Vždycky jsem chtěl být Kurtem Cobainem, mít chronické bolesti žaludku a nezastřelit se.

 

 

COPPENHAGEN CALL-GIRL

 

(je noc)

Strčila jsem do foťáku baterky z walkmana, aby se přetočil film – doufám, že nebude osvícený úplně celý. Vždycky jsem chtěla být zdravotní sestřičkou a pomáhat těm nejbeznadějnějším pacientům, nejlépe s leprou. Ale třeba i jenom s rakovinou - ale to by museli být ještě aspoň mrzáci nebo strašně staří a nechutní. Po nocích jsem si představovala (protože jsem vždycky dlouho nemohla zaspat, když už jsem na to začala myslet), jak ty staré nemocné umírající dědky přebaluju a jejich už studená moč mi teče po rukou – nebo jak sbírám holou rukou na talířek kousky uhnitého masa a druhou, tou čistou rukou nakaženého pohladím a on se usměje – a s úsměvem na tváři plné puchýřů a hnisu a s myšlenkou na mě umře.

 

Lehla jsem si na záda a vyhrnula si tričko až ke krku. Ležela jsem dokud se film nepřetočil – vlastně jsem usnula. Vzbudila mě ta malá svině - švihla mě zlatým řemínkem od hodinek. Pak se smála tím svým pisklavým smíchem. Je to démon. Vzala jsem ze stolu vázičku a řekla jí, ať jde blíž. Pořád mě to ještě štípalo, jak mě švihla – a bolely mě prsa ještě od večera.

 

Namaluju si sluníčko – i hvězdičku – i citrón – všecko, co je žlutý… i list, ten je taky žlutý

Co je zelený ? – list.

Vázička se rozbila a Verunce tekla z hlavy krev. Důvěřovala mi naposledy – no a co. Ve vázičce bývaly květiny – tulipány, fialky, gerbery, pivoňky, růžičky, zlatý déšť. Dávala jsem jí napít vody z vázičky – nejradši měla od fialek.

 

Já mám ráda narcisy.

 

Zítra půjdu o něco dřív a nechám vyvolat tem film. Verunka přinesla mastičku a roztírá mi ji na prsa, na ty modřiny – netahá mě za bradavky, už mi nedůvěřuje.

 

Zeptala jsem se jí, kde je maminka a ona mi dala facku a utekla – ale tou její malou dětskou ručičkou to vůbec nebolí. Ležela jsem a četla jsem si Starý zákon, co máme napsaný na stropě a ještě chvíli jsem si sama roztírala mastičku po těle, ale jen tam, kam jsem bez namáhání dosáhla – jsem unavená. Jezdila s červeným autíčkem po žlutém koberci, až pak s ním narazila do černé zdi. Nebudeme už nikdy malovat.

 

Když mi bylo pět, nikdo si se mnou nechtěl hrát a já jsem nevěděla proč – doteď to nevím. Plakávala jsem pod stromem v sousedově zahradě. Maminka říká, že jsem si já nechtěla hrát s nimi – s ostatními dětmi. Nevěřím jí, byla jsem v zásadě společenské dítě.

Verunka přiběhla a pošeptala mi, že někdo klepe na dveře a že má divný hlas a že se pořád ptá na maminku, jestli nemá chvilku čas. Poslala jsem jí, ať mu řekne, že nejsem doma. Pak se zas vrátila – ten pán prý říkal, že je divné, že šla zavolat maminku a pak teprve zjistila, že tu není. Řekla jsem jí, ať už tam nechodí – že ten pán sám za chvilku odejde. Vylezla si za mnou na zelený gauč, lehla si na mě a objala a potom šeptala : „Tak já tu s tebou budu čekat, až ten pán odejde…“

 

Maminka měla jeden zlozvyk. Dlouho jsem přemýšlela, jestli o tom chci mluvit a pořád si ještě nejsem jistá. Zatím jen řeknu, že se to týkalo trávení a že asi právě kvůli tomuto jsem jí začala nenávidět.

 

Počkala, až usnu, ta malá svině, a potom šla a vytáhla z foťáku film a osvítila ho. Vím, že se chtěla jen podívat na obrázky – nemá z toho ještě rozum – ale to mi ráno bude jedno. Vím, že se rozzuřím. Chtěla bych vstát, dělat, že o ničem nevím a poslat ji hrát si ven, zamknout a doufat, že uteče – ale ve skutečnosti už hledám předmět, kterým ji ráno rozbiju hlavu nebo zlomím ruku, když vázička je teď rozbitá.

 

Nechci jí ubližovat.

 

Nemáme už v pokoji žádné věci. Maminka si všechno nanosila k sobě. Nechci za ní chodit – nebyla jsem tam už několik dní. Vím, je to neslušné, ale nenavštěvuju ji. Ona to ale chápe, takže je všechno vlastně v pořádku.

 

Vždycky jsem se chtěla dívat z okna – ale nikdy jsem na to neměla čas. Jsem tak unavená… Každý den jsem tak unavená. A ona, ta malá svině Verunka, si vždycky přitáhne židličku od maminky, aby dosáhla na okenice, otevře si okno a dívá se – ale jenom, když jsem doma, abych jí záviděla. Ona ví, že jsem unavená.

 

Prší. Voda teče po stěnách, máme promáčený strop. Slyším, jak mi dýchá do ucha – dělá to naschvál. Vždycky, když mě ráno budí, abych nezaspala, dýchá mi do ucha.

Je celá mokrá – ta svině utíkala za ním, přivedla ho zpátky a otevřela mu. Má šedý smoking a malý knírek, vypadá elegantně – z takových mám největší strach – a je taky celý promočený.

„Promiňte paní, nechtěl jsem vás obtěžovat, když prší – vím, že doma nepracujete, ale když venku prší, tak snad bychom… Víte, dostal jsem dnes výplatu a tak nějak jsem dostal chuť… a vaše dcerka mi otevřela…“

„To není moje dcera.“

„Ne…? Ale říkala…“

„Nevěřte jí… pořád lže.“

 

Nemám ráda, když mi tam strkají studené věci. Veronika běhá po pokoji s filmem v ruce, poskakuje a zpívá si. Nevím, jestli ráno vstanu, všechno mě bolí. Slyším, jak maminka pláče – vždycky, když to dělám doma, tak pláče – ale ne kvůli mně. Pláče ze všech různých důvodů, ale nikdy ne kvůli nám – ale to je vlastně dobře. Já si vždycky představuju, že pláče kvůli mně a dojmu se a pláču s ní. A Verunka pláče taky, když vidí, že pláču já. A olizuje mi slzy z očí a její slzy mi kapou na čelo a do vlasů.

 

Jednou tady stejně někdo umře. Někdo přece musí umřít, jinak tady nebude nikdy klid.