Na zastávce

         Trutnov- Hostinné…17:25…

„Hm.“

Zamručela dívka opírající se o berle. Otočila se a odpajdala k lavičce, která stála osamoceně opodál. Vítr skučel a byla taková zima, že dívka měla červený klaunský nos a tvářičky jako ruská marfuša. Něco nehezkého zamumlala na účet chladného počasí a rozkročmo se posadila na lavičku. Zamračila se na berle a s nelibostí je opřela o lavičku vedle sebe. Vytáhla ze školní taška sešit a začala něco čmárat.

         „Dobrý den. Prosím můžu si vás vyfotit?“ Vyrušilo dívenku od jejích uměleckých čmáranic. Zvedla líně hlavu a velkýma hnědýma očima pohlédla na vysokého muže, který stál před ní. Byl to hubený a neskutečně zarostlý člověk s popás dlouhými zcuchanými vlasy. Připomínal jí houmelesáka.

„Ne, nemůžete.“

„Vážně ne? Měla byste pěknou fotečku. Já fotím lidi s berličkami.“ Psí pohled dívku urážel.

„Ne, vážně ne.“ Stupňovala svou zlost.

„Ale třeba za takový dva nebo tři roky toho budete litovat.“

„Opravdu ne, děkuji. Nashledanou.“ Řekla hlasem. který nesnesl odpor.

Houmelesáka to zřejmě překvapilo, že taková mladá holka nechce být na fotce. V obranném gestu zvedl ruce: „Omlouvám se. Přeji pěkný den, nashledanou.“

„Naschle.“…

         Copak já jsem nějaký mrzák? Zlobila se v duchu. Já mu dám, lidi s berličkami.

Po chvíli se uklidnila a opět se ponořila do čmáranců.

Psala básničku.:

Už zase tančíš s deštěm

nohy tě nezebou

směješ se na celé kolo.

Rudé rty šeptají tichou modlitbu,

černé řasy se třesou.

Básnička ji vracela mlhovinou vzpomínek zpět.

Ano, také tančila a jak ráda, která dívka ne? Jednou k večeru ji začala bolet noha, nepřikládala tomu velký význam, protože to se občas stává. Bolest se stále zhoršovala a tak šla k dětskému lékaři. Měl dovolenou. Musela jít k jiné doktorce, ale ta se s ní nechtěla zabývat. Naznačovala dívce, že simuluje.

„Úraz neudáváš, tak jdi na chirurgii, a když ti tam nic nenajdou, tak se vrať.“ Zněla strohá řeč doktorky s vypouklýma očima. Dívce bylo do pláče, byla ráda, že stojí na nohou a oni ji ženou po doktorech a nejeví ani známky toho, že by ji chtěli pomoci.

Dopajdala se až k nemocnici a čekala přes půl hodiny v čekárně před chirurgií. Po chvilce ji sdělili, aby šla na ortopedii, že tady ji nechtějí. Kulhající hromádka neštěstí pokračovala dál ve své namáhavé cestě. Procházela suterénem nemocnice, který nikdy neznala a byla by šťastnější, kdyby ani nepoznala. V tmavě zelených kachličkách se odrážel všudypřítomný strach a do hloubky zažraná špína. Vedle ozařovny seděla na vozíčku stará paní, která na dívku líně koukala. Jak byl krutě znát rozdíl mezi nemocným stářím a mladé krásy. Ale tady v tomto místě, které spíše připomínalo márnici, si mládí a stáří podávalo kamarádsky ruce.

         Na chodbě se někdo snažil z podlahy vydrhnout špínu, ale tahle špína byla zažrána mnohem hlouběji. Staří lidé koukali na dívku s absolutní lhostejností. Čekala na výtah. Několikrát už praštila do červeného knoflíku a pronášela šťavnatá slova na účet výtahu a místní nemocnice. Vzpomněla si na všechny filmy, kde se zastavil výtah a  lidé uvnitř zemřeli udušením. Byla ve vzorovém výtahu pro takovéto filmy. V mezipatře s sebou výtah nepříjemně cukl a zastavil se. Dveře se otevřely a vstoupil starý drobounký pán v nemocničním oblečení. Měl obrovské brýle s mnoha dioptriemi. Vypadalo to, jako by ani nezaregistroval přítomnost druhé osoby. V dalším patře se výtah zastavil a pán vystoupil. Vlající modrý župan,  bylo poslední, co  viděla. Noha bolela stále víc a sil jí ubývalo. Za chvilku vystoupila.

         Čekárna byla plná starých lidí, kteří si dívku měřili  zkoumavým pohledem. Bylo to tu  nepříjemně cítit strachem, který se mísil s tím nemocničním pachem- nahánělo ji to hrůzu.

         „Em, promiňte slečno.“ Upustila tužku a pozvedla černé obočí.

„M..můžu vás o něco p..poprosit?“ Koukal na ni muž, který se sotva držel na nohou, jak byl opilý.

„Ano?“ Odpověděla nejistě a těkala pohledem kolem sebe, aby se ujistila, že jsou poblíž lidé.

„Prosím, já to. No.“ Zakoktal se.

„Co máte za problém?“ Nevypadal, že jí nechce ublížit a to ji trošku uklidnilo. Pohled, který se jí naskýtal ji obměkčil. Bylo ji starého opilce líto.

„Já, přišel jsem o v..všechno. Já to, manželka mě opustila. Našla si mladšího a prachatějšího, no.“ Posadil se vedle ní. Byl nepříjemně cítit alkoholem a cigaretami. Lehce se odtáhla.

Začal koktavě vyprávět svůj smutný příběh. Jak přišel o ženu a tři děti a že neví, co má dělat.

„A co ode mě potřebujete? Radu?“ Zeptala se.

„Ne, jenom peníze na jídlo.“ V tu chvíli jako by ji omylo.

Myslela, že před ní sedí opravdový chudák, ale tahle věta ji zklamala. Tušila, že nechce peníze na jídlo.

„Prosím, slečno.“

Tady máte.“ Podala mu desetikorunu… „Ale není to na alkohol“ Zdůraznila.

„N..ne, já si koupím jídlo“

„Koukám, že si malujete, nebudu vás rušit. Nashledanou a uzdravte se.“ Odcházel.

„Naschle.“ Odpověděla stroze. Nejsem přece nemocná!

         Chvilku přemýšlela nad další slokou básně.

Pořád tančíš,

avšak chlad se po tobě sápe.

Ty naivně říkáš,že ti srdce hoří.

Proč lžeš?

Chudáčku, vždyť mrzneš.

Prásk! Dveře se rozletěly.

„Tak, kdo byl první? Dejte mi kartičky pojištěnce, prosím!“ Zaskřípal hlas obtloustlé starší sestry.

„Á, tak si pojďte!“ Vyzvala stařičkou paní. Sestra hodila hlavou, až se jí zatočily umaštěné blonďaté vlasy a zabouchla dveře za stařenkou.

Dívka natahovala krk na levou stranu. Starý vousatý muž měl hodinky a ona ne. Hm, půl desáté, zabručela.

         Dlouho seděla v čekárně. Teprve až tady si uvědomovala, jak je zranitelná. Mezi těmi bílými stěnami a studenou podlahou, byla ničím. Pouhým kusem lidského masa, které čeká, až na něho dojde řada. Koukal na drobné ruce a připadali jí tak nijaké, takové průhledné. Klouby na ruce ji připadaly nedokonalé a bolavá noha cizí, i když bolest byla děsivá. Tady, v nemocnici, se nepoznávala. Snad, ba co hůře, se viděla skutečnou. Nedokonalou bytostí- slabou tělesnou schránkou, která čeká na pořadní číslo, aby byla zařazena do řady milionů nemocných doufajících v pomoc moderní medicíny.

         „Tak si pojď.“ Zaskřípala sestra

„Dobrý sen. Já….“

„Tak co ti je?“ 

„Mě už od včerejška bolí noha a…“

„Dobře, jdi si vedle.“ Ukázala tučným prstem na dveře.

„Počkej!“ Zaskřípala.

„Vezmi si s sebou tohle.“ Vrazila jí do ruky tmavě hnědé desky a dál se s ní nebavila. Sestra vyšla ze dveří a opět zaječela: „Další!“

         Bála se. Nevěděla co má čekat od doktora, když má takou sestru. Opatrně zaklepala a vešla.

„Slečno, promiňte, ale vy jste taková mladá a krásná a určitě máte peníze.“ Už ho cítila a ani nemusela zvednout oči. Ten pijácký smrad a cigaretový kouř.

Nejdříve ho litovala, teď ho nesnášela. Možná i pochopila proč je na ulici a proč přišel o všechno. Zarudlé oči na ni drze hleděly. A ona se nezmohla na nic víc, než na : „ Ne, já jsem vám už peníze dala a víc nemám. A taky jste mě už jednou otravoval!“

Nechuť se s ním bavit ji samotnou překvapila. Dělalo se jí špatně z pouhého pohledu na něj.

„Omlouvám se, nebudu rušit….Jo, už jsem si vzpomněl- pardón..“

„Koukám, že něco malujete.“

„Nemaluji, ale píši. Nashledanou.“ Ukončila rozhovor.

„Tak pěkný den.“ Zavrávoral a odcházel pochybným krokem.

Zahleděla se do zmuchlaného kousku papíru: „Á, už vím.“

Rudé rty šeptají tichounce  modlitbu,

černé řasy se toužebně chvějí.

Celé tělo se chladem třese,

tys otevřela oči,

avšak stále vidíš kaleně.

Byl docela mladý, aspoň jí tak připadal. Doktor seděl za velkým stolem a něco psal.

„Dobrý den.“ Špitla.

„Dobrý den.“ Usmál se. Měl velké brýle a již ve svém věku poměrně málo vlasů. Malý obličej, celkově jí připadal drobný. Ale hezky smál a to ji uklidnilo. Lehce zčervenala.

„Tady.“ Dobelhala se ke stolku a podala mu desky.

„Posaď se.“ Vyzval jí a začal číst v deskách. Seděla přímo proti němu a rozhlížela se po místnosti, ale koutkem oka ho nepřestávala sledovat. Najednou se cítila lépe. Stěny byly příjemně žluté a pár květin také působilo dobře. V knihovně byly samé odborné knihy a na stěně lékařské obrazy, i když ty zas tak pěkné nebyly.

         „Em, tak copak se ti stalo? Úraz neudáváš, alespoň takhle to tady čtu.“ Poškrábala se tužkou za uchem a opět pohlédl do desek.

„Neudávám, protože o žádném nevím.“ Pokrčila rameny.

Konečně zvedl oči a zadíval se na ni.

„Jo, tak se na to podíváme. Vyskoč si támhle.“ Kývl hlavou.

Dopajdala se k lehátku. Opravdu je drobný, pomyslila si, když k ní přicházel.

Všelijak jí kroutil nohou. Trvalo to dlouho, až mu vyrašily drobné kapičky potu na čele.

„No, tak já jsem nic nenašel. Možná by to chtělo zrentgenovat.“

Protočila panenky. Usmál se: „Už se ti nikam nechce viď? Ani se ti nedivím.“

„No, nechce.“ Přiznala se.

„Sestra tě odveze na vozíku a za chvilku jsi zpět.“

Sestra se cítila být dotčena, že musí vykonávat takovouhle práci. Ale doktora poslechnout musela.

         „Tady to máte, pane doktore. Nic tam nemá, samozřejmě.“ Pronesla ironicky a podala výsledky rentgenu doktorovi.

Dívka se na ni ušklíbla a to sestru rozlítilo.

„Dobrá, děkuji za diagnózu.“ Zněla rázná odpověď, která sestru umlčela. Otočila se, až zavlál mastný culík a práskla dveřmi.

Doktor pouze zakroutil hlavou a dál si toho nevšímal.

„No je tomu tak, jak řekla sestra- nic tam nemáš. Ale je dost možný, že máš zánět……svalu.“ Pouze vyvalila oči nad názvem onoho svalu.

„No, půjčím ti berle a napíšu nějaký léky.“

„A za týden přijdeš na kontrolu.“ Podal ji berle a šel s ní až k sestře.

„Sestři, sežeňte ji odvoz.“ Nakázal rázně.

Jé, to je ale hodin. Zvedla se tak rychle, jak to jenom šlo, sbalila si věci a odcházela na autobus. Chůze s berlemi jí už nedělala takové problémy, protože noha přestávala bolet a taky za dva dny jde na kontrolu.