C O P Y ( N E N A ) N I G H T

C O P Y ( N E N A ) N I G  T

Pozoruju bílou ještěrku, co se plazí po půllitru. Držím ho pevně pravou rukou a obracím ho proti slunci. Pěna, která se snažila uniknout, blaženě chladí rozpálenou pokožku. Mám obrovskou žízeň. Na teploměru na zdi rtuť vysměvačně olizuje číslici s trojkou na začátku. Chci se napít, a tak nedočkavě obracím sklo ke rtům. Nejsem však zkušený pijan, tudíž kýžený mok hrdlo nevlaží. Prskám smíchy pěnu mezi zuby.

Max sedí naproti mně a vážně si mě prohlíží. Vím, že se mu líbím, i když to popírá. Všímám si toho, jak mě zkoumavě přejíždí očima, když tancuju, když se směju, nebo když si čtu. Jak se mě dotýká pod jakoukoli záminkou. Vím, že miluje moje dlouhý světlý vlasy, a proto ho často provokuju, že si s nima hraju. Projíždím jimi prsty a na temeni načechrávám. Házím hlavou, aby se mi efektně rozhodily na zádech. Dráždí ho to. Vím, že rozpačitě zmlkne okamžitě, když si olíznu rty. Vidím, jak je nervózní, jak se celý klepe. Vzrušuje mě to, i to, jak se to všechno snaží zahrát do autu. Jak si hraje na kamaráda. Tak si taky hraju. Na kamarádku.

„Kdy budeš mít narozeniny, Neno?“

„Maxi? Děláš si srandu? Znáš mě už od tý doby, co jsme byli takovýhle prckové a najednou se zeptáš, kdy mám narozeniny?“

„Tyhle nedůležitý věci v hlavě nevedu.“

„Tak proč se ptáš?“

„Viděl jsem na internetu parádní erotickou pomůcku pro holky, a tak jsem si říkal, že by se ti, až zase pojedeme lyžovat s Lexou, mohl hodit!“

„Ty jsi nechutný prase!“

„Já vím,“ šklebí se protivně. Předhazuje mi Alexandru už několik let. Jeden jediný úlet, kdy jsme na baru trošičku víc přebrali a mě s Lexi nenapadlo nic lepšího, než začít kluky provokovat po holčičím způsobu. Max se tenkrát lehce přidal, ale já brzo vystřízlivěla. Do trojky se mi nechtělo.

„Hele, Neno, budeš zítra dopoledne doma?“ ptá se mezi loky. Po otázce má půlku piva v žaludku. Utírá si pusu, přimhuřuje oči a hypnotizuje mě. Během několika upřených vteřin se mu z útrob valí lví zařvání.

„Prase nechutný!“

„Těší mě, Max!“ stírá mě jako vždycky. Pokaždý naletím. Schovávám ve smíchu hlavu do dlaní.

„Neno, nahraj mi přenos ze sněmovny. Budou schvalovat zákon o registrovaném partnerství. Docela mě to zajímá, ale musím do práce.“

„Ale copak? Že by byl Maxík buzík? Že by tak dlouho neměl slečnu proto, že se mu líbí pevná mužná hruď místo oblých křivek dívčiných?“ Uhýbám výchovnému pohlavku. Max si vždycky myslel, že mě může pohlavkovat – výchovně, když je o tři roky starší. Dusím se vlastními představami. Ale Max je smrtelně vážný.

„Ne, to ne. Ani náhodou. Znáš mě. Sranda musí bejt a já jsem pro každou prdel.“ Kulím oči a prskám okolo sebe i na Maxe celý obsah loku.

Nena je moje přezdívka. Celým jménem Natálie Davidová. Hrozný jméno. Celou základní školu se mi děti smály, že až si vezmu nějakého Davida, neměla bych si měnit přímení. Ale alespoň se mi rodiče nechtěli mstít a nedali mi jméno ani po jednom z nich. Nechtěla bych být ani Matylda ani Egon. Táta se v mládí za své jméno tak styděl, že ho dokonce uváděl za přímení a nechával si říkat David. Ještě štěstí, že z toho vyrostl, nechtěla bych se jmenovat Natálie Egonová. S Natálií jsem docela spokojená a s Nenou taky.

„Maxi?“

„Ano, krásko?“ zvedá ztěžklou hlavu.

„Chci dítě.“

„Eh? Cože?“

„Jo, chci dítě. Mrňavý, voňavoučký děťátko, co dnem i nocí jenom řve, čůrá a kadí, jí a spí, přesně takový.“

„No a proč to říkáš mě? Máš přece Honzu.“

„S Honzou je to zabitý. Nerozumíme si. Každý si žijeme na vlastní planetě. Tak jiní. Mluvíme a neposloucháme se. Spíme spolu, ale vzdycháme každý pro sebe. Nedíváme se na televizi, ale pro televizi. Jíme a děláme, že si čteme. Vyhýbáme se sobě. A nepřipouštíme si, že to nemá budoucnost. Oba to víme, někde uvnitř to tam je. Ale ten stereotyp nám asi i vyhovuje.“

„Takže nechceš dítě s ním?“

„Nechci, aby mé dítě vychovával člověk, jako je on.“

„Chceš ho mít se mnou?“

„Neblázni. Ty přece děti nechceš. Jenom ti to říkám. Tak. Víš?“

Protější vila se topí v tragicky klišoidních červáncích. Z tý romantiky mě píchá u srdce. Mám zrovna ovulaci (zvláštní, že si to tělo myslí i přes to mega množství hormonů, co do sebe za měsíc naláduju), tak se neklidně vrtím na dřevěné lavici a rukou přilepenou k čelu si chráním zrak před umírajícími paprsky. Maxovi září tváře zdravou opilostí a přiblble se šklebí. Připadám si ještě nádhernější než obvykle. Mám chuť svádět. Ale ne Maxe. Na toho nejvíc platí, když se tvářím, že je pro mě tím nejposlednějším na zemi. Zvláštní psychologie, ale u určitého druhu funguje. Chlapi se dělí na dva základní typy. Na lovce a na ty, kteří si přejí být loveni. Logicky, informovaná dívka u prvního uspěje tím, když bude hrát upejpavku a u druhého, když se změní v lačného dravce. Měla jsem tu čest již s oběma a z vlastní zkušenosti musím říci, že lovci jsou pro život použitelnější, ačkoli jejich pud je občas zavane i do jiných hnízd, všeobecně jsou pro ochranu toho svého hlavního stanu vybaveni nejlépe. Max je tedy lovec. A jako správný lovec nesmí mít pocit, že je jeho kořist příliš snadná. Paradoxně se tedy kořist stává dominantním partnerem, jelikož sama určuje míru obtížnosti a tudíž i svou cenu za dobytí. Čím těžší je dobývání a odměna vzdálenější, tím sladší a trvanlivější nakonec je.

„Neno, nezapomeneš na ten přenos v televizi, viď?“

„Neboj. Taky jsem zvědavá jak to dopadne. Doufám, že už jim dají konečně pokoj. Vždyť ta jejich čtyřprocentní odchylka je přirozenější než víra lidí v Boha.“

„Já bych jim taky to registrovaný partnerství schválil. Ať se žení, teda vdávají, nebo co se oni vlastně to… Jen bych jim nepovolil adopce. To už si, myslím, je moc.“

„A já bych jim povolila všechno. I ty adopce. Proč by si nemohli z nějakýho ústavu osvojit nechtěný dítě. Podle mě, je rodina lepší než ústav.“

„No to teda ne! Jsi se zbláznila? Dítě má vyrůstat v úplný rodině. Mít mámu a tátu a ne dva táty nebo dvě mámy. Vždyť to není přirozený.“

„Nemáš pravdu. Pro dítě je nejdůležitější vyrůstat v rodině s láskou a je jedno, jestli ho tou láskou zahrnou dva tátové.“

„Cože? A jak jim asi bude říkat. Táto a táto? Nebo strejdové? To si pak do života odnese model rodiny, kde neexistuje matka!“

„Vždycky je v tom vztahu jeden dominantnější a druhý submisivnější. Tudíž suplujou mužské a ženské role, ač jsou pohlaví totožnýho. Stejně jako v každý jiný rodině jeden luxuje a druhej myje nádobí. Jeden vypráví pohádky na dobrou noc a jinej kontroluje žákovskou.“

„Tohle ale není správný. Normální je mít prostě mámu a tátu.“

„A nepřijde ti to nefér. Dvě ženský, co jsou lesbičky, si dítě můžou pořídit přirozenou cestou, že se jedna překoná, vyspí se s chlapem a dítě mají, ale dva homosexuálové tuhle možnost nemají. Těžko by přišli do baru, objednali drink sexy kočičce, kterou by odhadli na správnou nositelku ideální genetické informace a sbalili ji se slovy: - Hele, kotě, my jsme sice teplí, ale strašně moc si přejeme dítě, tak my si tě dáme, a ty nám za devět měsíců předáš mrně, co?“

„Ale to je rozdíl, jestli vychováváš dítě vlastní, nebo z ústavu. To dítě, který by bylo jedný z těch lesbiček, pořád bude její, ale z ústavu to je něco jinýho, to mi nevymluvíš.“

„To teda není rozdíl. Dítě jako dítě.“ Dlaněmi jsem potila do laku stolu obtisky. Pak jsme si oba shodně všimli shovívavého číšníka, co stál nad námi se spočítanou konzumačkou.

„Mohl bych vás požádat o zaplacení? My už budeme zavírat.“ Nechápavě jsem si rychle zkontrolovala čas na displeji mobilu. Jedenáct hodin a pět minut. Teprve teď jsem si uvědomila, že se mi vlastně chce na záchod a že mě docela tlačí zadek. Když s Maxem mi ten čas tak rychle letí.

„Lexi, snídani máš na stole. Zavolej mi, až dorazíš do práce. Já budu doma tak v pět, ju?“

„Ještě pusu, Neno.“

„Promiň, broučku,“ omluvný psí oči a tisknu vroucný polibek na její plné třešňové půlměsíčky. Vrní jak číča.

„Lexi?“ volám z předsíně a zatímco prsty u nohou hledám rozdělující tkaninu u žabek, prsty si upravuju stíny na pravém víčku, nějak jsem je přehnala.

S plnou pusou mi odpovídá: „Hm?“

„Pojedu dneska na chatu.  Potřebuju si pročistit hlavu.“

„Dobře, lásko! Tak mi akorát zavolej, že jsi v pořádku dorazila, jo?“

„Jasně! Pa pa.“

„Ahoj.“ I když ji nevidím, vím, že si olizuje ukazováček a znova a znova ho namáčí do tmavohnědé nutely úplně zabraná do článku v instinktu. Sedí si na pravé noze a levou kývá ve vzduchu. Vlasy ledabyle sepnuté sponkou na týlu, několik pramenů, které se uvolnily, jí lemují ostře řezanou tvář. Vztekle je lepivými prsty zastrkává za uši. Usmívám se, protože vím, že je rozkošná. Popadám kabelu přes rameno, kde mám věci na převlečení a spěchám do práce. Notebook mi pleská vztekle do stehna, když sbíhám ty tři patra, ale mám plné ruce, takže ho nemůžu nijak zkrotit. Už nechci nikam pospíchat.

Šéf je dneska zase na zabití. Řve na svou manželku do telefonu, že je mi trapně za ni. Chudák ženská mít takovýho společenského primitiva za muže. Mám strach mu ukázat i projekt, na kterém jsem měsíc pracovala až do noci včetně víkendů. Naštěstí právě pečlivost ho uvádí do klidu a na jeho brunátné tváři se snaží vykouzlit něco jako úsměv. Není moc upřímný nebo uvolněný, ale díky němu se cítím líp. V práci to balím mnohem dřív než obvykle. Loučím se chvatně a nemůžu se dočkat klidu zahrady. Představuju si, jak sedím sama v ratanové lenošce na verandě, pozoruju jak si vítr hraje s větvemi smrku, který jsem sama pomáhala sázet ještě jako malá holka, a který mě dávno přerostl o tři délky v silný samostatný a hrdý strom. Tůje, kterými je lemován plot, brání každému zvědavému oku, aby proniklo do tajemství anglického trávníku, do mého světa. Zatímco nechám proudy vzduchu šlehat tvář otevřeným okénkem auta, věnuju se víc vzpomínkám než řízení. Jsem v tomhle vážně hrozná. Ještěže mám takové štěstí a zatím se mi to nevymstilo.

„Čus prde, už jsem Tě přes měsíc neviděl, nechceš zajít na jedno? Bye Max.“ Zvedám koutky, když si čtu tuhle zprávu. Psal mi ji ráno, ale ještě jsem neměla za celý den čas si rozmyslet odpověď. Za volantem, který svírám levou rukou v jeho dolní části, si připadám vážně jako sebevrah. Sleduju střídavě silnici a displej, na kterém se písmenko po písmenku objevují pečlivě vážená slova: „Ahoj Maxíku, akorát jedu na chatu. Nechceš se stavit, je krásně. Zatím pa. Nena.“

„Za hodinu vyrazim :-)“ Přichází v zápětí očekávaná odpověď. „Maxi, Maxi,“ vzdychám.

Sedím na dřevěné stoličce, která je na hlíně dost vratká. Blízký les mi vypráví pohádku na uklidněnou. Do misky trhám hrozny rybízu. Jeden do misky, jeden do pusy. Za chvíli jsem úplně překyselená a mám rozedřený patro, ale stejně uždibuju dál. Koupu si chodidla v teplé a vysušené zemi. Voní žížalama. S prvním zlomeným nehtem sakruju. Zbytek nehtu ukusuju. S druhým už pokládám misku na zem, lehce vstávám a bosky běžím nahoru k chatě pro nůžtičky a všechny nehty jsou rázem majetkem odpadkového koše.  „Mám vás plný zuby!“ křičím ještě za nimi, než je nechám utopit ve tmě pod plastovým víkem.

Na trávník dopadají poslední známky dne. Zanedlouho se stáhnou za kopec, kterému tady všichni říkají Rozhledna, i když z něj pro vysoké stromy stejně není nikam vidět. Nechávám se lechtat do zad. Max mi bříšky prstů přejíždí přes opálenou pokožku břicha až k lemu plavek. Leží vedle mě na boku a usmívá se.

„Stýskalo se mi, kočko.“

„Neříkej mi kočko. Nemám to ráda.“

„Proč, proboha?“

„Protože všem šestnáctiletejm holčičkám říkáš kočičky a já nejsem jednou z nich.“

„Ale všechny hezký holky jsou pro mě kočky. To se jen tak říká.“

„Vymysli si pro mě něco originálnějšího,“ zubím se mu z blízka do obličeje.

„Neno, já jsem vážně hrozně rád, že tě znám a že jsme tak dobří kamarádi. Vyhovuje ti to taky, ne?“

„Občas a občas taky ne.“

„Jak to myslíš?“

„Tak jak to říkám. Občas jo a občas mě to štve a chtěla bych to jinak. Jsme na půl cestě nikam a to bych chtěla změnit, jenže nevím jak.“ Samozřejmě, že vím jak, ale nechávám ho trochu podusit. Hladím ho přátelsky po vlasech a zavírám oči na znamení konce diskuze. Mlčí a v hlavě mu to šrotí, vyhodnocuje se, převrací a obrací. Nelze jinak, líbá mě. Přes pružnou látku plavek se jasně rýsuje křivka vztyčených bradavek. Nevidí je, je uprostřed svého snu. Dneska ho trápit nebudu. Převracím ho na záda a tisknu jeho trup pevně mezi má stehna. Chce se se mnou prát. Štípu ho do naběhlých svalů na předloktí. Tolik se mi vždycky líbily. Stejně jako pevná brada s dolíčkem uprostřed. Beru ji mezi palec a ukazovák a drze si přibližuju jeho rty ke svým. Pootevíráme je současně, stejně jako přivíráme víčka a protáčíme panenky. Elektrický impulz způsobený letmým dotykem té nejcitlivější pokožky spouští erotickou smršť husí kůže na krku a nedočkavých prstů, které chtějí v jeden moment prozkoumat každičkou část těla toho druhého. Klekáme si a proplétáme prsty, neustále spojeni polibkem a hravými jazyky. Přejíždím mu přes hladká záda s vystouplými lopatkami a mohutnými rameny. Zbožňuju ten pocit, že je má dvojnásobné oproti těm mým, drobným. Nechávám si rozvázat tkaničku plavek, které se vzápětí jak ve zpomaleném filmu snáší na zelenou plochu. Zakláním hlavu a šimrám se vlasy v kříži. Nechávám ho prorazit lesklou cestičku od mého krku až k naběhlým bradavkám. Jeho citlivé velké ruce mě drží v pase, pomalu se sunou dolů, až s sebou berou zaháklé za palce mašličky kalhotek. Jsem šťastná.

Na podlaze pod látkou brčálově zeleného trička s vyšitou drobnou květinkou nad levým prsem, vrní bezmocně mobilní telefon. Ospalá tmavovláska se převrací přes okraj postele a poslepu osahává podlahu.

„Neno, Neno, zvoní ti telefon,“ šeptá si spíš pro sebe. Nikdo neodpovídá.

„Prosím,“ hlásí se stále polospící do sluchátka.

„Neno?“

„Nena tady není. Tady je Lexa.“

„Lexa?“ ozývá se z přístroje udiveně.

„No, Lexa, její holka,“ odpovídá už podrážděně s rozlepujícími se řasami.

„Její co?“

„Holka! Ty tupče! Co chceš?“ Oddaluje přístroj na vteřinu od ucha a čte na displeji jméno volajícího: Max.

„Tu, tú, tú,…“

„Blbec!“ ulevuje si Lexi nahlas.

„Kdo to byl?“ přibíhám udýchaně. Ruku s ručníkem zabořenou ve vlasech.

„Ále, Max.“

„A co chtěl?“

„Nevím, položil mi to, když jsem mu řekla, že jsem tvoje holka.“ Začínám se smát. Nahlas. Lexa taky. Padám k ní do bělostného povlečení a ona si pokládá hlavu na mé pevné zakulacující se břicho, které špičkami prstů láskyplně hladí.

„A co dělá dneska po ránu naše holčička?“

„Pěkně kope.“

„Bude po mámě, krásná a vychytralá.“ Zvedáme proti světlu naše levé ruce a se zalíbením si prohlížíme stejné prstýnky z bílého zlata, co se při úsvitu lesknou tak nějak jinak. Líp.

KONEC