Jak jsem si namazal chleba

To jsem vám jednou takhle doma otevřel dveře od lednice a koukal na to bílý světlo co tam bylo přidělaný na umělý hmotě a tváří se jakoby nic.Jenom tak tam prostě svítilo a nemělo se kam schovat.Za  žádnej sýr,  zavařeninu ba dokonce ani za vajo by se neschovalo.

Obdržel jsem zprávu z žaludku, že by bylo vhodné, poslat mu tam dolů nějakou tu živinu, nebo, jak se odborně říká poživatinu.

               Sáhl jsem si do kapsy od tepláků a vyštrachal nějaký drobný co mi zbyli z páteční kalby v hospodě.„Hmmmm,“ řekl jsem si „na chleba s máslem by to stačit mohlo“ a polechtal  už celkem decentně  vyvinutého pana Uhra (poslední dobou si s ním často povídám.). Přehodil jsem přes sebe župan s reliéfy tropických plodů a jiné flóry a svérázně vyrazil na nákup.V super marketu (jméno neprozradím) proběhlo všechno hladce. Jenom na chvíli se mi zdálo, že mě pozoruje nějakej chlap stojící u regálu s chlazeným, vakuově baleným masem.Hbitě jsem se skryl mezi ananasy a mango.

            „Alfa, beta, gaga ,“ ozvalo se z vysílačky ladně připnuté k masivnímu černému pásku s kovovým lemováním.  „Slyším“ zahuhlal chlapík  u regálu a za chvíli zmizel do nenávratna. Zbytek už proběhl bez dalšího pronásledování.Všechno nakoupeno.

„Díky Alberte“ poděkoval jsem zdvořile při odchodu tak, jak jsem to viděl v té „hrací skříňce,“ co jsem si koupil v zimě na splátky.Cesta domů byla strastiplná a namáhavá. Měl jsem ale naspěch jelikož se blížil čas, kdy na Českém Rozhlasu bude probíhat finále pořadu „Odhalení“.

Bitvu o dvanáct melounů určitě vyhraje Richard.Je to můj favorit.

Zamyšlený a ve spěchu přecházím ulici.Tok myšlenek mi řeruší hlasité troubení klaksonu a náhlý čelní střet s MHD.Upustil jsem igelitovou tašku. Ta byla drcena mohutnými koly autobusu. Bylo slyšet , jak křupe to čerstvé pečivo a vrhá se pod kola zalitá máslem první jakosti.Po několika metrech se autobus zastavil.Necítil jsem se dobře.

Zase mám máslo na hlavě a čekám na odtahovku, která ze mě sundá autobus.