Agent Dudlaj nepřišel na kafe

 “Zatracený voko!!!“ křičím a vmačkávám si zpátky bulvu s desetinásobným optickým zoomem. Slyším za sebou kroky, dávám se opět do běhu. Míjím kavárnu na rohu, kde obsluhuje skvělá servírka s bujným poprsím a decentním centimetrovým zubním rozštěpem. „Ta mě zachrání!!!“ řeknu si a proskočím výlohou dovnitř. Kulky lítaj všude kolem. Vyděšená servírka bere nohy na ramena (to vypadá velice komicky) a běží po rukách k nouzovému východu. Rychlý skok za pult s lednicí a pochutinami mi zachránil život. Vzápětí letící kulka zasáhla pouze mou botu. Nic se ovšem nestalo, jelikož obuv je dostatečně silná a impregnovaná „Platinem pro Ultra“, což je vysoce toxický přípravek, který při vdechování vytváří zvláštní mutace nosu…
Proplížil jsem se nepozorovaně mezi krabice se zbožím a vyčkával na útočníka, když v tom…
„Dudlaji!!! …co se to tam prokrista děje?!“ ozve se z pana Uhra, maskujícího instalovaný „hýžďo- mikrofon“.
„To mi tak ještě scházelo, aby mě prozradil mluvící „jebák!!!““ zaklel jsem a chmatem z tejk - wanda ho jednou provždy vymáčkl.
Jeho obsah stékal po mých jedinečných khaki kalhotách z vnitřní strany nohavice až na vyleštěnou špici ultra platinové boty. Zahlédl jsem na podlaze plížící se stín. Vymrštil jsem nohu rychlostí leoparda a „pan Uher“ svištěl přímo do regálu se sklenicemi.
Přišla obrovská rána. Roztříštěné sklo se sypalo jako písek z přesýpacích hodin na podlahu.
Věděl jsem, že tím odpoutám útočníkovu pozornost.
„Tak pojď ty hnilobný vřede!!!“ křiknul jsem a rozběhl se na něj s rozpaženou rukou. Přede mnou se vynořil agent Šmik. Je to ten nehroší druh, o kterým jsem slyšel jenom z vyprávění a fotografií. Zahalený v nenápadném šedém kabátu s oranžovými pruhy a vodotěsnými hodinkami na rukou, udělal chvat a složil mě na zem. Vytáhl nůž na přežití a přiložil mi ho k hrdlu.
Jsem v prdeli.