about trees

Když jezdim po Praze, už se ani moc nedívám lidem do očí. Nejlepší je vstávat brzo ráno, vzduch je po noci čistej, míň smogu. Uvědomila jsem si, že moje pocity praskání kůže a toho, že se dusím, souvisí s klaustrofóbií. Při klaustrofóbii se dusím, i kdybych měla na obličeji dýchací masku. A když jsou zakalený šedý dny a nebe si sedá na koruny stromů, mam klaustrofóbii. Nebe je nízko a hrozí, že mě rozdrtí. V ty dny se dusím nejvíc. Moje naprosto úžasná učitelka na hebrejštinu razí v gramatice jednu zásadu: ženský rod sebou většinou přináší kalamitní věci. A M. prozměnu říká, že nejhorší je ženská, která neví, co se sebou.

Dnes jsme se bavili o stromech. Stromy jako takové, samy o sobě, jsou v absolutnu. Absolutno znamená předtím i potom. Je to totožné. Před životem a po životě, bezčasí. Představuji si to jako tmavotmavou tmu a M. říká, že je to, jako by mě někdo objímal. Stromy ´existují´ v tomto „jako by mě někdo objímal“, ale je to s nima stejné jako s k – paxanem Protem. Pro naše vnímání existují v „nejvýhodnější energetické konfiguraci“. Pro nás jsou stromy živé, rostou a kvetou, ale je to blamáž. Prot taky nepřiletěl z vesmíru se zelenýma tykadlama. Žijeme vedle nekonečna, vedle něčeho, co je v absolutnu. Možná proto má tolik lidí stromy rádo. V mžiku mě napadlo, že stromy necítí bolest jako my lidé. My totiž neucítíme bolest, až budeme umírat. Bolest je bolestí od toho, že si ji připomínám. Samo bolení – tady a teď, přece nebolí, ne moc, asi jako štípnutí. Ale je mi nepříjemná vzpomínka na to, jak to bolelo. Na souslednost těchto štípnutí. Až budu umírat, bude to bolet, ale já, resp. mé tělo si už nebude mít kdy připomenout, že to bolelo. Ani za minutu, ani za půl. Budu mrtvá. Proto to vlastně bolet nebude a tudíž ani stromy necítí bolest, žijí ve smrti – absolutnu. Jsem děsnej srabík, takže mě těší, že to nebude bolet. A těší mě, že to nebolí ani ty stromy. Nijak jsem o těch věcech nepřemýšlela, vyhrkla jsme je ze sebe najednou a pak jsme se s M. dlouhou dobu smáli.

Je fajn dělat nový věci. Začala jsem pěstovat kaktusy, koupila jsem si kalabassu a bombillu a snažim se připravit to nejlepší maté, včera jsme hráli na to, že jsem spadla z místa, kde se náš barevnej papírovej řetěz na stropě kříží a nejspíš budu anděl. Anděl se v hebrejštině řekne maleach. Oslice uzřela anděla, uhnula z cesty a šla polem. Bileám, věštec z Petóru, bil svou oslici, protože posla božího neviděl. Ten se znovu postavil do cesty a oslice se mu opět vyhla. Chtěl Bileám svou oslici bít a Hospodin otevřel oslici ústa. Zeptala se svého pána, proč ji chce již po třetí bít. Bileám prohlédl a spatřil posla. Takovou jsem měla na očích clonu, dokud jsem neprohlédla, že je to krásná hra. A atón – oslice, dál chodí po cestách a vyhýbá se poslům božím...