Bratrem své sestry

Bylo ti to fuk, že venku ten den sněžilo.

Pro tvoje prosebné oči

mi mráz šlapal po špičkách prstů,

když jsem visel za zkřehlé ruce nad propastí

co pode mnou rozevřely tvé holčičí touhy.

To já byl ten spoluviník

na zprznění své sestry týpkem

co ho (prý) miluješ,

a kterej tě má jako matraci

pro pravidelnou výměnu

svých tělesných šťáv.

Jsi pouhá trofej

další bílý kroužek na hlavni

sestřel sotva opeřeného písklete,

co předčasně vylétlo z hnízda

nemajíc dorostlých křídel

dopadlo tvrdě naznak

přímo do jeho pelechu.

Prosil jsem tě, aby jste nechali mou postel na pokoji.

Sestřičko.

Teď z ní cítím tebe

Rozvášněnou a slzící.

A toho tvýho milence.

Vyhnala jsi mě z mýho jedinýho soukromí,

které jsem ještě u nás měl.

A tak s dekou,

nemožně krátkou na mé dlouhé tělo

uléhám pod náš společný stůl.

Ve světle za obrazovkou počítače nejsou city,

takže tam není ani bolest a smutek.

Beru si ručník.

Jak prašivej pes

tiše, abys zas neměla ty blbý kecy

jako matka, že to musí furt po mě prát

hnis neopětované lásky

vymačkaný do froté ručníku.

Ale nikdo mi nikdy neprozradil,

kam a jak vystříkat nadrženou lásku

ze svého srdce.