů a nakukuje pod ruku technikům hned tam a zas tuhle. Nejvíc se však drží inženýra řídícího montáž. Nosí mu jeho výkresy a měřítka. Pozoruji chlapce, jak mu inženýr vysvětluje princip vycentrovávání ložisek. O pět dní později Jedenáctispřeží přiváží rotor alternátoru. Stejně jako stator je nyní i hřídel s magnetovým kolem se třiceti dvěma vyniklými póly vyzdvižena kladkostrojem a dopravena do mlýnice. Centimetr po centimetru je za halekání techniků opatrně vsouván rotor do statoru. Inženýr nechává chlapce kontrolovat velikost obvodové štěrbiny mezi vyniklými póly a plechy statoru. „Chytrý a navzdory svému věku neobvykle vysoce vzdělaný hoch.“ Chválí ho učiteli. „Vystudovat vyšší technickou školu bude pro něj snadné. Vždyť již dnes umí více, než leckterý z mých techniků…“ Poté osmispřeží přiváží pomocný a hlavní budič. Letmo dynama nasazují na konec hřídele. Na druhý konec montují spojku a přes novou řemenici soustrojí alternátoru spojují s hřídelí tovaryši rovněž opraveného lopatkového kola.

    Na východní straně tvrze rozkvétají magnólie a na vysychajících ranním táním rozmokřených loukách dokvétají petrklíče. Jaro je v plném proudu. Veškeré ptactvo v nepředstavitelném shonu, jako každý rok, si staví nová hnízda, nebo opravuje ta, která nesrazil z větví zimní severák. V mlýnici se skví vonící tovární novotou smontovaný třífázový alternátor s budičem. V zadní komoře zřídili technici transformátorovnu. Na průčelí tvrze jsou ve výšce přizděné tři bílé porcelánové talíře izolátorů trojfázového vedení. V dálce na poli natahují na stožáry poslední dráty. Zítra po snídani spustíme stroj a pak se uvidí, co všechno dokáže síla elektrického proudu. Už zítra.

    „Já sama!“ Říkám inženýrovi. Ušila jsem si pro tuhle slavnostní chvíli jasně žlutooranžové přiléhavé šaty. Látku jsme barvily šafránem sbíraným po několik jar za tvrzí. „Dobrá, tedy nejprve otevřete stavidlo slečno.“ Stojím na ochozu přední komory mlýnice a točím hladce promazaným kolem. Záklopka štoly klenutého krytého náhonu se otevírá a proud vody naráží na lopatkové kolo. Kolo sebou trhá. Přistupuji k páce, tentokrát nezapomínám sešlápnout pojistku, a tahem za ní odbržďuji kolo. Hřídel lopatkového kola, usazená v nových nevyběhaných ložiskách, se pozvolna rozbíhá a řemenice přenáší klínovými řemeny plynule tah vody, padající shora na lopatky kola, na spojku. Alternátor se roztáčí. Již při prvním pohybu rotoru na kontrolním panelu se svorně pohnou tři ručky měřící napětí na všech třech větvích vinutí statoru. Když se ručka otáčkoměru blíží k rysce, inženýr nechává Filipa pohnout regulátorem budiče. V cívkách rotoru nyní protéká nejvyšší možný stejnosměrný proud hlavního budicího dynama a magnetuje póly. Ve vinutí statoru prudce stoupá střídavé indukované napětí až na deklarovaných 6300 Voltů. V zadní komoře je mimo transformátoru na vysoké napětí ještě uložen jeden menší, co transformuje napětí zas dolů z vysokého na nízké 380/220 voltů pro rozvod elektřiny po tvrzi. Síla elektrického světla rozsvítivšího se nad našimi hlavami přezařuje vycházející slunce. 

    Pojednou prudce vzrůstá odebíraný proud, kolísavě a nestejnoměrně přes všechny tři fáze. Napětí poklesává a bzukot alternátoru padá v přetížení do nižších tónů. Přitom budicí dynamo dodává maximální proud, který je schopno indukovat. „Kraťas!“ Podotýká technik stojící u kontrolní desky. „Někde nám to jde do zkratu.“ Nikdo z přítomných nemůže tušit, co se dál odtud odehrává v baráku stojícím na okraji Třešňovic.

    Podivný oltář. Jistě satanovo obětiště. Součást zvrhlých bezbožných rejdů pyšného a vzpurného rozumu. „A ten podivný zápach a bzukot pekelných sil, velebnosti…“ Křtínský probošt, za doprovodu svých nohsledů ve víře vloupavších se do trafostanice, nahlas odříkává modlitby pro zažehnání satana a napřahuje levačku třímající zlatý kříž, mezi jehož kameny chybí velký rubín. Nohama čvachtá ve svěcené vodě rozlité z kropenek ministrantů. Ještě než se dotýká vedení, přeskakuje jasná prskavá jiskra, od jakýchsi silných kovových provazců vedoucích k těm vyšším izolátorům co ční z transformátoru, na vysvěcený kříž třpytící se  zlatem a drahokamy. Vytahuje zářící oblouk nabírající zelenkavý nádech pálené mědi z drátů. Probošt, na místě proměněný v ohnivý sloup, prská jako vzteklý slintavý kocour, jak po něm sjíždí elektrické výboje. Vyšněbrodská abatyše stojící těsně za ním mu přispěchává na pomoc. Po několik okamžiků, než se oba hroutí k zemi sežehnutí bleskem indukovaným v trojfázovém vinutí Havrančina alternátoru, se třesou a kroutí v smrtelné svalové křeči. Bludné proudy podráží nohy všem, co stojí poblíž. Na podlahu transformátorovny padají s tupým žuchnutím jak pytle dvě zuhelnatělá těla v zlatem a stříbrem protkávaných ornátech. Nasládlý pach škvířícího se sádla se šíří do okolí. Dav pobožných svíčkařů při pohledu na konec svých vůdců propadá panice. Ven z baráku se vypotácí pouze několik dětí zneužitých církví. Rozzuření sedláci se pokoušejí vyvrátit sloupy vedení, když tu přibíhají Třešňovičtí a obracejí Křtínské na útěk.

    Ručky všech tří voltmetrů a ampérmetrů na kontrolní desce alternátoru se znovu vracejí na své normální hodnoty. Alternátor zpívá opět ve své obvyklé tónině. „Už je to dobrý..“ Hlásí technik. „Co to asi bylo?“ Ptá se inženýr. „Těžko říct.“ „Otáčky se drží v přípustných odchylkách, napětí rovněž v normě.“ Vyšlete posla, že mohou připojit motory!“ „Posel vyslán.“ Jezdec, jeden z kluků z hřebčína, vyráží tryskem k Třešňovicím. Již z dálky mává šátkem. „Spusťte stroje!“ Alternátor má přebytek výkonu nejen pro celé Třešňovice, a tak proudový náraz těch několika elektromotorů přádelny lnu a pily s truhlárnou i kovárnou a dílnami je sotva znatelný a pokles tónu postřehne pouze cvičený sluch. Postupně se večer co večer rozsvěcují Třešňovice stále víc a víc, jak přibývá přípojek elektřiny, zatímco Křtín a Vyšněbrody se dál utápí v černočerné tmě, ze které chabě a mdle prosvěcují tu a tam svěcené svíčky v kostelích a kapličkách, či čadící louče na statcích sedláků. Ani zář stovek voskovic v sálech honosných sídel feudálního panstva nemůže přezářit elektrické světlo. Natožpak ani všichni sedláčtí tažní, i panští kočároví koně se nevyrovnají svými spojenými silami ani na jednu jedinou chvilku výkonu Havrančina třífázového alternátoru.

    Alternátor běží celou noc bez jediného zakolísání či poruchy. Ráno se inženýr s techniky loučí a tovaryši rovněž vyrážejí na cestu dál, vstříc novým dílům. V podvečer mezi posledními odchází i pan učitel. Najednou jsem s Filipem v tvrzi sama.

    První noc hoch probděl celou u monotónně zpívajícího alternátoru. Nenechal se odtrhnout od přístrojů. Přináším mu večeři: čerstvě chycené pstruhy pečené na másle. S vynikající tatarskou omáčkou. V obavě, aby nezhltl nějakou kost a nezapíchla se mu v krku, je radši předem vykosťuji.

    Druhou noc nacházím Filipa spát schouleného na podlaze pod přístroji. Jednotvárný chod alternátoru ho ukolébal ke spánku. Poklekám nad ním. Pěkný hoch. K zulíbání. Vzrušuje mě. Moc. Ponořen ve snách oddechuje skrz pootevřené rty. Pomalu a opatrně podsouvám ruce pod jeho trup a beru si svého vytouženého miláčka do náruče. Jeho dech mi čechrá mé havraní vlasy spadlé do tváře. Líbám ho. Nejprv lehce. Vtažena úchvatnou krásnou prvních polibků jej pokládám na podlahu a vášnivě líbám dál. Mé rty zasypávají krásné spící tělo polibky a všemi něžnostmi, jichž je schopen pátravě chtivý jazyk roztoužené dívky. Filip se probouzí. Zprvu nechápe, co s mými ústy, a co to vlastně skloněna nad ním dělám. Otvírá oči. „Psst!“ Šeptám mezi polibky. „Nic neříkej prosím…“ Vím, že mu nejsem zdaleka tak lhostejná, jak předstírá. Jen mi neumí vyznat lásku. Ani se nedivím, vzhledem k Filipově útlému a kostnatému takřka přes noc vytáhlého mládí.

    Třetího večera snáším ze svých komnat prachové podušky dolů do mlýnice. „Když nechceš spát nahoře, jednu noc tu budu s tebou. Pak mi ale slíbíš, že budeš zas spát se mnou v komnatě.“ „Ale jo. Tohle bude tedy moje poslední noc tady dole?“ „Doufám že poslední.“ Říkám mateřsky, avšak ve svém srdci třesoucím se nedočkavostí se těším, že nastávající noc bude jeho poslední, ale nikoliv zde dole, nýbrž setrvaná v panické nevinnosti. Převlékám se do krátké krajkové noční košilky. Jinoch klopí oči, ale když se otočím a shýbám, urovnávajíc své složené šaty, vím, že si prohlíží křivky mého těla. „A teď převlíct a šup do postele!“ Svlékám z něj košili. Protestuje, ale nebrání se. Líbám jej na vnitřní strany obou stehen, i slabin, břicho, boky, hruď i krk. Beru jeho paže a ovíjím si je kol těla. „Objímej mě. Takhle…“ Učím ho, jak se mazlit s dívkou. Jak brát do ruky její ňadro i jak jí dráždit v údolíčku Venušina pahorku. „Vidíš,“ chválím jej, „jde ti to přinejmenším tak dobře, jako fyzika.“  Uléháme bok po boku v prvním milostném obětí.

    Hluboko v noci se probouzím svou rozdrážděnou horkostí. Vedle přerývaně oddechuje můj miláček. Stahuju si noční košilku a nahá vklouzávám v jeho náruč. Cítím, jak se jeho tělo v polospánku vzrušuje mojí mazlící a troucí se blízkostí. Jsem nyní pevně rozhodnuta. Nahého si Filipa obracím na sebe a vášnivou nedočkavostí tisknu a laskám. Jazykem pronikám hluboko do jeho úst. Hladím svého miláčka po bocích, pozadí i po slabinách. V dlaních držím jeho vztyčenou sotva dospívající krásu, a vzrušuji si s ní vchod branky, aby se moje poupátko naplno rozevřelo v květ. Vím že to bude bolet, ale první milování si jednou musí přetrpět každá dívka. S Filipem to bude krásná bolest. „Teď! Jo!“ Už známé píchnutí v brance projíždí mým podbřiškem. Vydrž holka! Tisknu si Filipa do sebe. Ať je co nejdřív celou délkou uvnitř. Naříkám zrůzněná ostrou bolestí pronikající skrz doposud nikým neprotrženou blanku, do lůna mých vzrušených dívčích rozkoší. Jinoch neumí v první chvíli ještě přirážet, jen se tiskne v mou pochvu. Vzpínaje se nade mnou nabývá vrchu.

    Probouzíme se oba zároveň. „Cos to se mnou prováděla lásko?“ Ptá se mezi polibky. „Bolelo to moc? Naříkalas..“ Usmívajíc opětuji něžnosti. Všichni tví spolužáci ti budou závidět. Nestává se tak často, aby jinoch hned napoprvé poznal slast svých prvních výstřiků přímo v lůně ještě před několika okamžiky panenského děvčete.

Pokračování zase někdy příště.