Předvánoční čas...

PŘEDVÁNOČNÍ ČAS…

Zamyšleně si podpírala hlavu třesoucí rukou, ve druhé držela telefon, na jehož displeji se pomalu objevovala písmena stejně hrozivě jako by to byly kapičky krve tříštící se o podlahu. „Nepodvádí Tě. Ani se mě nedotkl. Nemusíš mít strach.“ Ještě odeslat. V seznamu najít číslo na nejlepší kamarádku Veroniku. Ještěže s ní nemusí mluvit. Vítr se opíral do dvojitých tabulek oken a skrz staré těsnění proudil do pokoje jako vzdálené kvílení, jen se začít bát. Hypnotizovala pouliční lampu, jež se ztrácela v mlze padajících vloček. Zatřásla se zimou, ač byl pokoj přetopený. Telefon téměř neslyšně pípnul. Trhla sebou jakoby to byl kdovíjak hlasitý zvuk. Položila si dlaň na bolící žaludek a nejdřív zkontrolovala nehybnost tváře klidně oddechující v jejím klíně. Teprve pak se odvážila přečíst přijatou zprávu. „Myslela jsem si to, jsem fakt paranoidní kráva. Je to brouček. Hezky si zalyžujte. Díky V.“

Stál opřený o umyvadlo a zkoumal svou tvář v zamlženém zrcadle. Panečku, pomyslel si, takhle ani nejsou vidět ty vrásky kolem pusy. Usmál se na sebe, prohrábl štíhlými prsty krátké vlasy, narovnal se v ramenou a pokusil se zploštit mírně rýsující se bříško. Baterie ve sprše nebyla správně uzavřená a tenký pramínek vody dopadal na akrylátovou vaničku, která byla kolem výpusti již notně odřená. Pravidelný zvuk mu vadil, ale zpočátku si nedokázal uvědomit, odkud že jde. Při otáčení se mu odvázal ručník, který měl ledabyle kolem beder, a lehce po vypracovaných stehnech sklouzl do kaluže na podlaze.

„Kruci,“ tiše zaklel a bleskově se pro něj sehnul. Během chvilky ho uvázal zpátky, znovu upřel pohled do zrcadla, olízl si přední zuby, natočil na sebe střídavě levou i pravou tvář a pak s přimhouřenýma očima vyšel do studené předsíně. Dva kroky, omlácená klika od dveří do ložnice. Ty tiše otevřel a v teplém světle lampičky s oranžovým stínítkem rozeznal klidně oddychující obličej zachumlaný do péřového spacáku.

„Spíš už?“ zašeptal měkce. Zavrtění hlavou. „Nastavila jsi budík na osmou?“ Přikývnutí. „Vleky jezdí od půl deváté, stihneme to?“ Další souhlasný pohyb drobnou bradou. Vypadala tak klidně. Nemohl tušit, že se uvnitř celá třásla strachem i nedočkavostí zároveň. Že měla v krku knedlík, chloupky po celém těle postavené do pozoru, že kvůli němu nejedla od rána nic jiného než půlku rohlíku se sýrem. Kdyby to věděl, nemusel trávit tolik času v koupelně, ale do této chvíle ještě netušil, na čem u ní je. Byl přeci o tolik starší. Nebo mu to alespoň tak připadalo. Byla tak svěží, čerstvě utržený tulipán. Ten komplet světle růžových kalhotek a spodní košilky s tenkými ramínky. Ten pomalu dětský nevinný výraz v očích, když ji pohladil bříšky prstů po tváři. Ač dávno dítětem nebyla, jemu připadala jako hravé kotě, které se dostalo do spárů starého kocoura.

Teprve teď si všiml, že se chvěje. Sedl si vedle ní a rukou jí zajel do vlasů.

„Tobě je zima, Eliško?“

„Trochu,“ zamumlala téměř neslyšně.

„A nechceš zahřát?“ Když přikývla, rozepnul spacák a nenásilně do něj vklouzl. Stačil si ještě všimnout, že jí vlasy nádherně voněly po heřmánku.

„Dáme to přes ručku?“ Pokrčila rameny. Jakmile se auto otočilo kolem své osy a zaparkovalo před obchod se sportovními potřebami, pustila se madla, ze kterého se během několika vteřin vypařily zpocené otisky drobné ruky. S bílou čepicí hluboko zaraženou do čela vypadala jako školačka. Copy, které jí sahaly až k podpaží, měla ovázány červenými gumičkami.

„Čau Márty!“ Zeširoka se usmíval strhaný muž, který odhazoval jednu lopatu se sněhem za druhou, aby proházel úzký chodník k obchodu.

„Ahoj Maikle, tohle je moje kamarádka Eliška, přijeli jsme si zalyžovat.“

„Dobrý den,“ nesměle pípla a rychle sklopila oči. Dělala, že se rozhlíží, než narazila na nápis Blue rebels.

„Tak tady jsi začínal?“ zeptala se uznale.

„Za ně jsem závodil pět let.“ Pomohl jí do bundy, vyndal lyže ze zadního sedadla a teprve pak se sám začal přezouvat do přeskáčí. Sledovala pokradmu jeho přesné a trénované pohyby a současně si uvědomovala obrovské vločky, které se pomalu snášely na kapotu ještě rozehřátého auta, kde pozvolně tály a jako tenké potůčky vykapávali obrázky do sněhu pod vozem.

S odumírajícím ramenem pod tíhou lyží se vláčela za sebevědomými kroky vysokého muže, jež jí tak imponoval. Stíhala vnímat tichý les, který spal pod těžkou peřinou sněhu, stejně jako hlasitou hudbu, která duněla údolím a nesla se daleko do vesnice.

Lanovka je vyvezla až na vrchol, který byl ale zcela utopen do mraků. Štípaly jí tváře a zamlžovaly se skla sjezdových brýlí.

„Dáme to bez hůlek, ne?“ nadhodila.

„Ano, slečno, ale opatrně.“

„Pojedeš první, Martine? Chtěla bych jet za tebou a dívat se. A třeba se něco naučit.“

„Dobře, pak se zase já podívám, jak jezdíš ty.“ Vší silou zarazil hůlky co nejhlouběji do závěje u plotu, kterému koukal jen poslední trám. Otočil se k Elišce, vzal si její a udělal s nimi to samé. Pak traverzem dobruslili až samému okraji svahu, kde zabrzdila těsně nad ním.

„Tak jeď,“ pobídla ho. Spustil špičky lyží ze svahu, pokrčil kolena a v široké stopě nabral rychlost. Lyže postavil na hrany a celé tělo se nahnulo do oblouku. Vypadal, jako kdyby tančil. Při třetím oblouku se dotkl rukou svahu a při pátém se položil až na loket. Řezal jeden oblouk jako druhý. Zasněně se nadechla a vyrazila za ním. Sledovala jeho stopu a snažila se nechybovat. Nabroušené hrany krájely sníh jako máslo. Jejich nohy, jakoby ani nepatřily k tělu, kmitaly z oblouku do oblouku. Teprve, když brzdila u mantinelů vleku, dovolila si vydechnout.

„Jak se ti jelo?“

„Bezvadně, je skvělej sníh.“ Smála se upřímně. Na kotvě ji držel kolem pasu a ukazoval na děti, které si postavily branky a trénovaly na závody, jako každé ráno. Dneska se i smály.

„Ukaž mi, co umíš, Eliško.“ Kývnul směrem ke svahu Martin. Lhostejně pokrčila rameny. Ostatně v krčení ramen vypadala, že dosáhla dokonalosti. Upravila si ve velkých rukavicích brýle a ještě než se rozjela na upraveném urolbovaném sněhu dolů ze sjezdovky, stačila zaregistrovat probleskující paprsky slabého slunce, které rozjasnily zasněžené smrky. Některé děti se otočily, když se rozjela. Natáčela ramena ve směru jízdy a pomáhala si rukou do oblouku, dřív však než by krojením dojela do protisvahu vykopla pod sebou nohy do opačného směru a nabírala čím dál větší rychlost. Pro nezkušeného pozorovatele vypadala jako při sprintu. Při brždění zvedla sprchu sněhu. Otočila se po Martinovi, ale ten se teprve blížil k závěrečné rovince.

„Proč jsi mi neřekla, že umíš tak dobře lyžovat?“ Dojel ji udýchaně. Pokrčila rameny.

„Mám prosbičku.“ Zvedla tázavě obočí Veronika. Její hluboké tmavé oči uklidňovaly. Eliška usilovně míchala moka lžičkou v šálku, ze kterého stoupal voňavý kouř. Vytáhlý hubený číšník po dvojici sem tam hodil obdivný pohled. Veronika si toho všimla a i ona mu občas věnovala povzbudivý úsměv.

„Eliško, posloucháš mě?“

„Promiň, na chvíli jsem se zamyslela.“

„Líbí se ti, viď?“ Eliška se zarazila uprostřed pohybu lžičkou. „Kdo?“

„Ten číšník, přece.“ Eliška vydechla. „Jo, ten? Docela ujde. A co jsi říkala?“

„Že něco potřebuju. Za týden jdu do nemocnice. Budou mi řezat dáseň kvůli rovnátkům.“

„A jéje. Ty chceš nosit rovnátka? Nejsi praštěná?“

„Možná, ale Martin si ze mě dělá srandu, že vypadám jak králík, tak to chci podstoupit.“

„Že se na něj nevykašleš.“ Usrkla Eliška svoje presso. Byla ráda, že se může koukat do šálku a ne na Veru.

„Vždyť víš, že ho miluju.“

„Vím a hrozně vám to přeju. Jste jedinej pár v okolí, kterýmu to klape.“

„No a vem si, jak jsem ho zbytečně podezřívala a málem tak ten vztah zničila, ještěže tě mám.“

„Ale prosím tě, to by udělala každá kámoška. A co ode mě potřebuješ?“

„Až budu v tý nemocnici, Martin se nechal slyšet, že by si jel zalyžovat. Ptala jsem se ho, jestli by nechtěl jet s tebou, žes mi taky říkala, že si chceš zajezdit, dokud je ještě před sezonou.“

„Aha, o nás bez nás, co?“

„Promiň, Eliško, ale když já pořád nikomu jinýmu nevěřím.“

„Neboj, já ho ohlídám.“ Nucený úsměv.

„Nebo myslíš, že bych na tu operaci neměla chodit?“

„Klidně jdi. Fakt. Od čeho jsou kámošky, ne?“

Stmívalo se, když vycházeli z obchodu. V ruce košťátko na odmetení sněhu. Připadala si jako Ježíšek. Jen dávat a nic nepřijímat. Jen povrchní pozornost. Chvilky něhy a upřímnost na závěr.

„Budou se ty hůlky líbit Verče?“

„Určitě. Vždyť skvěle pasují k těm lyžím, které jsi jí koupil loni.“

„To jo. Jen si nejsem jistý, že to ocení, když lyžování tak nežere.“ Útrpný úšklebek pod šálou. Být milá. Za každou cenu. Jak to unavuje.

„Náhodou je dobře, že nemá ráda lyžování jako já, jinak bychom se přeci nepoznali.“

„Hm.“ Souká do kufru hůlky napříč, aby se tam vešly. Zdvihá se k Elišce. Nesmí vidět ty smutné oči. Okamžitě se její tvář rozjasní. Na povel. „Máš pravdu, broučínku.“

„Kdy se vrátí z nemocnice?“

„Na štědrý den. Tři týdny bez jídla, jen na čaji. A pak další tři jen na kašovité stravě. Chudinka.“

„Se ti úplně ztratí.“ Vzpomněla si závistivě na štíhle vytáhlou postavu jemné tmavovlásky. A teď bude mít i dokonalý úsměv. Dokonalého chlapa, dokonalou postavu, zuby. Úplně všechno. Závistí se hryzala do spodního rtu. Obcházela auto a zatínala pěsti. „Proč spíš teda se mnou, když je Vera tak dokonalá?“ šeptala do noci.

„Říkala jsi něco?“

„Vůbec. Jen že je děsná kosa, budem muset víc topit.“

„Ani ne, vždyť my se umíme zahřát sami, ne?“

Držela ruce zkřížené na prsou a rolák měla vytažený až k nosu. Stěrače nestíhaly odhrnovat nadílku, která v poryvech přistávala na čelním skle. Sledovala jeho zamyšlený výraz. Na co asi myslí. Soustředí se na jízdu?

„Nepojedem na večerní?“

„Měl jsem dojem, že chceš dělat něco jiného.“ Pravý koutek se mu nepatrně zvedl. Přimhouřila oči, vydechla a současně neznatelně zavrtěla hlavou. Další náraz větru. Tentokrát z boku. Mdlé světlo pouličních lamp pravidelně ozařovalo jeho na pohled velmi příjemnou tvář.

„Mám chuť si s tebou zazávodit. Dneska tam nikdo nebude.“

„Dobře.“

„Ahoj Verčo!“

„Ahoj! Ježíši, co se ti stalo?“ Nemocniční pokoj. Všude bílá. Jen pod zavěšenou televizí se houpal pozlacený umělý zvoneček. Nezvonil. Neměl srdce. Všechny postele spořádaně ustlané, jen jediná hostila pacienta. Veroniku, která jakoby se nakazila všudypřítomnou bělostí, celá průzračná. Vítala Elišku překvapeným výrazem. Ta zase Veroniku máváním berle.

„Ještě na ni nesmím stoupat. Podpatek mi přidělají až za čtrnáct dní.“

„Ty jsi lyžovala, viď?“ soucitně hádala Veronika. Prameny vlasů měla slepené podél skrání. Z pusy jí trčely dráty, ale na výslovnosti to bylo znát jen nepatrně.

„No, lyžovala. Dávala jsem si závody s tvým nastávajícím.“ Smála se nevesele. „Je to holeň, ale sroste. Jednou. Tuhle zimu už si nezalyžuju.“

„Nevyplo vázání?“ ptala se dál Veronika, když Eliška ztěžka dopadla na protější lůžko.

„Vyplo, ale to mi bylo houby platný. Letěla jsem třemi kotrmelci asi deset metrů. Nemohla jsem se zastavit, nemohla jsem dýchat. Vlastně mám ještě naražený žebra, ale ty bolej jen když se moc směju. Nakonec jsem přeletěla hranu sjezdovky a kutálela se přes balvany mezi stromy až do potoka, kterej navíc nebyl zamrzlej.“

„To je příšerný! A co Martin?“

„Nevím, probrala jsem se úplně prokřehlá až v sanitce. Ráno pro mě do Vrchlabí přijel táta. Takže ani netuším, kde je mu konec.“

Naklekl do oblouku, zapřel se o hrany a držel tělo v maximálním náklonu. Neustále ji viděl před sebou. Holčičky by neměly tak dobře lyžovat. Holčičky by neměly nosit růžové spodní prádélko a mít tak pěkně oblé boky, pevnou kůži a neměly by čerstvě vonět. Kde jen Veronika vzala o tolik mladší kamarádku? Holčičky by si neměly hrát na drsňačky. Pak akorát donutí člověka, aby se jejich kouzlu bránil všemi prostředky. Vybavily se mu drobná kolena, stehna stabilně vedoucí lyže po hranách. Vybavil se mu vztek, jak ji nadjel a její rovnováhu, kterou zajišťovala dynamičnost a odstředivá síla, porušil drobným postrčením. Vychýlil její těžiště jen o pár centimetrů. Kdyby jela pomaleji, snadno by takové zakolísání ustála, ale v této rychlosti, se každá byť velmi drobná chyba trestá. Vzpomněl si, jak vypadala jako lavina, když letěla hlavou dolů ze sjezdovky. Dokonce měl dojem, že se v tu chvíli usmíval. Holčičky by si neměly lámat nohy. Na svahu v tu chvíli nikdo nebyl. Stál tam, kde začínal les. Díval se do tmy, ale slyšel jen vítr, který se proháněl mezi kmeny. Čekal. Teprve, když spatřil světla rolby, která upravovala svah pro ranní snaživce, vytáhl z kapsy telefon a vytočil jedna-pět-pět. Viděl ji teď pořád před sebou.

„To tě, sakra, uvidím pořád?!“ Zasekl prudce uprostřed sjezdovky. „Idiote, kde to zastavuješ?!“ Slyšel za sebou a pak mu něčí prkno přejelo patky lyží. V tu chvíli ucítil vibrace na hrudníku. Protočil panenky, když si na displeji přečetl Veronika.

„Co potřebuješ?“

„Nic, jen jsem tě chtěla slyšet! Ty máš zase náladu!“

„Stojím uprostřed kopce a otravuje mě taková barbína jako ty, to mám bejt příjemnej?“

„Martine?“

„Nech mě bejt! Nemám na tebe náladu. A myslím, že už na tebe mít náladu nikdy nebudu!“ Položil sluchátko bez čekání na odpověď. Chvilku ještě vztekle rudnul, pak sevřel telefon pevněji, napnul svaly v pravé paži a vší silou jím mrštil hluboko do lesa. Přístroj proletěl mezi stromy a dopadl do závěje. Bylo pozdní odpoledne a začínalo pořádně přituhovat. Ukazatel energie se rychle zmenšoval. Než dole ve vesnici zabrzdil poslední skibus, který přivezl lyžaře z noční sjezdovky, telefon naposledy vybitě zaskučel, varovně se rozsvítil a zcela osamocen umřel. Než nějaký pilný sběrač borůvek neobjeví jeho sluníčkem rozehřáté tělo, bude pohřben pod silnou vrstvou sněhu se zamrzlými obvody, které už navždy ukryjí tajemství Martinových kamarádek.