Poslední večer v bambusovém háji

„Nechcete si sednout?“ nabídla nakrátko ostříhaná dívka své místo unavenému muži neurčitého věku.

Neposadil se, neodmítl, nepoděkoval. Vypadal, jako by si potřeboval její návrh ještě promyslet.

„To štěstí, které mě potkalo,“ zauvažoval nahlas až při zvonění, oznamujícím že za ní tramvaj zavírá dveře, „se se mnou zřejmě přišlo jen rozloučit.“

Nejsprostší výmysl je, že jsem ji ten večer potkal prvně. Znali jsme se už víc než měsíc. Pravda není ani to, že bych se ten den náhodně, pod jakoukoli záminkou vloudil jejího bytu. Byl jsem u ní už jednou předtím a ona byla několikrát u mne. A že nás spolu nikdo neviděl také není pravda; nemohu za to, že si mě její sousedi nepamatují. Bydlela v přízemí, hned vedle parku v centru města. Denně tamtudy projde spousta lidí. Když o tom zpětně uvažuji, nevím, proč by si měl někdo vzpomenout zrovna na mě.

Dům, kde bydlím já, je zase takový průchoďák, kde si nikdo nikoho nevšímá. Pošta ve zvýšeném přízemí, byty, kanceláře ve dvoře. Kdo z obyvatel by rozeznal v cizí dívce návštěvu? Pro mě nebyla cizí. Pro leckoho zas možná nebyla nápadně hezká. Obyčejná holka. Až na jednu výjimku vždy nevýrazně oblečená. Spíš prakticky než slušivě. Tak na ven. Venkovní typ, to ji docela vystihuje.

Většinu času jsme spolu proklábosili na procházkách. Stranou od lidí; jako by se jim vyhýbala. Jako by hledala někoho jen pro sebe. Až dnes mi začíná trochu docházet proč. Ani jednou se nenechla nalákat do restaurace. Výsledkem té nezvyklé plachosti je skutečnost, že se v žádné hospodě, jejichž zaměstnanci bývají občas mimořádně všímaví, nenajde jediný, který by si nás mohl pamatovat. V tuhle chvíli by to ale asi na mé situaci stejně nic neměnilo.

Byla o něco starší než já, ale to jsem se nedozvěděl od ní. To až později. Věk nebývá vždy čitelný. Na pohled ani z hovoru. Nebo přede mnou ten náskok dokázala skrývat. A bylo-li tomu tak, nemyslím, že to dělala úmyslně. Spíš v ní ta schopnost podřizovat se byla hluboko zakořeněná. Díky tomu jsem si s ní dokázal uvolněně povídat, jako s žádnou jinou předtím. Myslím, že jí by se mluvilo stejně dobře s kýmkoli. Proč si vybrala právě mě? Snad jen kvůli tomu, jak jsem na sebe nevědomky upozornil. Mohl bych vlastně říkat, že jsem ji chytil na špek.

„Já myslela, že se do krmítek dává jen v zimě,“ byla první věta, kterou jsem od ní slyšel.

Poněkud nečekané oslovení, ale zřejmě přiměřené mému nezvyklému nápadu, pověsit koncem léta kůži od slaniny pod chaloupku na jedné noze, stojící v parku. Nevedla mě k tomu žádná velká láska k přírodě. Spíš jsem se tímhle způsobem snažil zužitkovat zbytky. Nerad cokoli vyhazuji a přes park jsem chodil každý den od autobusu.

„Nemám doma kalendář,“ pokusil jsem se při své nevelké výmluvnosti o vtipnou odpověď, předpokládaje, že tím náš rozhovor skončil.

Asi za tři dny jsem ji potkal na témže místě. Podávala mi kapesní diář.

„Sešly se mi dva stejné. Někdy může být užitečné vědět, jaký je den. Co kdyby si s vámi třeba někdo dohodl schůzku?“

Překvapila mě natolik, že jsem ani nepoděkoval. Nejsem – nebo nebyl jsem – zvyklý, bavit se s děvčaty. Obsah jejích slov jsem si uvědomil, až když jsme odcházeli každý jiným směrem. Stejně mě nenapadalo, jak na její návrh rozumně navázat, kdybych se za ní vydal. Přistihl jsem se, že vymýšlím, co jí řeknu, až se sejdeme příště. Jenže bude ještě nějaké příště? To, že jsme se potkali už dvakrát, znamená, že tudy asi chodíme oba ve stejnou dobu. Proč bychom se tedy nemohli potkat znovu, namlouval jsem si vysokou pravděpodobnost dalšího setkání. Jsem – nebo byl jsem – zřejmě nenapravitelný optimista. Ani dnes se vlastně neodvažuji říci, že by pro mě bylo lepší, kdybych ji víckrát nespatřil. Jakou změnu by to v dalším životě znamenalo pro ni, na to si vůbec netroufám pomyslet.

Doma jsem otevřel diář. Hned na první stránce na mě vybafly kolonky jméno a adresa. Tužku jsem našel zasunutou ve hřbetu. Jedna stránka byla pomačkaná. Středa 7. září. Pod předtištěným datumem bylo drobným písmem připsáno 19:30 a její křestní jméno. Uvědomil jsem si, že je to až za dva dny, že se nemohu dočkat, a že zapomněla připsat místo. Přilétne snad na krmítko?

Oni tvrdí, že jsem si ji vyhlédl a dávají na to slovo zvláštní důraz. Já se ale stále častěji ptám, nevyhlédla-li si ona mě. Už se mohu ptát jen sám sebe.

Člověk jako já, není na světě pro parádu. V módě se příliš nevyznám. Zabývat se vzhledem svého oděvu ve mně vždycky vyvolávalo pocit, jako bych něco předstíral, a to se mi příčí.

Oblečený jako každý den cestou z práce, přes rameno kabelu plnou toho, co mi zrovna bylo líto vyhodit, bez časového předstihu i bez jakékoli pozornosti, která by mohla být oplátkou za darovaný diář, jsem procházel v určenou hodinu parkem. Viděl jsem ji už z dálky a stejně jako předevčírem jsem byl náhle postižen nepřítomností jakéhokoli námětu k rozhovoru.

„To máš všechno pro zvířátka?“ kývla hlavou směrem k mé tašce. Zároveň tak vyřešila otázku, zda tykat či vykat, která začíná od určité věkové hranice ztěžovat seznámení.

„Myslela jsem, že do krmítek dávají jen děti,“ odmlčela se, „a zamilovaní nebo bezradní.“

„Ne, mám něco i pro tebe,“ napadlo mě zažertovat a vytáhl jsem z tašky tatranku, která mi zbyla od oběda. „Máš přece hlad?“

„Mám, a jaks poznal, že mám ráda tatranky?“

„Vyčetl jsem to ve hvězdách.“

„Netušila jsem, že umíš číst.“

„Neumím, vyprávěly mi o tobě.“

Roztrhla obal, ulomila půlku a podala mi ji. „Nebudeš přece kvůli mně celý týden o hladu. Co ti o mně ještě pověděly?“

„Samé věci, co se nahlas neříkají.“

„A hvězdy je mohou říkat?“

„Neměly by, ale podplatil jsem je.“

„Ty musíš být bohatý! Číms je podplatil?“

„Nasypal jsem jim drobečky; do krmítka, a vrátilo se mi to. Jsem od té doby ještě bohatší. Měl jsem jen hejno vrabců, teď mám taky hvězdy.“

„Dají se hvězdy ochočit?“

„To jsem ještě nezjistil.“

„Kolik jich máš?“

„Dvě.“

„Ukázal bys mi je?“

„Těžko je uvidíš,“ předstíral jsem, že zkoumám ne zcela setmělou oblohu. Když se zadívala vzhůru, obrátil jsem zrak k její tváři. „Vidím!“ zaradoval jsem se.

„Kde? já jsem slepá.“

„Přece tady! Ty dvě blízko u sebe, ty, jak se trochu lesknou.“

„Já pořád žádnou...“ podívala se na mě tázavě a teprve když si uvědomila směr mého pohledu, jí došlo, o čem mluvím.

„Ty teď můžu vidět jen já. Leda že bys s sebou měla zrcátko,“ polevil jsem v počátečním odvážném útoku.

„Mohla bych si taky nějaké dvě ochočit? – jestli mi trochu pomůžeš.“

Prošli jsme snad půl města. Vrátil jsem se domů až po jedenácté. Tolik jsem toho asi ještě nikdy nenamluvil.

Kdyby se dnes někdo zeptal, o čem jsme si mohli při těch neuvěřitelných schůzkách stále povídat, musel bych připustit, že nevím. Je možné, že o tom samém, jako v několika prvních větách. O ničem a o všem. Žádný konkrétní námět už z mých vzpomínek na povrch nevyplave. Znovu vyslovené by věty z našich rozhovorů neznamenaly skoro nic, napsané už vůbec nic. A kdybych ji kdykoli potkal, můžeme plynule pokračovat. Jenže...

Teď jsem si na něco důležitého z prvního večera vzpomněl, ale ten kovový rámus zvenku mě vyrušil z úvah. Někdo sem jde.

„Chtěl bys být ptákem?“

„Kdo by nechtěl; být volný jako pták; umět lítat...“

„Bála bych se...“

„Pták se nebojí, nebo jen když sedí na zemi. Když letí, tak ne.“

„Bála bych se, že nebudu ptákem co lítá, ale tím, co sedí v kleci a neumí zpívat.“

„Většina ptáků je volných, a jen málo jich má tu smůlu, že je někdo chytí a dá do klece. Někteří mají naštěstí takovou smůlu, že se v kleci už narodili.“

„Já měla vždycky smůlu.“

„I teď?“

„Teď ne, ale bojím se, že to zas přejde.“

„Tak v pátek,“ usmála se na rozloučenou a domovní dveře se za ní zavřely. Neřekla v kolik a kde. Nezeptala se, jestli mám čas. Jako by mě dlouho znala a všechno to ostatní, neznámé, bylo dávno samozřejmostí.

Pršelo. Snad poprvé v životě jsem použil deštník. Ještě že jsem tak šetrný a z té skříně po dědovi jsem nic nevyhodil.

Když diváci vcházejí do kina, není zřetelně poznat, kdo ke komu patří. A uvaděčky nejsou jako hospodští. Lidi je tolik nezajímají. Zajímá je jen kdy budou moci jít domů. A když se v sále zhasne... je tma. Ani paní u pokladny si prý na takovou dvojici nevzpomíná. Všichni na nás dávno zapomněli. Jen já nemůžu zapomenout, jak mě ve tmě vzala za ruku. Sám bych se tak brzy neodvážil. Pomohl nám Vetřelec. Že zůstaly naše ruce spojené i při odchodu, už nedokázal zvrátit ani jeho pozdější zánik. Měl jsem pocit, že se všichni dívají jen na nás, ale jak se ukázalo, nikdo nám nevěnoval pozornost. Snad proto, že podobných dvojic chodívá do kina za deště víc.

„Já bych do vesmíru neletěla.“

„Taky nevím, co bych tam dělal.“

„A kdybych se ti tam ztratila, mezi hvězdy; šel bys mě hledat?“

„Nešel – letěl bych. Kamkoli!“

Naproti kinu Morava je malý bazar. Věci nechavájí přes noc za výlohou; takové zbytečnosti by stejně nikdo neukradl. Starý mixér, fotoaparát Ljubitěl, kapesní hodinky a holínky, jezdecké i s šavlí a bičíkem, mechanický počítač Nisa a otlučená vzduchovka. Dlouho jsme stáli před výkladem a vymýšleli, kdo a proč ty věci prodal a proč by je zas někdo mohl koupit. Takové potrhlé nápady bez souvislostí. Na nic už se nepamatuji, kromě její hřející ruky. Ta výloha byla jak další kino, možná obousměrné. Kdyby v té době byl ještě uvnitř prodavač, určitě by si na nás vzpomněl.

„Já bych byla radši tažným koněm, než dostihovým.“

„Myslíš toho s křídly?“ zahrál jsem si s nejednoznačným slůvkem. „Mohla bys létat s mým hejnem vrabců. Sypal bych ti do krmítka tatranky, Vrabčáku...“

„Já myslela toho koně, co tahá vůz a nemusí rychle běhat.“

„Ukaž kotníky!“

„Proč?“ zatvářila se nechápavě, ale poslušně vyhrnula nohavice.

„S takhle tenkýma nožkama bys asi vůz neutáhla. Určitě by ses víc hodila na dostihovou dráhu.“

„Jenže ty nevíš, jak jsem líná běhat. Asi by na mě byl občas potřeba i ten bič.“

Déšť neustával a tak jsme se vydali liduprázdnou ulicí k jejímu bytu. Chvilka zaváhání v domovních dveřích a pusa na rozloučenou. Nespěchám na ni příliš?

Už jsem věděl kde bydlí, ale doposud mě nijak zvlášť nezajímalo jak. Vypadala na to, že zatím trpělivě snáší péči rodičů, jako takové odrostlejší dítě. Ne jako já, který... Ale koho by zajímaly důvody mého předčasného osamostatnění, když už si o mně stejně všechno zjistili. Že bydlí taky sama, mě vůbec nenapadlo.

„Nemáš zase tatranku?“ zeptala se, když jsem ji doprovodil před dům.

„Jestli budeš pořád tak dobře jíst, vyroste z tebe slon,“ sáhl jsem do tašky.

„Já ti dám slona,“ zvýšila hlas, předstírajíc hněv a lehce mě plácla přes zadek.

„A až už se nevejdeš domů,“ pokračoval jsem bez známky neklidu, „budeme tě muset dát do zoologicke zahrady. Ale slibuju, že se tam na tebe přijdu každý den podívat,“ konečně jsem nahmátl celofánový obal.

„Až vevnitř, tam na to bude líp vidět. Uvařím k ní kafe.“

„A co o mně řekneš... Nebo jsi doma sama?“

Šel bych za ní kamkoli, ale na setkání s její rodinou jsem potřeboval posbírat trochu odvahy.

„Už dávno,“ usmála se, jako by konejšila malé dítě.

Stejně jsem měl trochu obavy. Zároveň mě napadlo, že by to přece mělo být naopak. Já bych ji měl lákat a ona by měla mít strach. Možnost pozvat ji jsem měl srovnatelnou. Přiznávám, že už jsem o tom, jak ji k sobě přivedu, několikrát uvažoval. Nepospíchat!, varoval jsem pak v duchu sám sebe vždycky, aniž bych přesně věděl před čím. A najednou je všechno obráceně.

Všechno obráceně... Nejsem si jistý, zda je to přesné vyjádření současného stavu. Tím, že ona už ke mně na návštěvu nepřijde, si jistý jsem.

Měla doma kafe i tatranky. Byl jsem tak nervózní a zmatený, že jsem si s ní nedokázal souvisle povídat. Bylo to něco úplně jiného, než venkovní schůzky. Jako bych měl strach z toho uzavřeného prostoru. Rozloučil jsem se brzy. Snad mě chápala. Když jsem odcházel, vtiskla mi do ruky zmačkaný papírek. Až venku jsem poznal, že je to stránka z jejího nebo snad našeho diáře, a že je na ní zaškrtnuté další datum.

Ještě nepršelo, ale příliš nescházelo. Z parku to ke mně nebylo o moc dál, než k ní. Nebydlel jsem v tak hezkém místě a dům nebyl příliš výstavní, ale sluší-li se pozvání oplatit, nemohli jsme si ani jeden vybírat. Já už vůbec ne. Ještě že jsem před pár dny důkladně uklidil.

Byt po dědovi. Moje velké životní štěstí – jinak už bych bydlel pod mostem, protože by mě rodiče dávno vyhodili. Nebylo nic, co bych udělal tak, jak si představovali. A představovali si toho dost.

Je bezcitné říct, že děda umřel právě včas, ale někoho z nenechavých sousedů by možná právě tohle napadlo. Poslední dva roky, co byl na světě, jsme měli málo příležitostí se potkat ; jeho odchod pro mě tedy možná nebyl takovou ranou, ale že by mi to bylo jedno, také není pravda. Děda mi ušetřil spoustu potíží. Já jsem za to byt, ve kterém jsem se cítil stále trochu jako malý kluk, uchovával v původním stavu. Snad jsem mu tím projevoval vděk za jeho poslední pomoc.

Všechno zůstalo na svém místě. Občas jsem měl pocit, že si jen odběhl nakoupit a musí se každou chvíli vrátit. Zatažené záclony, přehoz na gauči, uspořadání náčiní v kuchyni. Vše stejně, jako donedávna za jeho přítomnosti. Téměř úzkostlivě dbal na pořádek, ale nemyslím, že byl takový pedant. Spíš se vyhýbal situacím, kdy by si přestal pamatovat, kam co položil.

Nebydlel jsem tam dlouho. Nepočítám-li rodinné příslušníky, byla mojí první opravdovou návštěvou.

Teď mě s ní všichni uvidí, znejistěl jsem obavou, co si pomyslí sousedi, až nás zahlédnou vcházet do domu. Nikdo z nich si na ni dnes, kdy bych to potřeboval, nevzpomíná.

„Máš to tu jak v kasárnách,“ podívala se na vzornou řadu talířů a hrnků v proskleném kredenci.

„Jen mi nekontroluj komínky ve skříních, možná bys změnila názor.“

Uvědomil jsem si, že jí nemám co nabídnou. Nemyslím kávu, čaj nebo koláč; to jsem přichystané měl, ale co jinak? Nějakou náplň večera. Rádio s gramofonem, černobílá televize. Měl jsem najednou podobný pocit, jako posledně u ní. A to jsem byl přitom na domácí půdě.

„Jé, ty máš spoustu krásných starých desek,“ pomohla mi z nejistoty.

Děda tu měl své oblíbené. Semafor a další vykopávky. Neposlouchal jsem je, ale respektoval jsem, že musí zůstat na původním místě. Jen jsem k nim přidal několik svých.

„Mám i nějaké novější, tyhle jsou z šedesátých let. Lidi tenkrát nosili legrační oblečení...“ přijal jsem její pomocnou ruku, v podobě námětu k rozhovoru.

„A poslouchali úžasnou hudbu!“ skočila mi do řeči. „Mohli bychom udělat večírek na motivy starých dobrých časů. Máš kofolu a rum?“

Rum doma byl. Kofolu měli v krámu na hlavní. Kdybychom pro ni tenkrát šli spolu, snad by si teď na nás někdo vzpomněl aspoň tam.

„...na okně seděla kočka, byl horký letní den...,“ přivítalo mě z reproduktoru, když jsem se vrátil. Po stole i po zemi měla rozložené desky a gramofon hrál Šlitrovu melodii, jako by to byl poslední letošní hit.

„...byl horký letní den a celý svět se smál...“

Ve srovnání se stavem, v jakém jsem pokoj opustil, bylo možné konstatovat, že je tam najednou pěkný! nepořádek. Kdyby to viděl děda! Mně tam ale v tu chvíli připadalo krásně zabydleno. Třeba by se mu taky líbila. Seděla mezi tím vším na podlaze na patách a listovala ve starých časopisech, jichž byl vedle gauče plný proutěný stojan.

„Zapomněl jsem ti dát pantofle...“

„...byla krásná, byla milá, byla chytrá...,“ vedl si dál svou gramofon.

„Nevěděla jsem, že jsi takový sběratel. Proto jsi mě tuhle vzal k tomu bazaru?“

„Proto taky, ale spíš kvůli počasí. Bolela by mě ruka kdybych tak dlouho držel deštník. A to si považ, že mě ještě druhý den čekaly koberce.“

„Vy chlapi taky nic nevydržíte a pořád jenom hekáte. Nějaké koberce... To my musíme snést daleko víc,“ obrátila se na mě se smíchem v hlase. „Podívej,“ podávala mi jeden z otevřených sešitů.

Asi dvacet let starý Magazín Dikobrazu. Hrubý, nerovný papír, ne jako dnešní časopisy. Jeduchý tisk černé na bílém a jen několik listů uprostřed obsahovalo největší barevné skvosty. Osm stran kreslených vtipů. Na jednom z nich – byl to snad Neprakta – chlap v katovské kápi vyplácí rákoskou nahatou holku s mašlí ve vlasech a pod tím text: „A to si považte, slečno, že mě ještě doma čekají koberce!“

„Čteš si to před spaním, nebo’s to s těmi koberci řekl náhodou?“

„Čtu si to před spaním, abych věděl, jak se musí na hubaté holky, jako jsi ty,“ vrátil jsem jí.

„A víš jak?“

Nevěděl jsem ani co jí na to odpovědět. Až teď mě napadá, jestli to tímhle rozhovorem všechno nezačalo. Jestli jsem to vlastně nenastartoval sám.

„Dobrým slovem přece,“ prolomil jsem až po chvíli ticho.

„A myslíš, že ti to na mě bude stačit?“ pokusila se zatvářit tázavě, ale já si uvědomil, že spíš zrozpačitěla, a taky jak moc jí ten červánek nejistoty sluší.

Šroubovácí uzávěr na láhvi rumu se vzdorovitě protáčel.

„...do duše ji padla tíseň, tak se vrhla na kokain...,“ komentoval to gramofon. Teprve po úderu dlaní zespodu do dna, se nedostatečně perforovaný lem odtrhl a láhev se podařilo otevřít.

„Tak vidíš, že víš jak. Někdy je dobré slovo málo. Chce to trochu přitlačit,“ dobírala si mě dál. Bylo to snad kvůli mému poněkud nesmělému chování? Nápoje v průběhu večírku by to mohly napravit.

Napravily i nenapravily. Nevím, co očekávala ona, ale místo toho, na co jsem chvilkami bázlivě pomyslel já, jsme si velmi uvolněně popovídali.

„...malá Babetta šla do světa a tak jsem tu sám...“ lhala ústy gramofonu spoustu let stará písnička. Listovali jsme v mírně zaprášených humoristických časopisech a snad díky těm nápojům jsme se občas i něčemu zasmáli. Díky, dědo.

„Už musím domů,“ ozvala se nečekaně.

„...a mě, můj ty bože, baví to že neví ta Babetta, že bude bita...“ odpověděl jí rozverný hlas z gramofonu.

„Zítra brzy vstávám,“ zívla posledních dvě slabiky.

Možná to byla výmluva, ale nezněla nevěrohodně.

„Mohla bych si půjčit nějaké domů?“

„Jasně, aspoň někdo je bude poslouchat.“

„Já myslela ty Dikobrazy,“ podívala se směrem k hromadě starých časopisů. „Příště ti je vrátím. Nebo si je u mě někdy vyzvedneš.“

Půjčil jsem jí igelitku, aby jí nezmokly; ulice se zase nějak podezřele leskly. Pusa mezi dveřmi. Pak mi teprve došlo, že bych měl jít s ní. Venku už je tma, a vůbec... Vyšel jsem oblečený tak, jak jsem byl doma, jen v košili. Nechtěl jsem ji zdržovat a hlavně jsem nechtěl, aby poznala, že mě hned nenapadlo ji doprovodit.

„...černej nebožtíku, když nemáš na muziku...“ loučil se s námi gramofon, než jsem zaklapl dveře.

Pusa u ní před domem byla nenasytnější a trochu jsme se při ní zdrželi. Měl jsem pocit, jako by se ve mně něco změnilo. Že se náhle změnilo počasí nebyl jen pocit. Vrátil jsem se, jak kdybych vylezl z rybníka. Když jsem uklízel desky a zbylé časopisy z podlahy, všiml jsem si, že ten se slečnou a kobercem si odnesla také.

Samotného by mě asi nikdy nenapadlo jít do botanické zahrady. Poznám jen třešeň a jabloň od švestky a kdybych měl vyplít plevel ze záhonu zeleniny, nevím, kde by skončila. Takový je můj vztah k zahradám. Přesto se mi ve sklenících líbilo. Zřejmě zásluhou milé společnosti, ve které jsem se nacházel.

Zmínka o masožravých rostlinách ve mně kdysi navozovala pocit strachu z neznáma. Tyhle byly malé a strach jsme měli spíš o ně.

„To je to uschlé a křivé,“ chytl jsem její ruku a přiblížil prst k jedné ze zelených tlamiček. „Měli bysme ji trochu nakrmit – jestli bys jí ovšem chutnala, Sušenko.“

„Dělej jak chceš, ale pak ti ze mě nic nezbyde!“

„Nevadí, stejně mám radši tatranku.“

„Tos měl říct hned. To ti teda asi budu nevěrná. Třeba s tímhle, ten se mi moc líbí,“ obejmula drsný kmen stromu. Křivolaké větve splývající z jeho koruny sahaly až pod pás a místy se jí dotknuly, jako kdyby ji chtěly osahávat.

„Jedeš!“ odstrčil jsem nejdotěrnější výhonek a jakoby nedopatřením ji přitom pohladil.

„Počkej, opatrně, ať ho nerozčílíš, co kdyby mě teď nepustil a vylil si na mně zlost. Podívej, má ruce plné prutů!“

Pod střechou zaštěbetala skupinka vrabců, kteří sem někudy proniknuli.

„Bereš je vždycky s sebou?“ usmála se.

„Všechny ne, většinou jen jednoho,“ upřel jsem na ni významný pohled.

Vrabci vlétli do jakéhosi pralesa a já si vzpomněl, že už jsem tu vlastně jednou byl. Jako malý, se školou. Měli jsme moc hezkou učitelku, vybavilo se mi při pohledu na bambusový háj. A zrovna tady nám říkala, že mladý stonek roste neuvěřitelně rychle. Pak taky říkala, že nějací barbaři prý přivázali člověka nad mladou rostlinu a ona za pár dní prorostla skrz něj. Představoval jsem si tenkrát, jak by moji učitelku zajmuli divoši, přivázali ji do tohohle bambusového háje a já bych ji pak zachránil. Tolik se mi líbila! Když pak přicházela na hodiny přírodopisu kulatější a kulatější, usoudil jsem, že už nějakého zachránce má.

„Chtěl bys se mnou být v pralese?“ vytrhla mě z úvah, jsem-li už dost starý na to, abych měl děti. To mě ještě nikdy nenapadlo. Bylo by s kým?

„Kdekoli,“ odpověděl jsem stručně.

Ztichla a zamyšleně pozorovala bambusový háj. To o těch divoších jsem jí neřekl. A to ostatní taky ne.

„Přemýšlela jsem, jestli máš doma nějaké kytky. Minule jsem si žádných nevšimla.“

„Jsou ve vedlejším pokoji, nevodil jsem tě tam, bývá tam chladněji. Trápím je zimou, ale jim to svědčí.“

„Třeba by mi s nimi bylo dobře. Hodila bych se mezi ně? Taky jsou uschlé a křivé?“

„Posuď sama. Můžeme se na ně jít podívat, až půjdeme kolem.

Přebytky ze školních tříd. Děda býval učitel. Stávalo se, že k některým květinám, které donesly děti z domova, se na konci roku nikdo nehlásil. Dlouhý list jedné z nich teď visel k zemi jako kus hadru. Přepíchl jsem tyčku z vedlejšího květináče a list o ni opřel.

„Co je to?“ zeptala se zvědavě.

„Děda tomu říkal tchynin jazyk. Jak se to jmenuje správně, to nevím.“

„Myslím to druhé...“

„To je opuncie, kaktus. Kácela se, ale snad už...“

„Ale ne, to co držíš v ruce..!“

„To není květina, to je přece klacek na podepření, ty hloupá.“

„Ale někdy to byla rostlina?!“ trvala na svém.

„No jo, tys taky bývala malá, hezká, hodná holčička a teď... Děda tomu říkal myslím rotang. Roste to snad až někde v Malajsii a dříve se z toho vyráběla spousta věcí. Taky nábytek.“

„A pak že nevíš nic o botanice. Já zas slyšela jméno ratan.“ Vytáhla tyčku z květináče a čistila ji od hlíny. „Mohla bych si ji vzít, kdybys našel jinou? Je tak krásně hladká...“

„Ty máš kytky?“

„Ne, potřebuju to na něco jiného.“

„Je tvá!“ sáhl jsem do kouta po žerdi k práporku jako po náhradě. Do osmadvacátého října se snad ten povadlý list vzpamatuje.

„Na co deštník, neprší,“ podivila se, když jsem se ji chystal doprovodit domů.

„Nepovedu tě přece jak husu na pastvu,“ poškádlil jsem ji a názorně zašvihal nezvyklým dárkem. Tyčku jsem zasunul do zavřeného deštníku. Co jen mi ten pohyb připomněl? Objala mě a políbila tak vroucně, až jsem se chvíli těšil, že ještě nepůjdeme.

Napadlo mě to cestou z práce; to ještě nepršelo. Mohl by to být takový veselý výlet. Sejít se v zoologické zahradě; abych splnil slib, že se tam na ni přijdu podívat.

„Slonu!“ přivítal jsem ji, než jsme se políbili.

Pár dní předtím jsme spolu byli v cirkuse, co k nám jezdil každý podzim. Teď v zoo jsme se shodli, že zvířatům sluší víc svoboda, než drezůra v manéži. Jenže i tady jsem si všiml, že slon má takové smutné oči. Žádná velká svoboda. Snad občas trochu legrace. Viděli jste někdy hrocha, jak kadí? Točí ocasem a rozmetá výkaly kolem sebe, aby ukázal ostatním, kdo je největším pánem. Ještě že my, lidé, máme jiné představy o smyslu života. Povídali jsme si o tom, jak jednou pojedeme na safari. Ne s puškou, ale s dalekohledem nebo s teleobjektivem. Až bude teplo, protože v zoo byla zima. Měli jsme ten den celou zahradu jen pro sebe. I plachý dikobraz se na nás přišel zvědavě podívat, místo aby jen vystrkoval ježatý zadek z úkrytu.

„Myslíš, že by mě mohl zasáhnout?“ zeptala se nejistě?

„To jsou pověry. Umí prý jen rychle vycouvat.“

V autobuse jsme cestou zpátky byli sami. Hubený plešatý řidič s odstátýma ušima na nás občas kouknul do zrcátka, jak kdyby nám záviděl. Vypadal jako mimozemšťan. Asi byl, protože se ho doposud nepodařilo dohledat.

Šli jsme se pak ke mně domů zahřát čajem a rozmlouváním o horké Africe.

„Bojíš se tygrů?“

„V Africe tygři nežijí, tos nevěděla?“

„Ale já myslela těch v kleci.“

„Tygra v kleci se nebojím.“

„A šel bys tam za ním?“

Mlčel jsem. Nevěděl jsem, kam míří.

„A kdybych se najednou proměnila v tygra?“ udělala hrozný obličej a rukama se skrčenými prsty naznačila vytažené drápy.

„Vidělas, jak v cirkuse poslouchali? Za takovým tygrem bych do klece šel.“

Odněkud vykouzlila jakousi vonnou tyčinku; abychom prý se cítili víc jako v cizích krajích. Pokoj se nasytil opojnou vůní. Začal se se mnou točit svět a ona dokonce na chvilku usnula. Jak jsme seděli vedle sebe, klesla mi hlavou na rameno. Šel bych pro ni do klece k jakékoli šelmě. Mříže se z mých představ pomalu vytrácely a najednou jsem pocítil nezvyklý nadhled. Po chvíli se ještě víc přitulila. Bylo to příjemné, jen jsem se bál pohnout, abych ji neprobudil. Přál jsem si, aby to trvalo věčně.

„Jé, to už je tak pozdě?“ probrala se asi po půlhodině.

Když jsem ji doprovázel domů, vedli jsme se kolem pasu.

Bývali jsme spolu celý večer skoro obden. Jinak jsem toho o ní nic moc nevěděl, ale začalo mi připadat, že máme na většinu věcí kolem sebe podobný názor. Je snad ona tou, kterou mám zachránit z bambusového háje?

„Přijď zítra ke mně,“ políbila mě, než zmizela ve dveřích. „Vrátím ti ty časopisy.“

Otevřela hned po zazvonění, jako by už čekala s rukou na klice. Neměla na sobě svou obvyklou uniformu – modré kalhoty, tenisky a plátěnou bundu –, ale přiléhavé šaty, dlouhé asi tak po kolena. Bosé nohy zářily na tmavém koberci víc, než dřevěný lustr nad hlavou. Uklidnilo mě, že oproti minulé návštěvě, z níž jsem si pamatoval jen na kterou stranu se otevírají dveře, dokážu vnímat okolí. Uvnitř se zdálo být horko, ačkoli venku se od rána ochladilo. Asi zásluhou starých uhelných kamen s plotnou; ale nebyl to nevětraný, přetopený byt plný vůní, souvisejících s přípravou jídel.

„Co ti mohu nabídnout? Kávu, čaj, sebe...?“ vypjala se pro zdůraznění.

Nad gaučem přibyl od minule barevný kalendář. List pro říjen nabízel pohled do vysokého, hustého, snad bambusového(?) porostu. Tvářila se tajemně a po chvíli odněkud vyndala zmačkanou cigaretu.

„Nevěděl jsem, že kouříš!“

„Já taky ne, ale tohle není obyčejná cigareta, to je... Někdo mi o nich jednou dávno vyprávěl a znovu jsem si na to vzpomněla tuhle v té botanické zahradě. Prý nás přenese do říše pohádek. Půjdeš se mnou?“

Musím přiznat, že mě překvapila. Něco takového bych od ní nečekal. Na položenou otázku jsem však musel odpovědět kladně, neboť z tónu jejího hlasu bylo zřejmé, že ona by ráda. Šel bych za ní na kraj světa.

Podávali jsme si cigaretu, jako když malí kluci tajně kouří schovaní v křoví za ohradou. Zpočátku jsem nic necítil; až po chvíli mi začalo všechno připadat k smíchu. Ještě víc, než když jsme u mne pili kofolu a probírali se těmi starýmu časopisy na podlaze. Tentokrát ležely na stole. Listovala jimi a ukazovala mi samé barevné obrázky. Znovu jsme si každý dali šluka a hrozně jsme se těm obrázkům smáli; byly to přece kreslené vtipy! Četli jsme nahlas textíky pod nimi a čím dál víc se smáli.

„Když jsem k vám chodíval přes ty lesy, bejvalas má milá veselejší.“

„Kdepak mašiny, slečno! Ruční práce je ruční práce!“

„Dostane nařezáno, a tak valí oči, jako když kocour...“ polkla ošklivé slovo „do řezanky!“

„Bohužel, slečno, váš protinávrh, abyste napsala stokrát ‚nemám být nemravná‘, neprošel.“

„Pletete si pojmy, slečno! Proč se domníváte, že jsem práskač?“

„Libila bych se ti, kdybych měla tak velký zadek?“

„A to si považte, slečno, že mě ještě doma čekají koberce!“

Pořád mi připadalo, že všechny ty kreslené vtipy mají něco společného. Přišly mi něčím nemravné. Jistě, byly na nich holky bez šatů, ale ještě něco, co mi k nim jaksi nepříslušelo. V náladě, v jaké jsme se nacházeli, mi to ale nepřišlo až tak zavrženíhodné. Náznak násilí, zobrazený v něžné podobě, kontrastoval s absurditou textu.

Zadíval jsem se na její oblečení. Žádný model, ale v šatech jsem ji ještě neviděl. Neviděl jsem do té doby ani její holé nohy. Nanejvýš tak odhalený kotník, ještě k tomu pod ponožkou. Jak asi vypadá to, co šaty zakrývají? Dotkl jsem se jejích boků. Nebránila se. Co to kouříme, že mám najednou tolik odvahy?

„Budeme si hrát?!“ pronesla pomalu, spíš jako prosbu než jako otázku.

„Na co?“ neodporoval jsem.

„Třeba na rodinu.“

„A co bych byl?“

„Asi nějaké zvíře!“ rozesmála mě.

Taky se nahlas smála. Už to nešlo zastavit.

„Bu-de-to-spíš,“ zalykala se přerušovaným nádechem, „takové divadlo,“ vyprskla. „Třeba jako na tomhle obrázku.“

„Věčně chodíš po schůzích, takže už ani neznáš vlastní děti!“ přečetl jsem očima slzícíma od smíchu text pod kreslenou anekdotou, zobrazující scénu z oblasti rodičovské výchovy. Matka, otec s prutem v ruce, o stůl v předklonu opřená dcera s vykasanými šaty, švih! „Tohle je například spolužačka naší Ivanky!“

Oba jsme se rozřehtali.

„I-van-ka,“ slabikovala mezi výbuchy smíchu. „Mě táta taky neznal,“ dodala smutměji a podala mi tyčku ke kytkám, kterou si nedávno ode mne přinesla. „Začneme třeba tímhle, ten další si necháme až na později, to bysme...“

Poodkryl jsem list. „A to je pedagogické, když ji biješ za to, že je celá maminka?“ Nad textem obrázek výhrůžně nakročené matky a klidně sedícího otce, majícího přes kolena ohnutou nahatou holku se zmalovaným zadkem.

Objal jsem ji kolem pasu a chtěl si ji posadit na klín.

„Ten ještě ne, to bysme nevydrželi,“ vysmekla se mi něžně.

Vrátil jsem se poslušně na předchozí stránku.

„To je pravá rákoska!“ prohlásila směrem k mé ruce a zkusila se ohnout se přes stolek tak, jako holka v tom kresleném vtipu. „Víš jak...?“ smích ji přemohl, „se to používá?“ Vyhrnula šaty, pod kterými už nic dalšího neměla.

Nevím o děvčatech mnoho, ale myslím, že mít na sobě takhle málo oblečení není úplně obvyklé. Přesto jsem se vydržel smát. Jak použít rákosku jsem samozřejmě věděl. Mé rozpaky vyplývaly spíš z toho, že najednou vidím o tolik víc než odhalený kotník.

„Tak začni! Napřed jen málo, řeknu ti.“

„Víc... víc... ještě víc můžeš,“ smála se.

Ještě párkrát jsem švihnul tou naposled nastavenou intenzitou. Už se tolik nesmála. Zhluboka dýchala, jak kdyby vyběhla do schodů. Po tvářích se jí koulely slzy, ale nevypadala nešťastná. Vstala a objala mě. Šaty jí sklouzly zpátky ke kolenům. To už dnes její soukromou krásu nespatřím? posmutněl jsem, ale ne na dlouho.

Zapálili jsme si další pohádkovou cigaretu a ona začala znovu listovat. „Ten vynecháme,“ zavrhla obrázek, zmiňovaný před chvílí. Konec barevné přílohy. Následovaly už jen černobílé stránky.

„Nebo můžeme hrát na školu,“ napadlo mě, když se objevila kresba rozpřažené domácí učitelky či vychovatelky a vyděšeného kluka, stahujícího kalhoty. „Ty obdržíš spravedlivý trest, já se báječně odreaguju a soused se zblázní, že si v klidu neposlechne symfonickou báseň!“

„Copak jsem kluk?“ neuvědomila si vůbec možnost vyměny rolí. Podala další číslo. „Musíme honem, než to z nás opadne. Tenhle se hodí líp. Víš, jak jsem ti tuhle chtěla být nevěrná?“

Zadíval jsem se na obrázek podobného obsahu, jako předloha naší předchozí hry. Podle stylu kresby stejný autor. „Teď se prej množej domácí kutilové, kteří si své cizoložné ženy mrskaj sami!“ Sál, skupina mužů, oblečených jako před několika sty roky, uprostřed sloup a k němu připoutaná nahá, zmítající se, plačící dívka. Jeden z nich se ji chystá znovu švihnout jezdeckým bičem.

„Na to je nás tu málo,“ zachvátilo mě znovu veselí, „a taky nevěřím, že by ses teď dokázala přestat smát, a ona přece brečí!“

„Vždyť čteš, že někteří kutilové... sami,“ chichotala už se zase naplno“ a jestli chceš, abych se pořád nesmála, musíš trochu přitlačit. Máme čím.“ Zpod polštáře na gauči vytáhla povědomý předmět s rukojetí vyplétanou z pramínků tvrdé kůže.

„Tohle už jsem někde viděl, není z toho bazaru? Boty a šavli máš taky?“

„Ne, přemluvila jsem je, aby mi ho prodali samotný. Asi si na mě budou dlouho pamatovat.“

Dnes už vím, že nepamatovali.

Kolem okna vedly jakési roury a kus pod stropem uhýbaly do zdi. Vytáhla pásek ze šatů a omotala si s ním ruce. Konec volně přehodila kolem jedné z trubek.

„Pomoz mi, nedosáhnu tam,“ požádala mě.

Posunul jsem pásek až nad ohyb a utáhl smyčku kolem zápěstí.

Zkusila pokrčit kolena a pověsit se do svých pout. „To je ono,“ vzdychla slastně.

„Tak už můžeš, vlastně počkej, takhle mi nebudou držet zvednuté šaty a úplně nahá se stydím –, sem je zvenku vidět. Odvaž mě, obrátíme list.“

Poslední větu jsem považoval za metaforu. Zmocnila se mne radost, že tohle divadlo skončí, a že bude nahrazeno něčím, co mně, konzervativnímu, víc připomíná milostné hrátky. Jenže ona tím listem myslela skutečně jen list v časopise.

„Měl jste pravdu, mistře! Po každé ráně čisté tříčárkované cé!“

Copatá holka s holým, zmalovaným zadkem, ohnutá přes nějaký podstavec. Hudebník s houslemi a kat s bičem, podobným tomu našemu.

„Počkej, tohle mi nech,“ ucukla rukama, když jsem chtěl pokračovat v rozvazování.

„Poslední přání odsouzeného?“ přidržel jsem jí cigaretu u úst a sám jsem pak taky potáhl. „Na housle neumím, máš ladičku? Ať to můžeme zkontrolovat.“

Začali jsme se smát nanovo.

„Zkusím to zpaměti a ty to doladíš,“ navrhla. „A ještě mi svaž nohy, ať je to přesné. Nad vanou je šňůra.“

Tentokrát se ohnula přes křeslo, aby viděla na stůl na tištěnou předlohu.

Nohy jsem jen omotal, nesměle povyhrnul šaty a švihnul. Připadalo mi, že se moje ruka i s tím prodloužením na konci pohybuje neskutečně pomalu. Jako bych si postupně promítal jednotlivé snímky filmu. Pozoroval jsem, jak se konec toho koženého předmětu zvolna prohnul proti směru pohybu i jak se pak jeho střed opřel o pravou půlku nastavené nahoty a mírně porušil její kouzelnou křivku. Konec ještě chvíli pokračoval v letu, až se na závěr loudavě zabořil do levé půlky.

Nevím, co to bylo za tón, ale zazněl nádherně.

„Nebolí to? promiň,“ zaslechl jsem z dálky svůj hlas.

„Ne, to je dobré. Někdo má to štěstí, že se v kleci už narodil. Ještě přitlač, jen nesmíš pořád do stejného místa, ať mě moc nezmaluješ.“

Všiml jsem si nabíhajícího zarudlého otisku. Už jsem se na nic neptal, a dál rovnoměrně pokrýval její zadek dalšími něžnými doteky. V mých očích vypadaly jako takové rozpustilé škádlení. Někdo v dálce výskal. Asi ta papírová dívka z obrázku, na který jsem občas mrknul. Výskání jí šlo samo, nezdálo se, že by ji bylo třeba do toho tříčárkovaného cé příliš nutit. V pauzách mezi jednotlivými tóny se pořád smála.

Začal jsem najednou cítit, jak ze mne to veselí rychle opadá. Už jsem neměl chuť švihnout znovu s takovou vervou. Spíš bych ji jen pohladil, obejmul jako předtím, ale stále na mě naléhala: „Víc! Víc!,“ a svázanýma rukama neohrabaně obracela stránky, jenže žádný další obrázek už nemohla najít. Pohlížel jsem vyděšeně na část dívčího těla, která přede mnou do toho dne bývala většinou spíš ukrytá a sledoval, jak se na ní viditelně podepisuje to nedávné násilí. To je přece strašné, uvědomil jsem si. Kdo jí to udělal? Co jsem to udělal? Jak jsem jen mohl... Chtěla to sice sama, ale já ji mám rád a nejsem žádný násilník. Kde se to ve mně vzalo?

Dostal jsem z toho všeho strach. Musím odtud, musím ven, na vzduch. Nechal jsem ji trčet nahou uprostřed časopisů a snažil se dojít ke dveřím.

„Ještě chvilku...“ žadonila. „Kam jdeš? Ty mě už nechceš..? Nelíbím se ti? Nenávidím tě!“

Napadlo mě, že za všechno můžou ty prokleté Dikobrazy. Ďáblovy obrazy! Nesmí tu zůstat. Zasáhly ji. Musím je odnést. Zničily by ji. Snědly, a nic by mi z ní nezůstalo. Kolikátého dnes je, napadlo mě při pohledu na diář, který mi vypadl, když jsem na časopisy dělal místo v tašce. Podívala se na ni takovým ochablým pohledem.

„To máš všechno pro zvířátka?“ zeptala se pak nepřítomným hlasem jak ze sna. „Myslela jsem, že do krmítek dávají jen děti, zamilovaní nebo bezradní.“

Poslední pohled do očí. Zelené stonky prorůstající kalendářem na stěně mě zaskočily nečekanou vzpomínkou. Učitelka! Býval jsem jinší hrdina.

Proč se podlaha vlní, klika uhýbá? Proč mě dveře nechtějí pustit ven? Jen se trochu projdu po parku. Nechám si pootevřeno.

Kdybych tehdy zůstal nebo kdybych se vrátil, mohl jsem ji ještě zachránit z jejího bambusového háje?

Nevím, jak jsem se dostal do postele. Pamatuji si jen, že mi cestou byla zima. Doma pak špatně. Do práce jsem ráno přišel jak po zmrtvýchvstání. A už před polednem pro mě přijeli. Vyptávali se na ni a připadalo mi, jako by něco tajili. Když řekli, že je mrtvá, nemohl jsem nejprve uvěřit. Pak jsem skoro omdlel. Asi taky trochu kvůli těm cigaretám.

Našli mě prý celkem snadno. Podle adresy v diáři pohozeném na podlaze. Sejmuli mi otisky prstů a srovnávali je s těmi, co našli v jejím bytě. Nevím proč, vždyť jsem jim řekl, že jsem u ní den předtím byl. Stále zdůrazňovali, že objevili jen moje a její. Říkal jsem jim, že jsme se v posledních týdnech často navštěvovali. Byli pak i v mém bytě, ale žádné její otisky nenašli.

Stále vyzvídali, jak dlouho se známe, a občas chtěli, abych jim znovu zopakoval nějakou maličkost. Zajímalo je, jak jsme spolu vycházeli a ptali se i na takové podrobnosti, o kterých jsem nemohl mluvit, protože... protože žádné nebyly. Co se jí vlastně stalo?

Chtěli vědět, v kolik hodin jsem od ní odešel, ale s tím jsem jim nepomohl. Nevzpomínám si, že by mě cestou od ní potkal někdo, kdo by dokázal upřesnit čas. Na to, že jsem spal doma, pochopitelně nemám svědky. Nejhorší je, že si toho spoustu ani sám nepamatuji. Nemá aliby na dobu smrti, shrnuli to v protokolu.

Ptali se, jestli byl v bytě ještě někdo další, jestli ještě někoho čekala(?), jestli za mnou zamknula, bylo-li zavřené okno a mohl-li po mně do bytu ještě někdo přijít.

Taky bych se rád na něco zeptal, ale nevypadali, že by mi chtěli odpovědět.

Z dalších útržků hovoru vyplynulo, že ji našla sousedka. Ráno si všimla, že nejsou dovřené dveře, a tak nahlédla dovnitř. Večer prý slyšela nějaký výkřik, ale myslela, že je to z televize. Uvedla, že mě viděla prvně až na policii. Vypadám prý jako slušný člověk.

Později, když už měli pitevní protokol, jsem vyrozuměl, že našli vodu v plicích, a že smrt nastala utonutím. Zahlédl jsem to někde napsané. Asi schválně nastražili, abych si to přečetl a oni mohli pozorovat, jak budu reagovat. Obsah jsem chápal, ale přesně si to nepamatuji. Stály tam takové věty, jako:

...Otlaky na zápěstích a v podkolení, mnohočetné pohmoždeniny, v oblasti zádové, hýžďové a stehenní... Takové množstvi zranění tohoto charakteru si oběť nemohla způsobit sama. Podle směru vedených úderů lze usuzovat, že pachatel je levák.

Ti policajti, co pro mě přišli, mluvili o nějakém maniakovi, ale až teď mi došlo, že to spolu souvisí. Pomalu jsem si ujasňoval, co se u ní dělo. Některé obrazy z toho posledního večera, které mi vyvstávaly v paměti, se zdály až neskutečné. Otlaky na zápěstích – ano, mohla se odřít, jak se zkoušela pověsit na tu trubku. Pohmožděniny – na zadku a na nohách, to jsem jí mohl udělat já, ale na zádech...? Měla přece na sobě ty šaty. To se jí snad muselo něco stát až potom. Mám jim to všechno vyprávět? Nepadne tak na mě ještě větší podezření?

...Provedená pitva naznačila možnost sexuálního motivu. Drobná vnitřní zranění, způsobená zaživa neznámým drsným předmětem...

Jaká vnitřní zranění, přepadl ji snad někdo? Kdo jí mohl ublížit? Proč ho nehledají, proč se zdržují tím, že mi kladou takové nesmyslné otázky. Někdo ji snad znásilnil? Snad si nemyslí, že já..!? Ten drsný předmět... vyprávěl jsem jim, jak jsme se schovali před deštěm v podloubí u bazaru i co tam později koupila. Prý si to ještě ověří. Když jsem podepisoval výpověď, dívali se významně na tužku v mé levé ruce.

Třeba je to všechno jen nějaký podvod, špatný vtip nebo zlý sen. Probudím se a odpoledne se potkáme u krmítka.

...přítomnost spermatu ve výtěrech z pochvy, konečníku a úst prokázána nebyla...

Obrátil jsem list. Fotky. Koupelna. Ležela pod hladinou s pohledem upřeným vzhůru jako tenkrát, když hledala hvězdy. Hvězdy pod vodou. Šel bych za ní kamkoli, ale tam nemohu. Promáčené šaty už ji tolik neobepínaly. Svázané ruce a tvář bledá, že to bylo zřetelné i černobíle. Udělalo se mi z toho špatně – tak, jak asi předpokládali – a ke všemu jsem se přiznal, tedy ke všemu, kromě toho nejhoršího. Toho co způsobilo, že je... že už není.

Kdyby prý se našel nějaký důkaz, že jsme se znali delší dobu, kdyby se potvrdilo, že už jsem u ní někdy předtím byl, že byla ona u mne, nebo kdyby si nás aspoň pamatoval někdo, s kým jsme se potkali venku, bylo prý by to pro mě o hodně lepší. Takhle všechno nasvědčuje domněnce, že jsem si ji vyhlédl, vniknul k ní do bytu, pokusil se ji přimět, aby mi byla po vůli, a když odmítala, vylil jsem si na ní zlost, znásilnil ji a nakonec umlčel. Za přitěžující okolnost označili i zjištění, že jsem doposud příliš zkušeností s dívkami neměl, tudíž nelze vyloučit, že nejsem schopen získat partnerku obvyklým způsobem.

Jestli prý mi aspoň napsala dopis, pohlednici, vzkaz, cokoli na papíře, co by bylo určeno mně a bylo z toho zřejmé, že jde o její rukopis. Vzpomněl jsem si na svůj diář, ale vzkaz od ní se v něm nenašel. Prý mu chybějí některé stránky. Taky prý nenašli žádný z těch časopisů, o nichž jsem jim vyprávěl, ale nevím, co zrovna od Dikobrazu čekají za zásah. To přece není žádná pornografie. Děda je kupoval na poště.

Jediné, co nezapadá do jejich představ o průběhu událostí, je skutečnost, že na jejích nohou našli stopy po spoutání, ale prádelní šnůra byla nalezena suchá. Proč by ji vrah rozvazoval předtím, než ji utopil, nebo proč by pak nerozvázal i ruce? Vyrušil ho někdo? Kdo šňůru rozvázal? Nevím, kdo ji rozvázal. Třeba ona sama, aby mohla dojít k vaně. Ruce měla sice spoutané, ale prsty volné a já ten provaz kolem nohou jen obtočil. Třeba jí byla zima a chtěla se ve vodě ohřát.

„Kupoval to kluk, ne holka!“ vypověděl prodavač z bazaru. „... a že si přijde i pro holínky, až bude mít peníze. Nepamatuju,“ zaslechl jsem od vedle, když mu ukazovali fotky.

Po tom, co se ode mne všechno dozvěděli, se ani nedivím, z čeho mě podezřívají. Jak mi má někdo věřit, když už tomu všemu přestávám věřit i já sám?

Dovolili mi tužku a papír. Snad si všimli, jak nerad mluvím a čekají písemné doznání. Zatím ale nejsou s výsledkem spokojeni. Chtěli se dozvědět něco jiného. To, co mně připadá důležité, jsou pro ně jen nepotřebné podrobnosti. Pokusil jsem se vše sepsat, ale pro ně je ten záznam událostí stále neúplný, takže pro mě zcela bezcenný. Nevím, co se mnou bude, a je mi to celkem jedno. Zatím mě nejvíc děsí, jak je bez ní svět prázdný.

Pro ně už je to takřka uzavřený případ. Vidí jen dvě možnosti. Buď jsem ji zabil já potom, co jsem do bytu vniknul násilím či lstí nebo jsem ji zabil já, přestože mě pustila dobrovolně. Nebo si myslí, že zemřela až po mém odchodu na následky toho, jak jsem s ní zacházel? Každopádně špatný konec. Kdo z nás skončil hůř? Ona... ani vlastně nevím, kde teď je; a mě čeká další vyšetřování a pak už snad soud. Dobrý obhájce prý by dokázal... Kašlu na něj. Nebojím se soudu, trestu, ani smrti. Bojím se života!

V tuhle chvíli není k nalezení nikdo, ani nic, co by mi mohlo pomoci. Kdyby se snad časem objevily souvislosti, které by nynější prázdnotu dokázaly změnit, mohl by i tenhle záznam – spíš citů, než faktů – mít svou hodnotu. Zatím je to jen naděje, cenná stejně málo, jako dopis v čerstvě zazátkované láhvi. Bude s plynoucím časem naděje sílit nebo slábnout?

Jsem ten poslední, kdo by jí chtěl ublížit. Jsem jediný podezřelý. Všechno, na co se mne dál vyptávají, mi způsobuje bolest. Na spoustu otázek už se mi nechce odpovídat. Poznají to na mně, ale myslí si, že to má jiný důvod. Domlouvají mi, abych spolupracoval, ale jí už tím stejně nepomůžu. Bylo jí vůbec pomoci? Jaká je – byla – doopravdy? Copak už se to nikdy nedozvím? Je to sotva pár desítek hodin, co jsme se viděli naposled. Vzpomenu si ještě na její poslední slova? Dokázali bychom spolu bývali vydržet až... do posledního zvonění?

Víc už jim neřeknu. Všechno jsem napsal. Není nic, o čem bych s nimi chtěl mluvit.

Zase ten strašný kovový hluk. Někdo mě jde navštívit? Dvanáct úderů. Jak dlouho už píšu? Velká ručička podvanácté překryla Malou. Jako by ji chránila před světem. Jako by jí chtěla být nablízku, dotknout se jí, objemout ji, ale jen na chvíli, nemají-li se protivit nejvyššímu vládci. Nejsou si souzeny. Musí se rozloučit. Nadlouho? Na jak dlouho?

Je tu někdo? Dočetl někdo až sem? Jak se cítíte? Já jako trosečník, jemuž čas postupně odnáší zbytky lodi, aby se nemusel déle trápit pohledem na trosky své minulosti. Trosečník je člověk jako každý jiný, jen v sobě skrývá víc naděje. Právě jsem si vzpomněl na něco důležitého! Musím nasypat drobky skrz mříž za okno, aby ráno přilétla.

Ponava, říjen 1983

Vysočany, listopad 2004