..ešče ne, mami

.

Nejprve hrnce. Pečlivě je utřela a odložila na patřičné místo do kredence pod dřezem. Následovaly dva hrníčky. Hrníček od kávy, mám ráda, když si po dobrém obědě sednu do křesla a uvařím si kávu. Hrníček Granko, co má všude malý červený puntíky, ten je Honzíkův, jsou mu tři a pořád u stolu v jídelně bojuje s jídlem. Nezbeda jeden.
  „Honzo, už to máš spapaný?!“ Hrníček odložila suchý na polici.
  „Ešče ne, mami,“ ozval se tříletý syn ovdovělé Marie, v odpověď a následně propukl v radostný smích.
  Co tam ten lump dělá? „ale Honzíku, už se v tom rýpeš strašně dlouho. Už mi to dones, abych to mohla umýt, prosím tě.“
  „Ešče ne, mami,“ odpověděl strojově znovu, “ta paní říkala, že by to chtěla dopapat,“ dodal.
  „Jaká paní, Honzo?“ Zeptala se se zájmem Marie.
  „Ta paní, co sedí vedle mě.“ Ztišil hlas a zašeptal: „Řekněte něco, paní.“
  „Nedělej vtípky a dones to jídlo sem!“
  „Já si nevymýšlím. Ona nechce mluvit!“ Znovu zašeptal: „Paní, promluvte.“
  „Jak chceš! Jdu si pro to sama!“ Odhodila utěrku na odkapávající rošt, na kterém zůstával poslední talíř. Přešla kuchyni, plovoucí podlaha zaskřípala, prošla dveřmi, otočila se směrem doprava a zůstala nehybně stát.
  Zorničky se jí úlekem doširoka roztáhly. Cítila první náznaky infarktu. Přes paniku, která ji zachvátila, nedokázala ani mrknout okem.
  „Co od nás chceš?!“ Dokázala najednou zakřičet.
  U stolu seděl malý Honzík. Celá ústa a prsty měl zamazané od omáčky. Usmíval se od ucha k uchu a hladil saténový černý hábit osoby, která seděla vedle. Přes hlavu měla přehozenou kapuci a civěla do prázdného talíře před sebou.
  Postava neodpověděla, namísto toho zvedla jednu ruku v kožených rukavicích ke kapuci a sejmula si ji z hlavy.
  SMRTKA!, napadlo Marii okamžitě. Sesunula se k zemi a zůstala nehybně ležet.

  Cizinec obešel stůl a klekl si k bezvládnému tělu. Dýchala. Jen omdlela. Rukou ji pohladil po tváři a do ucha ji zašeptal: „Pro tebe jsem si dnes nepřišla.“

.
.